• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 22. díl: První kapradiny a houby

Čtěte dvaadvacátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

1 rok po dopadu

Jeskyně

Jedovatý prach v atmosféře se začal rozptylovat a na zdevastovanou Zemi pomalu ale jistě vykukovaly první sluneční paprsky. Jenže na lidstvo začalo číhat další nebezpečí. Ozonová vrstva a stratosférický štít v atmosféře byly kompletně zničeny. Přeživší stále neměli vyhráno. Sluneční ultrafialové záření se stalo silně nebezpečným, začalo způsobovat mutace, rakovinu kůže, šedý zákal a popáleniny. Prach a toxiny z ovzduší zmizely a teplota začala znovu stoupat. Zesílil skleníkový efekt a do atmosféry se dostala spousta kysličníku uhličitého. To vše způsobilo prudké oteplení a průměrné teploty se vrátily o více než dvanáct stupňů Celsia nad normál.


Vzhledem k tomu, jak nebezpečné bylo sluneční záření v posledních týdnech, vylézali chlapi na povrch pro dřevo a potravu už jen v noci. Hodně se toho za poslední rok změnilo. Z jejich nedobrovolně vytvořené lidské smečky se pomalu ale jistě stávali divoši. Hodnoty a pravidla, které vyznávala dřívější moderní společnost, ztratily význam a upjaté stereotypy dávno skončily zapadnuté kdesi v minulosti. Prvním divošských znakem, kterého si Ondřej všiml už před časem, bylo upuštění od studu. Ženské se přestaly schovávat při menstruaci a zcela běžně si před ostatními praly krvavé hadříky ve společné velké keramické míse, která jim sloužila jako umyvadlo. Nabírala se do něj voda, a když ji někdo ušpinil, vylil ji do některé z kotlin, misku opláchl a zase do ní nabral čistou vodu.


Když si všiml, že jeho patnáctiletá dcera si přepírá krvavý hadřík, který nosila při svých dnech a přitom se u umyvadla docela klidně baví s ostatními, došlo mu, že se hranice tabuizovaných témat celkem prolomila. Nebylo ani neobvyklé, když v tichu noční jeskyně bylo slyšet hekání a pravidelné oddechování. Za sexem už se nechodilo do tmavých částí jeskynních chodeb. Ondřej už podle sluchu docela dobře dokázal identifikovat, kdo se oddává nočním radovánkám. Sex byl náhražkou za večerní sledování televize.


Velké pozdvižení v Proškově dómu ovšem nastalo před pár týdny. Gábina si totiž všimla, že Sabina už dlouho neprala svůj krvavý hadřík ve společném umyvadle. A navíc se jí začalo zvětšovat břicho, což vlivem nedostatečné stravy tady v jeskyni nemohlo mít jinou příčinu, než těhotenství. Když na ni ženské uhodily, rozplakala se. Několik měsíců se jí to podařilo utajit, ale teď už to na ní bylo vidět a ututlat to nemohla. Nebylo to zase až tak nepředvídatelné, ochranu žádnou používat nemohla a jen málo kdo tu vydržel bez sexu celý rok. Horší na tom bylo, že odmítla prozradit, kdo je otcem dítěte. Všem tvrdila, že to dítě je její a nikoho jiného.


„S kým myslíš, že Sabina to dítě čeká?“ zeptala se Ondřeje Gábina, když společně kráčeli chodbou na velkou křižovatku, kde byla vymodelovaná malá koza. Gábina tam často chodila a rozmlouvala na tu dálku s Klárou. Začala věřit v telepatii a přesvědčila sama sebe, že to funguje. Že je takhle své dceři na blízku. Nutila Ondřeje, aby i on Kláře v mysli posílal zprávy a utvrdil ji, že jsou všichni čtyři v pořádku.

„Já nemám vůbec představu, ale moc možností tu není,“ nechápavě zavrtěl hlavou.

„Přemýšlela jsem nad tím. Buď je to Daniel a nechce to říct kvůli Žanetě, protože spolu kdysi chodili. Nebo je to Tibor a nechce to říct, protože je moc starý a má tu tři vnoučata. Nebo je to Honza a nemůže to říct kvůli Monice. A ještě to můžeš být ty….“ Nedokončila větu a zadívala se mu zpříma do očí.


„Ty ses asi zbláznila, ne?“ nechápal, jak ho z něčeho takového vůbec může podezírat.

„Seš si tím jistý?“ udeřila na něj znovu. Přitom mu malou pochodní posvítila do obličeje, aby viděla, jak se tváří. Věřila, že z výrazu v jeho očích pozná, jestli jí Ondřej lže. Už stáli uprostřed velké křižovatky, těsně pod vysokým komínem, který zřejmě vedl až nahoru na povrch.

„Gábi, pro boha,“ chytil ji za obě paže a otočil ji čelem k sobě, aby se jí zpříma mohl podívat do očí. „Nikdy v životě jsem ti nebyl nevěrný a nikdy na tom nic měnit nebudu.“

V tom ucítil kapku vody, která se uvolnila ze stěny vysokého komínu a dopadla mu přímo za triko na odhalený krk. Krokodýlí slzy, napadlo ho. Podle pověsti mu do roka jeho manželka nasadí parohy. A přitom se tady teď sám musí zpovídat z toho, že své manželce nezahnul a neudělal dítě mladé holce.

„Věřím ti,“ souhlasila.

„Navíc,“ ještě pokračoval. „I kdybych ti byl čirou náhodou nevěrný, určitě bych nebyl takový pitomec, abych jí upíchnul dítě.“

„Určitě to byla nehoda. Sabině to ten neznámý otec jistě neudělal schválně,“ oponovala mu.


„Ještě by mohl být otcem Michal,“ pokračovala dál v úvahách a vzala do ruky hliněnou sošku kozy, která už byla po tolika měsících silně omakaná a lehce zdeformovaná. Gábina nebyla jediná, která si sem ke kozímu bůžkovi chodila vylévat nešťastné srdce.

„Michal zemřel před čtyřmi měsíci.“

„Jenže Sabina už je minimálně v šestém nebo sedmém,“ ušklíbla se a přitiskla kozu k ústům, aby jí mohla pošeptat svou zprávu pro milovanou dceru.

Ondřej si všiml, že ženské v posledních týdnech neřešily nic jiného, než první postapokalyptické těhotenství. Byla to tak obrovská událost, která se rovnala novým dílům nekonečných seriálů. Nebylo tu nic jiného, co by mohly rozebírat, soudit a zvažovat a tak se jim alespoň čtyřiadvacetiletá dívka postarala o neskutečnou senzaci.


Ondřej s Honzou vyrazili do spáleniště pro dřevo. Na cestu jim nádherně svítil obrovský měsíc, který byl zrovna v úplňku. Zapálenou louči skoro ani nepotřebovali. Na mnoha místech spáleného lesa už zase vyrůstaly zelené kapradiny a o slovo se konečně začaly hlásit i jiné rostliny.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ obrátil se Ondřej na Honzu. Nikdy dřív mu tu otázku položit nemohl, protože nebyli sami. Až teď se jim povedlo vyrazit na dřevěný lov jen ve dvou.

„Jestli se mě chceš zeptat, jestli to Sabiny dítě není náhodou moje, tak tě můžu ujistit, že není. Už to ze mě dolovala Monika,“ zasmál se Honza. „A bacha, podezírají i tebe.“

„Jo, já vím. Gábina už na mě taky zaútočila,“ přiznal Ondřej s úsměvem. Takže ženská mafie je nesmrtelná a funguje i po konci světa.

„A není?“ zeptal se Honza.

„Nic jsem s ním neměl. A kdyby, nejsem debil, abych jí udělal dítě,“ poklepal si Ondřej na čelo.


„Jo, to samé jsem přesně říkal Monice.“

„Tak v tom případě si budou myslet, že jsme se domluvili, protože já to řekl Gábině taky.“

Oba dva se najednou rozesmáli. Bylo to neuvěřitelně uvolňující a naprosto úžasné. Tak strašně dlouho neslyšeli obyčejný lidský smích. O co všechno je jedna katastrofa dokázala připravit.

Aniž by se domlouvali, posadili se na návrší a oba koukali do krajiny. Ve svitu měsíce sice viděli jen pár metrů před sebe, ale představovali si, že mají celý svět na dlani.

„Dal bych si pivo,“ zavzpomínal na dávné doby Ondřej a zamlaskal.

„Já bych si dal cigáro,“ zatesknil po své chlapské radovánce i Honza a natáhl se na tvrdou spálenou zem. „Kdyby to kapradí šlo alespoň usušit a ubalit si z něj jeden doutník.“

„Můžeme to vyzkoušet,“ navrhl Ondra.

„To víš, ještě bych se z toho mohl posrat.“

Další smích uvolňoval nashromážděné napětí několika měsíců. „Počkej, sušené kapradiny jsou přece indiánskou solí,“ vzpomněl si Ondřej, protože tuhle informaci už kdysi někde slyšel.


Dover, bývalé Britské ostrovy

Už téměř před dvěma měsíci se Kláře a jejím třem společníkům podařilo dojít do nejjižnějšího cípu bývalé Velké Británie, do Doveru. Naplnili svůj cíl cesty, ovšem ne zdaleka s takovým očekáváním jaké bylo na začátku. Žádná záchranná loď tu na ně nečekala. Ani žádné město, ve kterém by se dalo žít. Prostě nic. Jen holá pláž, která byla doslova posetá pochcípanými rybami. Slunce už zapadalo. Za denního světla musí být katastrofa na pohled daleko větších rozměrů.

„Co se to tady stalo?“ nechápala Alice, když uviděla tu spoušť přímo před svýma očima.


Klára tahle místa dřív neznala, nemohla posoudit, jak moc se to tu změnilo. Písčitá pláž táhnoucího se daleko na obzor oběma směry dlážděná hnijícími rybími těly jí také nepřišla úplně v pořádku.

„Ryby umřely v té kyselé vodě, když začalo pršet,“ došlo Kláře, že tohle v žádném případě nemůže být zdroj jejich obživy, jak si původně plánovali.

„Jo, a moře ustoupilo snad o sto metrů,“ souhlasil David.


Klára netušila, že ještě při jejím příjezdu na ostrov vlny omývaly doverské cliffy po celém pobřeží a dnes dosahují sotva takhle daleko. Ale kam všechna ta voda zmizela? Přece se nemohla jen tak vypařit.


Kyselé deště narušily chemickou rovnováhu oceánu a rybám doslova odpadaly šupiny. Teplota vody stoupla natolik, že se z moří stala jedna obrovská rybí polévka. Následkem toho všeho vymřel i plankton, který byl základem oceánského potravního řetězce. Moře zcela změnilo svou tvář.


Kláru už několikrát během cesty napadlo, zda by nebylo nejlepší řešení zůstat v bunkru v Cuckfield. Tam nehrozilo žádné nebezpečí a lidé se starali jeden o druhého. Teď, když stála na kraji útesu, a dívala se na tu spoušť pod sebou, si najednou byla ještě jistější, než kdy předtím. Byla to chyba opouštět Jamesovu matku.


David se pustil po úzké pěšině mezi skalisky dolů na pláž. Jako kdyby se snad potřeboval přesvědčit, že to na co se dívá shora, bude vypadat stejně šíleně i zezdola. Alice s Michaelem a Klárou se nakonec po chvilce váhání pustili dolů za ním. Už v polovině cesty si všimli změny v Davidově výrazu. Něco uviděl na stěnách pískovcových cliffů. Přidali do kroků, co ho mohlo tolik potěšit, že se dokonce usmíval?


Na několika místech vysoké skalní stěny blikala malá světýlka. Byly to rozdělané ohně zdejších jeskynních lidí. V každé volné jeskyni někdo bydlel, ať už byla veliká nebo to byl jen maličký výklenek. Všichni se nakonec stejně jako oni nahrnuli k moři, protože doufali v záchranu oceánu. Museli být stejně zklamaní, když dorazili na útesy.

„Půjdeme zaklepat, ne?“ usmál se David, protože měl pocit, že obě ženy dovedl do cíle. Nebo alespoň na chvilku, než vůbec zjistí, jestli je jeskynní společenství dokáže ještě přijmout mezi sebe.


1 rok a 3 měsíce po dopadu

Jeskyně

Ondřej s Honzou se vraceli ze svého podvečerního lovu a nesli neskutečný úlovek, jaký se jim za celou dobu ještě nepodařil. Našli hada a podařilo se jim ho ulovit. Ondřej na něj skočil a Honza mu sekerou uťal bez vteřiny slitování hlavu. Věřili, že za to je jejich jeskynní manželky pochválí. Had byl neuvěřitelným obohacením jejich jídelníčku. Konečně skončí všechny ty netopýři a ještěrčí polévky. Vlastně neskončí, protože měli jen jednoho hada, ze kterého se sotva všichni najedí, ale ještěrky a uzení netopýři se odsunou až na zítřek a ten byl pro dva lovce ještě dost daleko.


Těsně před vstupem do prázdného dómu uslyšeli z dálky děsivý ženský výkřik plný bolesti, zmatku a zoufalství. Oba dva se na sebe nechápavě podívali a okamžitě se rozeběhli do domovské jeskyně. Něco se muselo stát. Někdo ublížil některé ženě z jejich kmene.


Když se vřítili do jeskyně, hned u vchodu se těsnaly všechny děti na jedné hromadě a Nina s Johanou se jim snažily zacpat uši, aby to neposlouchaly. Bolestný výkřik se ozval znovu. Skupina žen se skláněla u provizorní umývárny. Někdo tam ležel na zemi a vzlykal.

„Co se děje?“ zeptal se Honza starších dívek mezi dětmi.

„Sabina asi začala rodit,“ přiznala Nina a bolestně se ušklíbla.

Ondřej si jen hlasitě odfoukl, ale neměl dostatek odvahy, aby se přiblížil ke skupince žen sklánějících se nad rodičkou.

„Neměli bychom ty děti raději někam odvézt?“ napadlo Honzu.

„Třeba do kina?“ ušklíbl se Ondřej a odvážil se udělat pár kroků směrem k tlupě, která se snažila o začátek nového života.


„Gábi?“ zavolal jen velmi tiše pár kroků od nich, aby náhodou nemusel dojít blíž.

„Ondro, teď vážně nemám čas,“ houkla Gábina z davu.

Ondřej si ani nevšiml, která z temných postav s rozevlátými vlasy je jeho vlastní žena.

„Nemáme někam odvézt děti? Asi by to nemusely poslouchat,“ zkusil Ondřej ještě jednou z úctyhodné vzdálenosti. Přímo proti němu totiž ležela Sabina s pokrčenýma nohama a koleny hodně daleko od sebe. Neviděl rozhodně její intimní partie, protože v jeskyni byla naštěstí dost velká tma, ale i tak to pro něj bylo velmi nepříjemné.

„Vemte je pryč. Ještě tak hodinu, dvě možná tři,“ víc se už s manželem nevybavovala a mokrým hadříkem otírala Sabině čelo a nutila ji zrychleně dýchat jako pejsek.

„Tři?“ vyděsil se Ondra a raději se rychle vrátil ke skupince dětí těsnajících se u průlezu do Pustého dómu.

„Venku svítí měsíc, co kdybychom vás vzali na procházku ven na povrch?“ napadlo Honzu a podíval se na Ondřeje. Děti radostně zavýskly a vyskočily na nohy.

„Snad to nebude nebezpečné,“ pokrčil Ondra rameny, ale to už Sabina znovu začala ječet a všichni si pospíšili, aby odtamtud byli rychle pryč.

„Počkejte, nenechávejte mě tady, vemte mě s sebou,“ volal za nimi Tibor a pospíchal, aby ani on nemusel poslouchat trpící rodičku.


Když deset dětí po tak dlouhé době vylezlo na světlo, i když jen za svitu měsíce, muselo si dlaní přikrývat pohled. Kvůli dlouhodobému pobytu v jeskyni jejich oči přivykly šeru a bílá měsíční záře se jim doslova zarývala do sítnice. Ani po takové době, nebyl pohled na oholenou krajinu nic příjemného. Nemohly posoudit, co všechno už se výrazně zlepšilo. Po katastrofě, o které stále s jistotou nevěděli, že ji způsobil ten asteroid, nebylo na zemi vůbec nic. Jen černá spálená pláň. Teď už alespoň místy vykukovalo nazelenalé kapradí, začaly růst první houby a nové zelené rostlinky se hlásily na svět. Podle Ondřejova názoru ten pohled už ale zdaleka nevypadal tak beznadějně.


„Vypadá to jako apokalypsa,“ ozval se malý Matyáš. To slovo slýchal často v jeskynním společenství. Jen mu zřejmě zcela nedokázal přiřadit tu správnou tvář. A teď když to viděl na vlastní oči, pochopil, jak vážná je situace, ve které se nacházejí.


Skupinka mlčících dětí se usadila na návrší, kterému se dříve říkalo Zlatý kůň. Dobře si pamatovaly, co tu stálo těsně před tím, než je Koněpruské jeskyně na vždy pohltily do svých spárů. Všichni je nenáviděli a nechtěli tu dál zůstávat, ale také si dobře uvědomovali, že právě tyhle jeskyně jim možná zachránily život.


Dvakrát se byl Ondřej s Honzou na střídačku zeptat, jestli se už mohou vrátit do jeskyně, ale pokaždé dostali zápornou odpověď. Sabina ještě stále nevytlačila na svět svoje dítě. Vrátit se dolů mohli až po třech hodinách, jak Gábina předpovídala. Měla s porody vlastní zkušenosti. Všichni měli hlad, ale večeře kvůli provizorní porodnici nebyla hotová. Monika proto rozdala mezi děti uzené netopýry a dnes byla večeře jen studená. Bílé maso v černém chlupatém obalu bylo za studena ještě odpornější než, když plavalo utopené v polévce s několika plátky hub a ještěrek. Ale na tu chuť si už celkem zvykli. Jídlo už nikdo nebral jako potěšení, ale pouze jakousi nutnost, kterou musí všichni vykonávat, aby neumřeli.


První, kdo se na miminko Sabiny šel podívat, byl Viktor. Zajímalo ho, jak vypadá první dítě apokalypsy. Podíval se na spokojenou dětskou tvářičku. Bílé zmačkané miminko bylo zabalené v jedné velké huňaté mikině a spokojeně oddechovalo, protože právě dostalo od maminky najíst. Sabina měla zavřené oči a v polosedě s miminem na břiše odpočívala po náročném porodu.


Viktor si klekl na jedno koleno a odtáhl cíp mikiny z dětského tělíčka. Chtěl vědět, jestli se narodil kluk nebo holka. Sabina poplašeně otevřela oči. Když uviděla Viktorovu tvář, něžně se na něj usmála a potom se podívala na své děťátko.

„Jak se jmenuje?“ odvážil se zeptat.

„Adam,“ prohlédla si spícího synka. „Po mém bratrovi.“


Viktor na to nic neříkal, nerozuměl tomu, jestli je to hezké jméno pro chlapce nebo není. Ale nemohl od něj odtrhnout oči. Odvážil se a dvěma prsty se zčernalými a ulámanými nehty pohladil bílou dětskou pokožku. Jen tak zlehka po ručičce, aby ho nedej bože třeba neumazal nebo mu jinak neublížil.


Sabina měla neuvěřitelné štěstí, že i když její těhotenství nepřekypovalo štěstím, láskou a zrovna plnohodnotnou stravou, narodilo se jí zdravé miminko. Malý Adámek se stal okamžitě mazánkem celé jeskynní společnosti. Všichni se o něj starali a dávali na něj pozor. Sabina ho neustále nosila na ruce, a když už jí připadal dost těžký, byl tu vždycky někdo další, kdo si ho chtěl pochovat. Děti ho braly mezi sebe do kroužku, aby už od malička mohl poslouchat Johaniny vymyšlené pohádky a nikomu nevadilo, že je ještě vůbec nevnímá.


„A nechceš nám říct, kdo je jeho táta?“ odvážila se zeptat Monika po několika týdnech, když si přebírala hlídací směnu po kojení.

„A není to jedno?“ usmála se Sabina. „Má tolik strejdů a tetiček, že mu táta v životě chybět nebude.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasila Monika. „Takový rodinný komfort by si za normální situace asi jen těžko mohl dovolit.“


Sabina se na ni vděčně usmála a byla ráda, že už to dál nechce rozmazávat. Zatvrdila se a zapřísáhla, že nikdy nikomu nepoví, kdo je tatínkem malého Adama. Nebylo to totiž vůbec podstatné.

„Sabi, mě napadla jiná věc,“ přitočila se k ní Gábina, když Monika s Adámkem odkráčela kousek stranou, aby si mohl říhnout na jejím rameni a netlačilo ho bříško. Všichni totiž už zažili několik bezesných nocí, když chlapeček hodiny proplakal a jeho křik se nesl celým podzemním dómem.

„Jaká?“ zeptala se ale spíše jen ze zvědavosti, i když musela uznat, že většina nápadů, které Gábina do jeskyně přinesla, bylo velmi platných a užitečných.

„Jak moc by ti vadilo odstříkávat přebytečné mléko do mističek, co jsme vypálili?“ řekla Gábina tiše, aby ji někdo neslyšel.

„Tomu nerozumím a proč?“ nechápala Sabina a pohladila si přitom nevědomky nalitá prsa.

„Je to ta nejvzácnější tekutina a nejlepší strava na světě, která má v sobě spoustu vitamínů. Kdybys po každém kojení ještě odstříkala třeba jednu mističku, mohli bychom to dávat dětem na přilepšenou. Všimla jsem si, jak všechny blednou a chřadnou před očima. Je to to jediné, co bychom pro ně teď mohli udělat,“ Gábina vážně neměla špatné nápady. Mléko se jí přece znovu obnoví do dalšího kojení a vážně by tím mohla ostatním dětem pomoci.


„Jo, myslím, že by to šlo,“ souhlasila po krátkém přemýšlení. „Ale myslíš, že to budou pít?“

„Proč by nepily?“ podivila se Gábina. „Ještěrky a netopýry se nakonec naučily jíst taky.“ To, že jedli ještě i jiné maso už raději nezmiňovala. Děti to rozhodně nevěděly a Gábina si nebyla jistá, jestli je Sabina zasvěcená do původů bílých masových plátků údajného ještěrčího masa, které Ondřej s Honzou nosili ze svých výprav.

„Tak to vyzkoušíme, podej mi prosím misku,“ požádala Gábinu. Bez větších okolků vytáhla na čerstvý vzduch odhalené ňadro a promnula si bradavku, aby mléko lépe vytékalo na svobodu. Přidržela si malou pokroucenou misku u bradavky a střídavě natahovala prsní žlázu stejným pohybem, jako když se na statcích dojily kozy nebo krávy. Po pár zatáhnutích začalo opravdu stříkat. První kapky sice dopadly na podlahu, protože se je Sabině nepodařilo zachytit do kalíšku, ale zbytek životodárné tekutiny už naštěstí ztekl na předem určené místo. Z obou prsou nakonec naplnila dva kalíšky. V každém byl obsah asi tak velkého panáku, ale jako léčivý sirup by to pro děti mohlo zatím stačit. Po každém kojení dostanou dvě děti panáka mateřského mléka.


Gábina si k sobě zavolala dvě nejmladší. Osmiletého Damiána a stejně starého Tomáška. Podala jim dva pohárky. „Vypijte to!“ poručila jim Gábina.

„Co je to?“ zeptal se Tomášek a podezřele nakukoval do šišaté mističky.

„Mléko.“

„Mléko?“ zaradoval se Damián a otočil do sebe celý obsah keramického kalíšku. „Je to sladké a výborné.“


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Přihlašte se k odběru novinek

  • White Facebook Icon
  • Instagram sociální Icon