Čtěte patnáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
Londýn, bývalá Británie
David jim zrovna přišel oznámit, že venku konečně přestalo pršet a mohou se přesunout zpátky do sklepení kapucínského kláštera, aby se dostali do krytu. Klára seděla zhroucená na nástupišti a zády se opírala o jeden z vysokých mohutných sloupů, na kterém chyběla celá mozaika kachliček. Neviděla to, ale cítila, jak jí nerovnosti a zatvrdlé hrudky malty škrábou do zad. Byla strašně zesláblá a vyhladovělá. Za poslední dva dny, snědla jen tři sušenky z rozbitého automatu, který stál ve vestibulu metra. Moc jídla v něm zrovna nebylo a ještě ke všemu se museli podělit se všemi těmi lidmi, co s nimi tady dole uvízli. Louis s Davidem jí pomohli na nohy.
„Říkal jste, že už venku přestalo pršet?“ otočil se na Davida muž asi tak ve věku Klářina otce. Klára tak usuzovala jen podle jeho hlasu. Ve tmě viděla jen jeho hrubý obrys. Za dva dny si její oči na tmu celkem přivykly a ona nebyla schopna rozeznat, jestli je den nebo noc.
„Ano, už neprší, ale vypadá to tam ještě hůř než předtím,“ zašeptal varovně David a přehodil si Klářinu levou paži přes rameno, aby jí po schodech nahoru mohl podpírat.
„Amando, vstávej, už se můžeme vrátit,“ slyšela za sebou hlas toho samého muže. Ale nikdo mu neodpovídal.
„No tak, Amando, slyšíš mě?“ opakoval a zřejmě lomcoval svou manželkou, která ležela na zemi na chladné podlaze.
„Amando, prosím, néé….“ plakal a hlasitě volal, ale nikdo mu nemohl pomoci. Lidé v Londýně už neměli nikoho, kdo by je přišel zachránit.
Klára se zastavila a otočila se za bolestným vytím ve tmě. Asi ji na chvíli napadlo, že by měli muži a jeho Amandě nějak pomoci. Jenže sami nevěděli, jak by to udělali. Louis s ní škubl směrem k východu. Nechtěl se zastavovat. Každý teď musí myslet jen sám na sebe.
„Musíme jít,“ zašeptal David a zkřehlá dívka ho poslechla.
Obtížně vyšlapali po eskalátorech, které už samozřejmě nejezdily. Na denním světle si museli zakrýt oči, jak moc jejich zrak přivykl za těch několik hodin tmě. Venku ovšem zdaleka nebylo slunné počasí. Oblohu přikryl hustý černý mrak a propouštěl na zem jen pár slunečních paprsků, aby bylo vidět na kroky před sebou. Kláru napadlo, že je noc a černý mrak je ještě pozůstatkem deště. Prohlédla si oba své zachránce, kteří jí stále podpírali a zjistila, že vypadají naprosto úděsně. Louis měl fialové kruhy pod očima a tvář úplně bílou. Davidova černá pleť sice dokázala ledasco zamaskovat, ale napuchlé oči a bílé stíny pod spodními víčky neschoval ani africký opálený nádech. Byli špinaví a ušmudlaní. Nedělala si iluze, že by snad vypadala o něco lépe.
Louis se rozkašlal a přikryl si ústa rukávem, aby se vůbec mohl pořádně nadechnout. Prach a kouř, který se vznášel všude kolem nich, jim znemožňoval se hluboce nadechnout.
„Myslel jsem, že po dešti ten prach zmizí,“ kašlal David a přivíral oči.
„To nebyl déšť z vody. Byla to kyselina, asi nespláchla všechny ty prachové částečky,“ přinášel Louis vědecké vysvětlení.
Klára si přetáhla výstřih potrhaného trika přes ústa a nos, aby těm velkým částečkám zabránila dostat se do plic. Prach se vířil celými ulicemi města a působil na oči jako písečná bouře. Chvílemi bylo velmi obtížné držet správný směr, i když vchod do kláštera byl jen sto metrů vzdálený od výstupu z metra. Bojovali o každý další krok a mžourali očima zalitými slzami.
Už tak dost zpustošené město dostalo další silnou ránu. Kyselinový déšť rozleptal většinu kovových konstrukcí nových budov a ty teď vypadaly jako svatební dort, do kterého někdo silně udeřil pěstí. Kláře připomínaly zničené domy obří zmuchlané koule alobalu. Auta se roztekla jako čokoládoví panáčci na slunci a všude v silnici a chodnících byly velké žlaby od dešťových kapek.
„Budeme potřebovat nějaké ochranné oděvy, respirátory a brýle,“ křikl Louis, když se prodírali prachem a kouřem podle levé části ulice ke kapucínskému klášteru.
„A ty snad hodláš ještě jít ven?“ vyděsila se Klára, protože protiletecký kryt v podzemí jí teď připadal jako ideální místo, kam mohou zalézt a už se na ulici neukazovat.
„Budeme muset sehnat něco k jídlu,“ odpověděl David za Louise, který se divoce rozkašlal. „Rozvoz pizzy už podle mě nefunguje.“ David se snažil odlehčit atmosféru, ale nezabralo to. Ani jeden z nich se nezasmál.
Vrátili se do krytu, kde panovala ještě ponurejší atmosféra než když před dvěma dny odcházeli. Louis, který celou dobu táhl kanystr s naftou, pokračoval dál do strojovny u agregátů a u jejich lůžka se ani nezastavil. Klára se posadila na svou palandu, ze které zmizelo všechno její oblečení, které si tu schovávala.
„Mysleli jsme, že se už nevrátíte,“ přivítal je John a po tváři mu přelétl náznak úsměvu.
„Venku se trochu rozpršelo, tak jsme museli v metru počkat, než to přejde,“ vysvětlila jim Klára a prohledávala svou drátěnou matraci, jestli taška s její zimní bundou náhodou někam nezapadla.
„Včera večer tu byli nějací muži a sebrali nám všechno teplé oblečení, co jsme měli u sebe,“ vysvětlila tiše Johnova manželka a rozhlížela se kolem sebe, jestli je náhodou někdo neslyší.
„Jako, že nás okradli?“ vyděsila se a vůbec jejím slovům nerozuměla. Jak by je mohl někdo v takové situaci oloupit o tak potřebné věci?
„I ty kalhoty, cos půjčila Michaleovi si odnesli,“ svěřila se jí maminka Alice.
„Tohle vůbec nevypadá dobře,“ zavrtěl David hlavou pochybovačně a všichni se na něj nechápavě otočili. „Tohle se zvrtne v pořádnou válku.“
„A tobě připadá, že to co se děje venku není snad válka?“ John zřejmě úplně přesně nepochopil Davidova slova.
„To venku nám nachystala příroda jako odvetu za to, jak se k ní chováme,“ ukazoval David zdviženým prstem nad hlavu. „Ale tohle tady dole může být daleko zákeřnější. Viděl jsem lidi zabíjet i pro větší maličkosti, než je nová zimní bunda.“
Louis se vrátil až skoro za dvě hodiny. Kanystr už v rukách neměl, ale zato měl na tváři poplašený výraz.
„Co se stalo?“ Klára okamžitě pochopila, že nenese zrovna dobré zprávy. Vyskočila na nohy, aby mu mohla jít naproti.
„Něco se tady děje,“ šeptal Louis a naklonil se blíž k Johnovi. „Utvořila se tu skupina lidí, kteří chtějí převzít vládu nad krytem. Obírají lidi o všechny zásoby.“
„Jo, něco jsme zaslechli,“ souhlasil David.
„Tady na té hlavní chodbě nejsme úplně v bezpečí, budeme se muset přesunout.“
„A máš vymyšleno kam?“ David nakrčil obočí a čekal, co z vědátora vypadne za moudrost.
„Proto jsem byl tak dlouho pryč. Napadlo mě, že u jedněch vchodových dveří do krytu, co nejdou otevřít je velká místnost. Nebo vlastně dvě, jedna sloužila jako odmořovací a jsou v ní i sprchy, měli bychom tedy i vodu. Ale musíme se tam dobře zabarikádovat a zkusit prorazit ven těmi vchodovými dveřmi,“ vysvětlil Louis svůj plán.
„A koho všeho tam chceš přesunout?“
„Každého, kdo nám pomůže přežít, než se to venku uklidní a kdo nebude chtít vládnout,“ řekl jasně Louis.
„Jdeme se na to podívat, Vědátore,“ rozhodl David. Klára šla s nimi, i když neměla dostatek energie a ke každému dalšímu kroku se musela přemlouvat. Nechtěla zůstat sama na železné vězeňské posteli.
Louis zatočil do tmavé chodby, která skoro nebyla osvětlená, na jejím konci byly železné dveře. Uvnitř se svítilo. Sem elektřina z generátorů ještě dosáhla. Vpravo byla původní odmořovací místnost a před nimi další dveře, které vedly do hlavní přístupové chodby. Ta byla dlouhá minimálně dvacet metrů a po stranách byly výklenky, do kterých by se daly pohodlně zapasovat železné palandy. Vypadalo to jako ideální útočiště pro skupinu lidí, která se chce schovat před zlem, jež se v krytu v těchto hodinách právě rodilo.
„Kdyby se nám tak podařilo, aby ty dveře šly zavřít jen z téhle strany,“ přemýšlel Louis nahlas a prohlížel si dřevěné křídlo a přitom soustředěně mačkal kliku.
„Kluci, vy si fakt myslíte, že se tady schyluje k nějaký podzemní válce nebo co?“ šeptala Klára.
„Válce asi přímo ne, ale minimálně okupaci,“ souhlasil Louis a dál se věnoval dveřím, ze kterých chtěl udělat jednostranně neprostupnou barikádu.
„Sice úplně přesně nevím, co to okupace znamená, ale že jsou lidi zlý svině, už vím dlouho. Na to sem nemusel študovat žádnou školu,“ přiznal David a procházel dlouhou chodbou až k původnímu vchodu do krytu. Na samém konci se chodba lámala třikrát za sebou do téměř pravého úhlu. Mělo to možná sloužit jako zábrana proti nějaké bombě nebo tlakové vlně, kdyby dovnitř náhodou vlétla.
„Kluci, já mám hroznej hlad,“ Kláře zaskřehotaly vnitřnosti a musela se chytit bolestně za břicho, protože její žaludek už odmítal takovou dobu pracovat na prázdno.
„Musíme sehnat nějaké zásoby a taky se tady zabarikádovat,“ souhlasil David.
Během několika hodin se jim povedlo do vlastního úkrytu přesunout lidi, o kterých si mohli být alespoň částečně jisti, že se proti nim nepostaví. Nebo snad zatím ne. Nechyběla ani Greta s Johnem a mladá matka Alice s Michaelem. David s Louisem přitáhli ještě asi dalších deset lidí a chlapi se postarali o to, aby bylo do jejich ukradené chodby přesunuto několik železných lůžek. Někteří se k nim připojili, když viděli, jak s neskutečným vrzáním sunou kovové nohy po betonové podlaze. Nakonec se v chodbě krčilo asi patnáct ustrašených Londýňanů. Louis si je všechny prohlížel pohledem. Nikdo z nich nebyl zrovna voják nebo bojovník, který by jim s obranou dokázal nějak pomoci. Většinou to byly ženy a děti a ti, kteří potřebovali ochranu a pomoc. Jenže tu jim rozhodně pětadvacetiletý vědátor a jen o pár roků mladší černý člen jednoho z pouličních gangů nabídnout nedokázali. Jen jeden otec od rodiny vypadal fyzicky zdatně. Měl hodně široká ramena a byl daleko vyšší než Louis s Davidem.
„Simon,“ podal jim oběma ruku a velmi pevně ji stiskl. Louis jen zamžoural za skly svých brýlí a nenápadně si mnul pohmožděné zápěstí. Stisk měl teda pořádný.
„Simone, dokázal byste něco udělat s těmi dveřmi, aby sem za námi nemohl z krytu přijít každý, komu by se jen tak chtělo?“ ptal se Louis.
„Možná mě něco napadlo,“ souhlasil se zamyšlením, protože zřejmě i on uvažoval o potencionálním nebezpečí.
„Já bych se pokusil zatím s Davidem sehnat něco k jídlu.“
Dlouhá chodba, která vedla k jedinému úzkému průchodu na povrch, byla mnohem prázdnější, než v minulých dnech. Nemluvili spolu, nechtěli na sebe zbytečně upozorňovat. Před posledním rohem, kdy jim k východu chybělo pár desítek metrů, se oba zastavili. David nahlédl nenápadně do kolmé chodby a rozhlédl se na obě strany. Nikdo tam nikde naštěstí nepostával jako stráž. Po zemi leželo jen pár od sebe vzájemně oddělených skupinek vystrašených zoufalců. Někteří polehávali a vypadali nemocně nebo možná spíš odevzdaně. Jako kdyby se jim vůbec nechtělo bojovat s vlastním osudem.
Tiše a po špičkách proběhli k žebříku, vyběhli do sklepení kláštera a za chvíli už stáli na ulici. Přes obličej si uvázali kus utrženého trika, které jim na cestu připravila Klára. Alespoň jako chabou ochranu před smogem a prachem, který se stále vířil ulicemi jako písečná bouře.
„Kam teď?“ křikl Louis a jeho pohled těkal z jedné strany zdemolované ulice na druhou.
„Kam bys šel pro jídlo za normální situace?“ odpověděl mu stejně hlasitě David, aby si vůbec přes ochranné roušky rozuměli.
„Do supermarketu.“
„Takže přesně tam půjdeme. Uvidíme, co se nám podaří ještě objevit za poklady.“
Za normálního běžného londýnského provozu by k nejbližšímu obchodnímu domu dorazili svižnou chůzí asi za patnáct minut. Jenže teď byla docela jiná situace. Pohyb jim ztěžovala velmi malá viditelnost a sutiny povalující se na silnicích i na chodníku. Některé ulice dokonce museli složitě obcházet, protože se jimi prostě nedalo projít.
„Podívej, támhle někdo leží,“ strčil David Louisovi do ramene, aby ho upozornil, že mu právě něco říká. Silný vítr mu totiž bral slova rovnou od úst.
Louis skrz špinavé brýle zamžoural do místa, kam David ukazoval. Vážně tam na zemi ležela hromádka oblečení a dokonce se zdála, že je v ní schovaná lidská postava. Přišli blíž jen na pár kroků. Ten člověk se ale nepohnul. Byl částečně posypaný prachem a popelem, musel tu ležet už nějakou dobu. David se odvážil jako první a špičkou boty ho dloubl do žeber. Ale ani teď se neprobral.
„Je mrtvý?“ ptal se Louis. Ale David neodpověděl. Odvážil se pokleknout na jedno koleno a chytit neznámou osobu za výše položené rameno. Otočil ho na záda a leknutím zaječel. Jak se chtěl rychle dostat, co nejdál od odhaleného obličeje, zakopl a posadil se do středu silnice rovnou na zadek. To, co na ně koukalo z pod roztrhané a spálené kapuce už nebyl lidský obličej. Vypoulené oči vzhlížely do černého a zataženého nebe a kůže ve tvářích mu v dlouhých cárech visela na všechny strany. Odhalené rudo černé maso lidské lebky místy odkrývalo i částečně bílé kosti. Nos měl úplně pryč a do lebky zely jen dvě prázdné úzké díry.
„Jo, myslím, že je mrtvý,“ souhlasil David. Ale vůbec netušil, jestli to tělo kdysi bývalo ženou nebo mužem.
„Fuj, to je odporné,“ Louis se snažil dýchat pusou, aby si do provizorní roušky nevypustil veškerý obsah svého žaludku. Sice ho měl prázdný, protože jídlo žádné neměli, ale i tak věřil, že by se dokázal vyzvracet, kdyby proti tomu tolik nebojoval.
„Co se to s ním stalo?“ ptal se David, když už couvali od mrtvoly, aby pokračovali dál k obchodnímu centru.
„Myslím, že zůstal moc dlouho na tom dešti a už se nedokázal schovat. Doslova ho to rozpustilo.“
Přidali do kroku a oba horečnatě přemýšleli, jestli nebude lepší vracet se jinou z postranních ulic, aby na znetvořené tělo už nemuseli narazit. Byl to pohled, který se jim navždy vryje do paměti. Znetvořená lidská tvář, která byla jak vystřižená z hororového snímku.
Obchodní dům na velké křižovatce dvou hlavních ulic jejich čtvrti byl ještě částečně na svém původním místě. I když minimálně polovina budovy se zřítila k zemi. Pořád uvnitř zbylo pár obchodů, do kterých se dalo po vysklení výlohy vejít. Vymlátit sklo z výlohy uměl David celkem obstojně. Louise napadlo, že to určitě nedělal poprvé. Nechtěl se ale bavit o jejich minulosti a raději se sám věnoval rabování. I když bylo otázkou, jestli se to ještě vůbec takhle dá nazývat. Nebrali ty věci pro vlastní zábavu, ale především pro to, aby sami sebe zachránili. Aby přežili a pomohli k přežití i těm ostatním. Prvním jejich útočištěm bylo oddělení sportu, kde Louis před pár dny koupil Kláře nové teplé oblečení. Zbytečně. Bunda i zateplené kalhoty by se sice hodily, ale někdo jim je bohužel ukradl. Mohli si ovšem nanosit věci jen z prvních pár regálů, protože zadní část obchodu byla zřícená. Strop se propadl skrz všechna patra obchodního řetězce. I tak se jim podařilo najít pár užitečných věcí. David jako první naházel do velkých sportovních vaků všechny nože, které měli prodavači vyskládané pod sklem na prodejním pultu. Nemohli pobrat všechno, protože by tašky ani neutáhli a zpáteční cesta bude daleko namáhavější. Musí si tam také nechat místo na nějaké potraviny. Doufali, že v zadní části obchodního domu, ještě stojí alespoň kousek supermarketu, kam Louis chodil nakupovat skoro každý týden.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM