• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 17. díl: Opustila je veškerá lidskost

Čtěte sedmnáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

Londýn

Louisova předvídavost a tah s ukradnutím opuštěné chodby se ukázal jako velmi strategický krok. Krytu se opravdu zmocnila hrstka nejsilnějších. Ta pomalu začala ovládat všechny skupinky lidí, které se v podzemních chodbách utvořily. Každý si zabral kousek svého území, ale postupně byli převálcováni mocenskou masou. Museli odevzdávat část svých úlovků jako výpalné. Vedoucí skupina se totiž rozhodla nechat osamocené skupiny na pokoji jen v případě, že odevzdají potřebné věci, které sem dolů shora přinesli. A když náhodou zjistili, že se jim někdo něco pokusil zatajit, neváhali jednoho ze společenství zmrzačit nebo klidně i zavraždit. Opustila je veškerá lidskost a posilovala je jen touha po moci a bohatství. Do té mocenské skupiny se pochopitelně zapojili všichni statní mužové a ženy a hlavně podrazáci, kterým se v krytu podařilo přežít prvotní náraz asteroidu. Krásné ženy u nich měly dveře otevřené. Za povolnost a malé službičky měly všechno, na co si jen ukázaly. Monogamie už se dávno nepěstovala a ženské se přesouvaly od jednoho chlapa ke druhému. Podle toho, který z nich měl zrovna lepší masové konzervy nebo teplejší oblečení.


I skupinka lidí, kteří žili v ukradené chodbě, od nich měla pokoj jen díky tomu, že se David a Louis se Simonem vydávali na velmi dlouhé výpravy do středu města, kde získávali naftu z nepojízdných aut. Potrava pro generátory v krytu byla zhruba stejně cenná jako jídlo. Elektřinu potřeboval každý. Na dva týdny dokonce Louis zajistil bezpečí svojí skupině tím, že drsné chlápky uplatil malou šperkovnicí, která jediná mu zbyla po jeho matce. Oni jí zase mohli zaplatit za služby kurviček, které si drželi v hlavním stanu.

Před pár dny se Louise zmocnila obava, že by Vůdci, jak jim v bunkru všichni říkali, mohli dostat nápad a přerušit vedení elektřiny do jejich postranní chodby. Netušil, jak moc by to bylo složité, ale vzhledem k tomu, že Simon byl elektromontérem, potvrdil mu jeho obavy. Stačilo by jen přestřihnout dráty. Louis sice nedokázal shánět na povrchu tolik potřebných věcí a jídla jako David, ale na druhou stranu vynikal v komunikačních schopnostech. Podařilo se mu vyměnit jeden malý diesel agregát, který byl pro Vůdce v podstatě nepotřebný za sedm plných kanystrů nafty. Trvalo jim přesně týden, než do své chodby ty kanystry z opuštěných ulic nanosili, ale podařilo se. Bylo to skoro jako Vánoce, když Louis přinesl mezi své lidi generátor. Jen kdyby se jim tak podařilo otevřít ty hlavní vchodové dveře. Potom už by na Vůdcích nebyli vůbec závislí. Takhle ale museli procházet společnými chodbami téměř přes celý kryt. Mohl je kdokoliv zastavit a ukrást jim veškerý lup, který si z povrchu přinášeli. Stačilo, aby pohrozili velkými loveckými noži a člověk by jim dal úplně všechno, co měl u sebe.


Klára seděla na staré mikině na podlaze, aby jí chladná zem nezábla do pozadí. Nad hlavou jí zářila pošmourným světlem lampa, která byla i přes vroubkovaný širm uchycena mřížkou ke stěně. Zrovna došívala poslední steh na tlusté rozlehlé dece. Musela na chvíli zvednout oči, protože už ji začaly pálit a bolelo ji za krkem. Byla to jediná práce, kterou tady mohla vykonávat. I když zrovna ruční tvoření, nikdy nebylo jejím koníčkem. Ale nedovedla si představit, že by tu jen tak nečinně seděla a civěla do zdi. Zbláznila by se. Cokoliv co dělala rukama ji alespoň na pár vteřin nebo minut odvedlo od černých myšlenek. Sužoval ji strach a sebelítost. Tak strašně moc se jí stýskalo po rodičích a po sourozencích. Někdy večer, když ležela ve tmě sama ve své posteli, se neubránila slzám a tlumeným vzlykům. Neměla tušení, jestli je její rodina vůbec naživu. Třeba se jich tahle globální katastrofa vůbec nedotkla a oni teď nemají ani tušení, co Klára prožívá.

„Jsi na řadě,“ oslovila ji starší žena, která s nimi do chodby přišla ve chvíli, kdy sem stěhovali staré železné palandy. Přidala se k nim a tak nějak se zmocnila úlohy organizátorky. Tehdy se představila jako Jane.


Klára se poslušně zvedla a odložila svou téměř hotovou deku na podlahu. Každý den měli dva z nich možnost se krátce osprchovat ve studené vodě. Podle počtu lidí v ukradené chodbě to vycházelo, že se bude moci vykoupat zhruba jednou za dva týdny. Dnes byla vyvolena ona a Alice, matka Michaela, kterému první den Klára půjčila teplé kalhoty. Mohly si zapnout jednu sprchu a střídavě se namočit. Lehce se namydlit několika kousky ulámaného mýdla, které sem donesli lovci z povrchu a potom se zase opláchnout. Na mytí vlasů zatím nebyl prostor ani dostatek mýdla. Klára si vyčesala vysoký culík a sepnula vlasy poslední gumičkou, kterou měla k dispozici. Bylo to velmi nepříjemné svlékat se před někým, koho vůbec neznala, i když Alice nebyla zase o tolik starší než ona sama. A ještě ke všemu se na začátek odbočky se sprchami postavila Jane, která jim stopovala čas. I když tvrdila, že je hlídá, aby je nikdo neokukoval. Přesto se neotočila zády ke sprchám, ale stála k nim čelem. A hezky uprostřed, aby dobře viděla.

„Můžeš jít první,“ ukázala Klára na zarezlou a ošuntělou sprchovou hlavici. Alice se jen nejistě pousmála, jako by jí tím chtěla dát najevo, že ani jí není příjemné svlékání před cizinkou.


Zatímco na sebe mladá matka pustila proud studené vody, která sem byla přivedena z podzemní studny, jež byla vyhloubena přímo pod protileteckých krytem, Klára ze sebe začala pomalu a nejistě svlékat špinavé oblečení. Přišlo jí celkem zbytečné se sprchovat, když se stejně potom zase oblékne do špinavých hadrů. Vyprat by si je stejně nemohla. Tolik vodního času jí Jane nedopřeje. Navíc by neměla co jiného na sebe, kdyby měly svršky někde ve vlhkém bunkru schnout. Stáhla si podprsenku a jako poslední kalhotky. Všimla si červené skvrny v rozkroku a vyděsila se. Bože můj, co teď bude dělat, když tu nemají žádné hygienické pomůcky? Poplašeně se podívala na Alici, zda si jejího zoufalství také všimla. Ta se ale soustředila především na to, aby nedrkotala zuby, když s hlubokým nádechem vstoupila pod sprchu. Klára srolovala kalhotky, aby to nikdo neviděl a vystřídala Alici, která mezitím použila kousek mýdla ležící v popraskaném kelímku na podlaze. Ano, i tak měla několik týdnů zpoždění. Zřejmě to způsobilo nervové vypětí. Ale menstruace přišla až teď. Po téměř dvou měsících.


Sprcha byla neskutečně ledová, ale byla to jediná šance, jak se trochu umýt a smýt ze sebe nečistoty posledních pár dní. Cítila, jak jí mrazem vystoupily bradavky a pečlivě si omyla i rozkrok. Na zem začaly stékat červené stružky krve a Klára se je všemožně snažila nohama maskovat, aby Alice nic nepoznala. Ale všimla si.

„Tys dostala menstruaci?“ zašeptala jí soucitně mladá matka. Nemusela se před ní stydět. Sama s tím jistě dřív nebo později bude také bojovat. Klára jen němě přikývla.

„Budeme to muset nějak řešit, i mě to musí brzy čekat,“ vysvětlila Alice.

„Ale jak?“ nechápala Klára.

„Vím, koho poprosíme o radu.“

„Nechci to nikomu říkat,“ ohradila se Klára, které přišla tahle situace velmi ponižující. Přitom na tom nebylo nic zvláštního nebo neobvyklého. Jen díky moderním dostupným hygienickým podmínkám se to stalo ve společnosti tabuizovaným tématem.

„Greta s tím jistě musí mít zkušenosti,“ nenechala se Alice odbít. „I ony to musely dřív nějak řešit.“


Klára se nakonec po osprchování znovu navlékla do svého špinavého oblečení a natáhla si umazané kalhotky. Cítila, jak jí triko na zádech zvlhlo, když neměla ani možnost se utřít do nějakého ručníku. Jane je obě pochválila, že nevyplácaly moc vody, protože si zatím nebyli vůbec jistí, kolik může studna pod krytem nabídnout a jak dlouho ještě vůbec bude téct. Alice táhla Kláru až skoro k hlavnímu zablokovanému východu na denní světlo. Tam na poslední kovové posteli našel své útočiště starší pár. Greta s Johnem stále jen seděli vedle sebe a drželi se za ruce. Klára obdivovala jejich klid a trpělivost s jakou snášeli tuhle apokalyptickou situaci.

„Greto, potřebovaly bychom s vámi nutně mluvit,“ řekla Alice jako první. Zřejmě nebyla zdaleka tak stydlivá jako Klára. Měla toho už v životě za sebou daleko víc a minimálně jedno dítě.


„Stalo se něco?“ vyděsila se trochu dáma se šedivými kudrlinami na hlavě.

„O samotě, kdyby to bylo možné,“ vysvětlila Alice a prosebně pohlédla na Johna.

„Stejně si potřebuji dojít na toaletu,“ John okamžitě pochopil. Velmi toporně a s oporou se zvedal ze svého místa. Bolavá kolena mu nedovolila, aby učinil rychlejší pohyby.

„Greto,“ oslovila ji Alice, když byl John už dostatečně daleko, aby je neslyšel. Přitom se posadila na podlahu a chytila jí dlaněmi obě kolena v roztrhaných punčochách.

„Copak se stalo, děvenky?“

„Jak jste dřív řešily problémy s menstruací?“ Alice šla rovnou na věc, nemělo cenu chodit kolem horké kaše.

„Jaké problémy?“ Greta ihned nepochopila, na co přesně se jí matka dvanáctiletého chlapce ptá.

„Myslím vložky.“

„Používaly jsme hadříky, které jsme musely prát neustále dokola,“ došlo jí to. „Vy jste dostaly měsíčky?“

„Tady Klára, ale mě to taky brzy čeká,“ souhlasila Alice a Klára pocítila červený ruměnec, který se jí velmi pomalu rozlévat po tvářích. Sklopila oči a snažila se splynout se šedivou podlahou tak, aby jí raději nikdo neviděl.

„Nemáš se za co stydět,“ pohladila ji Greta po tvářích. „Stačí jen, když nastříháme savé plenky a vymyslíme, jak si je budete prát.“


Greta byla v podstatě spokojená, že dostala takovou významnou úlohu a že má nějakou práci. Ukázala děvčatům, jak asi velké hadříky by měly nastříhat a z jakého materiálu jsou nejvhodnější. Potom už je bude stačit po každém použití jen vyprat ve studené vodě. Ta je podle Grety stejně nejvhodnější, protože krev z improvizované vložky tak lépe pustí. Nakonec vzadu v umývárně natáhly kus nepotřebného špagátu od jedné vykachlíkované stěny ke druhé, na kterých se budou vyprané vložky sušit. Nebylo to sice úplně ideální, protože umývárna byla samozřejmě společná s muži, ale jiná možnost tu nebyla. Nebo je v tuto chvíli lepší řešení nenapadlo.


Kláře se ulevilo, když si do kalhotek upevnila svoji první barevnou vložku ustřiženou z červené mikiny. Bylo to velmi nepříjemné. Vždy používala tampóny, když měla svoje dny. Chodila neustále s nohama u sebe a velmi opatrně si stoupala a sedala, aby se jí mikina v rozkroku náhodou neposunula a ona si nepromenstruovala ještě ke všemu i dlouhé šedivé kalhoty.


Klára se znovu vrátila ke své práci švadlenky a konečně začala sešívat další pohodlnou přikrývku, pod kterou se tentokrát vejde Alice i se svým synem Michaelem a nebude jim zima. Ta, kterou dokončila dnes dopoledne, bude patřit Gretě a Johnovi. Sešít ručně pár kusů látky jí zabralo skoro celý den. Na módní molo by s tím tedy rozhodně nemohla, protože každý konec měla jinak dlouhý a ani se příliš nesnažila o nějakou pravidelnou barevnost nebo dokonce jednolitost. Prostě sešívala kusy látky k sobě, jak jí přišly pod ruku. Svému účelu to postačilo. Nikdo ji u toho nerušil, nikdo na ni nemluvil a ona mohla jen v klidu přemýšlet a vzpomínat na staré dobré rodinné časy.


Přesně ve chvíli, kdy ji slavnostně předávala ženě, u které se zdálo, že by se mohla stát její přítelkyní pro konec světa, vrátili se zpátky i tři lovci – Louis, David a Simon. Všichni měli obrovské tašky nadité věcmi a na tvářích široké a pobavené úsměvy. Ještě pořád si o něčem, co venku zažili, vyprávěli a bavili se tím, jak se jim povedlo někoho převézt. Kláře došlo, že musí jít o Vůdce, kterým proběhli skrz chodby, aniž by je zastavili.

„Hou, hou,“ volal Simon a jako první ho přišly přivítat jeho vlastní děti, které tu v podzemí měl. A nebyl to jen Santa Claus pro děti, ale pro všechny přítomné. David totiž ze své tašky vylovil velkou černou krabici s několika hlavicemi a barevnými dráty, na jejichž konci byla taková malá pistolka. Vypadalo to trochu jako kompresor, který jim táta kdysi nafukoval fotbalové balóny na zahradu. K tomu ale ještě z objemného zavazadla připojil velkou propan butanovou lahev. Kláru napadlo, že to bude nějaký přístroj na vaření, aby pořád nemuseli jíst studené konzervy a zbytky jídla. Bylo to ovšem něco daleko důležitějšího. Podle Simonových slov šlo o malý autogen, který by měl dokázat prorazit cestu na svobodu z druhé strany jejich ukradené chodby. Potom by už ovšem mohli natolik zabarikádovat vchod z krytu, aby se k nim nikdo nedostal. Vycházet na povrch bez dozoru Vůdcu bude mnohem bezpečnější a potřebnější.


„Jenže když jim přestaneš nosit kanystry s benzínem, bude to podezřelé. Pokud sem prorazí a zjistí, že máme vlastní východ, všechny nás pozabíjejí,“ protestoval tiše John. Všem to přišlo více než logické, ale Louise tímhle zvoláním nijak nepřekvapil. Zřejmě měl dobře promýšlený a předem připravený plán.

„To mě samozřejmě taky napadlo. Nesmíme dopustit, aby se na nás naštvali, ale co kdyby si mysleli, že jsme tu všichni zemřeli na nějakou záhadnou infekci nebo vir?“ vypustil mezi ostatní svůj vlastní nápad.


„A jak chceš udělat, aby se to dozvěděli?“ ozvala se hlídačka sprch Jane.

„Musím to risknout a jít za nimi s prosbou o nějaké léky. Nesmí to mé divadlo být nijak účelové a ne moc přehnané, ale tak, aby jim to došlo samo. Potřebuju vaši pomoc,“ obrátil se Louis na všechny obyvatele ztracené chodby.

„Já myslím, že první bychom měli prorazit tím vchodem do metra. Potom teprve můžeme vymýšlet divadelní serenádu,“ přerušil jejich přemítání Simon. „Není vůbec jisté, že se nám to podaří otevřít.“


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM


7 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše