• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 11. díl: Nepřežili ani dva mladší bratři

Čtěte jedenáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

Londýn, Velká Británie

Ponuré a prochladlé chodby protileteckého krytu pomalu ale jistě utichaly. Lidé usínali vyčerpáním a většina z nich plakala už jen velmi tiše a spíš ze setrvačnosti. Dokonce i podezřelé bušení na některé z dělících dveří mělo čím dál tím delší interval. Klára si myslela, že ty pravidelné rány dělá Sandy, kterou zavřeli do některého ze skladů, a ona se neustále chce dostat ven za svým synem.


Schoulila na spodní palandu, až drátěná výplň pod jejím tělem na protest zakvílela. Probořila se dost hluboko na to, aby zůstala ležet v nepohodlné poloze. Určitě ji budou bolet záda, až se probudí. Jestli vůbec usne. Louis nechtěl spát, tvrdil, že není unavený. Seděl pořád na kraji jejího lůžka, hlavu měl zabořenou v dlaních a horečně přemýšlel. Klára si vyndala ze své nákupní tašky novou bundu, kterou měla původně poprvé obléknout na horách s rodinou Fullerových a jejich dvěma malými chlapci. Přehodila si ji přes odhalená ramena, protože už jí začínala být velká zima. Nohy si pořádně přitáhla k tělu a alespoň kolena se snažila zasunout pod lehce dovřený zip. Jenže svršek byl příliš těsný. Úmyslně si ji koupila tak velkou, aby obepínala její tělo. Otočila hlavu. Na vedlejší posteli malý chlapec totiž neustále plakal a polykal slzičky strachu a paniky. Matka se ho snažila uklidnit a neustále ho hladila v krátkých blonďatých vláskách. Klára si všimla, jak se hoch klepe zimou a možná i vyčerpáním. Matka se ho snažila zahřát třením odhalené pokožky, ale moc se jí to nedařilo. Chlad se příliš vkrádal dovnitř těla.


„Je ti zima?“ Klára to nevydržela a natáhla se k hochovi a chytila ho jemně za předloktí. Poplašeně se na ni otočil. Nečekal dotyk z druhé strany. Neodpověděl, jen lehce přivřel uslzená vystrašená očka. Vytáhla z igelitové tašky své dlouhé kalhoty a místo, aby si schovala vlastní holou kůži, podala je chlapci.


„Děkuju,“ odpověděl tiše a lehce se od matky odtáhl. Oblékl si obě nohavice. Kalhoty byly pro něj natolik dlouhé, že si jejich pas mohl natáhnout až přes ramena, kdy ruce schoval dovnitř nohavic podél těla. Matka ho položila na rozvrzanou drátěnku a políbila na čelo. Konečně se uklidnil a za chviličku usnul.

„Děkuju vám,“ zašeptala maminka směrem ke Kláře, které se také na chvíli podařilo zavřít oči.


Klára skutečně tvrdě usnula. Připadala si hrozně vyčerpaná. Když otevřela oči, měla na vteřinu pocit, že se jí to všechno jenom zdálo a ona bude zase ležet ve své posteli u Fullerových a všechno odezní jako ošklivý sen. Jenže nad sebou viděla spodek železného výpletu horní palandy a bylo jí jasné, že tohle vůbec žádný sen nebyl. Všechno je až příliš skutečné a nepravděpodobné. Otočila se na bok, protože cítila nepříjemný tlak v bederní páteři.


Chlapec s matkou na vedlejší posteli ještě stále spali, zatímco starší manželský pár na druhé straně pořád seděl ve stejné pozici a držel se za ruce. Neměla tušení, jak dlouho spala, ani kolik je hodin. Uvnitř krytu svítilo jemné nouzové osvětlení a nebylo poznat, jestli je venku den nebo noc. Očima hledala Louise, ale nikde mezi posedávajícími a ležícími lidmi nebyl. Zřejmě šel zjistit nějaké podrobnější informace. Neměla strach, že by se nevrátil. Věděla, že brzy bude zpět.


Vrátil se za necelou půl hodinu. Byl dost skleslý a Klára si všimla, že nad něčím urputně přemýšlí.

„Co se stalo?“ posadila se vedle něj a svou teplou bundu svinula do rohu postele.

„Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá venku. Musím najít svoje rodiče,“ začal a upoutal tím i Johnovu pozornost, který k němu otočil hlavu. „Jenže ani jedny dveře nejdou otevřít. Jako kdyby byly přilepené nebo přitavené.“

„Nešel otočit zámek?“ vstoupil do hovoru John.

„Tahali jsme to ve dvou a nepohnul se ani o milimetr. Kdyby byl vchod zasypaný, dveře by šly i tak otevřít, protože se otevírají dovnitř. Ale ten zámek vůbec nepovolil. A přitom, když jsem viděl, jak je zavíraly, šlo to poměrně dobře a bez odporu.“

„Zkoušel si i vchod pod klášterem?“ napadlo Johna.

„Ne, jen ty dva hlavní,“ svraštil čelo, protože evidentně o žádném třetím vchodu neměl tušení. Věděl jen, že sem vedou dva vstupy z metra.


„Už si to moc nepamatuji, ale tam někde na druhé straně směrem na východ se sem dá vstoupit ještě ze sklepení toho kapucínského kláštera. Mělo to sloužit jako únikový prostor pro mnichy, kteří tam kdysi žili,“ vzpomněl si John.

„Půjdu to zjistit,“ rozhodl se Louis a znovu vyskočil na nohy. Nemohl tady jen tak nečinně sedět a čekat. Ani Klára tu nechtěla zůstávat sama a rozhodla se ho následovat.

„Počkej, jdu s tebou,“ zavolala a vyběhla za ním do dlouhé široké podzemní chodby. Při každém kroku sice cítila naražený palec na noze, ale snažila se na to nemyslet. Bosá chodidla ji na natřené šedé podlaze studila. Snažila se nekulhat a nemyslet na chlad. Nechtěla Louise zdržovat.


Než došly na konec chodby, musely otevřít dvoje dveře, které předělovaly jednotlivé místnosti pro spaní uprchlíků. Minuly dokonce jedny, které vedly na toaletu a do nějaké filtroventilační komory. Klára by to nevěděla, ale bylo to napsané na štítku na dveřích. Za posledními dřevěnými dveřmi se jim otevřela dlouhá chodba, která byla kolmá, na tu kterou sem přišli. I tady byli po zemi a na železných palandách uloženi lidé, kteří je sledovali pohledem. Louis se rozhlédl na obě strany a vydal se doprava, zřejmě to bylo na východ, jak jim poradil John.


Chodba ale končila příčnou kamennou stěnou a nikde nebyly žádné dveře. Zvedl hlavu ke stropu. Nad nimi byl kulatý úzký průlez, který byl zavřený a zatažený na kliku. U něj ovšem, jen pár centimetrů od stropu, visely železné stahovací schůdky. Nedosáhl na ně, ale když Kláru vysadil na ramena, celkem pohodlně na schody dosáhla a stáhla je jednou rukou až dolů k podlaze. Louis je zdolal několika lehkými kroky, otočil železnou západkou a zatlačil nahoru. Dveře bez větších protestů povolily. Do nosu ho udeřil zápach vlhkosti a zatuchliny. Uvnitř byla tma jako v pytli a on vůbec nevěděl, co na něj v tmavé kobce může číhat. Než celý prolezl dovnitř neznámým otvorem, vytáhl z kapsy džínů mobilní telefon, který byl sice bez jakéhokoli signálu, ale jako svítilna mohl ještě dobře posloužit.


Zmizel ve tmě a Klára ho následovala. Nechtěla tady dole zůstat sama. Byli skutečně v nějakém sklepení, kde byly po zemích poházené staré rozbité dřevěné bedny, které vypadaly, že tu kdysi dávno někdo skladoval brambory nebo jiné potraviny. Na druhém konci místnosti byly dřevěné dveře částečně prožrané od červotočů. S bušícím srdcem a očekáváním, co uvidí na druhé straně, je Louis otevřel. Ale nebylo tam nic zvláštního. Jen kamenné schodiště vedoucí kamsi do neznáma. Bylo pokryté stoletou vrstvou prachu a několika malými kameny, které se zřejmě při zemětřesení uvolnily ze stropu a spadly na zem.


Nahoře už ten pohled tak nezajímavý a obvyklý nebyl. Uvnitř klášterního kostela byla hotová spoušť. Všechny drahé obrazy a oltáře ležely ledabyle poházené po zemi a některé dřevěné i porcelánové sochy byly rozbité. Sutiny doslova zasypaly jednu stranu lodi kostela. Ale hlavní vchodové dveře byly zamčené a zamřížované, těmi se ven určitě nedostanou.

„Budeme muset vylézt nahoru na ty sutiny,“ ukázal Louis na polorozbořenou stěnu a přitom se rozhlížel, jestli přece jen nenajde ještě nějakou jinou cestu, která by vedla ven daleko pohodlněji. Jenže jiná možnost tu nebyla.

„Dobře, tak jdeme,“ odsouhlasila a oba začali šplhat do prudkého kopce, který vedl ven na svobodu. Kláře to šlo velmi pomalu. Od bolavého palce se nemohla ani pořádně odrazit. Musela našlapovat velmi opatrně a lehce, aby si ještě o sutiny nerozřízla chodidlo.


Když dosáhli vrcholu, rozhlédli se po totálně zdevastovaném městě a Louisovi se rozklepala kolena. Jeho rodné město bylo úplně zničené a na některých místech šlehaly z vysokých budov plameny. Klára si přitiskla obě dvě dlaně na obličej. Byl to pohled totální zkázy. Takhle nějak si představovala válečnou zónu. Kolik lidí asi muselo zemřít pod těmi troskami? A kolik z nich se už nikdy nenajde. Do protějšího domu najednou vlétla neuvěřitelnou rychlostí ohnivá koule, jako by ji někdo vystřelil z děla. Prorazila nový otvor mezi velkými okenními rámy, které už neměly skleněné výplně. Začala hořet.

Oba se při nárazu leknutím přikrčili a vůbec neměli tušení, odkud sem ta střela přilétla.

„Musíme jít,“ chytil jí Louis za ruku a táhl ji po sutinách kostela dolů na ulici. Nahoře byli totiž pěkně na ráně. Možná by si ani nevšimli, kdyby je nějaký šrapnel asteroidu trefil. Nestačili by se ani nadechnout, jakou rychlostí dopadaly na celé město.


Proběhli úzkou ulicí, aby se dostali na hlavní třídu. Ta byla dostatečně široká, aby se mohli vyhýbat padajícím troskám domů. Nebo alespoň tak si to Louis představoval. Některé domy byly na půl zbořené, některé byly jen děravé, ale jiné už ležely zcela zbořené v sutinách na silnici. Žádná auta ani jiná doprava tu nejezdila. Všude bylo ticho a prázdno. Lidé už zmateně nepobíhali po ulicích, aby se zachránili útěkem. Ani Louis se dlouho nechtěl zdržovat na jednom místě a nasadil zběsilé tempo směrem ke svému domu. Klára mu jen sotva stačila. Netrvalo dlouho a oba dva začali pokašlávat, jak se jim do dýchacích cest dostával padající popel a zvířený prach chátrajícího města.


U jednoho zbořeného domu ji pod sutinami něco upoutalo. Bylo to něco, co tam nepatřilo a nemělo to tam být. Zastavila se a odvážila se udělat pár kroků na stranu silnice. Chodník byl zavalený betonem a železnými zbytky. Pod jedním velkým blokem vykukovala lidská noha, která na sobě měla jen ponožku. Bota jí chyběla.

„Tam někdo leží,“ vykřikla Klára zděšeně a ukazovala na nehybnou lidskou část těla, která vykukovala ze změti nepořádku a prachu.

„Na to nemáme čas, Kláro,“ tahal ji Louis za ruku. „Stejně už mu nepomůžeš.“

Nechala se odvléct pryč. Stejně jí nebylo jasné, jak by se ho pokoušela vyprostit a jestli by to ještě vážně k něčemu bylo. Ten člověk už byl stejně zřejmě dávno po smrti.


Když zahnuli do jedné z postranních ulic, která už měla být kolmá na tu, kde by měl stát dům Fullerových, přiřítila se další ohnivá koule a zabořila se hluboko do asfaltové silnice jen několik metrů před nimi. Tady přestávala veškerá legrace. Ta dělová koule je může kdykoliv zasáhnout a dopadnout přesně do místa, kde se právě nacházejí. Oba si uvědomovali, že teď už jde do tuhého. Nezastavovali se a běželi pořád dál. Klára cítila, že jí na čele doslova vytryskávají kapičky potu. Nejen z námahy a dlouhého běhu, ale především z toho vedra, které bylo pro londýnské klima tolik neobvyklé. Už se ani nesnažila zakrývat si ústa při kašlání, jak ji to maminka vždycky učila.


Louis se zastavil u kráteru, který před pár sekundami vytvořil letící kousek asteroidu. Díra byla neuvěřitelně hluboká. Nebylo vidět vůbec na její dno. Jakou rychlostí musel šrapnel vesmírného tělesa letět, když se dokázal tak hluboko zabořit do země. Prorazit několikacentimetrovou vrstvu asfaltu, po které mohlo běžně projet i několikatunové nákladní vozidlo. Z trhliny k nim občas vyšlehl plamen ohně, jako kdyby se zrovna dívali do pekelné brány.

„Tohle všechno vážně způsobil jeden asteroid?“ nechápala Klára, když se dívala do hrozivé rozšklebené tlamy chrlící plameny.

„Jo,“ souhlasil Louis. „A ještě zdaleka to není konec.“


Pokračovali dál úzkou ulicí, ale tentokrát už neběželi. Jejích chůze se výrazně zpomalila. Kvůli tomu, jak to vypadalo všude okolo, Louis možná ani nechtěl vidět, co dopadající dělové koule způsobily na jejich domě. Dřív tu byla krásná čistá ulice lemovaná viktoriánskými řadovými domky. Všechny předzahrádky u cihlových domů byly důkladně opečovávané a nikdy se nestalo, že by snad někomu přerostl trávník nebo se po chodníku válely odhozené odpadky. Teď byla ulice zdevastovaná. Většina domů byla zcela rozbořená nebo do nich byly vypálené obrovské díry. Po silnici se válely sutiny a v ovzduší poletovaly nepříjemné prachové částečky, které Louis i Klára vdechovali s každým nadechnutím. Louis ty ulice znal, brouzdal tudy jako malý kluk, učil se tu jezdit na kole a hrával tu s klukama fotbal. Jenže teď byly prázdné a opuštěné. Domy ztratily svou krásu a lesk a kvůli sutinám poházeným všude okolo by se tu zřejmě nedalo projet už ani na jízdním kole.


Už několik metrů před domem číslo jedenadvacet bylo vidět, co přesně se tady stalo. Všechny domy byly pobořené a zřítily se. Ani jeden nezůstal kompletně stát. Polovina Fullerova domu chyběla a odhaleným obvodových zdivem bylo uvnitř vidět téměř všechen nábytek, který se nacházel v zadní části domu. Dole v přízemí, bylo dokonce na sušáku ještě pověšené prádlo.

„Mami, tati,“ zašeptal Louis vyděšeně a rozeběhl se k domu, který vypadal, že jeho zbytky už drží pohromadě jen silou vůle. Klára se bála vstoupit do trosek, ale nakonec se nechala Louisem zviklat a rozeběhla se za ním.


Podařilo se jim prodrat se do zříceniny na schodiště. Louis přeskočil zábradlí do chodby, aby se vyhnul sutinám. Vzadu byly dveře, které vedly do kuchyně. Byla to snad jediná místnost, která zůstala vcelku, protože se nacházela v zadním traktu domu. Nebo si to Louis alespoň myslel. Rozrazil létací dveře, které se obvykle sami zavíraly a bylo možné jimi pohybovat dopředu i dozadu. Stačilo vždycky jen zatlačit a dveřní křídlo pod lidskýma rukama samovolně ustoupilo.


Jenže i v kuchyni na něj čekal pohled na naprostou zkázu. Dům byl zřejmě malými úlomky asteroidu ohlodaný ze všech stran a zbyl jen střední trup, který se sotva držel pohromadě. Louis se nepřítomně díval do zahrady a snažil se zaplašit slzy zklamání a neuvěřitelného strachu, který mu tlačil snad na všechny vnitřní orgány.


„Louisi,“ oslovila ho Klára, když pod sutinami v jídelně zahlédla něco podivného. Byl to lem azurově modrých šatů, jaké měla včera u snídaně na sobě paní Fullerová. Snažila se odhrabat betonové úlomky a dřevěné třísky, které zakrývaly zbytek dlouhé róby. Když narazila na zkrvavenou dlaň se zlámanými prsty, zkontrolovala tep na předloktí a došlo jí, že Louisově matce už není pomoci. Jeho otec ležel jen o pár centimetrů dál. Ani jemu naštěstí Klára neviděla do obličeje. Jen torzo jeho těla vykukovalo z hromady prachu, který kdysi býval jejich vysněným domem v luxusní části největší britské metropole.


Klára byla ráda, že ji Louis neslyšel nebo možná nevnímal a nepřišel za ní do jídelny. Nemusel vidět svoje rodiče v tomhle stavu.

Pořád stál u vykousnuté díry v podlaze a díval se ven na zahradu, kde ještě zůstaly zbytky dokonale sestříhaného zeleného trávníku. Došla až k němu a položila mu opatrně dlaň na rameno. Škubl sebou, zřejmě ji vůbec neslyšel přicházet.

„Nechoď tam,“ řekla.

„Jsou tam všichni?“ slza z oka mu právě stekla po pravé tváři až dolů ke spodní čelisti, kde se zastavila na hranici obličeje.

„Viděla jsem jen rodiče.“

„A kde jsou kluci?“ otřel si slzavý potůček, protože ho začal na tváři svědit.

„To netuším,“ přiznala tiše a netušila, jak by mohla jeho bolest v tuto chvíli utišit. Neznali se tak dobře, aby ho mohla chytit za ruku nebo ho obejmout. Nebyli dokonce ani přátelé. Netušila, jestli by o takový projev soucitu vůbec stál. Neznala ho. Jediné, co je teď sblížilo, byl ten vesmírný šutr. Tak tam chvíli jen tak stáli naproti sobě a oba dva se dívali do země. Jako tichá vzpomínka a projev úcty Louisovým mrtvým rodičům.

„Jdu se podívat nahoru do dětského pokoje,“ otočil se a zmizel na schodišti, po kterém se dalo nahoru vyjít jen velmi obtížně. Klára čekala dole. Pohled na dvě mrtvá těla jí dnes úplně stačil. Víc vidět nepotřebovala.


Bohužel se nespletla, protože Louis tam svoje sourozence opravdu našel. Nepřežili ani dva mladší bratři.


Podlaha domu se začala podivně otřásat. Zdálo se, jako kdyby čekala jen na to, až se Louis utvrdí v tom, že mu už na světě nezbyl nikdo. Potom pohřbí všechna jejich těla hluboko pod svoje sutiny.

„Měli bychom vypadnout,“ Klára začala panikařit a strach jí stáhl hrdlo. Rozpažila ruce a čekala, že přichází další zemětřesení.


„Musím vzít nějaké zásoby a deky, nemáme vůbec nic,“ křikl Louis a začal okamžitě jednat. Musel se přemáhat, aby měl vůbec chuť ještě zůstat na živu. Kdyby tu stál sám, možná by počkal, dokud dům nespadne úplně a nepohřbí i jeho s rodiči a sourozenci. Ale když se podíval na Kláru, najednou se mu nějak chtělo bojovat. Chtěl přežít.

„Louisi, ten barák za chvíli spadne,“ křičela a snažila se ho odtamtud odtáhnout ven na chodník, kde cítila bezpečí. Tahala ho za rukáv košile, ale byl tak paličatý a příliš riskoval.

Nedaleko v ulici dopadl další žhavý šrapnel a země se lehce otřásla. Další dům se sesunul k zemi. Každý nepatrný pohyb pomáhal zemské gravitaci, která chtěla mermomocí tenhle luxusní barák stáhnout co nejblíž zemskému jádru.


„Jdi ven, počkej tam na mě, já hned přijdu,“ poručil jí a vběhl do obýváku, ze kterého zůstala už sotva třetina místnosti. Věděl přesně, kde co mají uložené. Táta nenáviděl, když se poloha jakýchkoli věcí v domě měnila. Musel přesně vědět, kde co najde a tak si nikdo nedovolil přeskládat police nebo šuplíky jinak, než byli zvyklí. Louisovi tohle bylo vždycky úplně jedno. Když nevěděl, zeptal se matky nebo hospodyně, ty se tu vyznaly vždycky nejlépe. Teď byl ale vděčný, že matka nikdy nepodlehla mánií stěhování nebo přesouvání za lepším výsledkem.


Zabalit dva velké tlumoky mu trvalo sotva pár minut. Se skládáním se nezatěžoval, jen házel do batohů, co mu přišlo pod ruku. Konzervy, potraviny, lahve s vodou, nějaké přikrývky a pro jistotu přihodil i matčinu malou šperkovnici, která ležela rozsypaná pod stolkem v chodbě. Jako platidlo by se to možná mohlo jednou hodit.


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com


Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM

8 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše