top of page

Čtení na pokračování 3. díl: Rozlehlé jeskynní dómy, krápníky a penězokazecká dílna

Obrázek autora: kanalemmelnikkanalemmelnik

Čtěte třetí díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

29 hodin před dopadem

Letiště Ruzyně, Praha

Klára vystoupila z černého Renaultu na rozpálený asfalt parkoviště a prsty si prohrábla dlouhé kaštanové vlasy. Lehký letní vánek jí nahrnul pečlivě natočené lokny do obličeje a ona pocítila nádech dobrodružství, které ji už za pár hodin čeká. Usmála se. Nedočkavost a příjemné obavy, kvůli kterým se ráno nemohla ani nasnídat, ještě narostly. Prohlédla si fialově nalakované nehty na nohou v nových stříbrných sandálcích, jestli náhodou neutrpěly během cesty nějaký ten nevzhledný škrábanec. Upravila si těsné bílé tričko, aby dokonale přiléhalo k jejímu tělu a otevřela zavazadlový prostor auta. Vyndala objemný kufr. Měla v něm všechno, co bude příštích pár měsíců potřebovat.


„A vážně s tebou nemáme jít až dovnitř?“ vystoupila z předního sedadla matka, která sice nebyla tak úžasně nastrojená jako její devatenáctiletá dcera, ale vlasy měla stejně kaštanové a stejně nakadeřené. Často jim lidé říkali, že vypadají jako dvě sestry. Zatímco matku to těšilo, Klára to většinou nechtěla slyšet. Vždyť máma byla o dvaadvacet let starší, jak jim někdo mohl hádat stejný věk?


„Ne, maminko, neboj se o mě,“ políbila ji na tvář a vysoukala velké zavazadlo na kolečkách z otcova vozu.

„A budeš vědět, u kterého okénka se máš nechat odbavit?“ strachovala se.

„Gábi,“ okřikl svou ženu manžel, který za dcerou už jen zaklapl zadní dveře svého černého nablýskaného automobilu.

„Mami, já to zvládnu, jsem velká holka. Navíc tu můžete stát jen patnáct minut, potom byste platili hodně peněz a to je zbytečné,“ rozhodila Klára rukama a vytáhla dlouhé madlo kolečkového kufru. Přes rameno si přehodila maličký roztomilý batůžek, ve kterém měla všechny doklady a peníze a otočila se na dlouhou prosklenou budovu s nápisem Letiště Václava Havla.

„Já vím, že jsem hrozná, ale bude se mi strašně stýskat,“ přiznala se Gábina a ještě jednou dceru pevně objala.

„Mami, na Vánoce jsem zpátky, slibuju. Uteče to jako voda. Budu ti psát smsky, budu ti volat, skypovat a pošlu ti nějaké fotky,“ snažila se jí Klára uklidnit, ale už nervózně přešlapovala na parkovišti, až jí nové sandálky klapaly o rozpálený asfalt.

„Tak mazej, ať můžeme odjet, nebo tě máma ještě nakonec zamkne doma ve sklepě, abys nikam nemohla,“ smál se Klářin otec a přitom chytil svou ženu kolem ramen, aby ji mohl jemně políbit do vlasů.

„Děkuju vám, drazí rodičové za všechny peníze a podporu, ale teď už fakt musím,“ naposledy políbila matku i otce na tvář, ale jen jemně, protože by si mohla rozmazat rtěnku, kterou si teprve včera koupila na náměstí v té nové drogérii. Slibovala totiž svým zákaznicím největší výběr líčidel a parfémů těch nejlepších značek. A Klára tam utratila celé svoje kapesné za ty nejnutnější věci, jako byla právě rtěnka, deodoranty, nový epilátor a skvělou fialovou tužku na oči.


„Až se vrátíš jako bohatá panička, tak mi to všechno vrátíš, neboj se,“ smál se otec a vyprovázel svou nejstarší dceru pohledem, když utíkala přes přechod pro chodce rovnou k letištní hale.

„Já ti dám bohatou paničku,“ šťouchla ho Gábina do žeber, když už je Klára nemohla slyšet. „Doufám, že se tam s nikým nespustí.“

„Naše dcera?“ vyděsil se Ondřej se smíchem. „Je vzorně vychovaná.“

„Jenže je celá po tobě,“ Gábina se posadila zpátky na svoje místo spolujezdce a zavřela dveře.


Ondřej se usadil za volant a nastartoval. Pomalu vycouval ze svého místa a zařadil se do kolony několika vozidel, které čekaly na výjezd z parkoviště.

„Tak a teď si to, mámo, spolu užijeme,“ položil jí dlaň na odhalené koleno, které měla rozpálené od slunce pražícího přes čelní sklo.

„To jistě, ale ještě se musíme zbavit těch dvou rozhádaných smráďat.“

„Zítra je odevzdáme babičce a budeme mít sami pro sebe celý víkend,“ připadalo mu to vždycky všechno tak strašně jednoduché.


Vůbec mu nedocházely důsledky činů jeho vlastních dětí. Gábina si představovala hned ten nejhorší možný scénář. Zítra odevzdají Johanu a Marka babičce v jižních Čechách na prázdniny a už v pondělí bude tchyně volat, že se to s nimi nedá vydržet. Poslední dobou se totiž jejich dva mladší potomky silně rozcházely v názorech snad úplně na vše. Možná jen kromě toho, jak moc je otravují řeči jejich rodičů. Největší konflikt se vyostřil na společné rodinné dovolené hned na začátku letních prázdnin. Kdy Marek toužil jít do jednoho z největších italských aquaparků, ale Johana zrovna snědla velký oběd a odmítala se svléknout do plavek na veřejnosti.

„Tak nemáš tak žrát, hrošice,“ křičel na ní Marek z vedlejšího pokoje a vztekle praštil dřevěnými hotelovými dveřmi.

„Kdo je u tebe hrošice, ty smrade beďarovatej,“ odpovídala Johana už zavřeným dveřím.

„Tak a dost!“ křikl Ondřej, který měl toho věčného hašteření až nad hlavu. Doma to tolik nevnímal, protože většinu dne trávil v zaměstnání. Gábina ale pracovala z domova a hádky slýchala z horního patra jejich rodinného domu velmi často. Naštěstí už Klára dostala rozum a s mladšími sourozenci se nepřela. Ale ještě v loňském roce panovala taková nevraživost právě mezi oběma děvčaty. Pro Gábinu to tedy nebylo nic nového, jen se vyměnili aktéři dramatických scén a předmětem svárů už nebyly šminky a dívčí oblečení.

„Jdeme všichni do aquaparku, protože jsme se na tom už na začátku dovolené domluvili!“ zavelel Ondřej a je pravda, že v takovém případě si nikdo nedovolil odporovat.


Gábina seděla na terase se sklenkou vína a jen klidně čekala, až se atmosféra uprostřed jejich hotelového apartmá zase trochu vyčistí. Většinou to netrvalo déle než půl hodiny.

Ondřej si přisedl na železnou židli vedle své ženy a zhluboka odfouknul. „Kdybych je zabil, už když se narodili, mohl jsem si ušetřit nervy a podle mě už bych byl i z vězení venku,“ postěžoval si své ženě.

„Začni šetřit,“ odpověděla Gábina úplně klidně.

„Na co?“ nechápal její narážku.

„Chci pokoj na psychiatrii s výhledem do parku a all inclusive. A rozhodně se nenechám hospitalizovat na nějaký dvoulůžák.“

Ondřej se zasmál. „Za jak dlouho ten tajfun zase vychladne?“ hodil hlavou k otevřenému francouzskému oknu na terase.

Gábina se podívala na hodinky a zhodnotila situaci. „Dej jim dvacet minut, pak půjdeme do aquaparku.“


Už za pár minut se ale ve dveřích objevila nejstarší Klára. „Tati, ještě mě napadlo, že byste šli vy dva s Markem do toho bazénu a já bych třeba vzala Johanu na procházku po městě a zašly bychom si někam na zmrzlinu,“ navrhla dost přijatelné řešení.

Ondřej se podíval na Gábinu a ta jen němě přikývla. Takový návrh sliboval alespoň jedno odpoledne v klidu a dokonalé rodinné harmonii. Když totiž trávili čas jen s jedním dítětem, byly to nezapomenutelné chvíle.

„Tak jo, tak toho vzteklouna vytáhni někam mezi lidi,“ sáhl si do zadní kapsy, aby z peněženky vytáhl dvacetieurovou bankovku. „Jo, a Klárko, kdyby ti za ni nějakej Ital nabízel peníze,“ ztišil hlas, aby ho Johana neslyšela. „Tak ber cokoliv ti nabídnou a rychle uteč.“


Klára se zasmála a poděkovala za věnovanou úplně novou modrou bankovku. Vzala sestru pod paží a raději s ní rychle odkráčela rovnou do víru velkoměsta.


Odpoledne strávené jen s dvanáctiletým Markem mezi bazény, tobogány a vodními atrakcemi bylo opravdu velmi příjemné. Gábina se naložila do vířivky a skoro hodinu jen tak relaxovala a nechala myšlenky odplouvat do nevědomí. Civěla do azurově modrého nebe a prostě chvíli vůbec na nic nemyslela. Marek s Ondřejem si naprosto užívali všechny bezpečné i nebezpečné tobogány a zdálo se, že do aquaparku nepřišel otec se synem, ale dva nejlepší kamarádi.

5 hodin před dopadem

Mělník, Česko

Gábina právě zavírala v ložnici poslední černý kufr, který se její síle, ale vůbec nechtěl podvolit. Bojovala s ním už několik minut a on se odmítal vzdát. Dávala jí dost jasně najevo, že je příliš plný a nepřeje si, aby mu ještě někdo zapínal silný černý zip kolem celého obvodu těla.


„Já jsem prostě silnější než ty,“ hekala a z výšky dosedla na jeho vrchní díl. Potom už konečně přestal protestovat a dobrovolně se vzdal. „Co jsem říkala?“ oprášila si dlaně o sebe a chvílí seděla na zapnutém zavazadle, aby si mohla otřít pot z čela, který jí vyrašil po takové záludné námaze.

„Říkala si něco, Gábi?“ ozval se Ondřejův hlas z koupelny.

„Ne, jen jsem vyhrožovala tomu kufru,“ křikla směrem k otevřeným dveřím koupelny, aby přehlušila zvuk tekoucí vody do umyvadla.

„A kdo vyhrál?“ vyšel Ondřej ze dveří jen v trenýrkách a zrovna si přes hlavu přetahoval čisté bílé triko, které na sobě mělo ještě podélné sklady, jak dlouho leželo ve skříni.

„Kdo asi,“ ukázala mu svůj zdvižený biceps.

„S tebou bych se nechtěl dostat do křížku,“ uznale ohrnul spodní ret.

„Tak si nezahrávej, nebo dopadneš jako ten kufr,“ zvedla ze své bojové pozice a předstoupila až před svého manžela.

„Taky mi zapneš zip?“ objal jí kolem boků a přitiskl si ji k sobě.

„Ne, tobě ho rozepnu,“ smála se a Ondřej ji jemně políbil na ústa. Nebyl to žádný vášnivý polibek, jak to dělají nenasytní milenci. Byla to jen pusa plná lásky, vzájemného přátelství a úcty.


V tu chvíli, ale otevřela dveře jejich prostřední dcera Johana. Uviděla rodiče v objetí při polibku a hlasitě si odfrkla. „Nemůžete toho nechat aspoň dneska?“ rozčílila se.

„A copak se děje tak strašně zásadního, že nemohu ani obejmout vlastní ženu, drahá dcero?“ udělal tři kroky směrem k Johaně.

„Někdo mi lohnul kartáč na vlasy,“ pronesla dost zásadní obvinění.

„Můžu tě uklidnit, že já jsem to nebyl,“ projel si prsty sotva centimetr dlouhý porost na své hlavě, protože i když nebyl zrovna před důchodem, vlasy už mu začaly řídnout.

„No, možná by sis ty kudrliny měl rozčesat,“ pozvedla frackovitě levý koutek a se zdviženou hlavou klidně odkráčela z rodičovské ložnice. Ondřej odmítal přistoupit na hru svých dětí, aby řešil každou ztrátu gumičky jako hrdelní zločin. Byly to jejich věci a oni si je prostě musely hlídat. Na druhou stranu oceňoval ostrovtip potomků. Podle něj ho měli totiž jednoznačně po něm.


Ondřej se otočil na Gábinu, která se držela za pusu, aby se nezačala hlasitě smát. „Už aby bylo zítra a my jsme nechávali ty spratky daleko za sebou u babičky.“

„A myslíš, že to tvoje máma s nima zvládne?“ přes její tvář přelétl letmý stín pochybností.

„Neboj se, máma je pořádně zapřáhne, že nebudou mít čas vymýšlet stupidní hádky,“ sliboval Ondřej. „A když by pořád remcali, zavře je ke koze do chlívku.“

„Tebe zavírala za trest ke koze do chlívku?“ podivila se Gábina, protože tuhle historku z jeho dětství ještě nikdy neslyšela.

„Ne, mě ne, protože já byl poslušné a vychované dítě. Ale občas mi tím vyhrožovala.“

Marek s Johanou usedli na zadní sedadla černého Renaultu, co nejdál od sebe. Oba se lepili na svou stranu dveří, aby náhodou nemuseli dýchat stejný vzduch jako otravný sourozenec.

„Takže, dnešní plán je takový, že jedeme na výlet do Koněpruských jeskyní, potom se stavíme někde v restauraci na oběd a budeme dál pokračovat k babičce a nechci slyšet žádné odmlouvání,“ varoval Ondřej, když usedl za volant. „A bude to bez hádek, jinak vás vysadím někde po cestě a naprosto klidně vás tam nechám. A to myslím vážně,“ zvedl varovně prst, ale ani jeden z nich si nedovolil protestovat.

„Maminka souhlasí?“ otočil se na svou ženu a ta jen tiše přikývla.

„Hustý, jeskyně,“ křikl Marek nadšeně a vylovil ze zadní kapsy chytrý mobil, kde okamžitě zapnul internet. Vyhledal na Googlu Koněpruské jeskyně a začal předčítat všechny zajímavosti a hlavně hledal v provozním řádu jeskyní, zda se tam smí fotografovat.


Johana otočila oči v sloup. A aby nemusela jeho otravný hlas poslouchat, strčila si do uší sluchátka a zapnula hudbu v novém mobilu. Ten dostala teprve před dvěma měsíci k narozeninám. Lepší bude poslouchat milovaný K-pop než nějakou přiblblou debatu o netopýrech.


Za celou hodinu jízdy se naštěstí neozývaly žádné hádky, ani nepříjemné pošťuchování, protože Marek se věnoval čtení nejrůznějších zajímavostí a recenzí o nejdelším jeskynním komplexu v Čechách. A Johanu zajímala jen mega hustá korejská hudba.

„Jak dlouho trvá prohlídka?“ otočila se Gábina na syna, když jim do cíle zbývaly poslední kilometry.

„Píšou tady padesát až šedesát minut,“ předčítal z mobilu a přitom se nahnul mezi sedačky, aby ho rodiče lépe slyšeli. „Konstantní teplota uvnitř je asi deset a půl stupně.“

„Vezmete si s sebou mikiny,“ máma okamžitě přemýšlela nad rizikem možného nachlazení.


„Jo, a je tam dohromady 533 schodů, tak aspoň naše hrošice trochu vypotí sádlo,“ otočil se na sestru, která měla naštěstí sluchátka zastrčená hluboko v uších a přes ukřičenou korejštinu neslyšela bratrovy narážky.

„Marku, přestaň!“ okřikla ho Gábina. „Johana přece vůbec není tlustá. Víš, co by se mohlo všechno stát, kdybys jí to pořád opakoval dokola?“

„Nežrala by?“ pozvedl udiveně obočí a dodal: „Zbylo by víc na mě.“

„Je jí čtrnáct, je ve zranitelném věku. Mohla by začít blbnout a třeba držet nesmyslné diety,“ upozorňovala ho stále klidným hlasem. Snažila se mu vysvětit, aby se sestřiným zdravím takhle nehazardoval. Sama si dobře pamatovala, jak složité pro ni bylo dospívání, když všechny její spolužačky měly minimálně o deset kilo méně. Ale také o polovinu menší prsa a zadky. A vůbec nic ženského na nich tehdy nebylo. Na rozdíl od Gábiny, která byla odjakživa holka krev a mlíko.

„Tak a jsme tady,“ utnul dietologickou debatu Ondřej na parkovišti uprostřed lesního porostu. Zatáhl ruční brzdu a vypnul motor automobilu.


Marek si pečlivě sbalil všechno do batůžku, co nutně potřeboval. Měl s sebou fotoaparát, baterku a hlavně svačinu a pití. Několik nožů ze své sbírky, měl poschovávaných po malých kapsičkách, aby máma nevěděla. Byl přesvědčený, že se jednou můžou hodit. Teplou mikinu si potom uvázal kolem sebe a byl připravený vyrazit na dobrodružnou výpravu.


„Proč si s sebou bereš svačinu?“ divila se Johana. „Ty budeš jíst během hodinové prohlídky?“

„Já si to totiž můžu dovolit,“ ušklíbl se a Gábina vkročila mezi ně, aby zabránila další šarvátce, ke které se začalo rychle schylovat.

„Vezmi si mikinu, Johano,“ upozornila ji matka. „Bude tam dost zima.“


Ondřej po vzoru svého syna přehodil velký černý cestovní batoh přes záda a kolem pasu si uvázal mikinu. Gábina si svůj teplý vlněný svetr přehodila přes předloktí a nechala se vést manželem do kopce, kudy turistické směrovky slibovaly vstup do jeskyní. Na prostorném plácku před pokladnami byla ještě navíc buňka se suvenýry a hned dva stánky s občerstvením. Přímo proti nim z lesa zrovna vycházela minulá výprava, která už svůj dobrodružný zážitek měla za sebou.


Další prohlídka začínala asi za dvacet minut. Přesně ve dvanáct hodin se vydají do podzemí, aby prozkoumali rozlehlé jeskynní dómy, krápníky a Marka nejvíc zajímala penězokazecká dílna v nejvyšším patře komplexu.


Ke vchodu do jeskyně se muselo za průvodcem sestoupit po strmé cestičce a několika betonových schodech. Těsně před vstupem vzal Ondřej vzadu za krkem obě své děti a lehce je zmáčkl. Zabolelo to, ale ani jeden z nich si netroufl nahlas vykřiknout. Poznali, že jde o výhružku.


„Varuju vás, jestli tam uděláte ostudu! Doufám, že už jste na tolik velcí, že vám nemusím zdlouhavě vysvětlovat, co to znamená, že se budeme chovat slušně a nebudete se hádat,“ šeptal hrozivě. Dělal to nerad, ale bohužel s jeho puberťáky se jinak zacházet nedalo.

„Ano, tati,“ souhlasili nakonec oba s bolestně přimhouřenýma očima. Ondřej pustil útlé dospívající krky a oba si začali masírovat postižená místa. Otisky otcových prstů zanechaly na kůži dlouhé táhlé červené stopy ještě několik minut.

„Cos jim říkal?“ v té chvíli je dohnala Gábina a zajímala se, proč oba mlčí a tváří se zaraženě.

„Nic, jdeme na prohlídku, miláčku,“ vzal svoji ženu kolem ramen. „Jen jsem je prosil, aby neudělali ostudu.“


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com


Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM

30 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page