• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 14. díl: Všichni jsou mrtví

Čtěte čtrnáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

5 dní po dopadu

Koněpruské jeskyně, bývalé Česko

Marka brzy ráno probudilo podezřelé kručení v břiše. Jeho vnitřnosti zřejmě hrály na honěnou a zatím všechno nasvědčovalo tomu, že vyhrávají střeva. Sáhl pod hlavu do batohu pro baterku, aby si mohl posvítit na cestu. Bylo jasně určené místo už před pár dny, kam všichni chodili vykonávat svou potřebu. Jenže Marek tam byl zatím jen na malé. Nebyl problém se trefit do jámy, která byla podle průvodců hluboká před dvacet metrů. S druhou potřebou ovšem bude mít trochu větší problém. Nejdřív ho napadlo, že bude muset vzbudit mámu a zeptat se jí, co má použít místo toaletního papíru. Jenže v tu chvíli zřejmě jeho střeva zrovna dostala babu a musela vyrazit chytit někoho dalšího. Nebyl čas na přemýšlení o utírání zadku. To bude řešit, až vyprázdní svoje břicho a konečně se mu uleví. To budou asi ti netopýři, napadlo ho.


Za svitu baterky dorazil na největší jeskynní křižovatku a přeskočil nízké kovové zábradlí s kolmým šrafováním. Stáhl si kalhoty a rozkročil se nad úzkou průrvu. Rukama se přitom přidržoval zábradlí, aby ještě nespadl dolů. Určitě nebyl jediný, kdo tu za posledních pár dní konal velkou potřebu. Nerad by do něčeho cizího spadl.


Vzpomněl si, co jim tenkrát říkala průvodkyně Andrea. Nějaký jeskyňář už se do otvoru zřítil a padal dolů neuvěřitelných dvanáct metrů. Naštěstí ho vytáhli jen se zlomenou nohou. Když jim to před pěti dny Andrea vyprávěla, myslel si, že je přece blbost cpát se do tam malého otvoru. Co by tam ten člověk asi dělal. Jenže teď, když si tu hověl nad průrvou, jako na záchodě, ho napadaly hned dvě věci, které tu jeskyňář mohl vykonávat, než zahučel přímo dolů.


Když se mu konečně ulevilo, najednou jeho mysl začala uvažovat racionálněji. Teď přišel ten čas řešit problém s utíráním. Rozhlédl se kolem a všude viděl jen holé a ostré skály. Ty mu asi moc nepomohou. Nakonec nenašel jiné řešení, než použít svoje slipy. Po použití je odhodil rovnou do jeskynního septiku. Posvítil si do bezedného záchodu. Naštěstí se trefil dobře. Přesně do středu. Nikde nic nebylo vidět.


Po cestě zpátky si posvítil na místo, kde zemřela malá Laura. Zůstala po ní jen velká tmavá skvrna zaschlé krve a na ní ležel zaprášený plyšový medvěd, kterému chyběla jedna ruka. Měla ho s sebou, když s babičkou a bratrem vyrazila na prohlídku Koněpruských jeskyní. Marek sice holčičku vůbec neznal a nikdy předtím s ní nemluvil, ale bylo mu jí líto. Pocítil takovou podivnou slabost u srdce. Patřila do téhle rodiny, kterou tady dole pod zemí vybudovali. Třeba tu nebudou spolu žít věčně, ale i těch pár dní, které tu strávili, je nadosmrti propojilo nějakým neviditelným poutem. Ani nevěděl, kam ji vlastně táta s Honzou odnesli. Možná, že ji jen tak shodili ze skály, aby pokojně odpočívala v opuštěné krajině.


Vrátil se do Proškova dómu, kde už máma s Monikou a Darjou, Tiborovou manželkou, chystaly snídani. Marek byl celý život zvyklí, že ráno snídal, ve škole měl svačinu, potom oběd, odpoledne si v obchodě koupil něco dobrého, třeba brambůrky nebo čokoládovou tyčinku a pak se navečeřel. A ráno to začalo zase od znova. Dobře ale věděl, že jeho dnešní porce kalorií se bude skládat ze snídaně, neomezeného přídělu čisté jeskynní vody a večeře v podobě netopýra upečeného na klacku. Smutná vyhlídka na celodenní martýrium.


Venku konečně přestalo pršet a Honza s Ondřejem se znovu odvážili vyrazit na povrch pro dřevo. Už zase začalo docházet a ženské strašily, že pokud okamžitě něco nepřinesou, k jídlu dneska nebude nic.


Nakonec vyrazili Ondřej s Honzou jen sami dva. Tiborovi ještě stále nebylo dobře po tom, co ho zasáhl kyselý déšť a rány na hlavě se mu v jeskynním vlhku nechtěly vůbec hojit. Oproti tomu Otakar si našel daleko záslužnější činnost. Zkoušel za pomocí kamenů a skalních úlomků, kterých měl po ruce opravdu dost, vyrobit primitivní pazourky. Takové, jaké používali kdysi dávno pravěcí lidé. Proto se celý den ozývalo jeskyní pravidelné bouchání a klepání.


„Ještě máš chuť se vydat na cestu spáleništěm?“ kývl Honza hlavou do měsíční krajiny, když společnými silami poráželi ohořelý kmen stromu.

„Ani ne, ale na druhou stranu si říkám, že přebývat tady v jeskyni taky není úplně k životu. Je to spíš jen takové přežívání,“ usoudil Ondřej a zatnul sekeru hluboko do kůry poničené žhavým zářením.

„Víš, co jediné mi nechybí?“ přiznal Honza a opřel se o svoji sekerku jako o stařeckou hůl. Zadíval se zamyšleně dolů do údolí a potutelně se usmál. „Ten stres a shon, jakým jsme poslední roky žili. Když jsem vstupoval do jeskyně, myslel jsem jen na to, že mám málo zakázek a že vůbec nevím, jak zaplatím ten dluh na hypotéce. Už mi dokonce dorazila předžalobní upomínka. Tahle podělaná živelná katastrofa to tak trochu vyřešila za mě.“

„Ty vole, a ty jako budeš radši žít tady v jeskyni jako nějaká krysa, než aby sis našel normální a dobře placenou práci?“ i Ondřej přestal pracovat a pozorně se na Honzu zadíval. „Nevědět jestli zítra najdeš něco, čím bys mohl nakrmit svoje děti?“

„No, to zrovna ne, ale víš, že za těch pět dní tady se cítím lépe, než za poslední týdny v práci nebo doma?“ Honza se mu jen svěřil se svými zvláštními pocity. Sám to neuměl pořádně vysvětlit, ale prostě to tak cítil.


„Ty opravdu nejsi normální,“ vykroužil si Ondřej na čele kolečko a znovu zatnul sekeru pořádně hluboko do černého kmene. Strom povolil a skácel se k zemi. Byl dost útlý a ani nebyl moc těžký a tak se rozhodli, že musí přinést do obydlí ještě jeden podobný pahýl.

„Neměl jsem se v životě zrovna dobře a bohužel jsem do toho srabu strhnul i svojí rodinu. Poslední roky se snažím všechno dohnat a napravit, ale pořád se mi to nedaří. Svět se točí, zrychluje a já se ho jen snažím doběhnout. Jenže se mi to nedaří.“

„Cos provedl tak strašnýho?“ Ondřeje napadlo, kam Honza těmi řečmi míří.

„Zabil jsem člověka!“


Ondra se napřímil a nechal sekeru volně dopadnout na zem. Podíval se Honzovi vyzývavě do očí a čekal, co z něj vypadne. Říct zabil jsem člověka, může přeci znamenat strašnou spoustu věcí. A podle téhle jediné věty ho Ondřej nemohl soudit, když neznal celý příběh. Těch okolností může být hned několik. Mohlo jít o nehodu, o nešťastnou náhodu, o sebeobranu, nebo naopak o úmysl. Jedno bylo jisté, nějaký důvod k tomu Honza mít musel. Na sériového vraha, který vraždí jen z potěšení, totiž vážně nevypadal.


„Soud to klasifikoval jako nepřiměřenou obranu a já si šel sednout na dva roky,“ Honza zasekl sekeru do kmínku, který hned po druhé ráně povolil a zlomil se jako tříska.

„A měl si k tomu důvod?“ Ondra nechtěl slyšet podrobnosti, nebo možná netušil, jestli by mu ten příběh Honza chtěl vyprávět.


„Obtěžoval mou manželku, chtěl ji znásilnit. Zmlátil jsem ho, abych ji bránil. Jenže on bohužel potom v nemocnici zemřel. A neměl u sebe žádnou zbraň, jenže to jsem nevěděl. Je to dostatečný důvod se bránit?“ Honza snesl kmen položený nahoře na kopci k tomu spodnímu, aby je oba dva mohli přemístit najednou do jeskyně.


Přehodili si sekery na ramena a volnou rukou chytili oba kmeny najednou. Honza zavelel na tři a Ondra uslyšel známý zvuk vrzání vystydlého a zuhelnatělého dřeva. Znělo to trochu jako, když někdo láme skleněné střepy rozbité sklenice.

„Ty, Honzo?“ Ondřej prostě cítil potřebu se vrátit k jejich debatě, kterou vedli nahoře na návrší. I když už teď procházeli temnými chodbami, kde je někdo mohl slyšet.

„No?“ ozval se zepředu, ale nezastavil. Pořád pochodoval ke svému cíli.

„A musel si ho hned zabíjet?“

„Zpanikařil jsem a bál jsem se. Kopl jsem do něj ještě, když ležel na zemi. Vnitřní krvácení nebo co to bylo. Měl jsem hrozný vztek a bohužel pracovní boty se železnou špičkou,“ ušklíbl se a Ondra pochopil, že existují lidé, kteří nevěří policii ani našemu justičnímu systému. Pokud to bylo vážně tak, jak Honza tvrdil, chápal, že zanevřel na celý svět. Možná, že by se sám zachoval stejně.

„No, konečně, nesete dřevo!“ vyskočila Gábina nedočkavě na nohy a běžela chlapům naproti. Oheň totiž pomalu začínal dohasínat. Nemohli si dovolit o něj teď přijít.


Ondřej položil útlý kmen mimo betonovou podlahu do měkké hlíny a zatnul sekeru tak, aby z kmene nasekal kratší polena. Potom je postupně podával své ženě, která si je skládala kolem ohniště. Upravovala je do rovnoměrného bloku, aby i tady v jeskyni vypadalo jejich obydlí uklizené.

„A ještě něco jsme přinesli,“ pošeptal Honza Monice a přitom se významně a lehce poplašeně podíval na Ondřeje. „Chytili jsme venku ještěrku, ale dětem bych to raději moc neříkal.“


Honza podal Monice do rukou několik menších plátků bílé svaloviny. Prohlédla si je v dlaních a potom je ukázala i Gábině.

„A vy jste ji vyvrhli a stáhli z kůže?“ nechápala Gábina proč u ještěrky se to dělá a u netopýra ho loupali z kůže až opečeného.

„Bál jsem se, že když to uvidí ostatní, nebudou to chtít jíst,“ přiznal Ondřej. „Proto jsme se tolik zdrželi. Nina se málem pozvracela, když jedla toho netopýra. Kdybychom jí teď řekli, že máme novou delikatesu ještěrku, taky by to nemuselo dopadnout dobře.“

„Asi máte pravdu,“ souhlasila Honzova manželka. „Nikomu nic neřekneme, bude to asi tak lepší.“


Napíchala postupně všechny kousky na železné bodáky a posadila se k ohni jako k táboráku.

O pozdvižení večera se postarali tři navrátilci, kteří je opustili ještě před kyselým deštěm. Jen tolik zbylo z dvacítky lidí, kteří odešli jen proto, že měli pocit, že je tady Honza s Ondřejem chtějí držet proti jejich vůli. Jedním z nich byl Daniel se svojí přítelkyní a tou druhou mladou dívkou.

„Danieli,“ vyskočil Ondřej nadšeně, když ho spatřil v šeru ohnivých plamenů vcházet do dómu. Měl radost, že se vrátil a nic se mu nestalo. Vyšel mu vstříc, ale viděl, že Daniel jeho nadšení nesdílí. Těžce dopadá na jednu nohu a hlavu má úzkostlivě sklopenou.

„Danieli, co se stalo?“ znovu ho oslovil a pomohl mu, aby se posadil na jedno z kamenných křesel.

„Všichni jsou mrtví,“ začala hystericky plakat Žaneta a vrhla se Danielovi k nohám. Obličej jí osvítily plameny a Ondřej si všiml, že má popálené tváře a na několika místech i ramena a celé paže. Její kůže byla zarudlá a oblečení na sobě měla potrhané. Daniel vypadal daleko hůř. Jeho spáleniny zřejmě od kyselého deště mu odhalily kusy masa pod rozedranou pokožkou.


„Co se stalo?“ přidala se Gábina a starostlivě si prohlížela Danielovo zranění. Přiložila mu na rány chladný mokrý hadřík, který byl natrhaný z trika jednoho z jeskynních lidí. Nic lepšího mu poskytnout nemohla.

„Co jsme odsud odešli, jsme nic nejedli. Nebylo co. Všechno je spálené a nikde nic není,“ Daniel se musel zhluboka nadechnout, aby vůbec mohl pokračovat dál. „Došli jsme až dolů do města a schovali jsme se v jednom sklepě, který aspoň trochu poskytoval chlad před tím šíleným vedrem. A když začalo pršet, seděli jsme tam asi tři dny. Nevím, jak dlouho to bylo. Jenže se dešťová voda dostala až tam a my neměli kam utéct.“ Daniel si odhrnul nohavici kalhot a Gábina cítila, jak se jí zvedl žaludek. Musela potlačit nutkání na zvracení. V lýtku měl vypálených několik děr.


„Hned jak přestalo pršet, jsme se rozhodli, že se vrátíme sem. Nikde nic není, všude je vidět jen spálená krajina. Všude je tak strašně pusto a ticho,“ Daniel se najednou hlasitě rozplakal.

„A Filip a ostatní?“ ptal se Honza.

„Rozdělili jsme se ve městě,“ pokračovala Žaneta, když Daniel usykával bolestí, jak mu Gábina ovazovala rány. „Oni chtěli jít pustinou dál. Jestli je déšť stihl na volném prostranství, neměli šanci přežít. O Filipa jsme přišli v tom sklepení. Zavalilo ho to.“ Žaneta jen stěží polykala slzy, aby se hystericky nerozplakala nahlas. Vzpomněla si na poslední Filipův pohled, než mu železobetonová deska rozdrtila lebku.


Sabina, ta druhá dívka, která přišla zpátky s nimi, ještě ani nepromluvila. Jen stála opodál a tiše plakala.

„Pojďte se najíst, máme trochu masa,“ nabízela jim Gábina, ale úmyslně zatajila, z jakého živočicha maso pochází.

Monika podala každému malý bílý upečený plátek. Daniel se ani neptal a hned ho hladově slupl. Žaneta si maso nejdřív podivně očichala a nakonec si utrhla zuby jen kousíček. Podezřele ho rozžvýkala a nakonec se přinutila, aby ten kus hmoty, která neměla vůbec žádnou chuť, spolkla.

„Z čeho je to maso?“ zeptala se jediná Sabina a hlasitě popotáhla. Potom si otřela mokrý nos do dlouhého rukávu mikiny na pravé ruce. Na levé už jí totiž skoro polovina textilie chyběla.

„Jen si dej, potřebuješ teplé do žaludku,“ pobídla ji Monika a pohladila jí po zcuchaných a špinavých vlasech. Kdysi je mívala dlouhé lesklé a blonďaté, ale teď už dávno ztratily svůj lesk a krásnou barvu, za kterou se všichni chlapi otočili. Sabina se už víc neptala a maličký příděl potravy, který dostala, nakonec bez větších okolků snědla.

Zbytek jídla Monika s Gábinou spravedlivě rozdělily mezi děti a starší obyvatele jeskyně. Nikdo jiný se nad netopýřím masem už neošklíbal. Nechutnalo jim, ale zaplnilo to hladové žaludky.


Uložili Daniela s oběma děvčaty do měkké hlíny, aby si alespoň trochu odpočinuli, i když pochybovali, že budou dobře spát. Dan musel trpět a Žaneta se Sabinou se trochu chovaly, jako kdyby přišly z jiného světa.


Gábina se zvedla od ohně a oprášila si kolena a zadek. Dlaně měla zase úplně špinavé, ale díky ohni, který na cestičce hořel, alespoň sedící kolem něj neměli mokré zadky.

„Kam jdeš?“ Ondřej byl okamžitě v pozoru.

„Prosím tě, nikam,“ snažila se ho uklidnit. „Jdu si jen odskočit.“

„Tady máš baterku, ale šetři co nejvíc, už dlouho nám svítit nebude.“


Gábina opustila společnou ubikaci spodní turistickou trasou a vydala se na trasu k záchodové jámě úplně sama. Když už neslyšela hluk z velké jeskyně a celou ji obestoupilo naprosté ticho, rozplakala se. Potřebovala na chvíli povolit stavidla a ulevit si. Ale nechtěla děsit manžela ani děti. Neplakala po svobodě nebo po zničeném světě. Bylo to pro ni hrozné, ale zdaleka nejhorší pocit bylo prázdno, které zaplnilo celé její tělo. Jako kdyby jí někdo vyrval kus srdce z hrudníku a nechal ho bít jen na půl. Kdyby alespoň přišla o celé srdce, nemusela už by se trápit, ale dvě třetiny ještě pořád zůstávaly tady s ní. Tak strašně moc jí chyběla Klára. Ta nejistota a panika, zda je její skoro dospělá dcera v pořádku. Jak daleko se tahle katastrofa rozšířila? Nutila se k představám, že Klára si žije spokojený rodinný život v Londýně. Doufala, že se o ni rodina, ke které se nastěhovala, postará, když její rodiče teď nemohou.


Usadila se na kamennou stoličku a vzala do ruky figurku kozy uplácané ze zdejší hlíny. Všimla si jí, už před několika dny, když je sem poprvé zavedla průvodkyně. Pohladila ji po hlavě a usmála se. Všimla si, že jí na prstech zůstávají zbytky jílovité hlíny, která byla tady všude kolem. Především v dlouhé jeskyni, která vedla tak prudce dolů z kopce. Vzpomněla si, že jí říkali Stará chodba nebo tak nějak podobně. Když jezdila jako malá na tábor, vyráběli z takovéto jílovité hlíny různé mističky a figurky a potom je vypalovali přímo v ohni. To by přece mohlo fungovat i tady, děti by se zabavily. Věděla jen, že hlína musí být dostatečně mokrá, aby s ní šlo pracovat, což uprostřed jeskynního komplexu splňovala a potom se musela na slunci sušit a pak se teprve mohla vypálit v ohništi. Gábina se pro svůj nápad naprosto nadchla. Bylo to konečně nějaké zaměstnání, něco nad čím by mohla přemýšlet a dumat. Nezvládala už jen to prosté sezení u ohniště a civění do plamenů jako neandrtálská manželka, která čeká, až starý lovec přinese do jeskyně kořist a vynutí si sex ještě před večeří.

Na tohle se teď zaměří. Otřela si uslzené očí, políbila hliněnou kozu mezi rohy a vrátila ji na její místo uprostřed chodby. „Díky,“ pošeptala jí, jako kdyby ta figurka uplácaná z hlíny snad našeptávala lidem dobré ideje.


Svým nápadem nadchla Gábina všechny v jeskyni. Nikdo sice pořádně nevěděl, jak se keramika v ohni vypaluje, ale Monika sama usoudila, že mají dost času na to přijít. Prostě pojedou metodou pokus omyl. Ono to nějak dopadne. Gábina najednou chápala, proč Honza s Ondřejem neustále mizí v jeskynních chodbách a nebo někde na povrchu. Potřebovali zaměstnat mysl a ruce, aby se tady z toho nezbláznili.


Gábina vzala ženy a děti a vyrazily do Staré chodby, aby nanosily hlínu. Neměly žádnou nádobu a tak nezbývalo, než aby si každý uplácal pořádnou kouli a přenesl si ji na viditelné místo k ohni.

„Budeme potřebovat větší plameny, abychom na to viděli. Víc světla,“ nabádala Monika svého manžela a Ondřeje.


Tohle byla první věc, do které se zapojila i Simona, žena která se nejdříve s matkou a dvěma dětmi schovávala v temné slepé chodbičce u prosklených dveří. Jen o něco málo mladší žena, než byly Gábina s Monikou. Uvízla tu se svou matkou Milenou a dvěma malými syny. Většinu času obě dvě jen seděly ve tmě a povídaly si mezi sebou. Vůbec se nezapojovaly do všeobecného rozhodování, ale s jakýmsi obdivem pořád sledovaly Ondřeje a Honzu. A proto, když oni dva rozhodli, že jejich rodiny zůstávají, nechtěly jeskyni opustit ani Milena se Simonou.


„Jezdím jako vedoucí na dětské tábory a keramiku v ohni tam vypalujeme,“ vmísila se konečně Simona do hovoru mezi ostatními ženami.

Gábině zajiskřilo s nadějí v očích. „Takže to umíš?“

„Dá se říct, že ano, ale nejdůležitější je vysušení těch výrobků a to nevím, jak půjde tady v té vlhké jeskyni. A musí se to sušit pomalu ne hned na přímé slunce. Malé věci schnout třeba dva dny a velké klidně i týden. Potom teprve se mohou vypálit, jinak popraskají,“ vysvětlila jim Simona.

„Výborně,“ zaradovala se Monika. „Naše vrchní keramička Simona se bude starat o vypalování.“


Poprvé za dlouhých pět dní se usmáli. Bylo cítit, že napětí, které by se obvykle dalo mezi všemi krájet, najednou maličko ustoupilo a propustilo do jejich duší, alespoň jiskřičku nadšení a odhodlání.


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com


Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM


6 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Přihlašte se k odběru novinek

  • White Facebook Icon
  • Instagram sociální Icon