• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 19. díl: Záchranná osada u moře

Čtěte devatenáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

Podzemní bunkr, 51°27'11.1"N 0°08'51.8"W

Teplota v Londýně dosahovala téměř o pětadvacet stupňů Celsia méně, než tomu bylo obvykle. Silnice a odhalená torza městských budov pokryla vrstva sněhu a ledu. Pod bílou peřinou už bývalá evropská metropole nepůsobila tak děsivě zpustošeným dojmem. Lovcům z ukradené chodby se zatím dařilo schovávat před Vůdci a nikdo je nepodezíral z toho, že by snad jejich komunita byla ještě naživu. Jediným problémem byly stopy ve sněhu, které vytvořili každý den, když vyráželi za honbou na zásoby a benzín. Do druhého dne sice stopy vytlačené ve sněhu mnohdy zapadly, ale i tak tu bylo nebezpečí, že během těch pár hodin si Vůdci, kteří také museli vyrážet do městských ulic, stop všimnou a začnou je podezírat. Simon proto vymyslel mnohem bezpečnější cestu. Procházeli jediným nezavaleným tunelem v metru do následující stanice podzemky a tam teprve vycházeli na povrch. Nesměli nic ponechat náhodě. Navíc se tak dostávali do části města, které ještě neprozkoumali. Čím dál se pohybovali od protileteckého krytu, tím si připadali bezpečněji. Jediným nepřítelem se tak stával mráz, který byl den ode dne silnější a silnější. Poslední dny už jim nestačily ani dva páry rukavic, které měli navlečené přes sebe a několik vrstev kalhot a svršků. Všichni cítili, jak jim prochládají těla až do morku kostí. Pokud to takhle půjde dál, brzy nebudou moci bunkr vůbec opouštět.


Dnešní výprava byla veliká. K Louisovi, Davidovi a Simonovi se ještě přidala Jane, která spíše suplovala mužskou část jejich osazenstva a teprve sedmnáctiletý Tony, který uvízl v krytu se svým mladším bratrem. Ani on neměl potuchy, kde se zrovna nacházeli jeho rodiče, když to bouchlo. Ale o tom se moc nemluvilo. Všichni měli venku někoho, koho jisto jistě ztratili na dobro. Důležitá pro ně byla jen jediná věc a to přežít. Klára dnes s nimi nešla. Od rána se necítila moc dobře a už dole v podzemí bojovala s chladem. Nebylo nutné ji ještě tahat na povrch.


Společně prohledávali každý dům, který ještě stál a nebyl rozbořený. V ulici to býval maximálně jeden nebo dva, ostatní pak byly doslova v troskách. Když je nezničilo zemětřesení, postaraly se o jejich zkázu létající žhavé úlomky asteroidu. Brali všechno, co by se jim mohlo hodit, především deky, teplé oblečení a potraviny. Dnes měli opravdu štěstí. Hned první dům byl zcela opuštěný a zřejmě se do něj majitelé nestačili vrátit. Nikdo ho ještě nevyraboval. David vykopnul dřevěné vchodové dveře, už se vůbec nezatěžoval otevíráním zámků. Nebyl tu nikdo, kdo by je za loupež mohl potrestat. Uvnitř bylo všechno téměř nedotčené. Jen věci, které zřejmě předtím stávaly na policích a na stolech se teď válely po zemi. Ležela na nich silná vrstva černého prachu. Šperkovnice a trezory pro ně byly důležité jen částečně, mohli jimi uplatit Vůdce v krytu, ale jinak jim zlato připadalo bezcenné. Jejich hlavním terčem se staly špajzy a šatny, kde měli lidé schované zimní oblečení. Jen v tomhle jediném domě se jim podařilo napakovat téměř všechna zavazadla k prasknutí. Jenže tam na konci ulice stál ještě jeden dům, který vypadal nepoškozený. A Louis s Davidem ho za každou cenu chtěli prozkoumat. Proto se jejich lovecká parta rozdělila. Simon, Jane a Tony se s naditými taškami vraceli zpátky do bunkru a Louis s Davidem se přece jen odhodlali dojít až na konec ulice. Byla už pořádná zima a Louis skoro necítil konečky prstů u nohou. Když přišli blíž, viděli, že dům není zase tak nepoškozený, jak se jim předtím zdálo. Okenní tabulky byly vytlučené a mocný vítr zavál sníh až na podlahu odkrytého obýváku. Dveře zůstaly odemčené a už na první pohled bylo jasné, že tady někdo po katastrofě jistě přebýval. Vysklené okno totiž bylo zřejmě původně zatlučené silnými dekami, které se teď v jednotlivých cárech vznášely kolem dřevěného rámu, jak se sníh snažil za každou cenu dostat dovnitř. V kuchyni už ovšem nezůstaly žádné zásoby a špajz zel doslova prázdnotou. Kluci věděli, že tady toho moc nepořídí. Ani v koupelně už nezbyly žádné hygienické potřeby, které by mohli potřebovat. Holicí strojek na baterky byl k ničemu a pět starých použitých kartáčků na zuby se taky nehodilo. Zbýval ještě šatník, tam by mohlo být něco užitečného. Hodily by se například teplejší boty. V jejich velikosti jich lidé měli opravdu velmi málo.


Louis otevřel dveře ložnice a první na co mu padl zrak, byla neidentifikovatelná obrovská hromada šatů na posteli. Odvážil se udělat pár kroků blíž a zjistil, že nejde o nakupené textilie, ale o lidská těla. Leželi tam jen tak spokojeně se zavřenými víčky, jako by si jen na chvilku zdřímli. Zřejmě rodiče a jejich tři malé děti. Když se podíval blíž, zjistil, že tomu nejmladšímu mohl být sotva rok. Bylo to ještě miminko. Prudce zamrkal, aby zahnal slzy. Bílé sinalé tváře s modrofialovými kruhy pod očima a omrzlými řasami nevykazovaly už naprosto žádné napětí nebo stres. Teď už jim určitě není zima. Cítil to teplo, které je obklopilo. Určitě jsou všichni zase pohromadě někde na mnohem lepším místě, než je tohle.


„Co je, co ses tu zasekl?“ volal David z chodby a vřítil se do ložnice. Rozrazil dveře, které narazily do bílé stěny pokoje, a zůstal stát. Pohled se mu zastavil na obložené manželské posteli.

„Usnuli a už se neprobudili,“ řekl Louis tiše, jako kdyby se snažil o to, aby rodinné sousoší nikdo nevyrušil z věčného spánku.

„Jo, vypadají klidně. Určitě neumírali v bolestech.“

„Víš, že jim možná docela závidím?“

„Co jim závidíš? Že jsou mrtví?“ nechápal David a pozorně si Louise prohlížel, jako kdyby snad čekal, že si bude sám chtít sáhnout na život.

„Nemají už žádné starosti a mají to všechno za sebou.“

„Ty vole! Jenže ty na rozdíl od nich, máš ještě všechno před sebou,“ David do něj strčil oběma rukama, aby se pohnul z místa. Louis udělal dva kroky zpátky a potom se zase vrátil k pelesti postele.

„A co mám před sebou? Copak tohle je nějaký život? Schovávat se v plesnivém a prohnilém krytu a místo užívání života neustále shánět něco k jídlu jako nějaká hnusná krysa?“ Louis se rozčílil a tlustými prsty nacpanými ve dvou vrstvách rukavic obejmul železnou konstrukci postele. Ucítil chlad namrzlého železa i přes tak silnou vrstvu látky.


„Já myslel, že chceš přežít,“ David ztišil nechápavě hlas.

„Tak jasně, že chci přežít, protože si říkám, že tahle hrůza nemůže trvat věčně. Ale víš, jak dlouho ještě bude trvat, než se jenom počasí a atmosféra a vůbec vzduch vrátí alespoň trochu do normálu?“ Louis se na přítele rozkřičel a už mu nevadilo, že jsou tu lidé, kteří spí hlubokým spánkem. „Ještě minimálně dva roky, než budeme moci chodit zase po zemi jako předtím. Tahle zima totiž ještě zdaleka není konečná. A co bude potom? Jak se lidstvo dokáže vrátit zase ke svému způsobu života jako předtím? Vrátili jsme se minimálně do doby kamenné. Napoprvé to trvalo pětačtyřicet tisíc let, než jsme začali jezdit autem a kupovat si Fantu v plechovce. Na podruhé budeme možná rychlejší, ale i tak. Já už se nikdy nedožiju toho, že bych žil trochu normální život.“


David mu neodporoval, jen na něj nepřirozeně hleděl a přemýšlel o jeho slovech. Jestli není žádná naděje, že by se jejich život zase vrátil do starých kolejí, tak asi vážně nemá cenu bojovat. „Ty fakt myslíš, že neexistuje na Zemi místo, kde by se nic nezměnilo?“ Davidovi přeskočil hlas zděšením.

„Rozhodně ne. Tohle je tak obrovská katastrofa, že ovlivnila klima na celé planetě. A i kdyby možná existovalo, jak by ses tam chtěl dostat?“

„To nevím, ale chtěl jsem mít aspoň nějakou naději. Ale takhle bude asi fakt účinnější jen kule do hlavy.“

„Spíš už nemusíme mít strach, kdyby to náhodou nedopadlo. Nemáme co ztratit. Smrt nebo tohle tupé přežívání už asi vyjde na stejno,“ uzavřel Louis jejich debatu.

„Hele, Vědátore, nikdy v životě jsem snad nemluvil s nikým, jako jsi ty. A teď už chápu, že můžu bejt rád, že ste mi vy neničili život už předtím. Myslím si, že bys mi možná i rozmluvil můj starej způsob života. Měl si bejt psycholog,“ mávl David rukou a podíval se z okna. Venku už byla úplná tma a začínalo opět přituhovat. Cesta zpátky se jim pořádně prodlouží a nebude vůbec jednoduchá. Budou muset přidat do kroku, aby nezamrzli na místě. „Asi bysme měli vyrazit.“


Louisovi bleskla hlavou stará myšlenka, že před půl rokem by ho asi ještě opravil, že se neříká bysme ale bychom, ale teď už to bylo bezpředmětné. Věděl, že Davida správné mluvně stejně nenaučí.

Pobrali oblečení a David vzadu na dvorku ukradl velkou sekeru. Přehodili si sportovní tašky na záda jako batohy a šlapali zpátky liduprázdnou zasněženou ulicí. I když cítili už velkou únavu a chlad, pořád se snažili přidávat do kroku, aby jim neztuhl úšklebek na tváři. Jejich těla se ale vyčerpávala daleko rychleji kvůli nedostatku kvalitní stravy a hlavně kvůli tomu, že musela bojovat s tak strašně nízkými teplotami.


Trochu se jim ulevilo, když se dostali do podzemí metra. Vítr přestal tak silně foukat. Vzadu na nástupišti si všimli malé skupinky lidí, která se tu také schovávala před mrazem. Měli přímo na podlaze rozdělaný oheň a Louis na chvíli zatoužil po teplém objetí plamenů.

„Nevyměníme trochu tepla za nějaké jídlo?“ napadlo Louise a chytil Davida za loket, protože mu bylo jasné, že ten se chtěl, co nejrychleji ztratit v tunelu.

„A není to nebezpečný?“ pochyboval ten, který z nich v nebezpečí gangu a ulice prožil skoro celý život.

„Nevypadají, že by nám něco udělali.“

„To nevypadá skoro nikdo a pak najednou vytáhne bouchačku a…“

„Prosím tě, pojď,“ táhl ho přes celou halu podzemky. „Nebudou na nás chtít plýtvat kulkama.“ Úmyslně k nim kráčeli pomalu a středem nástupiště, aby bylo jasné, že jim nechtějí ublížit. Ruce měli svěšené podle těla, aby bylo viditelné, že u sebe neschovávají žádnou zbraň.


Čtveřice u ohně se otočila, když zaslechla kroky rozléhající se prázdnou dlážděnou halou.

„Kdo jste? Co tu chcete?“ ozval se hluboký mužský hlas s podivným tvrdým přízvukem. Rozhodně ne britským.

„Klid, jen chceme vyměnit trochu tepla za nějakou tu konzervu,“ David zvedl ruce nad hlavou a ukázal jim odhalené dlaně.

„Co nabízíte?“ řekl ten s tím podivným nebritským přízvukem.

„Mám tu dva lančmíty,“ David hrabal ve své černé sportovní brašně, aby před čtveřici mužů pohodil dvě kulaté plechovky.

„Ok,“ souhlasil. „Tak na chvíli přisedněte.“


Shodili svoje zavazadla, aby se na ně mohli uvelebit a prokřehlé prsty natáhly přímo k plamenům.

„Odkud jste?“ zeptala se jediná žena v osazenstvu a schovala si dvě konzervy od Davida pod látku dlouhých šatů. Nechtěli rozdělávat jídlo před cizími návštěvníky, aby se náhodou ještě nemuseli dělit, to bylo Davidovi i Louisovi jasné.

„Bydlel jsem tady kousek, pocházím z Londýna,“ řekl Louis nezúčastněně a přitáhl otevřené dlaně blíž k ohni. David souhlasil s kamarádových tvrzením. Taky kdysi bydlel kousek odtud, i když ne v tak honosné čtvrti jako vědecký kamarád.

„My jdeme z Barnet,“ řekl nejmladší z mužů a dlouhým klackem rozhrnul uhlíky v ohništi, aby mohl přiložit. Barnet byla jedna z londýnských okrajových čtvrtí na severu města. Louis počítal, že cesta sem jim musela zabrat několik hodin.

„Jdete?“ podivil se David, protože ho překvapilo, že se vydali na nějakou cestu. Kam mohli jít, copak věděli o nějakém příznivějším místě?


„Jdeme k moři, je tam osada, kde mají dost jídla a loví z moře. Několik našich sousedů už tam odešlo,“ svěřila se žena a poposunula si konzervy lančmítu blíže na stehna.

David byl z téhle zprávy nadšený. Vůbec ho nenapadlo, že by se dalo žít lépe takhle blízko. Byl příliš důvěřivý. Louisovi na tom, ale něco nesedělo. Byly to jen zvěsti a nikdo to přece neměl potvrzené. Navíc pochyboval o tom, že kyselé deště, které dopadly do oceánů i moří, by nezlikvidovaly celou mořskou populaci. Je ještě brzy na to, aby kyselina z moří vyprchala. Cesta v tomhle mrazu za neurčitým cílem mu připadala příliš riskantní.

Debatovali spolu o tom ještě dlouho, když procházeli dlouhým tunelem metra a klopýtali v kolejišti.

„Dave, já tomu nevěřím, že tam něco takového existuje. Podle mě je to všude na hovno úplně stejně,“ vysvětloval mu Louis.

„A proč by tam teda šli?“

„Protože jim někdo něco nakukal. Někdo si něco vymyslel, aby je ukonejšil. A to, že se nevrátil nikdo, kdo tím směrem odešel, je dost logické. Nikdo by se nevracel, i kdyby to tam bylo stejně na hovno jako tady.“

„Asi máš pravdu,“ připustil nakonec David, ale ta myšlenka mu stejně pořád vrtala hlavou. Byla to totiž nová naděje, světýlko na konci tmavého beznadějného tunelu.


Klára ležela na svém drátěném roštu na spodní palandě a čelo měla otočené ke stěně. Kolena si přitiskla k bradě a objala je oběma rukama v domnění, že alespoň takhle udrží u svého těla trochu tepla. I když byla přikrytá lehkou dekou a na sobě nosila neustále několik vrstev oblečení, kosti jí doslova prochládaly. Nebyla schopná se vůbec zahřát a v tichu ztemnělé chodby, která se stala jejich domovem, dokonce slyšela, jak jí vlastní zuby drkotají o sebe a nebyla schopna to vůbec zastavit. Zřejmě nebyla jediná, kdo cvakání zaslechl. Louis slezl ze své postele a naklonil se těsně nad její ledovou tvář.

„Kláro, tobě je taková zima?“ položil jí dlaň na rameno.

„Hrozná, vůbec se nemůžu zahřát,“ odpověděla šeptem a hlasitě přitom drkotala zuby.

„Vlezu si na chvíli k tobě a pomůžu ti,“ nabídl a ani nečekal na odpověď. Uložil se vedle ní a oběma naditýma rukama v modré lyžařské bundě ji objal. Nalepila se na něj celými zády a cítila, že se jí skutečně maličko ulevilo. Pořád ale neměla cit v konečcích prstů na nohou, ani na rukou. Noci tu byly dost drsné, málo kdo se dobře vyspal, protože všem byla strašlivá zima. Neměli dostatečný přísun energie, aby s tím jejich těla mohla dobře bojovat. Když se po hodině snahy o usnutí Kláře pořád nedařilo zastavit drkotání zubů, Louis to nevydržel a svlékl si svou péřovou bundu, aby ji přehodil přes Kláru jako další peřinu.


„Neblázni, Louisi, a co budeš mít ty?“ pootočila na něj hlavu. Ve tmě ale jeho výraz neviděla.

„Neboj se, mám toho na sobě ještě dost,“ uklidnil ji a položil si hlavu zpátky na režný polštář, který byl neustále cítit starobou. Zezadu jí dýchal teplý vzduch za krk a netrvalo dlouho a Klára konečně usnula. Vlhký hnilobný chlad se ho zmocňoval postupně od kotníků a putoval směrem nahoru po stehnech až do břicha. Cítil se ale strašně unavený. Zavřel oči a upadl do hlubokého osvobozujícího spánku.


Světla v chodbě se rozsvítila. To bylo jasné znamení, že je ráno a Simon jistě nahodil jejich generátor, ve kterém už moc nafty nezbývalo. Sotva na pár dní udrží světla v chodbě naživu. Bylo jasné, že dnes znovu budou muset vyrazit na dalekou pátrací výpravu a najít nějaká auta, která ještě nikdo jejich tekutého nákladu nezbavil.


Klára otevřela oči a protřela se prsty nacpanými v pletených rukavicích víčka. Chtěla se posadit, ale přes sebe měla přehozenou těžkou Louisovu ruku. Otočila se na záda a paži mu položila na bok.

„Louisi, vstávej už je ráno,“ zašeptala, ale neodpověděl. „Louisi, slyšíš. Máme dneska spoustu práce,“ jemně s ním zatřásla. Paže položená na boku se mu svezla dozadu za záda a zůstala bez hnutí ve stejné poloze.

„Louisi!“ zakřičela v naprosté panice a zoufalství. Posadila se na posteli, chytila kamaráda za obě ramena a s největší silou, jaké byla schopná, s ním začala třást. Hlava se mu komíhala zepředu dozadu, ale on oči neotevřel.

„Ne, pane bože, ne!“ rozplakal se a poplašeně se dívala kolem sebe, jestli je tu někdo, kdo by mu mohl pomoci. Alice s Michaelem seděli na vedlejší posteli a jen nepřítomně sledovali její zápas s tělem bez jakékoli známky života.


Jediný, kdo jí přiběhl na pomoc, byl David. Zkontroloval tep na Louisově promodralém krku, ale žádný nenahmatal. Věděl dobře, co to znamená.

„Co mu je, Davide?“ křičela hystericky Klára. „Co se s ním stalo?“

„Umřel,“ řekl tiše David a položil přítelovu ruku na hrudník, aby nevypadal jako hadrový panák. Něco mu říkalo, že je to tak správně, že by měl ležet v nějaké důstojné poloze.

„Cos mi to udělal, Vědátore?“ stiskl mu konečky prstů a přitom se mu zahleděl do tváře. David si vzpomněl na jejich debatu v opuštěném domě, jak Louis záviděl mrtvé rodině jejich klid a bezstarostnost. A teď už je sám někde v bezpečí se svojí vlastní rodinou.

„Ale, jak mohl jen tak umřít?“ nechápala Klára a hystericky křičela na všechny kolem sebe.


„Nevím, prostě umřel. Zřejmě umrznul!“

Klára jen plakala a cítila, jak se jí po tvářích koulejí ledové kapičky slané vody. Tohle si přece nezasloužila. Jak ji mohl Louis jen tak opustit a nechat ji tady samotnou. Od začátku tím vším procházeli společně a teď byl najednou veškerému snažení a boji o život konec! K Davidovi ani k Alici, nikdy necítila takovou náklonnost jako k tomu klukovi s kulatými brýlemi, který měl vždycky na všechno odpověď. Dobře věděla, proč umřel zrovna dnes a čí to byla vina. Kdyby jí jen nepůjčoval tu svoji bundu.

„Přece nemohl umrznout,“ křičela Klára hystericky a otírala si stékající slzy. „Vždyť máme spoustu oblečení a naftu a generátor.“

„On to vzdal, Kláro,“ šeptal jí David do vlasů a pevně ji k sobě tiskl.

„Jak to mohl vzdát? Vždyť tu měl nás?“ nerozuměla tomu a brada se jí klepala v naprostém zoufalství a bezmocnosti.

„Nechtěl už bojovat. Ne takhle!“


Všechny podzemní kryty a sklepy, které byly po městě, se pomalu ale jistě stávaly doslova masovými hroby. Schovávali se v nich tisíce lidí, kteří postupně umírali na zákeřné nemoci, které by za normální situace byly celkem dobře léčitelné. Umrzali v příliš nízkých teplotách a na některých místech se dokonce připravovali o život sami mezi sebou. Klára ani David už tady nechtěli zůstat po tom, co ztratili přítele. Všude kolem sebe cítili Louisovu přítomnost a především Klára, pro kterou byl jediným spojencem, se s jeho smrtí nedokázala vůbec vyrovnat. Navíc jídlo v jejich části bunkru začalo rychle docházet a dobrovolníků, kteří by vylézali na povrch pro potřebné potraviny, bylo čím dál tím méně. Nafty už bylo taky poskromnu. Nemuseli se dlouze dohadovat nad něčím, co bylo pro oba více než jasné. Nemohou tady už dál zůstávat a jen tak přežívat. Ne bez Louise. Jakmile mrazy částečně povolí, vydají se společně na cestu dolů na jih. Jejich cílem bylo moře u Doverských cliffů, které podle nich nabízelo daleko větší příděl potravy, která tady tolik chyběla.


I když Louis by s jejich rozhodnutím určitě nesouhlasil.



Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM


5 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše