• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 23. díl: Všechny lidské hodnoty ztratily smysl

Čtěte třiadvacátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

1 rok a 6 měsíců po dopadu

Dover, bývalé Britské ostrovy

Alice vyndala z kotlíku uvařenou želvu, položila ji na plochý kámen na podlaze a druhým špičatým kamenem ji přesně trefila do středu krunýře. Ten se rozpadl a zevnitř vypadlo na zem bílé maso v několika větších kusech. Byla to vůbec první želva, kterou se Davidovi podařilo chytit úplně samotnému. Do té doby mu vždy pomáhal Cedric, statný zhruba tak čtyřicetiletý muž, který se o ně od začátku staral. Zasvěcoval je do způsobů zdejšího života. Cedric se pořád usmíval a chichotal nahlas. Pusu měl při každém úšklebku zcela nesouměrnou a na rukou a na zádech mu z trička rašily černé chlupy v obrovských kudrnatých chomáčích. I když David na něj nedal dopustit, Kláře se na něm pořád něco nezdálo. Něco jí na něm přišlo falešné, ale co to zatím netušila.


„Kláro, prosím tě, naliješ mi trošku vody?“ požádal ji Cedric se svým typicky křivým úsměvem, když se s Davidem vrátili z noční procházky po pláži.

Klára otočila plastovým kohoutkem pod filtračním zařízením, které se Davidovi podařilo zprovoznit už během jediného měsíce, a nalila do starého hrnku s uraženým uchem trochu čiré tekutiny. Tu podala Cedricovi. Měl z toho zřejmě takovou radost, že se neudržel a přesně ve chvíli, kdy se Klára otočila, ji praštil po zadku. Neskutečným způsobem jí to namíchlo.


„Co si to dovoluješ, ty prasáku,“ rozkřičela se na něj.

„Ježiš, tak se hned nezblázni, vždyť se nic nestalo,“ krčil Cedric rameny.

„Já nejsem žádná laciná coura, aby sis tohle ke mně mohl dovolovat,“ ječela Klára jako smyslů zbavená. Nebyla zvyklá na takové jednání. Občas ji někdo sice plácnul po zadku, ale byli to spolužáci nebo kamarádi, které znala už dlouho, ale rozhodně ne takový slizký stařec.


„Myslím, že by ses měla hodně rychle uklidnit, holčičko,“ Cedric se zvedl ze svého místa a položil nedopitý hrnek na jeden ze skalních výběžků ve stěně. „Měli byste mi bejt vděčný, že sem vás vzal sem do jeskyně a ukázal vám všecko, co umím. Nebejt mě, tak ste zdechli dole na pláži.“


Cedric uraženě odkráčel z jejich malé jeskyňky, která měla sotva dvanáct metrů čtverečních. Ležela ovšem skoro na nejzápadnější straně bílých útesů a měla kolem sebe tolik zvětralé horniny, že dovnitř nedopadaly sluneční paprsky a přes den se tu tak mohli pohybovat.


„Tos trochu přehnala, Kláro,“ uznal i David a vyplašeně se díval za Cedricem. Měl ho sice jen jako náhradu za přítele, ale pořád ještě neuměl tak dobře lovit želvy, aby občas nepotřeboval pomoc od někoho zkušenějšího. Nechtěl o Cedrica přijít, byl to jeho spojenec.


„Já?“ vyjela Klára i na Davida. „To snad nemyslíš vážně?“

„Vždyť se vážně zase nic tak strašného nestalo. Byla to legrace,“ omlouval do David.

„Ne, to nebyla legrace. Říkám ti, že mi na něm něco nesedí. Něco mi na něm vadí,“ varovala ho Klára.

David se podíval na Alici. „Mně na něm taky něco vadí, ale neumím říct co,“ přisadila si Alice, která ještě stále bojovala s uvařeným želvím masem a snažila se ho nandat do čtyř misek.


„No jo, ty aby ses jí nezastala. Jste obě stejný, ženský,“ praštil dlouhým klackem, kterým se rýpal v ohništi na zem a odkráčel. Zřejmě za Cedricem.

„Nemáš někdy pocit, že se David chová jako náš manžel?“ otočila se Alice na Kláru.

„Spíš se snaží, ale evidentně mu mnohoženství přerostlo přes hlavu,“ rozesmála se Klára a Alice se k ní okamžitě přidala. Obě dvě musely uznat, že to s nimi David skutečně nemá jednoduché.


Celý den obvykle strávili v jeskyni, aby se zbytečně nevystavovali nebezpečných slunečním paprskům. Snažili se udržovat pořádek v jeskyni, i když to někdy bylo opravdu dost složité. Děvčata většinu dne proseděla u kotlíku, vařila jídlo na večer a probíraly u toho nejrůznější holčičí záležitosti. Klára chvílemi dokonce zpívala a Alice se k ní přidávala. Ani jedna z nich ovšem nebyla rozenou zpěvačkou a místy se to vážně nedalo poslouchat. Malý Michael, který už nebyl malý a pomalu začínal dospívat v muže, si musel zacpávat uši a prosil je, aby toho hudebního týrání už na chvíli nechaly.

„Tobě se snad nelíbí, jak s maminkou zpíváme?“ utahovala si z něj Klára, když si všimla, že puberťák je brunátný vzteky.


„Je to fakt děsivý,“ připustil Michael a svalil se na svou postel, kterou ještě stále sdílel se svou matkou, i když už mu začínaly rašit první chloupky v podpaží.

„Ještě bychom mohly začít tančit,“ navrhovala Alice a přitulila se k synovi. „Smím prosit?“

„Ne, to fakt ne,“ otočil oči v sloup a odsunul se raději do vzdáleného kouta jeskyně, aby mohl mít chvilku soukromí.


Když slunce zapadlo za obzor, Klára vyrazila na cestu podle pobřeží, aby nabrala vodu z moře do kbelíků a mohla ji nalít do Davidova filtračního zařízení. Mohla jít přímo od vchodu do jejich jeskyně asi sto metrům, aby došla až k vodě, ale nechtělo se jí brodit se rybími kostřičkami, které nikdo neuklidil. Navíc si potřebovala nutně promluvit s maminkou, už tak dlouho jí nevěnovala žádná vlídná slova. Měsíc jí nádherně svítil na cestu a Klára šla s prázdnými kbelíky pořád dál a dál. Posadila se na velký kámen, který byl porostlý zeleným mechem, protože kdysi dávno býval hluboko pod mořskou hladinou. Teď tady na pobřeží osychal a mech se pálil pod nebezpečnými paprsky. Klára si na něm připadala jako mořská panna, která přišla o nohy, aby se mohla volně pohybovat po souši. Místo toho jí narostl rybí ocas, ale byla tak daleko od vody, že se nemohla dostat pod hladinu. Stejně tak si připadala bezmocná. Pořád stejně jako v prvních dnech téhle nechutné katastrofy, jen se s tím pocitem pomalu učila žít a každé nadechnutí bolelo o trochu méně než to předchozí. Zahleděla se do velkého zářícího měsíčního kotouče a skrčila si obě kolena pod bradu.


„Jak se máš, maminko?“ řekla tiše a pohlédla na černé nebe. „Moc mi chybíš. Moc bych si přála ještě alespoň jednou vidět tebe, tatínka a Johanu s Markem. Jen doufám, že jste teď někde společně a v bezpečí,“ cítila, jak jí mokré slzy stékají po tvářích. Popotáhla nosem a otřela si mokré tváře do dlouhých rukávů.


„Proč jen jsem tak strašně trvala na tom, že odjedu do Londýna? Jako au-pair jsem si toho tedy moc neužila,“ pousmála se a stydlivě sklopila hlavu, jako kdyby ji měsíc svým jasem káral. Bylo to jediné životní rozhodnutí, kterého vroucně litovala. I kdyby její rodina už dávno nežila, mohla s nimi zůstat doma a alespoň by zemřeli společně. Byli by teď spolu a jí by bylo jedno, zda v tomhle světě nebo v tom posmrtném. O co ten život po smrti může být horší než tenhle? Tohle žádný život není, jen pouhé a ubohé přežívání. Všechny lidské hodnoty ztratily smysl a obyčejná lidskost se ze společnosti doslova vytratila. Musela uznat, že ta slušnost a pokora se z lidí začala vytrácet daleko dřív, než sem vůbec přiletěl nějaký asteroid.


Rozplakala se nahlas. Byla tu úplně sama a mohla si to dovolit. Plakala nad svou zatraceností a ubohostí. Litovala svého vlastního života uvízlého v jiném čase a prostoru.

Ucítila něčí paži, která jí objala kolem krku, a stiskla. Někdo ji prudce strhl z kamene k zemi. Zády a hlavou se zaryla do měkkého vyhřátého plážového písku a hodnou chvíli jí trvalo, než znovu popadla dech. Nejdřív vůbec nechápala, co se to s ní děje. Teprve pak si všimla mohutné mužské postavy, která se nad ní skláněla. I v měsíčním světle poznala ty chlupaté ruce a chomáče černých chlupů vystupujících zpod trika na ramenou. Bezzubými ústy se na ni usmíval, ale nebyl to vtip. Tenhle úsměv vypadal daleko děsivěji a oči mu žhnuly v hrozivém napětí.


„Máš pravdu. Ty nejsi laciná coura, ty seš hodně drahá coura,“ zafuněl a dlaněmi jí přitiskl ramena hluboko do písku. Koleny jí objal kolem pasu a začal se na ní svíjet. Chtěla začít křičet, ale k ničemu by to nebylo, nikdo jí nepřijde na pomoc. Je tak strašně daleko od jeskyně, že by ji stejně nikdo neslyšel. Nikdo nevyleze ven, jen když uslyší křičící ženu kdesi daleko na pobřeží. Nikdo teď nebude riskovat vlastní život pro druhé.

„Nech mě být!“ snažila se vymanit z jeho sevření a kroutila se ze strany na stranu, ale váha jeho těla byla na její zesláblé nedobře živené tělo až příliš.


„Nechám, ale nejdřív si trochu užijeme. Neříkej mi, že to taky nechceš,“ prskal jí do obličeje a v závanu jeho dechu bylo cítit něco odporného, něco neuvěřitelně zkaženého.

„Ne, nech mě,“ zmítala se, jak jen dokázala, ale zcela zbytečně. Cedric stejně dosáhl toho, co si umanul. Nejdřív jí stáhl kalhoty a celkem bez problémů se dostal mezi její kolena. Trvalo to sice jen pár minut, ale i tak to Kláře přišlo jako věčnost. Když si myslela, že už to má konečně za sebou, Cedric dostal chuť na druhé kolo. Otočil ji na břicho. Jednou rukou jí chytil pod pasem, aby jí mohl nadzvednout na kolena a druhou rukou jí chytil za dlouhý culík vlasů, aby jí zvrátil hlavu dozadu. Nemohla se z jeho sevření dostat, čím víc se snažila uhýbat, tím víc se dusila. Tohle už trvalo o něco déle, než předchozí Cedricovo potěšení. Když konečně dosáhl vrcholu, zhroutil se vedle ní do písku a hluboce oddechoval.


Chtěla se zvednout na nohy a co nejrychleji od něj upalovat pryč, ale zamotala se jí hlava a žaludek udělal kotrmelec. Musela se znovu opřít dlaněmi o zem, aby se hluboce nadechla. Pod pravou rukou nahmatala oblý kámen, který se jí akorát vešel do otevřené dlaně.


„Tak co? Kdy si to zopakujeme?“ rozesmál se Cedric a pořád se neměl k tomu, aby si přes odhalený rozkrok přehodil nějaký kus oblečení.

Kláře se zatmělo před očima. Všechen vztek a lítost z posledních měsíců se slily do jediné zhmotněné nenávisti vůči jednomu člověku. Napřáhla se, jak nejvíc dokázala a dlaní, kde svírala kámen, ho udeřila do obličeje. Věděla, že musí využít okamžiku překvapení. Pokud se jí to nepovede, druhou šanci už mít nebude. Jestli ho nedokáže alespoň omráčit, zabije ji tady rovnou na místě, nebo možná něco daleko horšího. Uslyšela prasknutí lebeční kosti a na hrudník jí vytryskla sprška rudé tekutiny. Nespoléhala se na jedinou ránu, věděla, že by to vůbec nemuselo stačit a tak mlátila pořád a pořád dokola. Dokud se jeho tělo nehýbalo už jen pod její vahou. Upustila kámen do písku a teprve potom se pozvracela.


Chvíli jen tak seděla bez hnutí a pozorovala rozmašírovanou bezzubou lebku, ze které vytékal mozek a krev na bělostný písek.

V dáli se ozvaly dusavé kroky. Někdo běžel rovnou sem k ní. Neměla čas, někam ukrýt zmrzačené tělo. Jak se k ní asi zachová jeskynní společenství, až zjistí, že zabila jednoho z nich? Vyženou ji? Ne, to by bylo příliš jednoduché. Určitě ji popraví. A co? Třeba se konečně setká s rodiči a třeba i s Louisem.


„Kláro?“ byl to David. A byl sám. Nikdo jiný s ním neběžel. Neodpověděla mu. Až přijde blíž a uvidí celou tu řeznickou scénu, jistě pochopí, co se stalo. Nebo spíš nepochopí. Uvidí jen to, že ona zabila Cedrica. Na to, co se stalo jen chvíli před tím, nemá vůbec žádné důkazy. Nikdo jí nebude věřit.

„Co se stalo?“ přesně, jak čekala. Viděl jen rozmašírovanou hlavu.

Stále neodpovídala.

„Co ti udělal?“ napadlo ho, že by Klára neútočila jen tak pro nic za nic. Nebo si možná všiml toho odhaleného odporného penisu, který měl pořád položený jako gumovou housenku na hnusně chlupatém břiše.


„Znásilnil mě,“ řekla Klára a sama byla překvapená, jak lhostejně to z jejích úst znělo.

„Tohle není dobré,“ David založil ruce v bok a začal urputně přemýšlet. „Musíme ho někam schovat. Tady ho nemůžeme nechat.“

Potom si teprve uvědomil, co mu právě Klára řekla a posadil se k ní na zem, aby ji mohl obejmout. „Jsi v pořádku?“ všiml si, že na sobě nemá nic, kromě trika s dlouhým rukávem. Kalhotky už nenosila dávno, ale její tříčtvrteční kalhoty ležely roztrhané opodál. Sundal si mikinu a uvázal jí kolem Klářina pasu. Nahota byla ale to poslední, co je teď oba zajímalo.


„Odtáhneme ho do vody, brzy přijde odliv,“ napadlo Davida. „Musíš se umýt od té krve.“

Odtáhnout mrtvolné bezvládné tělo bylo i pro ně dva velmi náročné. Cedric nebyl zrovna lehká váha. Podařilo se jim ho dostat tak daleko od břehu, že by měl odliv sám zafungovat a stáhnout tělo daleko do moře. David jen doufal, že ho následující příliv zase nevrátí zpátky k bílým útesům. Klára mrštila vražednou zbraní daleko do hlubin lamanšského průlivu a snažila se vyprat triko od krvavých cákanců. Nešlo to. Triko bylo příliš světlé, než aby na něm nezůstávaly stopy.


„Sundej to!“ poručil jí David a Klára neváhala. Obnažila před ním celý svůj pohublý hrudník. Když mu podávala mokré triko, neubránil se pohledu na její zduřelé bradavky. Rychle si ale uvědomil, že na tohle není vhodná chvíle a otočil se k ní bokem, aby si ani ona nevšimla jeho vzrušení. Drhnul triko tak dlouho, dokud krvavé stopy nevypadaly jen jako potřísněné triko od kakaa nebo čokolády.

Klára se roztřásla zimou a David jí půjčil svoje oblečení, aby ji trochu zahřál. Sám zůstal polonahý, jen v kalhotech.


„Od čeho máš tu jizvu?“ všimla si bílé táhlé rány od levého ramene až do poloviny hrudníku. Byla už zcela zahojená, ale na jeho černé kůži svítila jako lucernička.

„Jako kluci jsme si trochu hráli s nožema,“ pousmál se. Vrátil se ještě pro kýble, které naplnil mořskou vodou, a potom se pomalým krokem společně vrátili do jeskyně. Měli štěstí, že nikoho nepotkali a nikdo je neviděl vracet se do jejich obydlí. Snad jen kromě Alice.


„Kde jste takovou dobu?“ ptala se šeptem, protože Michael zrovna usnul hlavou v jejím klíně. Teprve pak si prohlédla, že jsou oba promočení a skoro nazí. „Co jste dělali?“ pozvedla údivem obočí.

„Ne, to co si myslíš,“ řekla Klára tiše a zalezla si do svého koutku, kde měla složenou starou deku a ještě pár kousků oblečení, aby se pořádně zahřála.

„Klára měla takovou malou nepříjemnost se Cedricem,“ svěřil se David Alici.

„Jakou nepříjemnost?“ divila se Alice.


David vše potichu vyprávěl, ale Klára se do debaty nezapojila. Pořád jen sledovala mihotající se plamínky v ohni a přemýšlela, jak moc ji událost dnešního večera změnila, nebo možná teprve změní život.


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše