Čtěte osmnáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
6 měsíců po dopadu
Jeskynní komplex, 49°54'58.9"N 14°04'07.7"E
Černá spálená měsíční krajina, ve které konečně začaly vyrůstat první houby a kapradiny, je znovu zklamala a uvrhla do nejistoty. Teploty prudce klesly až pod bod mrazu a zem pokryla souvislá bílá peřina.
Do jeskyně se znovu vkradla paní smrt, aby si k sobě povolala Zitu, které ještě nebylo ani šedesát. I ona ztratila vůli žít, když jí před pár měsíci zemřel manžel Otakar, bývalý učitel fyziky a chemie. Neměla tu nikoho jiného z rodiny a nikdo z cizích lidí jí nepřirostl k srdci. Nikdo po ní neplakal a nelamentoval nad její ztrátou. Stejně jako ostatní mrtvé ji vysvlékli z oblečení a rozdělili si ho mezi sebou. Ubohou vyhublou dámu jen ve spodním prádle odnesli Honza s Ondřejem na místo, kam odnášeli všechny mrtvé. Nikdo se jich ale neptal, kam je ukládají. Předpokládali, že je nosí někam ven, kam je hází do společného hrobu.
V Proškově dómu teď hořelo hned několik ohňů. Nejen kvůli světlu, ale hlavně kvůli teplu. Čtyři udržovali uvnitř největší jeskyně a jeden menší ve vedlejším Pustém dómu. Ten tam nebyl jen tak, nebo snad aby svítil pocestným na cestu, ale zajišťoval potravu na delší budoucnost. Už dávno nepředpokládali, že by snad ze spáleniště dorazila nějaká záchrana. Oheň plápolal přímo pod vysokým komínem, který v kamenném návrší vybudovala sama příroda. Dovnitř komínu rozvěsili desítky ulovených netopýrů a díky horkému kouři stoupajícímu vzhůru se jim pomalu udili. Maso jim tak vydrží déle poživatelné. Možná i doufali, že budou uzení netopýři lépe chutnat. Byl to původně nápad Tibora, který se jen velmi obtížně vyrovnával se smrtí své manželky a snažil se zaměstnat svoje myšlenky vším možným. Jen aby mu nic nepřipomínalo jeho zesnulou ženu. Honza s Ondřejem to vzali, jako skvělý nápad a okamžitě začali jednat. Uzení netopýrů ovšem netrvalo jen několik hodin, jak si původně mysleli, ale klidně tři nebo i čtyři dny. Teplota v jeskyni totiž klesla o několik stupňů, i když průvodci hlásali, že v zimě i v létě je v Koněpruských jeskynních konstantní teplota 10 stupňů Celsia.
Hlavním hlídačem udícího ohně se stal Daniel. Jeho zraněná noha mu totiž téměř znemožnila chodit, protože ji dostatečně neléčil a nerehabilitoval. Byl už v tomhle společenství dobrý jen na to, aby hlídal oheň pod létajícími krysami.
„Máma ti posílá nějaké jídlo,“ posadila se k němu Nina a podala mu malou keramickou mističku s netopýří polévkou, kde plavaly kousky bílého masa.
„Díky,“ odvětil Daniel a napil se horkého vývaru. Potřeboval trochu zahřát, protože cítil, že má prokřehlé prsty.
„Kde máš svoji nerozlučnou polovičku?“ usmál se Daniel krásnýma hnědýma očima, které už nezářily radostí a štěstím. Svojí přítelkyně Žanety si už ani nevšímal a spával sám v Pustém dómu a s nikým se moc nebavil. Jediný s kým občas prohodil pár vět, byl Ondřej s Honzou. I jemu tenhle styl života začínal připadat spíš jen jako ubohé přežívání a trápení.
„Myslíš Johanu?“ usmála se. „Vyrazila na procházku s Viktorem. Brala to jako pozvánku na rande.“
„Je obdivuhodné, že v téhle situaci dokážou ještě randit,“ přiznal Daniel a zamíchal polévkou v mističce, aby si poslal do krku jeden horký kus bílého rozvařeného masa.
„Přeju jim to, aspoň budou chvíli myslet taky na něco jiného,“ přiznala Nina.
„Je hezké vědět, že na tobě někomu pořád záleží nebo spíš začíná záležet,“ přiznal Daniel.
„A co ty a Žaneta? Už spolu nejste?“
„Nějak to vyšumělo do ztracena. Nemáme už si spolu ani o čem povídat, příliš mnoho si připomínáme starý život a to nás moc trápí. Když se na mě podívá, hned si vzpomene na Filipa a na své rodiče a na naše schůzky v Praze,“ vysvětloval Daniel klidným a tichým hlasem a přitom se několikrát pokradmu podíval ke vchodu do hlavní jeskyně. „Prostě jsem se jí raději klidil z očí.“
„Každý si přece připomíná život před půl rokem,“ ušklíbla se Nina. „V tom bude něco jiného.“
Daniel odpověděl jen pokrčením ramen a vrátil Nině prázdnou mističku. O přídavek si ale říct neodvážil.
Viktor s Johanou prošli velkou křižovatkou, kde měli společný záchod a už to tam začínalo jako na toaletě trochu zavánět. Johana vzala do ruky maličký model hliněné kozy, který fungoval jako zpovědnice. Její máma tam často chodila s kozou promlouvat a představovala si, že je to starší sestra Klára. Fungovalo to jako ubohá psychologická terapie.
„Já sem za tou kozou nechodím,“ přiznal Viktor Johaně zcela vážně. „Mně se víc líbí ten slon ve varhanní jeskyni.“
„A ukážeš mi ho? Já ho snad ještě neviděla,“ přiznala se a Viktor ji chytil za ruku, aby ji odvedl dál úzkými chodbami. Směrem ke vchodu, který kdysi sloužil turistům na prohlídkové trase.
„Toho slona nám ukazovala Andrea na začátku prohlídky, ale ty si asi moc nedávala pozor, co?“
„No, přiznám se, že jsem sem nešla úplně s nadšením. Naši tenhle výlet vymysleli spíš kvůli bráchovi,“ přiznala Johana.
„A bylo to štěstí, že tě sem donutili jít.“
„To si nejsem úplně jistá. Kdybychom zůstali nahoře na povrchu, mohli jsme to mít rychle za sebou,“ ulevila si.
„Jenže to bych tě nikdy nepotkal,“ přiznal Viktor a zastavil se. Zvedl keramickou mističku, ve které hořel maličký plamínek na ohořelém dřívku a sloužil jim teď jako pochodeň. Podíval se jí do očí a přitiskl ji na mokrou stěnu jednoho z jeskynních průchodů. Čekal, jak se Johana zachová, ale neucukla. Bral to jako souhlas a přitiskl svoje ústa na její. Byl to vůbec první opravdový polibek od kluka, který Johana dostala. V břiše se jí rázem zvedlo hejno motýlích křídel, které ji lechtaly až vysoko v krku. Stála tam jako přikovaná a vůbec nevěděla, co má dělat s rukama a nohama. Viktor se odtáhl teprve po hodné chvíli, kdy už cítila, že má naprosto vyprahlý krk a oteklé rty. Znovu zvedl maličkou pochodeň, aby mu viděla do obličeje a usmál se na ni. Hřbetem malíčku jí osušil mokré rty a potom ji znovu chytil za ruku, aby mohli dál pokračovat. Nemluvili. Johana stejně nevěděla, co by v téhle situaci měla říkat. Byl to přece jen její první polibek a ona se cítila, jako kdyby právě přišla o panenství.
Došli ruku v ruce ponořeni jen do vlastních myšlenek až do jeskyně s krápníkovými varhany. Udeřil je do nosu zvláštní nasládlý pach vlhka a hniloby. Tohle nikde jinde v jeskyních cítit nebylo.
„Už si na ně zkoušela hrát?“ zeptal se Viktor, když vyskočil nahoru na římsu a postavil se před kamenný hudební nástroj.
„Ne, nevěděla jsem, že se na to dá hrát,“ přiznala trochu ochraptěle.
„No jasně, že dá. Už jsem to zkoušel, ale nemám zrovna hudební sluch,“ přiznal se. Vzal do ruky malý kamínek a začal s ním poklepávat na jednotlivé dlouhé i krátké krápníky. Nebyla to zrovna hudba, ale vyluzovalo to podivné rozličné tóny. „Pojď si to zkusit,“ podal jí ruku, aby mohla vyskočit za ním na římsu. Pochodeň, kterou si s sebou přinesli, postavil do výšky na jeden z ochozů a plamínek lehce osvítil dokonalou podzemní tmu.
Chytil ji za ruku a postavil před varhany. Stoupl si těsně za její záda a společně vyklepávali na krápníky melodii, která se jen vzdáleně podobala nějaké hudbě. Usmívala se a zkoušela jeden tón za druhým. Kdyby měla hudební sluch, možná by na ně skutečně dokázala něco zahrát.
Viktor ji k sobě znovu otočil čelem a nedočkavě políbil. Tentokrát ucítila jeho vzrušení na vystouplé pánevní kosti. Trochu se vylekala a bála se, že po ní Viktor bude chtít něco víc než jen polibek. Když už měla pocit, že by se to mohlo vymknout kontrole, odtáhla se a odkašlala si.
„Cítíš ten zápach?“ zeptala se nejistě a znovu nasála nasládlý puch hniloby.
„Jo, je to, jako kdyby tu někde byla mršina. Už jsem to cítil, když jsem tu byl poprvé sám, ale tady hned je průlez do Vánoční jeskyně, kam tvůj táta chodí s Honzou na netopýry. Možná jich tam pár uhynulo,“ Viktor měl pro nepříjemný závan celkem logické vysvětlení. A Johanu to uspokojilo.
Chtěla se už vrátit zpátky k ostatním do jeskyně a Viktor ji v tom nebránil. Přešel na nejnižší místo kamenné římsy a seskočil na podlahu. Podal Johaně ruka, aby se mohla opřít a nezvrtla si kotník a přitom jí posvítil plamínkem na zem. Johana tvrdě doskočila na podlahu a otočila se do temné chodby, před kterou visela cedulka s výstražným nápisem vstup zakázán. Připadalo jí to docela logické, protože průchod tady byl snížený a Správa jeskyní si určitě nemohla dovolit, aby tudy procházeli turisté. Jenže v tu samou chvíli ji udeřil do nosu velmi intenzivní závan. Věděla přesně, odkud ten smrad vychází.
„Co je v té chodbě?“ zeptala se Viktora a ukázala do tmy.
„Nevím, tam jsem nebyl,“ pokrčil rameny.
Johana mu vzala z ruky pochodeň a vydala se na průzkum do neznáma jako první. Viktor se nemohl nechat zahanbit a následoval ji. Jen netušil, proč zrovna tam se chce Johana podívat. Šli chodbou velmi pomalu a svítili si nejen pod nohy ale i nahoru, aby hlavou nenarazili na nějaký nečekaný výstupek. Pach hnijícího masa byl stále intenzivnější. Johana udělala další krok a plamínek osvítil něco velkého, co leželo na zemi před ní. Když se naklonila blíž, pochopila, co to tu tak strašně smrdělo.
„Pane bože,“ zakryla si zhrozeně ústa.
Viktor se postavil těsně za ní, aby viděl, na co děsivého Johana narazila. Bylo to nahé lidské tělo oblečené jen ve špinavém bílém bavlněném spodním prádle. Oba okamžitě pochopili, že je to mrtvola nebohé Zity. Teď pochopila, kam Honza s jejím tátou ukládají mrtvé k věčnému odpočinku.
Ležela tváří dolů a nebylo jí vidět do obličeje. Zdaleka to nebylo to nejhorší, co viděli. Její tělo bylo znetvořené. Stehna, lýtka a zadek měla odhalené až na kost. Chybělo jí maso. Takhle rychle se přece tělo nemohlo rozložit. Vždyť ji sem museli uložit teprve před dvěma dny. Dál do chodby se neodvážili. Bylo jim jasné, že by tam mohli být vyskládaná i ostatní mrtvá těla.
„Proč je takhle ohlodaná?“ výskla vyděšeně Johana.
„Tak to nemám vůbec tušení,“ přiznal Viktor. Vzal si od Johany keramickou pochodeň a posvítil blíž na odhalené bílé kosti. Někdo jí odřezal z dolních končetin svalovinu, ostatní orgány a kostnaté části těla zůstaly neporušené.
„Tak já už asi vím, kde tvůj táta s Honzou berou ty plátky ještěrčího masa,“ řekl Viktor tiše a Johana ucítila, jak se jí zvedl žaludek. Chytila se za pusu, ale žaludeční šťávy už nedokázala zadržet. Pozvracela celou stěnu úzké chodby.
„Ty vážně myslíš…?“ nedopověděla. Viktor ji přerušil v půli věty. „Musíme se vrátit, plamínek už začíná dohasínat. Nerad bych zůstal v chodbách po tmě.“
Johana kvapně souhlasila a nabrala rychlé tempo zpátky do Proškova dómu. Za celou cestu nepromluvili ani slovo. A na líbání, po kterém před tím tolik dychtili, nemohla být ani řeč. Pořád nechápala, jak to táta mohl udělat. Jak mohl z lidí v jeskyni udělat kanibaly proti jejich vůli? Netušila, komu se s tím děsivým tajemstvím má svěřit. Nemohli přece jen tak nakráčet mezi ty lidi, kteří už takhle mají nervy jako na špagátu a oznámit jim, že se tu už půl roku živí masem zemřelých příbuzných. Pocítila k tátovi odpor a začala ho nenávidět. Jak mohl dopustit, aby tohle došlo tak daleko. Co asi bude následovat, když všem oznámí, že jim nenosili maso z odchycených ještěrek, ale stehna a hýždě blízkých lidí. Co s tátou a s Honzou bude? Budou je chtít lynčovat? Byla na něj naštvaná, ale na druhou stranu nemohla dopustit, aby se to provalilo. Stačí, když mu to vytmaví pořádně sama.
S Viktorem už potom nepromluvila ani slovo. Bála se, aby to někomu neprozradil. Nechtěla, aby jejího tátu potrestali. Třeba by taky potom musela jíst i jeho maso.
Když se ale navečer Honza s jejím otcem vrátili z výpravy se dřevem a dalším masem z ještěrek, rozhodla se, že dnes už jíst nebude.
„Ty nemáš hlad?“ nechápal Ondřej, když si všiml, že Johana odstrčila keramickou mističku s nedojedenou polévkou.
„Ne!“ odsekla mu vztekle a kopla do misky, která se převrátila, a veškerý její obsah se vylil na podlahu.
„Seš normální?“ vykřikl na ni otec. „Jak můžeš takhle plýtvat jídlem. Mně je to jedno, budeš dneska bez večeře.“
„To bych byla ráda,“ procedila skrz zuby. Jejich hádka přilákala i Gábinu a přišla blíž, aby zjistila, co se mezi jejím manželem a dcerou odehrálo.
„Co se děje, Johano?“ nechápala Gábina.
„Nic, jen už vím odkud je to ještěrčí maso,“ řekla vztekle, ale dostatečně potichu, aby jí nikdo kromě jejích rodičů neslyšel. Ondřej se zarazil.
„Z čeho by asi bylo?“ nechápala Gábina.
Ondřej se nahnul k ohništi a vylovil jeden větší plápolající uhlík, který uložil do prázdné keramické mističky. Chytil Johanu za ruku a výhružně jí prskl do obličeje: „Pojď se se mnou projít, drahá dcero!“
Johana poslechla a nechala se vytáhnout na nohy. Ondřej jí táhl přes Pustý dóm dál do tmavých jeskynních chodeb. Gábina to nechtěla nechat jen tak a skoro po tmě klopýtala za nimi. Sledovala plamínek v mističce, který se jí chvílemi dost vzdaloval.
Když byli dostatečně daleko od nepovolaných uší, Ondřej konečně pustil její paži a otočil jí prudce čelem k sobě. „Můžeš mi říct, co tohle zase mělo znamenat?“
„Nic,“ odsekla klackovitě. „Jen ti říkám, že už vím, odkud pochází to maso z ještěrek, co s Honzou nosíte pár dní po tom, co někdo v jeskyni umře.“
„Co tím chceš říct?“ ozvala se Gábina, která se akorát vynořila ze tmy a celou jejich debatu slyšela.
„Mami, oni s Honzou ořezávají maso z našich mrtvých.“
Gábina v úžasu otevřela pusu. „Je to pravda, Ondřeji?“ otočila se na svého manžela se slzavýma očima. Nenapadlo jí, že by něčeho takového byl vůbec schopen.
Pochopil, že nemá cenu lhát. Věděl, že pravda stejně jednou vyjde najevo. „A vy si myslíte, že bychom tady ještě vůbec byli, kdybychom to s Honzou nedělali?“ ušklíbl se s pohrdavým úsměvem ve tváři. „Netopýři nejsou bezedná strava. Ani oni nemají venku, co jíst a začali vymírat po desítkách. Ve Vánoční jeskyni už jich moc nezbylo.“
„Proč si mi to ale neřekl?“ nechápala Gábina.
„Když jsem ti řekl, že je to maso z ještěrek, málem ses pozvracela. Nerad bych viděl tvůj výraz, kdybych ti řekl, že je to maso ze Zity. Nejedli byste a brzy byste všichni umřeli,“ hájil se Ondřej. Pořád byl skálopevně přesvědčen, že udělal správnou věc. Nelitoval toho, že takovým způsobem nakrmil svoji rodinu a minimálně půl roku ji díky tomu udržel naživu.
Ani jedna z nich nic neříkala. Johana se pořád tvářila naštvaně a Gábina měla v obličeji soucitný výraz.
„Johano, kdybych umřel já, přál bych si, abyste mě snědli a zajistili si tak větší šanci na přežití,“ chytil svou dceru za paže a lehce s ní zatřásl. Chtěl, aby obě pochopily, proč se snížil k něčemu takovému.
„Asi máš pravdu,“ přiznala nakonec Gábina. „Ale myslím, že bychom to ostatním neměli říkat.“
„Mami, ty s tím souhlasíš?“ vyděsila se Johana. Nechápala, jak její rodiče mohou být takoví zabedněnci. Tohle přece není fér vůči těm mrtvým.
„Nesouhlasím,“ řekla Gábina a podívala se Ondřejovi do očí. „Ale chápu, proč to táta udělal. A asi bych se zachovala stejně. Pro mě je taky přednější udržet vás naživu, než zachovávat nějaké lidské hodnoty a slušnost.“
„Já tomu taky rozumím,“ ozvalo se najednou ze tmy. Johana ihned poznala Viktorův hlas. Udělala pár kroků směrem k nim, aby mu lépe ve svitu plamínku viděli do tváře.
„Viktore, vždyť mezi těmi mrtvými byla i tvoje babička,“ Johana rozhazovala rukama a pořád si stála na svém.
„Já vím, ale taky je mi jasné, že ona sama by s tím souhlasila,“ řekl Viktor a kývnutím hlavy pozdravil Ondřeje. „Určitě by chtěla nakrmit svoje vnoučata, kdyby nebyla jiná možnost. A ta teď evidentně není.“
„Myslím, že bychom to ostatním asi neměli říkat,“ navrhla Gábina. „Souhlasíte s tím?“
„Chtěl jsem vás jen ušetřit,“ Ondřej tiše přikývl.
„Já rozhodně nikomu nic říkat nebudu,“ souhlasil i Viktor, který ve svých patnácti letech pochopil, jak moc důležité je mít jakoukoli potravu do žaludku. Jakmile začnou umírat hlady, bude konec všem nadějím.
„A co ty Johano?“ otočila se Gábina na svou dceru. „Chceš nakráčet do jeskyně a všem ohlásit, že tvůj táta s Honzou nám nosili maso, které není zrovna košér? Co myslíš, že se strhne, až se to ostatní dozvědí? Přijdeš nejen o jídlo, ale i o tátu.“
Johana chvíli přemýšlela a přelétávala pohledem z otce na matku a potom na Viktora. Všichni tři čekali, jak se vyjádří dospívající čtrnáctiletá holka. Byla pekelně naštvaná. Ne jen na ně, ale na celý svět.
„Nechci to nikomu říkat, jen chci, aby to táta přestal dělat,“ bránila se.
„Dobře, můžeš dostat netopýří dietu,“ rozhodil Ondřej bezmocně rukama.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM