• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 24. díl: Člověk se nevyvinul pro život ve vlhké jeskyni

Čtěte čtyřiadvacátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

2 roky a 3 měsíce po dopadu

Jeskyně ve středu kontinentu

Malý Adámek slavil právě první narozeniny a vůbec poprvé ochutnal netopýří polévku. Chutnala mu a všichni z toho měli neskutečnou radost. Bylo to doslova oživení obyčejného jeskynního života. Monika ho držela na klíně a malý chlapeček plácal ručičkami. Gábina mu obratnými prsty do úst vkládala maličká sousta bílého masíčka. Adámek se radoval a dožadoval se dalšího a dalšího sousta.


„Jak mu chutná, viď?“ smála se Gábina a Monika ho přitom hladila po zádíčkách.

„Je úžasný,“ souhlasila Monika.

„Hrozně mi připomíná Klárku. Taky byla takové spokojené miminko, když byla takhle malá,“ vzpomněla si Gábina a na chvilku se zarazila. Monika si všimla jejího splínu a chytila ji povzbudivě za ruku.

„Vím, že ti chybí,“ přiznala Monika. „Ale určitě se má v tom světě někde dobře.“

„Já bych ji tak strašně chtěla ještě jednou vidět.“

„Já ti věřím,“ snažila se ji Monika utěšit, ale díra v jejím srdci byla příliš velká, než aby dokázala zacelit obyčejná slova. „Ale uvidíš, že se s ní jednou setkáš.“


Johana vyrazila do Staré chodby pro další nálož hlíny, ze které chtěly Simona s Gábinou a Monikou vymodelovat Adámkovi nová zvířátka, aby si měl s čím hrát. V ruce nesla malou hořící pochodeň a svítila si na každý krok, aby neupadla. Když vcházela na velkou křižovatku, kde byla nejen toaleta, ale i kozí bohyně, zaslechla podivné šeptavé hlasy. Pochodeň položila na nejbližší výstupek jeskynní stěny a dál se kradla jen po tmě, aby slyšela, o čem se ty dvě záhadné postavy ve tmě baví. Měla najednou potřebu slyšet téma jejich rozhovoru. Věděla sice, že je to neslušné a nehodí se to, ale nemohla si pomoci.


„Jak se máš?“ ptal se mužský hlas ve tmě.

„Nemám problémy, díky všem těm lidem, co mi s Adámkem pomáhají,“ v tónině hlasu bylo poznat, že se dívka pousmála. Poznala Sabinin hlas. Jen ten mužský ještě nedokázala identifikovat, byla příliš daleko. Musela udělat ještě pár kroků blíž, aby jim lépe rozuměla. Musela se přitom přidržovat skalní stěny, aby nezakopla a nedělala zbytečný hluk. Johana natahovala uši, aby zachytila každé slovo.

„Proč pořád držíš tu roli neznámého otce?“ ptal se znovu muž a Johana najednou pochopila, s kým se tam Sabina v jeskynní tmě baví. Udělalo se jí mdlo a žaludek se jí obrátil naruby. Chtělo se jí zvracet, ale naštěstí udržela žaludeční šťávy na svém místě.

„A co jim mám vyprávět? Že to dítě je tvoje? K čemu by to bylo?“ nechápala rozohněná Sabina.

„Já se ale nechtěl zřeknout zodpovědnosti. Nejsem takový,“ hájil se.

„Já vím, ale máš teď jiný život. Všimla jsem si, že se snažíš dostat do přízně Johany. To je dívka, která se k tobě hodí víc než já,“ odporovala mu Sabina.

„Jestli se dozví, že Adámek je můj syn, stejně budu mít smůlu,“ ušklíbl se Viktor a Johana se najednou rozhodla zareagovat a vmísit se do jejich debaty.

„To teda máš smůlu!“ vykřikla do tmy a jejich konverzace najednou utichla. Viktor okamžitě pochopil, kdo celou jejich debatu vyslechl.

„Johano!“ křikl a zvedl se ze svého místa.

„To tys jí udělal to dítě?“ zděsila se. „V patnácti?“


Johana už nechtěla víc slyšet. Nezajímali jí žádné omluvy nebo vysvětlení, jak se tehdy cítil opuštěný. Vzala nohy na ramena. Malou pochodeň nechala na svém místě na jeskynním výběžku a ztratila se ve tmě.

„Počkej, Johano…“ volal a vyběhl za ní, ale nestihl ji zastavit. Nechtěla se nechat polapit a něco vysvětlovat. Byla to pro ni zrada a zklamání.


Sabina s Viktorem pro jistotu svou neuváženou debatu ukončili a vrátili se zpátky mezi ostatní. Navíc byl čas na krmení malého. O to už se ale postaraly tetičky.

„Nepotkali jste Johanu?“ zarazila je Gábina, když vešli dovnitř nízkým průchodem.

„Ne, nepotkali,“ řekla Sabina a významně se podívala na Viktora, který raději mlčel, aby ještě něco víc nepokazil.

„Poslala jsem ji pro hlínu a ještě se nevrátila,“ neznělo to jako výčitka, spíš jen konstatování faktu. „Kde ta holka může být?“


Jenže Johana se neukázala ani do večeře a to už bylo všem dost podivné.

„Nemohlo se jí něco stát?“ odvážil se Marek vyslovit to, na co Gábina s Ondřejem nechtěli ani pomyslet.

„Prohlédáme všechny jeskyně,“ rozhodl Ondřej a celá jeskynní tlupa lidí byla rozhodnuta s hledáním potřeštěné sedmnáctileté holky pomoci. „Marku, Olivere, vy jděte do Vánoční jeskyně a podívejte se i k původnímu vchodu. Tibore, ty se mrkni nahoru do mincovny. Moniko, Gábi, jděte do Staré chodby, kam měla jít pro hlínu a ty Viktore, to vezmi přes křižovatku a celé hezky kolem dokola v chodbách,“ rozdával Ondřej úkoly.

„A my se podíváme nahoru?“ divil se Honza, protože slunce sotva zapadlo a Johana by určitě ve dne sama jeskyni neopustila. Ale nemohli nic riskovat, museli to zkontrolovat všude, aby si byli jistí, že nic nevynechali.


„Buď se jí něco muselo stát, nebo utekla,“ řekl Ondřej svému příteli, když vešli do chodby stoupající na povrch za pochroumanými prosklenými dveřmi.

„A proč by utíkala?“ nechápal Honza. „A ještě navíc za denního světla?“

„Nevím, ale podle mě to poslední dobou táhne s Viktorem. Mohl jí něco říct nebo něco udělat,“ Ondřej šel na celou věc dedukcí.

„A kvůli tomu by utíkala?“ Honza se protáhl provaleným vchodem ven na čerstvý vzduch. Pořád bylo velké dusno, ale sluneční paprsky už skoro zapadly za obzor a nehrozilo poškození od ultrafialového záření.

„Je to sedmnáctiletá puberťačka. I po konci světa holky přemýšlí stejně.“

„To máš pravdu,“ souhlasil Honza chápavě. „S naší Ninou se začalo dát mluvit až teď poslední dobou. Asi proto, že je o rok starší.“


Pro jistotu si ale venku oba nasadili na hlavy kšiltovky. Lepší ochranu s sebou prostě neměli. Vyběhli na návrší nad jeskyněmi a rozhlíželi se po pusté krajině, která nabízela pohled jen na chabý porost, který jim sotva dosahoval k bradě. Ještě pořád ale přes všechny kapradiny a dužnaté rostliny bylo vidět. Oni dva sice přehlédli vrcholky nově založeného lesa, ale Johana byla o dost menší než dva statní muži. A dítě by se jim v tomhle porostu ztratilo okamžitě.

„Tam,“ vystřelila najednou Honzova ruka, směrem k bývalému parkovišti u turistické atrakce. „Tam něco leží.“ Muselo to být něco, co do přírody nepatří. Červenou barvu totiž tady v lesíku ještě neviděli. A že by tu nějaký turista odhodil pytel s odpadky, bylo ještě méně pravděpodobné.

„Ježiš, to je vážně Johana,“ vyděsil se Ondřej a oba se k ní rozeběhli.


Johana ležela schoulená na zemi pod vysokým kapraďovým listem a držela si kolena pokrčená pod bradou. Jenže ani tahle nová rostlina nedokázala zabránit prosvítání nebezpečných slunečních paprsků. Ondřej ji k sobě otočil obličejem a zjistil, že má celou levou tvář popálenou a vyskákaly jí na ní obrovské puchýře. Ve velmi podobném stavu bylo i předloktí a kotník, který vykukoval z vyhrnutých a roztrhaných džínů.


Johana otevřela oči a uviděla nad sebou otcovu ustaranou tvář. „Co se stalo?“ posadila se a přitom bolestivě usykla. Pohladila si tvář s puchýři nalitými vodou a poplašeně se na něj podívala.

„Můžeš mi říct, co si tady venku dělala za denního světla?“ ptal se Ondra a nevěděl, jestli má panikařit, kvůli tomu, že schytala takové popáleniny nebo jí vyhubovat za to, jak nezodpovědnou věc provedla. Sundal si kšiltovku a přetáhl ji dceři přes hlavu, i když mu bylo jasné, že teď už je taková ochrana dost zbytečná.

„Já jsem tady usnula,“ omlouvala se a přitom zarývala pohled do hlíny pod svýma nohama. „Co se mi to stalo?“ ukazovala na puchýře na předloktí a kotníku.

„Seš popálená od slunce,“ řekl Honza. „A ne zrovna málo. Jak dlouho si tady ležela?“

„Nevím, hodinu, možná dvě,“ přiznala a pokrčila rameny.

„A nebo taky celé odpoledne. Já bych tě praštil,“ přiznal se Ondra, ale byl rád, že se nakonec dcera našla jen s lehčími zraněnými. I když mu bylo jasné, že tohle se bude hojit ve vlhku pořádně dlouho. „Máma se málem zbláznila strachem.“

„Já jsem ale nechtěla utéct, jen jsem chtěla být chvíli sama. Pořád mám někoho za zadkem, pořád se musím s někým bavit. Furt je nás všude plno,“ vztekala se a přitom rozhořčeně máchala rukama.


„To chápu, taky chci být někdy sám, ale nemusím se kvůli tomu usmažit venku,“ káral ji i Honza. „Proč sis nezalezla raději někam do opuštěné jeskyně?“

„Nepřemýšlela jsem, prostě jsem utíkala,“ máchla rukama a snažila se postavit. Musela opatrně, protože spáleniny na kotníku ji celkem omezovaly v pohybu. Ondra ji podepřel z jedné strany pod ramenem a pomohl jí, aby udělala první krok.

„Máma tě zabije, až tohle uvidí a já tě rozhodně chránit nebudu,“ prohlížel si boule nateklé vodou.


V Proškově dómu už panoval čilý ruch a z dálky bylo slyšet obávané štěbetání. Nikdo z nich totiž Johanu nenašel. To bylo Ondrovi jasné. Posadil dceru na plochý kámen hned za vchodem a Gábina se k ní vystrašeně vrhla. „Kdes pro boha byla?“ vyštěkla na ní, ještě než si všimla popálenin na obličeji a ostatních částech těla.

Ještě než stačila Johana odpovědět, posvítila jí Monika malým plamínkem do obličeje a obě se zděsily. „Jak to vypadáš?“ hysterčila Gábina. „Co se ti to stalo?“

„Usnula jsem na sluníčku,“ vysvětlila Johana, jako kdyby to byla úplně běžná věc a všichni to dělali každý den dvakrát.


Monika s Gábinou ihned začaly jednat. Malé oblázky, které měly připravené v provizorní koupelně u keramického umyvadla a pečlivě vyčištěné od všech nečistot, naházely do mísy se studenou vodou, aby je ochladily. Teprve potom je Johaně přiloží na postižená místa, aby jí ulevily od pálení. Ale žádnou vhodnou mast na popáleniny nebo puchýře tu neměly.


Viktor se naklonil k Johaně a soucitně si ji prohlížel. „Vypadni!“ zavrčela vztekle skrz zuby. A Ondřej s Honzou stojící opodál najednou pochopili, odkud vítr vane. Musela se s ním pohádat, než utekla na povrch. Možná jí udělal něco, s čím nesouhlasila, napadlo Ondřeje.


„Co se mezi vámi dvěma stalo?“ ptal se Ondra a přehodil si svou oblíbenou sekerku na druhé rameno. Viktora napadlo, že by si na něm možná chtěl vyzkoušet, jestli je ještě dostatečně ostrá.

„Nepohodli jsme se,“ tvrdil chlapec.

„Nepohodli?“ vyjekla Johana překvapeně. „Tomu říkáš, nepohodli? Jen se pochlub.“

Viktor nevěděl, co na to má říct. Bylo mu jasné, že celá jeskyně ztichla, protože všichni čekají na jeho odpověď. Takové věci se tu nestávaly denně a doplnit si potřebnou zásobu drbů se nedalo ani z televize. Byla to příležitost pro všechny, dozvědět se nějaké tajemství. Další díl nekonečného seriálu ze života běžných jeskynních lidí právě začínal.

„Nechtěl jsem, aby to všichni věděli,“ hájil se Viktor a rozhlížel se kolem sebe do tmy. Nikoho neviděl, ale cítil na sobě pohledy celé smečky.

„Tak si měl držet hubu. Ve tmě se totiž zvuk šíří na delší vzdálenosti,“ prskala na něj Johana dost vztekle.


Ondřej ji za sprosté slovo raději ani neokřikl. Bál se, že by to taky mohl od své skoro dospělé dcery schytat.

„Adámek je můj syn,“ Viktor se nakonec odhodlal a vyslovil to, na co všichni čekali. Zašumělo to snad ve všech koutech jeskyně. Všichni to slyšeli, ale nikdo mu na to nic neřekl.

„To mi chceš říct, že už jsem pradědeček?“ zeptal se Tibor hlasitě a přitom nedal najevo žádné emoce. Viktor netušil, jestli se na něj děda zlobí.

Podezírali tu snad každého chlapa, že udělal Sabině dítě, ale Viktor, kterému v té době ještě nebylo ani šestnáct, je vážně nenapadl. Netušili, že si Sabina užívala se skoro o deset let mladším klukem.


Teď už na Viktora nebyla nazlobená jen Johana, Sabina taky uraženě odkráčela s Adámkem na ruce dál do jeskyně. Nechtěla, aby někdo věděl, kdo je otcem jejího syna. Styděla se za to, že se s Viktorem spustila a mělo to navíc takové následky. Jenže tajemství teď bylo prozrazeno.

„To se ti povedlo,“ poplácal ho po rameni Honza a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Johano, a vy dva spolu chodíte?“ odvážila se zeptat Monika, když jí na popálenou ruku přikládala chladný kámen.

„Ne, ale možná, že jsem chtěla,“ připustila Johana a usykla bolestí, když se jí tvrdá hornina dotkla poraněné a citlivé kůže.

„Tak proč mu to vyčítáš? Vždyť mezi nimi muselo k něčemu dojít skoro před dvěma lety,“ nechápala Monika její vzplanutí.


„A vám nevadí, že si udělala dítě s patnáctiletým klukem?“ vztekala se Johana jako umanutá.

„Johano, ale to je přece každého věc. Proč bychom je za to měli soudit. A zrovna teď?“ vložila se do hovoru máma a přitiskla jí jeden z oblázků na tvář. Zvedla jí zdravou ruku, aby si ho tam podržela a Johana doslova zavyla bolestí.

„Chápu, že vám dvěma se ulevilo,“ podívala se vyzývavě na Moniku s Gábinou.

„Proč myslíš?“ podivila se matka. „Já jsem tátovi věřila.“ A Monika souhlasně přitakala. Taky byla přesvědčená, že Honza v početí nového života určitě prsty nemá.

„To jistě,“ odfrkla si Johana nakvašeně. „Slyšela jsem vás o tom mluvit. Tady mají i stěny uši.“


Viktor se cítil provinile vůči Sabině i vůči Johaně. Nechtěl, aby to takhle všechno dopadlo a tak se raději na čas uchýlil do Pustého dómu, kde na sobě necítil pohledy všech lidí z celé smečky. Hlídal s Danielem oheň pod komínem, kde se na stěnách udili netopýři. Daniel byl vděčným společníkem, skoro nemluvil a hlavně se na nic neptal. Zadával jen jednoduché a strohé příkazy typu: „Přilož!“ nebo třeba „Dochází dřevo!“

Ani jedna z jeho osudových žen ho nepřišla v následujících dnech navštívit a nikdo jiný s ním nemluvil. Připadal si jako prašivý, jako kdyby on byl zdrojem všeho špatného, co je poslední dobou potkalo. Jediný, kdo se k němu choval stále stejně a nosil mu porce jídla, byla Monika s Gábinou. Ty byly snad jediné, které ho neodsoudily za jeho chování.


Daniel se podrbal v mastných a zacuchaných dlouhých vlasech. Potom natáhl dlaň a nastavil ji ke světlu. V ruce mu zůstal obrovský chuchvalec jeho vlastních vlasů.

„Co je to?“ podivil se Viktor a podíval se blíž.

„Myslím, že přicházím o vlasy, už to pozoruju několik dní,“ přiznal Daniel a zahodil vlasy do plápolajících plamenů. Viktor ucítil štiplavý a nepříjemný zápach spálených chlupů.

„Jsi nemocný?“

„Všichni jsme nemocní, Viktore,“ podíval se na něj Daniel zakalenýma zešedlýma očima.

„Jak to myslíš?“

„Člověk se nevyvinul proto, aby žil celé roky ve tmě ve vlhkých jeskyních. Chybí nám potřebné vitamíny, které jsme měli dřív z různorodých potravin a taky ze slunečního svitu. Jak dlouho si myslíš, že nám budou stačit ještěrky, netopýři a houby?“


„Ty nevěříš, že tady přežijeme?“

„Nevěřím, že přežijeme vůbec. A pro nás všechny tady už je pozdě,“ ztišil hlas, aby ho neslyšely dvě ženy, které právě procházely kolem.

„Je pravda, že tohle není život. Chybí mi všechny ty radosti a zábava, co jsem měl dřív u sebe doma. Kdybychom tak věděli, že ještě někde existuje život.“


„Možná existuje, možná neexistuje, ale my nemáme šanci najít jiné místo k životu. Kolik už se jich o to pokoušelo a neuspěli,“ Daniel prohrábl dlouhým klackem ohniště, aby se plameny lépe rozhořely a teplý kouř stoupal do vysokého netopýřího komína.

„Jsme tu jako čekatelé na konečné řešení.“

„Otázkou je jen, jak dlouho to ještě bude trvat, než nám naše zhýčkaná lidská těla vypoví službu. Ale podle mě už to dlouho trvat nebude.“

Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM

4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše