• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 25. díl: Postavit se na kraj útesu a skočit dolů?!

Aktualizace: dub 22

Čtěte poslední díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

Cliffy v bývalém Doveru

Klára zamíchala čerstvou želví polévku v kotlíku nad ohništěm a musela se na chvíli posadit, aby si oddechla. David dnes dokonce přinesl do polévky na přilepšenou houby, které našel v nedalekém lesíku. Opřela se o kolena a zhluboka oddechovala. To obrovské břicho ji tížilo čím dál tím víc. Bolela ji záda a obtížně se pohybovala. Její drobná vyhublá postava nebyla stavěná na takovou zátěž. Největší bolesti měla v kyčlích a doufala, že tohle prašivé těhotenství už brzy skončí. Jestli si myslela, že prožívala noční můru na konci světa, tak teprve Cedricovo dítě jí připravilo krušné chvilky. Prvních pár měsíců prozvracela a bylo jí neskutečně špatně. Potom se její zdravotní stav na chvíli stabilizoval, ale teď s každým dalším dnem, kdy jí břicho rostlo do obřích rozměrů, teprve cítila, že není dostatečně silná. Opouštěla ji nejen fyzická síla, ale i ta psychická.


„Jsi v pohodě?“ ozval se od vchodu do jejich malé jeskyňky Michael. Už to nebyl malý chlapec, který pláče mamince na klíně a usíná s pohádkou. Začínal se z něj rýsovat dospělý chlap. Bylo mu sice teprve čtrnáct, ale drsný život už ho pořádně naučil. Sundal si z obličeje masku a stáhl si kapuci na ramena. Posadil se k ohni a díval se na Kláru, která se neustále opírala o kolena, aby nabrala druhý dech.

„Jo jsem, jen si potřebuju na chvilku odpočinout,“ přikývla.

„Nemám dojít pro mámu?“ váhal, protože Klára opravdu nevypadala vůbec dobře. Alice teď totiž většinu dne trávila v největší jeskyni, kterou bílé útesy uprchlíkům nabídly. Tam se shromažďovaly největší zásoby a Alice tam motala spolu s několika dalšími ženami košíky z vrbového proutí, předložky a rohože. Byla toho spousta, co bylo nutné vyrobit pro lepší a komfortnější život. I když slovo komfort dnes nabývalo docela jiných rozměrů. Klára ještě donedávna sedávala na písčité podlaze s nimi a prozpěvovala pro ni neznámé anglické balady. Teď už ale nevydržela dlouho sedět a musela se z pracovního procesu omluvit. Většina žen to chápala a bylo jim jasné, že jakmile porodí, zase se mezi ně vrátí, aby byla platnou pracovní silou.


„Ne, to je vážně dobrý,“ mávla Klára rukou a s přemáháním se narovnala, aby znovu mohla zamíchat řídkou želví polévku, kde na hladině plavalo pár nakrájených hub.

„David ti nese překvapení,“ nevydržel Michael a usmíval se.

„Jaké překvapení?“ byla to ta nejběžnější odpověď, jakou člověk na takovou otázku může říct.

„Kdybych ti to řekl, už by to nebylo překvapení.“

„Tak proč mi to říkáš?“ nechápala Klára, protože takovou debatu musely denně vézt snad tisícovky lidí. Otázkou je, zda jich ještě vůbec tolik na Zemi zbývá.

„Jen jsem chtěl, abys měla radost. Za chvíli už přijdou.“


Nevěděla, kdo jsou oni, ani co jí přinesou překvapení. David vyrážel na dlouhé i krátké výpravy a na lovy pokaždé s někým jiným. V doverských cliffech se v současné době schovávalo více než tři sta uprchlíků různých národností. Byli to většinou obyvatelé Doveru a přilehlých vesnic, ale samozřejmě i ti, co uvízli na téhle straně lamanšského průlivu a zrovna se chtěli dostat do Evropy. Asteroid je stejně jako ostatní obyvatele planety zastihl naprosto nepřipravené a sem k útesům se dostalo jen pár z nich.


Opravdu to bylo velké překvapení. David se táhl nahoru do jeskyně s dětskou dřevěnou kolébkou, která vypadala doslova jako nová. „Něco jsem ti přinesl, Kláro,“ volal nadšeně už před vchodem.

Kláře vyjelo okamžitě obočí nahoru a úlekem se musela posadit. „Kde si k tomu přišel?“ divila se nadšeně.


„Našel jsem ji v rozvalinách. Byla trochu rozbitá a špinavá, ale dal jsem ji zase dohromady,“ složil kolébku do zadního kouta, hned vedle Klářiny postele. Nebo spíš ležení, které postel jen připomínalo.

„Je nádherná. Moc děkuju,“ pohladila ho něžně po předloktí a usmála se na něj. David si znovu uvědomil, jak strašně za ty poslední dva roky Klára sešla. Jak se doslova ztrácí před očima. Ta krásná holka s plnějšími tvary už byla dočista pryč. Namísto ní teď bydlel v jedné ubikaci s kostlivcem, který měl místo břicha obrovský nafouknutý balón. Těhotenství jí rozhodně neprospělo. Kdyby ho tenkrát mohl zastavit, udělal by to. Ještě pořád za to Cedrica nenáviděl. Nikdo se naštěstí nesnažil dopátrat toho, s kým Klára to dítě čeká. Taky nebyla zdaleka jediná, kdo prožíval postapokalyptické těhotenství. Sice se tu děti nerodily už tak často, ale pár porodů už tady na cliffech zažili. Ani Cedrica nikdo dlouho nehledal. Jen jeho manželka se snažila přemluvit všechny chlapy, které potkávala, aby se vydali jejího muže hledat. Do jedné výpravy se zapojil i David, ale vždy to bylo neúspěšné. Odliv naštěstí zafungoval spolehlivě a Cedricovo tělo už nikdy nikdo nenašel.

„Budeš tomu malému muset jen ušít peřinky,“ řekl David a pohladil jí po vypjaté pokožce na břiše. Se šitím si bez problémů uměla poradit. Vždyť v londýnském bunkru s jehlou a nití strávila několik týdnů. Navíc už měla deku pro svého potomka dávno připravenou, ještě dřív než tušila, že jí David donese takový poklad.


Kontrakce přišly nečekaně. Klára zrovna stála u kotlíku, aby nalila do misek polévku pro Davida, Alice, Michaela a sebe. Celým břichem jí projela ostrá bolest, že se nemohla pořádně nadechnout. Paralyzovala ji, že upustila na zem jednu z plných misek a drahocenná polévka se rozprskla po podlaze. Chytila se oběma rukama kolem pupíku a tvrdě dosedla na kulatý kámen, který jí sloužil jako stolička. David s Alicí vyskočili na nohy ve stejnou chvíli a polévka je okamžitě přestala zajímat. Každý ji chytil za jednu ruku a pomohli ji, aby se položila na svou postel složenou z nejrůznějších barevných dek a vlněných přikrývek.

„Michaeli, nekoukej a doběhni pro tu porodní bábu,“ otočila se Alice na svého syna.


Bylo to zřejmě poprvé, kdy matce neodporoval a beze slova odběhl ven na slunce, aniž by si pořádně chránil obličej kapucí, brýlemi a bavlněnou rouškou.

Žena, která ve starém světě pracovala, jako porodní asistentka ve zdejší nemocnici, byla pětačtyřicetiletá Joanna. Nenechala se dvakrát pobízet a skutečně okamžitě zanechala své práce a šla se na Kláru podívat. Michael byl příliš nervózní a pořád ji popoháněl, ale ona šla klidně a s rozvahou.


„Uklidni se, chlapče, to bude ještě chvíli trvat, než se to malé narodí,“ říkala mu, když pobíhal kolem ní a měl chuť ji tlačit před sebou jako nákupní vozík po supermarketu.

Joanna dorazila do jeskyně, když Kláře zrovna povolila druhá kontrakce. „Po kolika minutách?“ zeptala se místo pozdravu.

„Po pěti,“ odpověděl David, ale spíš to odhadoval, neměl u sebe žádné hodinky, které by mu udávaly čas.

„To je ještě málo,“ mávla rukou Joanna. „Pro jistotu tě vyšetřím, ale ještě nějakou dobu to budeš muset vydržet.“


Vnořila se Kláře mezi pokrčená kolena a zašmátrala prsty na správných místech. Prohlížela si bledou vyhublou tvář teprve jedenadvacetiletého děvčete, které se chystalo přivézt na svět svého prvního potomka. Vystupovaly jí lícní kosti a pod očima měla hluboké fialové skvrny. Byla otevřená teprve na tři centimetry, ale hlavička už úplně doléhala na spodní část porodních cest. Všechno nasvědčovalo tomu, že porod poběží tak jak má. Joanna pochybovala jen nad jediným, zda bude mít Klára dostatek sil na to, aby dítě ze svého lůna vypudila.


„Ještě je čas. Pár hodin to potrvá, než přijde čas na tlačení. Ale buďte raději u ní, čas mezi kontrakcemi se bude neustále zkracovat. Až přijde pocit na tlačení, doběhni pro mě, Michaeli,“ otočila se znovu na dospívajícího chlapce v jejich domovské jeskyni.

„A co s ní máme dělat?“ David byl trochu vyděšený, protože Joanna se chystala zase odejít. Kláře zrovna přicházela další bolest. Obličej se jí zkřivil a nemohla popadnout dech.

„Když bude chodit, mohlo by to pomoci,“ poradila ještě porodní asistentka před svým odchodem.


David s Alicí ji poslechli a společnými silami vytáhli téměř bezvládnou Kláru na nohy. Teprve, když bolest znovu povolila, dokázala se na rozklepaných nohách udržet.

„Děkuju,“ zaskřehotala a vděčně si prohlédla své dva přátele, kteří byli jediní, kdo jí v tomhle prašivém světě zbyl. Za tu dobu, co spolu strávili a díky tomu všemu, co prožili, se stali její rodinou. Byla to sice jen chabá náhrada za tu opravdovou. Ale měla pocit, že nezůstala na téhle planetě úplně sama.


Vysilující bolesti přetrvaly po pár minutách až do večera, kdy se na ni znovu přišla podívat Joanna. Znovu ji vyšetřila a konstatovala, že už je otevřená na sedm prstů. A taky už odtekla plodová voda. Slibovala, že už má minimálně polovinu za sebou. Jenže Klára zrovna tohle slyšet nechtěla. Cítila, jak jí strašně ubývají síly a jak moc je vyčerpaná. Už ani chození nepomáhalo, protože se nemohla udržet na nohou. Jen bezvládně ležela na levém boku a pokoušela se usnout, alespoň na těch pár minutek, kdy téměř nesnesitelná bolest ustoupila. Jenže, ve chvíli, kdy se začínala propadat do říše snů a pocítila náznak úlevy, se dítě hlásilo znovu o své slovo. Netoužila po tom dítěti už předtím a teď se její emoce zdvojnásobily. Tohle všechno prožívala kvůli tomu nechutnému chlupy obalenému Cedricovi. Ani jednou za těch devět měsíců nezalitovala, že ukončila jeho život vlastní rukou. Kdyby tu dnes ještě byl, určitě by byla schopná to udělat znovu a ještě jednou, klidně i několikrát za sebou. Děsila se jediného, co když její potomek bude podobný svému otci?


„Nemáš žízeň?“ posadila se vedle ní na lůžko Alice s miskou plnou studené vody.

Klára neměla sílu ani zavrtět hlavou nebo jen otevřít oči. Něco nesrozumitelně zavrčela a Alice pochopila, že nemá cenu se jí do jejího porodu míchat. Tuhle bitvu stejně musí Klára vybojovat sama.


S Klárou v jeskyni zůstal na noc jen David s Alicí. Michael, pro kterého bylo velmi bolestné sledovat kamarádku, jak trpí, se raději ke spánku uložil vedle u sousedů. Byl ještě příliš mladý na to, aby byl hned přítomný u porodu. Alice vyháněla i Davida a sama byla rozhodnutá, že se svou přítelkyní dojde až do samotného konce. Ten ale odmítl odejít. Byl jejím přítelem a zároveň spolupachatelem jedné malé ubohé vraždy.

Joanna se vrátila potřetí kolem půlnoci a zjistila, že už jen pár kontrakcí a Klára bude moci začít tlačit. Rozhodla se už počkat v jejich jeskyni až do konce. Alice jí nabídla horký houbový čaj, ale Joanna odmítla. Pořád si ustaraně prohlížela Kláru, které nemohla nijak pomoci. Kdyby byli v porodnici a měla by k dispozici veškeré medicínské prostředky, jistě by jí už dávno nabídla rajský plyn, nebo nějakou kapačku s utišujícími prostředky. Možná by už dávno po poradě s lékařem ukončili její trápení na operačním sále. Neměla ale po ruce nic, čím by jí mohla utrpení zmírnit.


Joanna pokrčila Kláře nohy a zvedla chodidla do vzduchu. Chtěla, aby si je sama chytila vlastníma rukama a začala tlačit, až přijde další kontrakce. Jenže na to už dívence nezbylo dostatek sil. Neudržela ani vlastní podvyživená kolena ve vzduchu. Na pomoc teď přispěchal David s Alicí, aby suplovali gynekologický stůl s opěrkami.

„Musíš zatlačit!“ pobízela ji Joanna. „Zavři oči a veškerou silou zatlač!“

Snažila se, vážně se Klára moc snažila, ale z pusy se jí vydral jen maličký sten. Nic víc.

„No tak, Kláro, zatlač,“ pobízel jí David.


„Přitlač jí hlavu na prsa a pořád jí drž tu nohu,“ instruovala ho Joanna a stále čekala mezi roztaženými koleny. „Už vidím černé vlásky, nevzdávej to, Kláro. Už jen jednou zatlačíš.“

Přišla další bodavá bolest, která jí prostoupila od konečků prstů až po ušní lalůčky. Její tělo ztuhlo a Klára mu nedokázala oponovat. Snažila se zatlačit ze všech sil, které jí ještě zbývaly, ale víc než upuštění páry už nebyla schopná. Střídavě upadala do blaženého bezvědomí, než se znovu ozvala další kontrakce. Dítě ale pořád nelezlo na svět.

Joanna se rozhodla jednat, už neměli moc času. To malé by se uvnitř mohlo udusit. Vyměnila si místo s Alice.


„Jakmile dítěti vyleze celá hlavička, neboj se ho vzít a celé vytáhnout. Pak ho hned otoč pusinkou k podlaze,“ velela Joanna. Potom si klekla pevně nad Klářino břicho, sepjala ruce k sobě, jako kdyby byla na volejbalovém hřišti a zrovna chtěla bagrem vybrat tvrdé podání. Počkala na další stah a plnou vahou zarazila Kláře ruce do hrudníku. Hrnula před sebou velké břicho směrem z dívčina těla. Zabralo to a miminko konečně vyklouzlo na svět. Joanna okamžitě přeskočila zpátky na své původní místo a převzala od Alice promodralé dítě, které ještě nezačalo plakat. Otočila ho hlavou dolů a poplácala jemně po zádech. Dítě zalapalo po dechu, jako kdyby ho právě topící se vyndali z bazénu a hlasitě se rozkřičelo.


Kláře se protočily panenky, David si všiml bělma v jejích očích a hlava, kterou do teď držel v ruce, se zvrátila dozadu.

„Joanno!“ zavolal vyděšeně. „Joanno, něco s ní je,“ začal panikařit.

Porodní bába najednou netušila, jestli se má nejdřív starat o dítě nebo o matku. Poplašeně se snažila rozdávat úkoly na všechny strany, aby vše probíhalo, jak nejrychleji bylo možné.


Pro Kláru se všechno odehrávalo, jako ve zpomaleném filmu. Už od první kontrakce cítila, že je něco špatně, že zrovna takhle to být nemá. Připadala si, jak kdyby tam vůbec nebyla přítomná, jen se na to všechno dívala na plátně a až příliš soucítila s hlavní hrdinkou.


„Strašně krvácí,“ slyšela hlas porodní asistentky Joanny, ale zněl, jako kdyby stála daleko na druhém konci nějaké dlouhé chodby. Nebyla schopná otevřít oči ani pusu, aby jim naznačila, že je ještě pořád tady. Chtěla, aby jí řekli, co se to s ní děje, ale nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Snažila se volat a křičet, ale nikdo ji už neslyšel. V uších jí hučelo silné mořské vlnobití a obraz před jejíma očima se zatemňoval do černé barvy. Celým tělem jí prostupovala úleva a božský klid. Nutně se potřebovala pořádně prospat, jinak to malé nebude schopna ani nakrmit. Máma si položila její hlavu do klína a táta se posadil hned vedle nich. Prsty jí projížděla dlouhé kaštanové vlasy a přitom začala zpívat nádhernou ukolébavku, jako když byla malá. Slastně usnula.


Vzdala to! Už nebojovala.

Alice se posadila do písku, těsně před vchodem do jeskyně a dítě, které držela v ruce, měla zabalené v zelené vlněné dečce. Lem tkaniny přitiskla blíž k obličeji, aby se k ní nedostal protivný večerní chlad. Zvedla uslzené oči a zahleděla se do svitu velkého měsíčního kotouče. Slané potůčky se jí valily po tvářích až k lícním kostem a potom dolů dál po hubeném krku.

„Už se to narodilo?“ zaradoval se Michael, který se zrovna vynořil ze tmy a uviděl matku sedící s novorozencem jako madonu s Ježíškem ve svitu měsíce. „Je to holka nebo kluk?“

„Je to holka,“ řekla Alice tiše a sklopila hlavu, aby se zahleděla do stejně zelených pronikavých očí, které si pamatovala na své přítelkyni.

„Mami, co se stalo?“ snažil se Michael přimět matku, aby promluvila a řekla mu jednu kloudnou a souvislou větu. Jenže ona stále mlčela.


Vběhl do jeskyně, kterou osvětlovaly jen plameny uhasínajícího ohně. Vzadu ležela Klára na zádech na svém lůžku a nehýbala se. David klečel na koleni a tiskl si k obličeji její mrtvolně bílou ruku. Michael ho neslyšel plakat, jen viděl, jak se mu zvedají ramena a jeho tělo se klepe bezmocností a žalem. Otočil svůj zrak na Joannu, která dávala na hromadu jeden krvavý hadr za druhým.

„Byla příliš slabá,“ Joanna promluvila a podívala se na čtrnáctiletého Michaela.

„Co se Kláře stalo?“ vykřikl, jako kdyby snad neporozuměl tomu, co mu právě porodní asistentka oznámila.

„Zemřela!“ zopakovala znovu a Michael ucítil, jak se země pod jeho nohama rozkymácela ze strany na stranu.


2 roky a 4 měsíce po dopadu

Jeskyně

Ondřej cítil, že svou manželku v posledním čase zanedbávala. Už strašně dlouho si spolu jen tak nepovídali, natož snad aby došlo na nějaké něžnosti nebo dokonce na sex. Ten totiž nebyl otázkou přežití a tak nebylo důležité a podstatné ho provozovat. Jenže Gábina začala být v posledních dnech dost nervózní a podrážděná. Nebylo divu, že jí všechno tady už začínalo lézt na mozek. A stesk po Kláře ji k tomu vůbec nepřidal. Myslel si, že se to postupem času bude zlepšovat, ale naopak. Spíše se to zhoršovalo a Gábina stále častěji odcházela za kozím bůžkem, aby Kláře vypověděla všechny novinky z jejich nuzného jeskynního světa. Věděl, že by pro ni měl něco udělat, ale netušil, jaký čin by byl ten pravý.


Jednoho večera, když už byli všichni uložení ke spánku na svých místech, ji probudil. Budit ji ani nemusel, protože stejně ještě nespala.

„Můžu tě pozvat na rande?“ zašeptal ji do ucha.

Gábina jen nechápavě pozvedla obočí a vůbec jí nedošlo, že v té tmě nemůže Ondřej její odpověď vidět.

„Půjdeš se mnou ven?“ zeptal se znovu, když se nedočkal odpovědi.

„Myslíš úplně ven? Na povrch?“

„Ano, bude svítit měsíc a slunce už šlo spát, nic nám nehrozí,“ vysvětlil a Gábina souhlasila.


Uzmul jeden hořící plamínek do keramické mističky a chytil Gábinu za ruku, aby jí mohl vézt jeskynními chodbami. Celou cestu až k východu z komplexu nepromluvili. Ondřej nechal malou pochodeň u dveří, aby si ji mohli vzít při zpáteční cestě, pokud ještě bude hořet. Až když došli na návrší, pustil její ruku a posadili se pod vzrostlé kapradiny. Ondřej utrhl jeden z menších lístků a podal je své ženě. „Představuj si, že jsou to růže,“ usmál se.

„Chtěl si mi říct něco důležitého?“ zeptala se, ale nabízenou kapradinu přijala a položila si ji na klín na pokrčená kolena.

„Ne, jen jsem s tebou chtěl být chvíli sám a ukázat ti zdejší noční krajinu.“

„Pořád to tu vypadá děsivě,“ připustila.

„Myslíš, že je to vážně konec světa? Že to takhle vypadá všude?“

„Každopádně je to konec světa, jak ho známe. Myslím, že už nikdy se nevrátíme do normálního života,“ povzdechla si bolestně, protože tím, co právě řekla, jí došlo, že Klára je pro ni ve světě na dobro ztracená. Už nikdy se se svou dcerou neuvidí.

„Kdyby někde existoval kus Země, která přežila, nemyslíš, že by nám už někdo přijel na pomoc?“ napadlo ho.

„A jak by se dozvěděli, že tady už dva a půl roku přežívá skupinka turistů?“

„A co když jsme vážně poslední lidé, co chodí po téhle planetě?“ to byla naprosto děsivá představa. Nikdy dřív o tom spolu nemluvili. Nikdo o tom nemluvil, protože alespoň tak zůstávala ta malá jiskřička naděje, že tahle jeskyně není jejich posledním útočištěm.

„Netuším,“ přiznala Gábina. „Ale i tak je to s námi nahnuté. Zdravotně na tom nejsme všichni úplně dobře a děsím se toho, kdy děti dostanou třeba jen kašel, který může přerůst v zápal plic nebo nedej bože angínu. Takové obyčejné choroby, které mívaly docela často.“


„Nemáme léky, neumíme si nic vyrobit, neznáme nic ze života, ve kterém vyrůstaly naše babičky a prababičky,“ souhlasil Ondřej.

„Někdy si přeju, aby byl už brzy konec, a už jsme se víc netrápili,“ opřela si hlavu o Ondřejovo rameno a zadívala se do měsíčního kotouče, který byl zrovna v úplňku a osvětloval krajinu široko daleko.

„To je jediné, co nám tahle apokalypsa po sobě zanechala.“

„Myslíš strach?“

„Ne, spíš myslím nadvládu nad smrtí. To je jediné, co můžeme vlastní rukou ukončit sami,“ řekl tiše.

„Kdybych tu neměla dvě děti, udělala bych to už dávno. Není tu už nic, za co by stálo žít. A přitom by stačilo tak málo. Postavit se na kraj útesu a skočit dolů. Všechny starosti a obavy by byly najednou pryč,“ rozhodila ruka stejně, jako kdyby vyhazovala do vzduchu barevné konfety, které nejdříve vylétnout vysoko do vzduchu a pak se jen pomaličku snášejí k zemi, jako čerstvý sníh.


„Vždycky je tu ta možnost a moc odvahy k tomu ani nepotřebuješ,“ souhlasil Ondřej s pochmurnými myšlenkovými pochody své ženy. Kdyby se něco stalo jejich dětem, nebyl by důvod tady už dál zůstávat a snažit se žít tímhle prapodivným způsobem života. Prostě a jednoduše by stačil jeden krok do prázdna.


A všechen stres a napětí by se rázem rozplynuly jediným mávnutím. Stejně jako když vichřice rozežene bouřkové mraky.

„Mami, tati!“ vykřikla za jejich zády úlevně Johana a rozeběhla se až k nim. Její mladší bratr ji následoval.

„Měli jsme o vás strach, najednou jste zmizeli,“ přidal se Marek a udýchaně doběhl až k nim. V bělavém měsíčních světle měla jeho propadlá tvář s velkými temnými kruhy pod očima ještě daleko mrtvolnější výraz. Vůbec nevypadal zdravě a oči měl zakalené, jako kdyby celé dny proseděl v kouři.

„Jen jsme si chtěli s maminkou vyjít,“ usmál se Ondřej a pokynul jim, aby se posadili vedle nich.


„Tati, myslíš, že se někdy vrátíme domů?“ odvážil se zeptat Marek po dlouhé promlčené odmlce.

„Nemyslím si,“ přiznal Ondřej bez přetvářky. Už nemělo cenu jim něco nalhávat. Po téměř dvou a půl letech prožitých v jediné jeskyni byli všichni až příliš velkými pesimisty.

„Náš domov je teď tady. A na jak dlouho? To už bude záležet jen na nás!“


Epilog

Zachování lidského druhu na planetě, na kterou dopadl asteroid o průměru zhruba patnácti kilometrů je nejisté. Po dvou a půl letech zbývá na Zemi jen jedno jediné procento populace. Ale ani asteroid nebo jiná přírodní katastrofa nedokážou zastavit sílu lidské reprodukce. Pořád se budou rodit děti. I když do velmi špatné a zlé doby, ale pořád budou přicházet na svět. Dokud po Zemi bude chodit alespoň jeden muž a jedna žena.


Na planetě, na které kdysi žilo sedm miliard lidí, zbývá už jen 75 milionů, což je zhruba stejně obyvatel, jako mívalo kdysi Turecko. Zdá se, že je to dost pro to, aby lidská rasa mohla přežít. Jenže všechny katastrofy, které planetka 2911 VAAZ-EK po nárazu do Černého moře způsobila, ještě zdaleka neskončily. Všechny jeho důsledky neustále dopadají na lidské provinilé hlavy. Většina obyvatel je nemocných a psychicky nevyrovnaných.


Přes den se venku pohybovat nemohou, aby je nespálilo žhnoucí Slunce. Proto ve dne spí a v noci chodí po světě, aby se vyhnuli nevlídnému prostředí. Ale člověk není pro noční život vůbec přizpůsoben. Tělu chybí vitamín D a v kůži se ztrácí melanin. Začínají ztrácet vlasy a ani játra nemohou při takovém životě dobře fungovat. Přežijí jen opravdu ti nejsilnější. A za pár generací se z nás zřejmě vyvinou podivní rosolovití lidé s nepřirozeně bílou pokožkou, kteří budou téměř slepí.


Otázkou je, zda se takový živočišný druh ještě vůbec budeme moci nazývat lidmi.

Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Konec

8 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše