Čtěte třináctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
Londýn, bývalá Velká Británie
Louis vypáčil otevírací dvířka nádrže modrého Suzuki. Vnitřní šroubovací špunt šel naštěstí bez problému vytočit. Nebyl k tomu zapotřebí vůbec žádný klíč. Mávl na Kláru, která přiskočila s kanystrem a dlouhou plastovou hadičkou. Louis zasunul hadici hluboko do víčka nádrže, druhý konec si přiložil k ústům a z plných plic do sebe vtáhl vzduch. Rozkašlal se a plival na všechny strany, ale nafta z hadičky stejně vytékat nezačala. Byl přesvědčený, že udělal všechno správně. Takhle mu to přece před pár minutami David ukazoval. Tomu začala nafta do připraveného kanystru téct doslova proudem. V čem tedy Louis udělal chybu? Napadlo ho, že v autě došla nafta, i když to bylo dost nepravděpodobné, protože zrovna stálo na hranici křižovatky a zřejmě chtělo odbočit doleva. Určitě nebylo odstavené u krajnice, že by mu došly pohonné hmoty.
„Davide,“ houkl Louis tiše na mladého černocha, který už mezitím naplnil druhý kanystr potřebnými pohonnými hmotami.
„Nejde ti to, Vědátore?“ ušklíbl se David vesele a ukázal na Louise třemi zdviženými prsty. Jen prostředníček a prsteníček nechal schované v dlani. Ani Louis, ale ani Klára vůbec neměli tušení, co tohle gesto znamená.
„Neteče mi to,“ přiznal Louis a posunul si brýle blíž ke kořeni nosu, aby dobře viděl na svou zlodějskou soupravu.
„Ty si nikdy nekradl naftu ani benzín, že ne?“ podíval se mu David pobaveně do očí skrz zamazaná brýlová skla.
„Ne, nekradl. A ani teď nekradu, potřebujeme to do agregátu a většina těch lidí tady je stejně už po smrti,“ hájil se Louis, ale sám slyšel, že ani tohle by nikoho u soudu nepřesvědčilo.
„A nechceš si to nejdřív ověřit? Jestli třeba majitelé těch aut ještě nejsou někde v okolí?“ zachechtal se David a odhalil rovné bílé zuby, které byly pro černocha pocházejícího zřejmě ne z příliš vysokých poměrů až trochu nepřirozené.
„Přestaň zdržovat a udělej to, prosím tě,“ sykla na něj Klára a zaťala hrozivě pěst. Rozhlížela se pořád kolem sebe, jestli na ně někdo nevyběhne s nějakou zbraní. Navíc bylo hrozné vedro a dusno. Klára si otírala zpocené čelo špinavýma rukama a vytvářela si tím na obličeji abstraktní mozaiku černé špíny a prachu. Napadlo ji, že by ty pohonné hmoty v autech mohly explodovat, kdyby je tam nechali. Psalo se o tom přece často v novinách, jak se ve vedrech v létě nemají nechávat auta stát na slunci s plnou nádrží. Sama sebe přesvědčila, že vlastně dělají dobrou věc. Nemohou nechat ta auta vybouchnout. Už takhle vypadá zdejší ulice jako po bombardování. Většina domů připomínala staveniště nebo možná spíš rozvaliny. Automobily ležely mnohdy na boku nebo dokonce je zavaliny sutiny sousedních budov. Pobíhat po ulici bylo na zlomení nohy, člověk musel dávat pozor, kam šlape, protože všude se válel nějaký nepořádek. Londýn zemřel během tří dnů a vypadal doslova jako město duchů. Nikde se na ulicích nepohybovali lidé a město nedýchalo svým obvyklým městským šumem.
David jediným silným a krátkým nadechnutím vytáhl ze zelené hadičky veškerý vzduch a rychle ji vsunul do kanystru, který Klára zrovna držela v ruce. Tmavá tekutina pomalu opouštěla nádrž nepojízdného Suzuki, které mělo zdemolovanou celou přední část. Dopadlo na něj okno z blízkého domu. Zřejmě to bylo z jednoho z vyšších pater, protože auto vypadalo, jako kdyby v plné rychlosti narazilo do skály.
„Asi bude brzy pršet,“ podíval se Louis nad sebe na oblohu, když ještě stále čekali u vozu, až se jejich nádoba naplní tolik ceněnou naftou. Klára si všimla, že mu to dělá starosti. Promnul si totiž kořen nosu a horečnatě přemýšlel.
„Na tom, asi není nic divného, tady v Anglii. Prší vám tu dost často, ne?“ snažila se z něj vytáhnout nějaké důležité informace.
„To ne, ale déšť po dopadu asteroidu, určitě nebude jen tak obyčejný déšť. Nic, co pochází z přírody, už nebude jen tak obyčejné,“ upozornil Louis a znovu se starostlivě podíval na černá mračna, která se nad jejich hlavami stahovala.
Louise napadlo, že by bylo bezpečnější vrátit se do krytu a vylézt na povrch až teprve déšť přejde. Nafty mají do agregátů zatím dost tak na dva dny. Do té doby se určitě vyčasí.
K zemi se snesly první dešťové kapky. Klára si pozorně prohlédla černý flek, který kapka způsobila. Přišel jí nějak zvláštní. Byl dost velký a hlavně hluboký. Nakrčila obočí a předklonila se, aby lépe viděla. Copak může obyčejná kapka udělat maličkatý ďolíček do asfaltu? Možná už tam ten důlek byl předtím a jen se ta kapička trefila přímo do jeho středu. Ne to bylo dost nepravděpodobné.
„Au!“ Louis najednou hlasitě vykřikl a chytil se za vlasy na temeni hlavy.
„Co se děje?“ nechápala Klára a dívala se do jeho bolestně zkřiveného obličeje.
„Něco na mě spadlo, strašně to pálí,“ roztáhl rty do širokého bolestného zasyknutí a odhalil zuby se žlutohnědým povlakem plaku. Vždyť už si tři dny zuby nečistil.
„Ukaž mi to?“ chtěla mu Klára pomoci a vůbec ji v tu chvíli nezajímalo, že jejich kanystr u auta je už plný a nafta vytéká pomaličku ven na silnici.
V tu samou chvíli, kdy uviděla velkou červenou spáleninu v jeho vlasech, jí něco podobného dopadlo na levé rameno. Propálilo to krátký rukáv trika a sežehlo kůži těsně nad klíční kostí. Chytila se za rameno a pod náporem nečekané bolesti klesla na kolena.
„Kláro?“ Louis ji chytil za ruce a snažil se ji vytáhnout zpátky na nohy.
Potom už události dostaly příliš rychlý spád. Nebyly sami, kdo byl venku hledat naftu do agregátu pro jejich protiletecký kryt. Ze všech stran se začaly ozývat bolestné výkřiky a sprosté nadávky. Další dešťová kapka dopadla na kapotu žlutého auta, o které se zrovna Klára opírala. S vytřeštěným zrakem sledovala, jak se plech vozu prohnul dovnitř a z místa, kam dopadla, se začal vznášet maličký sloupek bílého dýmu.
„Pane bože, co je to?“ vřískla Klára vyděšeně a nohy jako by jí zdřevěněly a přestaly poslouchat. Věděla, že se musí, co nejrychleji pokusit o útěk, ale její tělo odmítalo spolupracovat. Kdyby ji Louis nechytil za ruku a netáhl za sebou co nejrychleji pryč z ulice, možná by tam zůstala stát a čekala na rychlou smrt. Stačil ještě popadnout kanystr, než se rozeběhl těsně k jednomu z domů, jehož přední stěna se ještě stále tyčila v přímém úhlu. Zřejmě to byla stará budova, která přežila nápor zemětřesení a dosud ji netrefil žádný asteroidový šrapnel. Převislé atiky nad okny jim poskytly slabý úkryt před kyselinovým deštěm.
„Co to je?“ dožadovala se znovu Klára odpovědi, i když Louis měl teď jinou práci. Musel je co nejrychleji dostat zpátky do krytu. Zbývalo sotva pár desítek metrů. Musí běžet za každou cenu, déšť bude sílit. Zůstat na ulici by znamenalo nechat se rozpustit bolestnou a pálivou smrtí v kyselině.
„Je to kyselina sírová,“ vysvětlil rychle, ale víc do detailů nezabíhal. Času na vysvětlování bude dost, jakmile se dostanou do bezpečí.
I několika dalším uprchlíkům se podařilo vběhnout do úzkého podchodu metra. Zbytek byl totiž zasypaný sutinami a zůstal tam jen maličký otvor, aby se do něj sotva vešel jeden člověk. Jenže z téhle strany byly oboje dveře do krytu zatavené asfaltem z izolace metra, která tu ještě připomínala válečné časy. Prudký žár černý asfalt rozpustil a ten se postupně rozlil před vchod do bunkru. Tepelná radiace, která se ve vlnách šířila od místa dopadu, znemožnila lidem v krytu opustit úkryt obyčejnými pancéřovými dveřmi. Jediným vchodem zůstalo sklepení pod klášterem. Jenže to bylo skoro tři sta metrů vzdálené směrem na sever. Louis věděl, že tam v žádném případě nemají šanci doběhnout.
Postavil kanystr ke kovovým dveřím a zrychleně dýchal. Nebyli tam sami. Dalších pár lidí si je vyděšeně prohlíželo, ale nikdo nic neříkal. Nikdo netušil, co v téhle situaci mají dělat. Louis pomyslel na jedinou děsivou věc. Pokud déšť brzy nepřestane a začne zatékat do metra po širokých schodech, všechno uvnitř se rozpustí. Nestačí se ani utopit, rozleptá je to zaživa.
Připojil se k nim David, který měl hrozivě vypadající ránu na obličeji. Byla krvavá a táhla se od levého oka až dolů na spodní čelist. Klára si teprve teď uvědomila, že schytala taky pár zásahů. Nejhorší byla rána na rameni. Látka silonového trika se jí doslova přiškvařila do popáleniny a držela tam jako přilepená. Pokusila se jí odtrhnout, ale zabolelo to. Druhý krvavý šrám se spálenými okraji měla na levém předloktí. Ten tolik necítila. Ale rameno pomalu začínalo přicházet k sobě. Pálilo jak čert. Úplně stejně, jako když si doma při své neopatrnosti sáhla na rozpálenou troubu. Jenže tehdy strčila prsty pod studenou tekoucí vodu a za chvíli bylo po bolesti. Spáleniny zůstaly jen na pár dní citlivé. Tady ale nebylo nic, čím by si mohla bolavou ránu velkou jako pětikoruna chladit. Zůstali doslova odříznutí ode všeho.
„Měli bychom slézt až dolů do metra,“ navrhoval David Louisovi. „Když se sem dostane ta divná voda, budeme moci aspoň utíkat tunelama.“
Louis chvíli přemýšlel a zřejmě svým matematickým mozkem vypočítával všechny pravděpodobnosti a možnosti, jaké jim zbývají. Nakonec souhlasil.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM