Čtěte jedenadvacátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
Bývalý Cuckfield, 51°00'21.2"N 0°08'37.0"W
Urputné mrazy konečně po pár měsících povolily a smog a dým nad městem začaly pomalu ustupovat. Dny se pomalu začínaly rozjasňovat. Jenže zničená atmosféra, neposkytovala dostatečnou ochranu před slunečním zářením. Většinu sice ještě stále zachycovaly mraky a prachové částečky vznášející se nad Londýnem, ale i tak slunce opalovalo daleko silněji, než bylo pro lidskou pokožku zdrávo.
Většinu dne se proto Klára, David a Alice s Michaelem schovávali ve zbytcích budov a hledali stinné úkryty. Ukradenou chodbu v protileteckém krytu, museli nuceně opustit před třemi dny, i když původně chtěli ještě chvíli počkat a na cestu se připravit. Jenže někdo nebo něco je prozradilo. Vůdci z bunkru zjistili, že v zatarasené chodbě žije hrstka lidí, kteří se starají jen sami o sebe a neodvádějí potřebnou část úlovku do společného přídělu potravin. Zase tak společné nebyly, protože si z nich ukrajovali právě jen ti nejsilnější. Na ty, kteří přispívali, se většinou nedostalo. Původní Louisův záměr tak po několika měsících snažení ztroskotal.
V noci je probudily hlasité rány, dusot těžkých kovaných bot a hlasitý mužský křik. Vojenské povely je zvedli z postelí v ještě tmavé noci.
„Kláro, dělej, vstávej, musíme zmizet,“ třásl s ní nedočkavě David. Věděl, že jediné, co je může zachránit je útěk. Musí se z chodby dostat dřív, než se Vůdcům podaří rozsvítit světlo z generátoru. Potom už bude na úprk pozdě.
Klára se nenechala přemlouvat. Popadla to nejnutnější, co měla po ruce a přitom křičela na Alici. „Musíme rychle zmizet!“ volala nahlas, aby ji vůbec přes nastalou paniku bylo slyšet. Nebyli jediní, kdo se co nejrychleji snažil najít bezpečný úkryt. David ji táhl za ruku k východu, který se jim díky autogenu podařilo prorazit.
Rozsvítilo se přesně ve chvíli, kdy otevřel železné dveře na svobodu. Klára si všimla, že na poslední palandě sedí ve svorném objetí Greta s Johnem. Ti jediní se nesnažili utéct a čekali na svůj osud. Byli příliš zesláblí a v obličeji měli hluboké vrásky a fialové kruhy pod očima. Greta vyslala poslední povzbudivý pohled směrem ke Kláře, než ji David vytáhl ven na nástupiště metra. Věděla, že to bylo naposledy, kdy viděla stařenku živou. Doufala jen v jediné, že se Vůdci smilují a manželský pár nebude dlouho trpět. Začaly se ozývat rány, ale nebyly to výstřely. Vůdci by neplýtvali municí na něco tak podřadného, jako jsou schovaní bezmocní lidé. Prchající z ukradené chodby padali k zemi jako hadroví panáci. Zlosyni, kteří je dostihli, jim bez zaváhání podřízli hrdlo.
„Dělej, Kláro!“ povzbuzoval ji David. Co nejrychleji brali schody po dvou na denní světlo. Klára se neustále otáčela, aby si byla jistá, že jim Alice s Michaelem stačí. Když zdolali poslední schod na ulici, začaly se rány ozývat už i z vestibulu metra. Nebylo čas se rozmýšlet, kam dál. David je vedl a ostatní ho následovali. Zahnul do první postranní ulice za polorozbořenou kancelářskou budovu a přitiskl se ke stěně. Napraženou rukou přimáčkl ke zdi i obě ženy. Alice držela Michaela za hlavu a tiskla jeho obličej ke svému tělu. Doufali jen, že Vůdce nenapadne pouštět se za nimi až do městských ulic. Nebyl k tomu důvod. Bude jim stačit zabarikádovat vchod do metra a obsadit i zdejší stanici ze všech stran. Už nikdy se sem nebudou moci vrátit. Teď už bylo jasné, že se musí pokusit dostat na jih k moři. Jiná varianta prostě neexistovala. To, co kdysi bývalo Londýnem, se pro ně stal velmi nebezpečným místem.
Michael nemohl popadnout dech a Alice se ho sama ve své vlastní panice snažila utišit. Rozplakal se a utíral si slzy špinavými dlouhými rukávy tmavozelené mikiny, která mu byla minimálně o tři čísla větší.
David vykoukl zpoza rohu do ulice a zjistil, že vzduch je čistý. Sem tam zazněl osamocený výkřik z podzemky. Vůdci se vrátili zpátky do svého úkrytu. „Jsi v pohodě, kámo?“ otočil se na Michaela, který jen němě přikývl.
„Musíme odsud zmizet, nelíbí se mi to tu,“ podíval se na své dvě společnice a vůbec z jejich skupinky neměl dobrý pocit. Sám povede dvě ženy a malého chlapce nebezpečnou krajinou. Kdyby s ním alespoň byl ten Vědátor, určitě by to bylo daleko snazší. Louis přece znal všechny nástrahy, které jim může připravit počasí a ten obrovský šutr, který dopadl na Zemi. Jenže on jako nevzdělanec a neznalec vesmírným problémů si nedokázal představit, co všechno jim ještě může tak dlouhá cesta nachystat.
Hned první den putování pochopili, že chůze na přímém slunci nebude po celý den možná. První popáleniny od paprsků se ukázaly hned v ten večer, kdy na noc zakotvili ve vyrabovaném supermarketu na jižním předměstí. I Davidova černá kůže vykazovala na předloktí jemné puchýře od slunce. Nebylo jim vůbec jasné, jak může mít slunce takovou sílu. Jen Klára si matně pamatovala ze školy něco o skleníkovém efektu a narušeném atmosférickém obalu Země. O tom přece také Louis mluvil. Znovu si uvědomila, jak moc jim tady zrovna v tuhle chvíli chybí. Nejen jeho znalosti a vědomosti, ale především jeho lidská přítomnost. Byl nejen přítelem v celém tomhle novém a bláznivém světě.
Další den vyrazili na cestu časně ráno, dokud slunce nezačne tolik pálit. Přikryli si hlavy a obličeje textiliemi, které se jim podařilo najít v zatuchlém a špinavém marketu. Až do večera se potom schovávali v jediném křídle základní školy, které zůstalo stát, v městečku Cuckfield. David nechal kolovat poslední lahev vody, kterou se mu podařilo ukořistit ještě v ukradené chodbě. Víc vody už sebou neměli a dobře věděli, že ta v řece se pít nedá. Od kyselých dešťů se už sice částečně vyčistila, ale na pití ještě rozhodně nebyla. Jakmile dorazí na jih k moři, bude se David muset pokusit vyrobit čističku vody, přesně podle návodu, jak ho to učil Louis. Jenže si vůbec nebyl jistý zda-li si všechno dobře pamatuje. Neustále si to opakoval dokola a vzpomínal, jaké všechny informace mu k tomu Vědátor poskytl.
Jakmile slunce zapadlo, vyrazili znovu na cestu. Šlo to velmi pomalu. Byli zesláblí a jídlo neměli v puse už víc než čtyřiadvacet hodin. Malý Michael vypadal, že se sotva drží na nohou. Alice ho musela chvílemi podpírat, i když sama měla se sebou dost starostí.
„Musíme vydržet, zítra nebo pozítří už určitě budeme u moře,“ povzbuzoval je David. Jenže Kláru napadaly jen samé černé myšlenky. A co bude po tom, až dorazí na místo? Co si asi David myslí, že tam objeví? Najdou tam město plné zachránců, kteří se o ně postarají?
David najednou silně natáhl okolní vzduch do nosních dírek. Na chvíli ho napadlo, že má čichové halucinace. Nakrčil nos a ještě jednou začichal. Ne, nezdálo se mu to, opravdu cítil někde v okolí pečené brambory.
„Cítíte to?“ znovu hlasitě začmuchal a otočil se na své spolucestovnice, které vypadaly jako pochodující bezduché zombie.
„Ne,“ odsekla Klára tiše a bez jakéhokoliv zájmu v hlase. Byla tak strašně vyčerpaná, že už nedokázala ani natáhnout tu libou vůni.
„Někdo tu peče brambory,“ vysvětlil David a rozhlížel se kolem sebe. Jako by chtěl v některém z nevysklených oken zahlédnout malé světýlko, podle kterého by se mohli orientovat.
„Jako jídlo?“ ptal se tiše i Michael, protože tohle ho opravdu začalo zajímat.
Vůně byla stále intenzivnější, takže určitě šli tím správným směrem. Přímo před nimi byla uprostřed cesty vysoká šedá budova s oprýskanou fasádou. Byla to radnice Cuckfieldu a podle všeho utrpěla nejmenší počet katastrofických ran oproti ostatním novějším budovám.
„Radnice,“ ukázal před sebe David na budovu městského úřadu. „Tam by se určitě někdo mohl schovávat.“ Předpokládal, že pod každou radnici bude nějaký sklep nebo kryt, kde se jistě poslední měsíce dalo přežít. Vzal za kliku a velké dubové dveře hlasitě zavrzaly. Nepříjemný zvuk se rozléhal celou potemnělou dlážděnou halou. Odvážili se vstoupit.
„Haló? Je tu někdo?“ zavolala do ticha Klára. Najednou ji nějak bylo jedno, jestli je tu parta bláznů, kteří je hned u vchodu zastřelí. Buď ji zabijí, nebo jí dají najíst, obojí by v tuhle chvíli brala jako vysvobození. Tak strašně si připadala zesláblá.
„Co tu chcete?“ ozvalo se z jednoho tmavého kouta. Všichni čtyři se tím směrem podívali, ale nikoho neviděli. Ze stínu na tmavou chodbu vystoupila vysoká mužská postava s obrovskými rameny. Přes obličej měl ovázanou roušku a na očích černé sluneční brýle. Kapuce mu dokonale zahalovala celou hlavu. Na tu dálku nebylo vidět ani barvu jeho kůže. Klára ani podle přízvuku nebyla schopna zařadit muže, do jakého etnika by měl patřit. Při tom na ně mířil puškou s dlouhou hlavní a nepatrnými kroky se blížil směrem k nim.
„Neublížíme vám,“ zvedl David ruce nad hlavu, aby ukázal, že nemají žádnou zbraň. Jeho slova zněla trochu směšně. Neuměla si představit, že by zrovna oni čtyři mohli někoho ohrožovat. „Máme jen hlad a žízeň a jsme strašně unavení.“
„Odkud jdete?“ ptal se znovu ten statný bojovník a přísnost z jeho hlasu postupně mizela.
„Z Londýna. Byli jsme schovaní v protileteckém krytu, ale zvrhlo se to tam v nepříjemnou občanskou válku,“ vysvětlil David jako mluvčí jejich zubožené skupinky.
„Slyšel jsem, že ve městě je to dost drsný,“ souhlasil ramenáč a sklonil zbraň k zemi. Prst ze spouště, ale nesundával, kdyby náhodou bylo potřeba znovu zamířit. „Pojďte za mnou.“
Následovali ho dolů do sklepení po točitých kamenných schodech celkem bez větších rozpaků. Klára pořád cítila stejnou únavu a nedostavovala se žádná úleva. Kdyby se tak mohla jen něčeho trochu najíst. Klidně by okamžitě usnula tady na těch studených schodech a možná už by se nemusela probudit. Zavřela by oči tak klidně jako Louis a všechno to trápení už by měla za sebou. Jediné, co jí zrazovalo od sebevražedných myšlenek, byly vzpomínky na rodiče. Co kdyby se skutečně jednou všechno otočilo k lepšímu a ona by se třeba za pár měsíců zase mohla vrátit domů za tátou a za mámou. Našla by je ale ještě v jejich domě? Stojí vůbec ještě jejich domek na periférii malého okresního města, které tak strašně toužila opustit? Neměla tušení.
Ramenáč je zavedl do tmavého sklepa, kde nebylo vidět na špičku nosu. Klára byla přesvědčená, že teď to přijde. Tady je určitě zastřelí a nechá je ležet v prohnilém sklepě. Nikdo je už nikdy nenajde. Jenže stalo se něco neuvěřitelného. Přehodil si pušku přes rameno a otevřel velké železné dveře, které měly stejné zavírání jako ty do jejich krytu. Taky připomínaly lodní kormidlo. Prohnilý sklep ozářilo světlo zevnitř. Dokonalé ticho zalilo štěbetání a čilý ruch, jako kdyby se najednou octli někde na tržišti. Nebyla tam žádná panika ani shon, ale jen běžný lidský hovor. Z některých částí sem dokonce dolehl lehký smích. Byl to také protiletecký kryt, který nabídl útočiště stovkám lidských bytostí z tohohle městečka. Ramenáč je vedl dlouhou chodbou, kterou lemovala maličká primitivní obydlí z kusů dek a celt, do kterých povětšinou nebylo vidět. Bylo slyšet jen, že se uvnitř lidé o něčem baví nebo debatují. Z jednoho takového stanu byl dokonce slyšet dětský pláč malého miminka.
Proti nim se vyřítili dva maličcí chlapci v otrhaných teplácích a mikinách. V rukou měli luky a šípy, jeden druhého evidentně honil a snažil se ho zahnat do kouta. Ten, co běžel vpředu, ve své nepozornosti narazil do jejich průvodce a upadl na zem. Dosedl tak tvrdě na betonovou podlahu, že si určitě musel pořádně natlouct zadek, ale nezačal plakat. Jen si vykuleně prohlížel zakukleného muže. Ten ho svými mocnými pažemi zvedl ze země a něžně ho postavil zpátky na nohy. „Běžte se honit do zadních chodeb nebo tady někoho srazíte,“ pokáral je milým hlasem, až bylo Kláře divné, že vůbec něco takového tahle kráčející skála dokáže.
Odvedl je do zadní části bunkru, kde byly schované další železné dveře. Za nimi seděli u stolu čtyři muži a o něčem horlivě rokovali. Když vstoupili za svalovcem do místnosti ještě čtyři nalezenci, všichni jako na povel zmlkli.
„Kdo je to, Jamesi?“ zeptal se ten nejstarší z nich.
James si sundal z obličeje roušku i brýle a poprvé se podíval Kláře přímo do očí. Byl to běloch, měl ostře řezané rysy a něžné čokoládové oči. Kdyby ho viděla rovnou bez těch brýlí, určitě by se ho tolik nebála, jako když byl zakuklený ve své masce. „Našel jsem je venku na chodbě.“
„Venku?“ podivil se ten nejstarší, který zřejmě tohle společenství vedl. Možná tu byl kdysi starostou.
Nestačili už víc říct. Kláře se zatočila hlava a zvedl se jí žaludek, který ovšem neměl nic, co by mohl vyzvrátit. Sesunula se k zemi a víc o sobě nevěděla. V tom jediném okamžiku pocítila úlevu. Myslela si, že už je to konec. Že její tělo odmítlo dál bojovat proti nepřízni osudu.
Klára otevřela oči a uviděla nad sebou strop příliš blízko. Vypadalo to, jako kdyby ležela v posteli s nebesy. Volánky modrého fleecu jí splývaly až skoro k obličeji. Byla to zřejmě jedna z provizorních střech, které tady dole v bunkru předtím viděla. Ale kdy předtím? Jak je to dlouho, co omdlela? Otočila se na bok a uviděla, že leží na měkké matraci položené na podlaze. Sice trochu páchla hnilobou a stařešinou, ale jinak jí připadala velmi pohodlná. Posadila se, ale znovu se jí trochu zamotala hlava. Vylezla ze stanu po čtyřech a venku uviděla sálat malé ohniště, nad kterým byl zavěšený železný očouzený kotlík. Z jeho vnitřku něco neskutečně lahodně vonělo. Žaludek se přihlásil o svůj příděl a postavy, které seděly kolem ohně, se jako na povel otočily.
„Kláro,“ zajásal David a pomohl jí vysoukat se na nohy. Znovu se s mocným žuchnutím posadila na jediné volné místo. Okamžitě ucítila teplo plamenu na holých nohách ve vytahaných šedivých tříčtvrtečních kalhotách a jedním okem pokukovala po kotlíku. Bylo jí hloupé si říct o jídlo, ale hlad byl v tuhle chvíli silnější. Starší dáma, kterou jedinou z osazenstva u ohně neznala, se hned chopila naběračky a nandala do porcelánové misky pořádnou porci, kterou jí podala. Přidala ještě lžíci a plátek nějaké pečené placky. Klára jen tiše poděkovala a okamžitě se začala cpát tou nejúžasnější polévkou, jakou kdy jedla. Bylo jí v tu chvíli úplně jedno, z čeho ji stařena v krytu uvařila. Hlavně, že si konečně zasytí žaludek. Byla sice neslaná a nemastná, ale pro vyhladovělé chuťové buňky to bylo doslova kulinářské potěšení.
„Děkuji,“ řekla Klára ještě jednou a podávala ženě prázdnou misku.
„Chceš ještě přidat?“ zeptala se stařena a Klára bez otálení přikývla. Druhá miska už tak chutná nebyla a snědla ji s menším nadšením, ale i tak byla za trochu toho žvance neznámé dámě neuvěřitelně vděčná.
„To je Jamesova máma,“ představil ji David, i když pochyboval, že ho Klára ve své euforii vůbec poslouchá. „Taky je sem zahnal výbuch asteroidu a zemětřesení.“
„Žijete tu od začátku?“ ptala se Klára s plnou pusou, i když dobře věděla, že je to nevychované. Ale teď asi nebyla zrovna vhodná doba hrát si nějakou etiketu.
„Ano, všichni jsme tu od začátku. Společně to tak nějak zvládáme. Neumím si představit, že bych v tom byla sama. Celé město jsme se nasoukali sem do bunkru a tady se to snažíme překonat,“ vysvětlovala Jamesova matka.
„Ale když jsme přicházeli, cítili jsme pečené brambory?“ vzpomněla si Klára na poslední myšlenku, než na ně vyskočil ze tmy ramenatý James.
„To si pečou kluci nahoře na hlídce,“ usmívala se máma. „Říkala jsem jim, aby to nedělali, že takhle akorát přilákají všechny pocestné.“
„No, tak nás teda přilákali,“ usmála se Klára a uvědomila si, že je to poprvé po tak strašně dlouhé době. Tahle starší dáma v nich vyvolávala jakýsi pocit bezpečí a důvěry. Dokonce i Klářina tepová frekvence se snížila na minimum.
„A kam vy se vlastně chystáte?“ zeptala se starší žena a skládala použité misky na jednu hromádku, aby je později mohla opláchnout.
„Máme namířeno na jih k moři,“ vysvětlil David za všechny.
„A co si myslíte, že tam najdete?“ ptala se mamá naprosto upřímně, protože nerozuměla tomu, co by tak mohli najít lepšího. Přesně stejný pocit měla z jejich urputné výpravy i Klára.
„Nejdřív se dáte trochu dohromady a za pár dní můžete pokračovat v cestě,“ řekla nakonec, když jí ani jeden z nich nedokázal dát uspokojivou odpověď. „U moře vám určitě nic neuteče.“
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM