• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 20. díl: Nepřibližuj se ke mně nebo někoho podříznu

Čtěte dvacátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

8 měsíců po dopadu

Jeskynní komplex, 49°54'58.9"N 14°04'07.7"E

Marek s Oliverem prolezli úzkým průchodem do Vánoční jeskyně. Byli nadšení, že dnes poprvé je tátové pustili na lov netopýrů úplně samotné. Oba dva byli rozhodnutí, že jich přinesou minimálně tucet, aby Honza s Ondrou pochopili, že na své syny se mohou spolehnout. Už před měsícem jim vyrobili velké dřevěné praky, na které použili gumičky z různých druhů oblečení. Kamení bylo všude dost a tak to bylo nejlepší střelivo. Jenže Marek ani Oliver nikdy předtím z praku nestříleli. Přitom tátové v jejich věku v tom byli doslova mistři. Kluci znali jen střílení v počítačových hrách nebo na herních konzolích. Ale v opravdovém světě by nepoznali vzduchovku od lovecké brokovnice.


Po měsíčním tréninku, už ale kluci své zbraně ovládali celkem obstojně. Mířit uměli právě díky joystikům a klávesnicím. Stačilo jen přijít na to, jak moc mají gumičky u praku natáhnout, aby kameny doletěly do určité vzdálenosti. Marek se ještě navíc vyzbrojil jedním ze svých nožů a tak stačilo netopýra sestřelit ze stropu jeskyně a Marek mu potom svým ostřím zasadil pro jistotu poslední ránu.

„Vsázím se, že jich dneska sestřelím sedm,“ navrhoval Oliver a podával Markovi ruku, aby sázku přijal.

„Tak já jich dám osm,“ přijal Marek. O nic hmotného se ale vsázet nemohli, protože nic nevlastnili. Jediný jejich majetek byly dva praky a Markův nůž. Oliver dobře věděl, že ten by jeho kamarád ale nikdy všanc nedal.


Marek vytáhl z kapsy proděravělých a špinavých džínů svůj nůž a kývl na svého přítele. „Začni, Olivere!“

Oliver namířil na strop jeskyně, kam ani mihotavý plamínek z keramické mističky nedosáhl a vlastně mířil naslepo. Jenže hned první ranou se mu podařilo sestřelit černou okřídlenou krysu, která bezvládně padla k zemi. Marek jí potom probodl nožem. Pro jistotu, aby neutekla. Odhodil ji na stranu k východu. První úlovek k večeři byl připravený. Pak už stačilo jen počkat, až se hejno létajících netopýrů zase uklidní a vyskládá se na skalní převisy.


Tentokrát byl na řadě Marek. Našel na zemi vhodný oblý kamínek, který pečlivě usadil na gumičku a Oliver mu posvítil tak vysoko, jak jen s malým plamínkem dokázal. Viděl jen černé stíny nahoře pod stropem. Předpokládal, že ty tmavé fleky jsou jeho kořistí. Zamířil na ten největší, natáhl tětivu a napnul levou ruku, ve které držel dřevěné véčko. Potom gumičku s kamínkem pustil a čekal, jestli trefil. Slyšel, jak se kámen odrazil od některé ze skalních stěn, ale dutou ránu padajícího těla na podlahu nezaslechl. Vedle.

„Druhý pokus,“ zašeptal Oliver a znovu mu posvítil co nejvíce do stropu. Marek zamířil tentokrát pečlivěji, zadržel dech a vypustil oblázek. Bylo slyšet, jak kámen narazil na něco měkkého a netopýr heknul. Potom se už střemhlav zřítil dolů na podlahu.

„Jo, skvělá trefa, kámo,“ chválil ho nadšeně Oliver a mrtvého netopýra přihodil ke vchodu, ke druhé mrtvolce.

Jak moc se za posledních šest měsíců změnilo vnímání dvou dvanáctiletých chlapců. Dočista byli vytrženi ze světa virtuální reality, her a sociálních sítí a museli se vnořit do pocitů člověka, který žil před mnoha tisíci lety. Poslední, kdo obýval jeskyně, byl neandrtálec a člověk kromaňonský před pětatřiceti tisíci lety. Jenže tahle hra na lov netopýrů byla daleko zábavnější než World of tanks nebo jemu podobné hry. Tady totiž hrozilo, že pokud neuspějí, budou bez večeře. U počítačových her stačilo stisknout pauzu a dojít si z pokojíčku dolů do kuchyně pro brambůrky nebo nějaké bonbóny. Když vás zastřelili, stačilo dát play again a člověk byl zase na nohou, jako rybička. Na tohle všechno už kluci dávno zapomněli.


Významně se změnilo i sociální chování. Místo odesílání zpráv na sociálních sítích a focení selfíček si spolu daleko více povídali, zpívali a jeden o druhého se zajímali. Byla to totiž jediná zábava, které se tady mohli věnovat. Společně vytvářet nuzné životní hodnoty a přitom vyprávět svůj vlastní příběh, který už ovšem nikdo nemohl olajkovat. Komentovat z očí do očí bylo daleko složitější, než napsat anonymní názor pod přítelovy pocity.


Když se chlapcům podařilo nastřádat čtrnáct mrtvých netopýrů, pobrali je do velkého batohu, který jim dali s sebou tátové a vraceli se zpátky do Proškova dómu. S naprostým uspokojením a nadšením, že na ně konečně budou dospělí pohlížet jako na sobě rovné. Sestřelit prakem čtrnáct netopýrů tu totiž ještě nikdo nedokázal.


Ondřej s Honzou a s Viktorem se naopak zrovna pohybovali po zemském povrchu. Pečlivě zabalení v ochranných oblecích a ve slunečních brýlích. V každé sebemenší skulině zapalovali Ondra a Honza malé ohýnky pomocí loučí, které si s sebou přinesli a snažili se vyhnat všechny tvory, které zůstávali v podzemí. Viktor po tom po nich skákal a snažil se je ulovit holýma rukama. Prohnali ho tedy pořádně, ale měl radost, že se mu podařilo nachytat sedm ještěrek. A byly to skutečné ještěrky!


Ondřej ještě navíc posbíral larvy a housenky, které se schovávaly pod zemí pod poměrně vzrostlými a šťavnatými kapradinami. Ani pořádná vrstva sněhu jim nezabránila se rozmnožovat a přežívat dál na naší planetě.

„Už bych se docela vrátil domů,“ přiznal se Viktor, který měl tak zkřehlé prsty, že je sotva dokázal pokrčit. Ale jeho dvanáct ještěrek už na pěknou večeři stačilo.


Bylo s podivem, že Viktor odpornou vlhkou a obrovskou jeskyni, kde se těsnalo čtyřiadvacet lidí, nazýval domovem. Ondřej ani Honza to raději nekomentovali a naházeli ještěrky do připraveného batohu. Odnesou je dolů kuchařkám, které z nich na večer připraví nějakou dobrou polévku. Bylo hezké si to představovat, i když každodenní porce vývaru chutnala pořád stejně a nic se na ní neměnilo. Dokonce ani její hustota. Bylo to vlastně dva v jednom. Jídlo, které částečně zasytí žaludek a tekutina, která zabraňovala dehydrataci těla. O žádné pochutině nebo gastronomickém zážitku se rozhodně mluvit nedalo.


Když se vrátili dolů do jeskyně, už z dálky slyšeli, že uvnitř probíhá nějaká žhavá debata. Někdo dokonce křičel a hlasitě nadával. Ondřej s Honzou přidali do kroku, něco se tam muselo stát.


Už ve vchodu do dómu viděli, že Michal stojí na vyvýšeném skalním výběžku a v ruce drží ostrý pazourek. Míří jím na ostatní, kteří se seřadili pod ním.

„Chci odsud pryč,“ křičel na celé kolo a nervózně se kolébal ze strany na stranu. Pohledem přitom těkal z jednoho na druhého. „Už tady v tý plesnivý jeskyni nebudu ani jeden den.“

„Nikdo tě přece nedrží, Michale, jsi svobodný člověk, můžeš si jít, kam chceš,“ Gábina rozpřáhla ruce a udělala krok směrem k němu.

„Nepřibližuj se ke mně nebo někoho podříznu,“ vyhrožoval.


„Co blázníš?“ ozval se Honza od vchodu. „Kam bys chtěl jít? Venku to není bezpečné.“

„Zrovna ty mi nebudeš říkat, co mám dělat,“ výskl Michal a hlas mu přeskočil. „Nebudete mě tu držet jako nějaký zvíře v kleci. Já se dostanu na konec spáleniště a najdu civilizaci.“

„Vždyť můžeš vyrazit třeba hned,“ ukazoval mu Honza ke vchodu a nabádal ho, aby odsud odešel. Bude alespoň o jeden hladový krk méně a všem se uleví. Ty jeho excesy už ho začaly unavovat.


„Dejte mi do batohu nějaké jídlo a lahev s vodou,“ rozkazoval Michal. „Už tu s váma nebudu ani minutu.“ Zřejmě měl pocit, že se proti němu spikl celý svět a tihle lidé, kteří jsou s ním zavření v podzemí, jsou toho všeho příčinou.

„Jídlo nedostaneš, jestli chceš odejít, jdi, ale jídlo patří nám všem,“ oponovala mu Gábina.


Jenže Michal se nenechal odbýt. Chytil za ruku malou Natálii, Viktorovu mladší sestru. Stála k němu nejblíž a stala se tam nejvhodnější obětí. Přitiskl si ji na prsa. Ostrý pazourek, který před časem z kamení vytesal Tibor, jí opřel o krk a volnou rukou jí pevně stiskl. „Jestli mi nedáte s sebou jídlo, podříznu jí!“


Viktor se od vchodu rozeběhl svojí sestřičce na pomoc, ale Honza ho zdviženou paží zastavil. Nemělo cenu Michala ještě víc provokovat.

„Dejte mu nějaké jídlo, Gábi,“ připojil se Ondřej. „A jednu lahev s vodou. Ten pazourek si můžeš nechat, ale pusť Natálku.“


Gábina svého muže poslechla a začala do jednoho plátěného vaku ukládat uzené netopýry, které měli pověšené na vysoké hromadě kamení jako ve spíži. Monika jí hned přispěchala na pomoc. Vybírala schválně ty nejmenší a házela je do připraveného tlumoku. Gábina potom vzala lahev s vodou a přidala ji dovnitř. Naplněný tlumok pečlivě utáhla, zapnula a vztekle ho hodila Michalovi pod nohy. „A vypadni odsud!“

„Michale, dobře si to rozmysli,“ varoval ho ještě Ondřej. „Pusť Natálku a můžeme si o tom ještě v klidu promluvit.“

„Ale já už nechci mluvit, já chci odsud vypadnout. Vy jste se rozhodli, že tady chcípnete. Já tu ale umřít nechci. Musíme najít konec spáleniště a tam bude civilizace. Pomůžou nám,“ křičel a jeho hlas se dunivě odrážel od kamenných stěn.


Ondřej si všiml, jak se Honza začíná klepat vzteky. To nebylo dobré znamení. Věděl, že je jako Jackyll a Hyde. Na povrchu hodný a pracovitý kluk, ale jak ho něco rozběsní, nedokáže ovládat svůj vztek. A Michal byl na nejlepší cestě, aby ho Honza umlátil. Už jednou k tomu málem došlo.

„Jestli takhle odejdeš, nebudeš se sem už nikdy moc vrátit,“ varoval ho Honza skrz zaťaté pěsti.

„A kdo myslíš, že by chtěl v tomhle přežívat? A ještě ke všemu pod tvojí nadvládou a tady pana dokonalého,“ odplivl si na zem a zatnul ostrý pazourek silněji na Natálčino hrdlo. Pořezal ji. Na bílém krku se objevila červená stružka krve, která pomaličku stékala do dívčina dekoltu. Měla strachem vypoulené oči, ale bála se pohnout. Dokonce ani nezavzlykala.


Honza udělal další dva kroky směrem k němu, ale Michal to zpozoroval.

„Jdi do prdele, Honzo,“ varoval ho. „Já jí fakt podříznu.“

Honza se znovu zastavil a zvedl ruce na svou obhajobu. Jako kdyby se vzdával. Potřeboval se jen dostat do jeho těsné blízkosti a využít momentu překvapení. „Nikdo tě tady přece nedrží. Vem si ten batoh, pusť Natálku a vypadni!“

„Je mi jasné, že mě tady chcete svázat a udržet. Bojíte se, že najdu konec spáleniště a přivedu pomoc. Vy dva už byste tady potom nemohli velet,“ prskal vztekle a přisunul si nohou batoh s jídlem blíž k sobě.

„Ježiš, to je debil,“ ulevil si tiše Ondřej tak, že ho slyšela jen jeho žena Gábina s Monikou.

„Seber ten batoh,“ cuknul Michal Natálkou tak silně, aby se ohnula a zvedla připravené zavazadlo na cestu.


V ten moment, kdy se ostrý pazourek lehce odtáhl od jejího krku, Honza zaútočil. Skočil po Michalovi a celou svou vahou ho svalil na zem. Přitom ještě zvládl odstrčit Natálku, která dopadla na betonovou cestičku přímo na kolena. Ucítila bodavou bolest.


Honza dopadl na Michalovo útlé tělo. Takovou sílu nečekal a hlava mu prudce škubla dozadu na hromadu šutrů. Při pádu ještě stačil máchnout ostrým pazourkem a Honza ucítil, jak mu protrhl triko na rameni. Ostří se mu vnořilo hluboko do kůže. Nedbal na bolest a okamžitě vyskočil na nohy. Chtěl se Michalovi postavit a vykopat ho z jeskyně, že nebude stačit utíkat. Jenže mladík zůstal nehnutě ležet na zemi a prázdné vykulené oči měl otočené na stranu. Z ruky mu vypadl ostrý pravěký nástroj a nehýbal se.


Honza ho chytil za límec a chtěl ho vytáhnout na nohy, ale všiml si, že jeho tělo nekladlo vůbec žádný odpor. Posadil ho a Michalova hlava se zvrátila do nepřirozeného úhlu. Pod temenem se vytvořila kaluž temně rudé krve. Přesně v místě, kde ze země vykukoval ostrý špičatý kus skaliska. Honza mu zkontroloval tep na krku, ale už bylo pozdě. O Michala bylo postaráno, definitivně.


„Je mrtvý,“ otočil se na zbytek osazenstva. Viktor zrovna pomáhal Natálce na nohy a kontroloval rozsah jejích zranění. Kolena měla odřená a na krku úzkou malou řeznou ranku, která už naštěstí přestala krvácet.


„Tys ho zabil!“ vykřikla zděšeně Žaneta a chytila se za ústa. Ona jediná sedávala s Michalem na opuštěném kamenném návrší a povídala si s ním dlouhé hodiny. Nikomu jinému Michal k srdci vlastně nepřirostl. Pořád se jen dohadoval a protestoval. Nechtěl se zapojit do komunity a rozvracel celou smečku jeskynních lidí.

„Přestaň, vyšilovat!“ okřikl jí Daniel, který byl ještě před pár měsíci jejím přítelem. A dokonce se údajně měli brát. Takhle katastrofa je ovšem natolik odcizila, že už spolu nespávali na jednom lóži a dokonce nejedli ani ze stejné misky. Každý si začal žít svým vlastním životem. „Byla to nehoda.“

„Vždyť on ho zabil,“ ječela Žaneta jako umanutá a vrhla se k Michalovi, aby se přesvědčila, jestli skutečně přišla o svého přítele.


Honza mlčel. Nehájil se žádnými slovy, dobře věděl už z dřívějších dob, že slova mu v tomhle nepomohou. Nikdo za ním nebude stát, když znovu zabil člověka.

„Tvého přítele je mi líto,“ přiznal Ondřej a přešel až k Honzovi, aby mu pomohl se postavit na nohy. „Ale bylo to nezbytné. Ohrožoval dítě a takové lidi mezi sebou trpět nemůžeme. Honza udělal správnou věc.“

„Ale já ho nechtěl zabít,“ bránil se tiše Honza se sklopenou hlavou.

„Ale zabil!“ prskla Žaneta vztekle a rozplakala se.

„A co by se dělo, kdybychom ho nechali odejít?“ ozvala se hlasitě Gábina, aby ji všichni dobře slyšeli. „Stejně by zemřel ve spáleništi. Nebo by se vrátil, protože by jeho konec nenašel. A to by mělo daleko horší následky. Kdybychom ho pustili znovu mezi nás, ohrožoval by nás všechny.“

„Já si taky myslím, že Honza nemusí mít žádné výčitky,“ přidal se Tibor. „Chtěl odsud stejně odejít. Byla to nešťastná náhoda.“


Sabina pomohla uplakané Žanetě postavit se na nohy a odvedla ji stranou, aby se uklidnila. Honza odmítl uklízet Michalovo tělo a tak Ondřejovi musel přispěchat na pomoc Tibor. Svlékli Michala do spodního prádla stejně, jako to dělali s ostatními mrtvolami a odnesli ho do nejvzdálenějšího kouta jeskynního komplexu.

„Tohle já jíst nebudu,“ pošeptala Johana otci, když odnášel Michalovo bezvládné tělo. Ale ten jí neodpověděl.


Johana pomohla Viktorovi očistit drobná zranění na kolenou jeho sestřičky čistou vodou. „Nepálí to?“ ptala se opatrně a Natálka jen zavrtěla hlavou.

Viktor jí otřel slzičky z tváří a usmál se na ni. „Už je to všechno v pořádku.“

„Měla jsem strach,“ přiznala svému velkému bratrovi a na Johanu se přitom ani nepodívala.

„Já vím, já taky,“ objal ji oběma rukama a pevně si ji k sobě přivinul.

Johana jen mlčky pozorovala sourozenecké sousoší a trochu Natálce záviděla. Stála o Viktorovu přízeň víc než kdy dřív, ale všimla si, že od té doby, co našli zohavená těla, se jí vyhýbal.


Honza se neukázal ani, když Gábina s Monikou začaly do nově vypálených keramických mističek, které už nebyly tolik šišaté a skutečným miskám se začaly podobat, čerstvou netopýří polévku s kousky skutečné ještěrky. Někam zmizel. Pod tíhou svědomí opustil jeskyni a vydal se dál do tajemných chodeb, aby mohl být chvilku sám.

„Nemám ho jít hledat?“ ptal se Ondřej jeho manželky Moniky, která zrovna podávala misku s večeří právě Natálce a jejímu malému bráškovi.

„Podle mě chce být teď chvíli sám. Myslím, že se s tím potřebuje popasovat. Nemá to lehké, není to poprvé co…“ zarazila se, protože úplně nechtěla vytrubovat do světa, že její manžel už zažil jaké to je být někde zavřený proti své vůli. Tahle jeskyně pro něj byla vlastně už druhým vězeňským pobytem a o to to pro něj muselo být těžší než pro ostatní.

„Já vím,“ Ondřej nechtěl, aby větu dokončila. „Vyprávěl mi o tom před pár měsíci.“

„Řekl ti to?“ podivila se a významně nadzvedla obočí.

„Jo, řekl mi to,“ Ondřej nechápala, co jí na tom tak strašně udivilo.

„Ani děti o tom neví. Neřekl to nikomu. Stydí se za to. Musí ti hodně důvěřovat, když se zmínil.“


„Tak to jsem polichocen. A nikomu nic vyprávět nebudu, neboj se,“ nelhal. Nikomu o tom nikdy neřekl, dokonce ani své ženě ne. Nebyl důvod. Nebylo to jeho tajemství a nechtěl Gábinu zatěžovat dalšími lidskými problémy. Už takhle jich měla až nad hlavu. Dobře věděl, že sama trpí raději mlčky. Chyběla jí Klára, která už se skoro před třemi měsíci měla vrátit domů. Jenže se vrátit nemohla, nebylo totiž kam. Gábina se ale nevzdávala naděje, že se jednou se svou nejstarší dcerou uvidí. I pro Ondřeje to byla velká ztráta. Kdyby věděl, že ji tenkrát na letišti vidí naposledy na tak dlouho dobu, určitě by ji jen tak nepustil a klidně by tu hodinu parkování zaplatil. Stačilo by mu, kdyby věděl, že je jeho dcera v pořádku a má se dobře. Za jedinou smsku od ní by teď dal všechno na světě.


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše