Čtěte první díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
PŘEDMLUVA
Myšlenka, že by mimozemský objekt mohl zásadním způsobem změnit vývoj života na Zemi, byl po dlouhou dobu považován za módní výstřelek snílků, v horším případě pak za vyložený nesmysl. Teprve koncem 20. století byl shromážděn dostatek vědeckých důkazů pro dávnou událost právě takového charakteru – na konci období křídy, před 66 miliony let, dopadla velká planetka neboli asteroid o průměru 10 až 15 kilometrů do oblasti současného Mexického zálivu. Tato událost byla nejspíš hlavním (i když ne jediným) důvodem vyhynutí populárních dinosaurů a mnoha dalších jejich současníků. Svět živé přírody se tehdy významně změnil a pouze díky této kosmické náhodě možná vznikl dalším vývojem i sám člověk.
Planetky ale stále existují a jsou i do budoucna pro lidstvo zásadní hrozbou. Zatím ještě nemáme k dispozici tak účinné prostředky, aby dokázaly Zemi ochránit před srážkou se stejně velkým asteroidem, jako byl ten z konce křídy. Naštěstí pro nás v příštích staletích podobná událost zřejmě nehrozí, absolutní jistotu ale mít nemůžeme. I proto vítám tento román jako názornou a zajímavou studii o možném průběhu takové katastrofy v moderním světě. Bavíme-li se totiž o nebezpečí srážky, pak otázkou určitě není zda, ale spíše kdy se to stane. Tato kniha Vám nabídne plastickou a živou představu o tom, jak by taková děsivá událost vypadala, a co by ve svém důsledku znamenala pro náš biologický i kulturní druh.
Mgr. Vladimír Socha, leden 2020
10 měsíců před dopadem asteroidu – Praha, Česko
Koordinační rada ministra dopravy pro kosmické aktivity
Martin Valsa pracoval jako ředitel odboru ITS, kosmických aktivit a VaVaI už deset let. Miloval svoji práci a podřídil ji v podstatě celý život. Zřejmě i kvůli tomu se mu nikdy nepodařilo založit rodinu, dokonce si ani najít vhodnou ženu, se kterou by vůbec nad něčím takovým mohl uvažovat. Hvězdy, planety, galaxie a vesmír mu vždycky přišly daleko pochopitelnější, než obyčejné a nevyzpytatelné lidské chování. A na ženské chování by doslova potřeboval obsáhlou příručku, aby s nějakou vůbec dokázal sdílet stejnou domácnost.
„Martine, prosím tě, proč si už konečně nenajdeš nějaké děvče?“ říkala mu matka při nedělním obědě, který dvakrát do měsíce musel u rodičů absolvovat. Bylo to pořád dokola to stejné. Byl jediným synem svých rodičů a ti si žádali vnoučata. Máma používala slovo děvče, jako kdyby mu snad bylo pořád dvacet a mohl si vybírat mezi dlouhonohými brunetami a blondýnami. Jenže jeho neuspořádaný a hekticky pracovní život se podepsal nejen na jeho zdraví, ale i na vzhledu. Doby, kdy by měl možná šanci svým vzhledem upoutat pozornost jakékoliv ženy někde v baru, už dávno minuly. Vypadal zanedbaně a řídnoucí vlasy mu zrovna nevynášely první místo v žebříčku „Krasavec roku“. Jediné, čím by mohl zaujmout, bylo jeho dobré srdce a vysoký intelekt. Jenže k tomu se jaksi ještě žádná žena ani dívka nepropracovala. Pro všechny byl ten zanedbaný blázen a podivín.
Na chvíli zvedl zrak od monitoru a protáhl se na kolečkové točící židli, aby ulevil strnulým zádům. Podíval se z okna své kanceláře a všiml si, že venku už se setmělo. Zase přetáhl běžnou pracovní dobu, aniž by si toho vůbec všiml. Bylo pro něj ale tolik důležité dokončit tuhle studii v co nejkratším čase. Závisel na tom jeho posudek, který potřeboval odeslat současnému ministru dopravy, jehož prapodivné jméno se ani neobtěžoval zapamatovat.
Stříbrný notebook zablikal a v dolním pravém rohu se rozsvítil symbol pro nový e-mail. Otevřel příchozí poštu a všiml si nečeské adresy odesílatele. Věděl dobře, odkud tahle zpráva pochází. Byl v něm jen odkaz a v předmětu napsáno červené heslo Top secret. Klikl na odkaz a přes celou obrazovku se objevil nápis password. Musel rychle vzpomínat, kam jen si to zatracené heslo pro komunikaci s NASA uložil. Otevřel horní šuplík, který byl na zámek, i když ho většinou ve své roztržitosti při odchodu zapomněl zamknout. Kdyby se tohle někdo dozvěděl, možná by mu už tenhle stůl a židle dávno neříkaly pane.
Někdo zaklepal na dveře a dovnitř vešla jeho sekretářka, nebo vlastně asistentka, jak měla uvedeno na vizitce. Nebyla to krásná blondýnka s postavou modelky, jako měli všichni šílení vědci v hollywoodských filmech, ale obyčejná holka ve vytahaném svetru s tlustými brýlemi a neustále umaštěnými vlasy.
„Pane řediteli, mohla bych už jít domů?“ zeptala se a Martin Valsa se zrovna vynořil ze svého stohu papírů, které měl naskládané pod stolem.
„Určitě, jděte, Danielo. A přeji vám dobrou noc,“ rozloučil se s ní a znovu se vnořil do svého vědeckého chaosu pod stolem. Nakonec třináctimístné heslo našel a přeťukal ho na displej počítače. Otevřela se před ním veledůležitá zpráva, kterou nejprve zběžně přelétl očima, ale potom se zarazil. Musel si ji přečíst ještě jednou, aby pochopil, o čem se tam doopravdy píše. Potom posunul kolečkem na myši zprávu o několik stránek dál.
„Ne, to není možné,“ zavrtěl hlavou.
„To není možné,“ opakoval stále dokola a znovu a znovu pročítal dokument, aby se ujistil, že všemu dobře porozuměl. Vycházela mu ale stále stejná čísla.
Přenesl souřadnice z elektronické pošty na mapu ve svém počítači – Černé moře. Neznámé těleso řítící se vesmírem dopadne do Černého moře přesně za deset měsíců. Tohle mu NASA chtělo oznámit. Asteroid 2911 VAAZ-EK je podle výpočtů široký asi patnáct kilometrů, což je stejně velká vesmírná hornina, která před miliony lety vyhubila dinosaury.
Nerozuměl tomu. O VAAZ-EKu se přeci vědělo už spoustu let. Ještě jeho otec o něm sepisoval několik vědeckých prací. Ale ten měl přeci v letošním roce proletět ve vzdálenosti 2,3 násobku orbity měsíce od Země.
„Mělo nás to přece minout,“ vykřikl hlasitě a přehraboval znovu papíry na stole, jak nejrychleji dokázal. Hledal telefon.
Musí nutně mluvit s českým ministrem dopravy. Ale pouze osobně, tohle po telefonu řešit nemůže. Možná, že by měl promluvit i s prezidentem. Ještě jednou si pro jistotu přečetl katastrofickou zprávu z NASA, kterou potvrdil i NORAD. Před několika týdny se VAAZ-EK srazil s kometou. Ta do něj narazila téměř kolmo a vychýlila tak asteroid řítící se naším směrem z jeho předpokládané dráhy. VAAZ-EK tak získal nový kurz, přímo na Zemi.
Úplně na konci dokumentu ovšem stála důležitá připomínka. Americký prezident si nepřeje, aby se zpráva dostala na veřejnost. Nesmí za žádnou cenu vyvolat celosvětovou paniku.
„Ale proč s tím přicházíte takhle pozdě?“ ptal se Martin hlasitě svého počítače. Místo odpovědi mu ale notebook nabídl nový e-mail s nabídkou školení pro řidiče služebních vozidel. Valsa ale pochyboval, že na světě ještě existuje nějaká dovednost, která by mu pomohla přežít katastrofu takových rozměrů.
Jeho modla NASA není schopná obhájit planetu proti asteroidu, který se řítí naším směrem. Takový obří asteroid je ale sakra velká žaloba. Bohužel se mu Země připlete do jeho vlastní dráhy letu. Asteroid 2911 VAAZ-EK se řítí naším směrem rychlostí 19,3 kilometru na sekundu.
Martin Valsa zvedl telefon a snažil se dovolat své sekretářce. Když to ale ani po sedmém zazvonění nezvedla, vzpomněl si, že jí vlastně dovolil, aby už po pracovní době odešla domů. Ve svém papírovém adresáři nalistoval příslušné číslo a nakonec zavolal sám, i když už to posledních několik let nedělal. Nechtěl čekat do rána, než se Daniela vrátí do kanceláře. Nemohl si takové hrozné tajemství nechat jen sám pro sebe. Musel okamžitě jednat.
„Pane ministře,“ vyhrkl do sluchátka. „Tady Martin Valsa, kosmický odbor. Nutně bych s vámi potřeboval hovořit, osobně. Jde o bezpečnost státu.“
Po prvních dvou větách mu, ale došlo, že nemluví přímo s ministrem, ale pouze s jeho asistentkou.
6 měsíců před dopadem asteroidu – Praha, Česko
Ondřej se posadil za svůj pracovní stůl v kanceláři a na desku upustil dnešní vydání celostátního tisku. Upoutala ho hned první zpráva na titulní straně. Na Zemi se řítí obří asteroid, stejně velký jako ten, který vyhubil dinosaury. Rozložil noviny na klávesnici a začetl se do důležitého sdělení.
„K Zemi míří obří asteroid, který je svou rozlohou jedním z největších letících těles ve vesmíru, s jakými se lidstvo doposud setkalo. Podle americké vesmírné agentury NASA naši planetu s největší pravděpodobností mine, přesto ale půjde o unikátní podívanou. Lidé jej budou moci pozorovat pouhým okem,“ zavrtěl nechápavě hlavou, ale přesto pocítil zvláštní mravenčení uvnitř těla. Kdyby vážně do Země narazil, asi by to nebyla taková legrace jako článek na titulní straně.
„Za šest měsíců tu máme konec světa,“ poklepal mu jeho kolega na noviny tak prudce, že nechtěně zmáčkl jedno písmeno na klávesnici.
„Dej pokoj s tím tvým koncem světa,“ odbyl ho vztekle Ondřej. „Vždyť tady píšou, že nás to mine.“
Kolega Michal, který neustále předpovídal konec světa a přicházející blackout, vzal tiskovinu do obou rukou a začal hlasitě předčítat. „Podle americké vesmírné agentury NASA naši planetu s největší pravděpodobností mine…“ dával přitom silný důraz na slovní spojení s největší pravděpodobností.
„A ty myslíš, že nám lžou?“ ozvala se od vedlejšího kancelářského stolu Agáta, která měla zrovna pauzu a pilovala si dlouhé rudě nalakované nehty.
„Asteroid s označením 2911 VAZZ-EK má na šířku zhruba patnáct kilometrů. Stejně velký byl asteroid, který vyhubil před 65 miliony lety dinosaury. Srážka je ale podle vědců nepravděpodobná. Nyní se VAZZ-EK nachází ve vzdálenosti 170 milionů kilometrů od naší planety a letí rychlostí 19,3 kilometrů za vteřinu. Odborníci ale vypočítali, že jeho orbita není v kolizním kurzu a Zemi proto mine v bezpečné vzdálenosti. Zhruba 2,3 násobku orbity měsíce…“ pokračoval Michal v předčítání. „Já vám říkám, že u toho něco smrdí. Jsou toho plné noviny a internet.“
„A proč by to tajili?“ nechápala Agáta a odfoukla z upilovaného nehtu bílý prach. Natáhla ruku před sebe a pečlivě si prohlédla své dílo.
„Aby nevyvolali paniku, to je jasné,“ odpověděl jasně Michal a přitom usadil své pozadí na hranu Ondřejova pracovního stolu.
„Takže předpokládám, že už dáváš dohromady zásoby pro přežití,“ pozvedl Ondřej významně obočí, ale vůbec nebral Michalovo varování vážně.
„To dělám už dávno. Mám ve sklepě zásoby balené vody a trvanlivých potravin,“ odpověděl a posadil se zpátky na svoje místo i s Ondřejovými novinami.
„Jo, ale stejně než ten asteroid dopadne, musíš dodělat tu uzávěrku,“ pokáral ho Ondřej.
„A nebude to už potom zbytečné?“ ušklíbl se Michal.
„Jenže kdyby nás náhodou minul, budeš mít problémy, že si to neudělal,“ odsekl ho Ondřej a zastrčil si do uší sluchátka. Zapnul rádio v internetovém vysílání a pokračoval v práci. Dnes chtěl odjet dřív domů, aby byl se svou rodinou, protože jeho nejstarší dcera se právě dozvěděla, že ji agentura umožnila odjet hned po maturitě jako au-pair do Londýna. Chtěli to všichni společně oslavit.
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM