• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 16. díl: Žijí ještě někde lidé?

Čtěte šestnáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

2 měsíce po dopadu

Koněpruské jeskyně

Mezi jeskynními lidmi propukla silná emoční krize. Všichni se museli mít na pozoru, nikdo nikomu nevěřil. Obtěžovali se navzájem a často se hádali. Úvodní panika a strach z neznámé situace najednou přerostly v nenávist vůči všem a vůči všemu.


Za poslední měsíc pochovaly starého Otakara, který trpěl silnou cukrovkou a chyběl mu inzulín. Navíc zřejmě dostal zápal plic, protože poslední noci svého života doslova prokašlal. Na onen svět odešla i Zora, která odmítala přijímat jakoukoliv potravu a pití. Chtěla jen odejít za svou malou Laurinkou. Nepřinutil ji k životu ani fakt, že tu má ještě Kryštofa, o kterého by se měla postarat. Jenže ona nechtěla, vzdala to a jednou ráno už se prostě neprobudila. Dvanáctiletého Kryštofa si tak vzali pod křídlo Monika s Gábinou.


A špatně to v posledních dnech vypadalo i s Darjou. Měla horečky a blouznila. Jen ležela a Tibor ji starostlivě držel za ruku. Máčel jí oschlé rty vlhčených kouskem hadříku. Všichni věděli, že to přijde, ale nikdo na to nebyl připraven. Na smrt svých blízkých se prostě připravit nedá.


Ondřej s Honzou nalovili zase ještěrky a netopýry a přinesli dolů do jeskyně plátky masa a chlupatá černá tělíčka. Pak je pečlivě naskládali k ohništi.

„Zase jste přitáhli ty příšerný netopýry,“ začal se rozčilovat Michal. „Kdo si myslíte, že to pořád má jíst? Vždyť je to naprosto odporné.“

„Nikdo tě přece nenutí, abys to jedl,“ odpověděl mu Ondřej tiše a s rozvahou. Přitom ale zatínal pěsti, aby se udržel a jednu mu na místě neubalil.

„Já chci jíst to bílý maso,“ ukázal na malé plátky ještěrčího masíčka, které vypadalo daleko lákavěji než chlupatý netopýr s blanitými křídly.

„Je to ještěrka!“ řekl mu Honza. „Můžeš si vybrat, ty hrdino.“


Michal se chytil za pusu a chvíli přemýšlel. Obojí mu připadalo dost nechutné, ale hlad byl silnější. Pořádně mu kručelo v žaludku.

„A když už jsme u toho, Michale. Že bys třeba taky někdy ty přinesl něco, co bychom mohli všichni sníst?“ rýpl si do něj Honza.

„Já bych si ulovil hlavně něco pořádnýho pro sebe, něco co se bude dát jíst,“ Michal přitom zvedl kousek odloupnutého kamene, který ležel na podlaze a mrštil jím přes celou jeskyni. Bylo slyšet, jak se vzadu ve tmě roztříštil o krápníkovou stěnu a ještě v menších kouscích dopadl dolů na zem.


„Nikdo ti nebrání, abys nás naučil, jak se to dělá. Rádi se přiučíme,“ oponoval mu Ondra s nakrčeným obočím. Tyhle silácké řeči od osmnáctiletého fracka ho vážně vytáčely. Ale všiml si, že Honza začíná brunátnět vzteky.

„Dva měsíce tě tady živíme a držíme při životě. A ty se chováš jako rozmazlenej spratek!“ rozkřičel se na něj Honza a pomalou váhavou chůzí udělal pár kroků směrem k hubenému poďobanému chlapci. „Trochu vděčnosti bys projevit mohl. Ty si zatím pro přežití nás všech tady neuhnul ani prstem.“

„Nezapomeň, že beze mě byste se vůbec nedostali z týhle jeskyně,“ ušklíbl se Michal klackovitě a postavil se Honzovi do cesty. „Měl jsem klíče od dveří.“


„Klíče od dveří, které nešly odemknout,“ procedil Honza skrz zuby. Ondřej si všiml, že jeho nový přítel je vzteky naprosto bez sebe. Skoro to vypadalo, jako by se už nedokázal ovládat. Bylo toho na něj příliš, snažil se zajistit potravu pro všechny lidi a najednou mu někdo začne vyčítat, že mu jeho služby z dobré vůle nevoní. I na Ondřeje to bylo dost.

„Nechte toho,“ vložila se do jejich hádky kolegyně Andrea a snažila se odtáhnout Michala od rozzuřeného býka, kterému by už asi stačilo jediné slovo, aby začal mlátit pěstmi.

„Tobě snad v naší závodní kuchyni taky nechutná,“ křičel Honza na Andreu a rozhazoval rukama. „Mám se venku poohlédnout po nějakém cheeseburgeru nebo třeba grilovaném kuřeti?“ jeho slova vyznívala do ticha jeskyně naprosto zoufale a zbytečně.

„Já jsem nic takového neřekla a jsem vám vděčná za to, že mě krmíte,“ ušklíbla se Andrea a otočila se k Honzovi zády.

„Honzí,“ objala ho Monika zezadu kolem ramen a políbila na šíji. Ucítila na rtech prach a popel, který si musela otřít hřbetem ruky. „On to tak nemyslel. Je to jen malej vystrašenej kluk.“


„Já v žádným případě nejsem malej vystrašenej kluk,“ vytrhl se Michal Andree a vztekle se rozeběhl proti Honzovi. To už ho Monika neudržela. Honza se jí vytrhl a jedinou dobře mířenou ránou Michala uzemnil. Nedal mu pěstí, dobře si uvědomoval, že by takovému střízlíkovi mohl ublížit. Jedno varování už před lety dostal a nehodlal to opakovat. Ale takovou facku přes obličej, jakou mu uštědřil, ještě zřejmě v životě Michal nedostal. Obrovská ruka dopadla s roztaženými prsty na jeho drobné tváře. Ve vteřině měl pocit, že mu hoří celá hlava a začalo ho píchat za krkem. Určitě si hnul s krční páteří. Neudržel se na nohou, kolena ho zradila a kecnul si na zem, jako batole, které se právě naučilo chodit bez opory.


Jeskyně ztichla a všichni čekali, co se bude dít dál. Ondra chytil Honzu za předloktí a vrazil mu do ruky sekeru. „Jdeme!“ zavelel Ondřej panovačně. „Musíme dojít pro to dřevo.“


Honza přítele poslechl a ještě jednou se varovně otočil na Michala. Nic neřekl, ale přísný pohled stačil, aby pochopil, co má na mysli. Potom už následoval Ondřeje na povrch.

„Myslel jsem, že ho zabiju,“ přiznal se Honza, když vylezli na denní světlo do vstupní chodby. Oba dva si těsně před východem natáhli na hlavu kapuce mikin a přes obličej si zavázali improvizované látkové masky. Na oči si kvůli neustálému vzdouvajícímu se prachu a aerosolu nasadili tmavé brýle. Proti slunci je rozhodně nepotřebovali, protože několik dní už pořádně nevyšlo na oblohu. Bylo neustále zataženo a vypadalo to, že bude každou chvíli zase pršet. Ale nestalo se tak. Jen obrovské černé mraky pluly po obloze už víc než čtyři týdny.


„Já jsem taky myslel, že ho zabiješ,“ usmál se Ondřej. „Tak nějak už chápu, že si tamtoho chlápka uzemnil jednou ranou. Michalovi si dal jen facku, ale vypadalo to, že si mu zlomil vaz.“

„Přišlo mi, že říká blbosti.“

„Jo, to říkal, to máš pravdu, ale je to fakt ještě kluk. Navíc má strach a je tu sám,“ zastal se ho Ondřej. Rozuměl tomu, že si Michal potřeboval na někom vybít vztek. Jen si prostě vybral špatného soupeře.

„Asi máš pravdu,“ souhlasil nakonec Honza a zastyděl se. Jako dospělý chlap měl mít rozum a ne ho hned praštit.

„Ale sedla pěkně,“ řekl mu Ondra a jemně ho praštil pěstí do ramene.


Vydali se z kopce dolů směrem k parkovišti, které tam už samozřejmě teď nestálo. Povalovaly se tam jen zbytky plechů, které přežily prvotní žár a vyvalené asfaltové bloky, které dřív tvořily silnici. Tady byl les nejhustší a lehce chráněn přilehlým kopcem. Proto tady zůstalo hned několik kmenů, které ještě šly použít na topení. Honza hned začal pracovat, aby přišel na jiné myšlenky. Bylo mu trapně, že se nechal vyprovokovat takovým dítětem.


Ondřej si potřeboval odskočit a poodešel od přítele o několik kroků dál a otočil se k němu zády. Rozepnul si poklopec u kalhot a začal močit. Při těch pár minutkách, které získal jen sám pro sebe a mohl se jen tak dívat do krajiny, najednou něco uviděl. Na černém sklovitém podkladě se blýsklo něco bílého. Byla to barva, která za poslední dva měsíce úplně obvyklá nebyla. Dokončil potřebu, zapnul si poklopec a okamžitě vyrazil tím směrem. Musel se přesvědčit, že ho nešálí oči, které už lehce přivykly jeskynní tmě.


Nebyl to jen přelud jeho fantazie, bylo to skutečně to, co si myslel. „Honzo, pojď se na něco podívat!“ křikl na kamaráda, který stále sekerou bušil do ohněm zkroucených kmenů.

„Cos to našel?“ volal už zdálky, protože přes Ondrovo ohnuté tělo nic neviděl.

Byly to houby! Bílé vysoké se štíhlými vrubovanými kloboučky. A rozhodně nevypadaly nejedle.

„Poznáš co to je?“ ptal se Ondřej a jednu houbu utrhl, aby si k ní mohl přivonět.

„To je Hnojník,“ zaradoval se Honza.

„Cože to je?“ nechápal Ondra. Chodil na houby, ale tohle jméno nikdy v životě neslyšel.

„Učil mě to kdysi sbírat děda, je to Hnojník. Akorát se na něj nesmí chlastat,“ vysvětlil.

„Tak alkohol asi jen tak neseženeme,“ ušklíbl se Ondra a vzpomněl si na lahve piva, které si doma naskládal do lednice a těšil se, jak si jedno otevře, hned jak se s Gábinou vrátí sami domů.

„Prý se z toho Hnojníku nějak vyrábí antabus do léčeben. Vím, že mi to kdysi děda vyprávěl, ale už si to moc nepamatuju,“ Honza natrhal celý trs houbiček, bylo jich asi deset. Sotva tím nakrmí celou jejich jeskynní tlupu, ale když se přihodí k tomu masu, které dolů nosili, mohlo by to jídlo alespoň trochu změnit chuť.


Houby naskládali velmi opatrně do batohu, který nosili neustále s sebou a chopili se svých tesařských nástrojů. Na ramena si naložili dřevo na topení. Při zpáteční cestě ještě navíc na návrší objevili další novinku. Z černé vypálené měsíční krajiny uprostřed začal vyrůstat malý zelený výhonek, který už teď měl skoro dvacet centimetrů.

„To není možné, že se vrací vegetace,“ zaradoval se Ondřej nahlas. To by totiž znamenalo, že brzy se vše v dobré obrátí a lidstvo nakonec tuhle katastrofu přežije.

„Je to kapradina,“ poznamenal Honza.

„Dá se to jíst?“

„To nevím, nejsem býložravec.“

Díky houbičkám a maličkému zelenému keříčku, vzrostla nálada mezi oběma muži. Vnímali to jako příslib od přírody na lepší časy.


Po cestě zpátky se ještě zastavili ve varhanní jeskyni a teprve potom se vydali do Proškova dómu. Nadšeně vyprávěli všem, že viděli první kapradinu a přinesli jim k jídlu houby. Gábina sice pochybovala, že jsou houby jedlé, když si k nim přičichla, ale nakonec Honzovi uvěřila. Přihodila je do keramického hrnce, který společně vypálili a kde se hřála voda na okraji ohniště. Gábina v něm vařila polévku z netopýrů a ještěrčího masa. Přihodila k tomu i houby, které nakrájela na placatém kameni pomocí jednoho z Markových nožů.


„Tati, a proč se nemůžeme jít podívat taky na povrch?“ ptal se se zájmem Marek, když máma zrovna míchala vroucí vodu v novém šišatém hrnci.

„Taky bych chtěl jít,“ přidal se Oliver. S Markem si rozuměli, byli oba dva stejně staří a podle jejich názoru měli i stejně pošahané a otravné starší sestry.

„Kluci, skoro se tam nedá dýchat, jak je tam prašno a pořád z nebe padá takový drobný popílek. Musíme mít látku přes obličej a i tak pořád kašleme,“ vysvětloval Ondra oběma chlapcům.

„Ale to se nedá vydržet, pořád jenom sedět tady a čekat. Nevím, kdy je den a kdy noc,“ hájil se Oliver.

„Jestli chce dobrodružství, můžete sami dva dojít pro další hlínu na keramiku,“ rozhodl rázně Honza. „Ale nahoru, kluci, fakt ještě nemůžete.“


Naštvaní a zklamaní pubertální chlapci vyfasovali jednu svítilnu a jeden velký keramický koš, do kterého měli naložit hlínu ze Staré chodby. Jenže koš byl natolik křehký, že s ním stačilo lehce ťuknout o skalní stěnu a rozsypal se na stovky malých ostrých kousků. V rukách jim zůstala jen velká nepravidelná ucha.

„Myslíš, že dostaneme vynadáno?“ ptal se Oliver a prohlížel si zbytek keramiky, který mu zůstal v ruce.

„Matka bude řvát,“ připustil Marek.

„Hele, a když už máme jeden ten průser, nechtělo by se ti alespoň vykouknout nahoru, jak to tam vypadá?“ napadlo Olivera a spiklenecky mrkl na svého kamaráda.

„Stejně dostaneme po tlamě tak jako tak a já jsem taky zvědavej, jak to tam vypadá.“


Vůbec se nemuseli domlouvat, oba přesně věděli, kterými chodbami se mají vydat. U těch proražených skleněných dveří už byly, ale dál do chodby vedoucí na světlo je zatím ještě rodiče nepustili. Marek prošel jako první. Našlapoval pomalu a opatrně. Chodba strmě stoupala vzhůru. Přidržoval se stěny, aby nezavrávoral. Jako kdyby se bál toho, co tam venku uvidí. Oliver šel těsně za ním. Skoro se dotýkali jeden druhého. Už v dálce bylo vidět lehké světlo na konci tunelu. Čekali, že je oslepí silný sluneční svit, ale přitom to vypadalo, jako kdyby tam jen někdo plápolal slabým plamínkem nebo lehce osvětlovat svět baterkou.

„Jdeme?“ kývl Marek za sebe na Olivera.

Ten mu to odsouhlasil. Cítili to podivné vzrušivé šimrání vzadu na krku. Neměli vůbec představu o tom, co je mimo jeskyni čeká.


Marek zatlačil na železné dveře, které stále zůstávaly viset jen na jednom pantu. Pod jeho rukama povolily, nekladly vůbec žádný otvor a pustily dva nezahalené chlapce ven na svobodu.


Vystoupili z jeskyně a zamotala se jim hlava. Sluneční jas sice nebyl ostrý, ale ani na takové světlo nebyli z jeskynní tmy vůbec zvyklí. Museli si dlaněmi zakrýt oči. Ovšem to, co uviděli všude kolem sebe, je naprosto odzbrojilo. Konec světa, hotová apokalypsa. Takhle dokonale to neuměli ztvárnit ani v americkém Hollywoodu těmi nejlepšími filmovými efekty. Marek se chytil za hlavu a ucítil slzy, jak se mu derou do očí. Oliver si okamžitě začal kousat přerostlé nehty na ukazováčku a prostředníčku. Oba věděli, jak vypadá peklo z počítačových her, ale tohle bylo příliš skutečné a opravdové. Z nebe pršely maličké uhlíky. Po obloze se honily černo oranžové zářivé mraky a zem všude, kam oko dohlédlo, tvořila jednu souvislou černou vrstvu. Od ní se částečně odrážely sluneční paprsky, které sem tam vykoukly mezi hustými oblaky. Oba chlapci pocítili závan horkého vzduchu. Bylo dusno, ale nebyl to žár od slunce, protože to přece skoro nesvítilo. Bylo to něco docela jiného.


„Ty vole, tak tohle je hodně velkej průser,“ nechal se slyšet Oliver a cítil, jak mu v ústech vyschlo.

„Jako, že už nikde nic neexistuje? Vůbec nic?“ Markovi docházela síla vlastních slov.

„Myslíš, že jsme zůstali na celý planetě úplně sami?“ vyděsil se Oliver. Možná, že jejich fantazie příliš přeháněla a představovala si rozsah katastrofy do neuvěřitelně obřích rozměrů. Jenže bohužel byli oba chlapci daleko blíže pravdě, než jejich rodiče, kteří doufali, že za hranicemi obrovského spáleniště ještě žijí nějací lidé normálním moderním životem.


Marek se najednou rozkašlal. Cítil, jak se mu do plic dostávají ohořelé částečky domovské planety. Přikryl si ústa rukou a snažil se zhluboka dýchat.

„Doufám, že se vám bude teď líp spát, když jste konečně viděli to, po čem jste tak strašně toužili,“ ozval se jim za zády mužský hlas. Obě děti se otočily. Jen podle hlasu Oliver poznal svého otce, který byl jinak celý zahalený v barevných látkách. Místo očí mu vykukovaly černé zrcadlové brýle.

„Tati?“ hlesl těžce a bolestně Oliver.

„Už chápete, proč jsme nechtěli, abyste šli s námi nahoru? Stačí snášet tu bezmocnost dole, ale tohle?“ ukázal Ondra před sebe do zdevastované krajiny a chytil svého syna kolem ramen. Marek si otřel uslzené tváře a vysmrkal se do rukávu. Táta mu za to tentokrát ani nevynadal.


Darja zemřela po pěti dnech své nemoci. Tibor plakal jako malý kluk. Přišlo mu nespravedlivé, že když on přežil bez větších komplikací poleptání plešaté hlavy a obličeje, že zrovna ona musela zemřít na nějakou obyčejnou chřipku nebo angínu. Jejich tři vnoučata si už předtím vzala všechny svoje věci a přesunula se nahoru na římsu mezi ostatní děti. Přesto je smrt babičky zasáhla nepřipravené. Největší oporou jim byla Johana s Ninou, které se za poslední týdny staly velkými společnicemi pro malé děti. Viktor, který byl jen o rok starší než Johana se, ale příliš do dětských her nezapojoval. Raději nosil vodu k ohni a ze Staré chodby hlínu. Za celou tu dobu tady spolu s Johanou nepromluvili snad jediné slovo.


Tibor chtěl svou ženu vyprovodit na poslední cestu. Nejdříve ji svlékli do spodního prádla, aby její oblečení nepřišlo na zmar. Takovými věcmi nesměli plýtvat. Nikdo už neprotestovat, že by to bylo nehumánní nebo dokonce nedůstojné. I Tibor chápal potřebnost jejích šatů, které se teď rovnaly hodnotě zlata. Naposledy se s ní rozloučil a políbil její studené tělo. Složil jí rozevřené dlaně na prsa a Honza s Ondřejem si ji od něj obřadně převzali. Poplácali ho povzbudivě po rameni a odnesli mrtvé tělo do hluboké tmy.


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM


21 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše