• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 4. díl: Asteroid VAAZ-EK 2911 právě vstupuje do zemské atmosféry

Čtěte čtvrtý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.



„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe


3 hodiny před dopadem

Londýn, Velká Británie

Seznámení s rodinou, která Kláře nabídla na několik dalších měsíců domov, bylo poměrně rozpačité. Svou angličtinou si vůbec nebyla jistá, i když poslední roky se jí hodně věnovala. Byl to její sen odjet pracovat jako au-pair zrovna do Velké Británie. Milovala tu zemi, milovala jejich kulturu a slovo Angličan pro ni bylo synonymum pro výraz gentleman. I když mnoho Angličanů do téhle doby nepoznala. V Londýně strávila zatím jediný týden se školním zájezdem. Přesto ji sem něco táhlo tak mocnou silou, které nebyla schopná odolat. Za úspěšné složení maturitní zkoušky jí rodiče dovolili odložit o rok studium na vysoké a zaplatili odlet a začátek pobytu v nejbáječnějším městě v celé Evropě. Otec snad tisíckrát prověřoval agenturu, která měla Kláře místo zajistit, aby náhodou nedošlo k nějaké nepředvídatelné události. A to, že by přijela do Londýna a nikdo na ni na letišti nečekal, by byl asi ten nejmenší problém.

V obrovském a honosném řadovém domě rodiny Fullerových měla dokonce svou vlastní ložnici, která byla rozhodně větší, než dětský pokoj, o který se doma dělila se sestrou. Navíc tohle nebyl pokojíček pro děti, ale opravdická ložnice s manželskou postelí. S vysokou matrací skoro tak velkou jako měla princezna na hrášku. Jen s tím rozdílem, že Kláru ráno nebolela záda a neměla modřiny po celém těle. Naopak, vyspinkala se doslova do růžova. Vstávala poměrně brzy, aby se pečlivě nalíčila, oblékla a upravila. Musí vypadat reprezentativně, než sejde dolů do kuchyně, kde jí hospodyně připravila snídani. Vůbec netušila, že Fullerovi jsou na tom tak, že mají dokonce vlastní hospodyni. Ale když si mohou pořídit au-pair na hlídání dětí, proč by si nemohli dovolit i hospodyni.


„Dobré ráno,“ pozdravila trochu poplašeně a přešlapovala ve dveřích do jídelny, dokud ji paní domu nepozvala ke stolu.

„Claire, dobré ráno, posaďte se,“ vyzvala ji paní Fullerová. U stolu už přitom seděla celá rodina, britští manželé a jejich dva synové desetiletý Peter a osmiletý James. Kláru napadlo, jestli jsou tihle mladí slušně vychovaní gentlemani doopravdy takoví. Co když se za jejich roztomilými tvářičkami skrývají ďáblové a ona je nedokáže ukočírovat?

„Dobré ráno, chlapci,“ podala jim oběma ruku. Peter s Jamesem ji bez okolků přijali a přitom se na ni usmáli.

„Claire,“ oslovila ji znovu paní domu, která evidentně v téhle rodině nosila kalhoty, protože pan Fuller ještě od jejího příjezdu nepronesl jediné slovo. Možná kromě pozdravu. „Vymysleli jsme s manželem, že bychom mohli odjet na týden na chatu do hor, na jakousi společnou adaptaci, abychom se lépe poznali. Hlavně vy a tady chlapci. Co byste tomu řekla?“


Kláru ta nabídka trochu znejistěla. Hlavně ten pojem do hor. Měla plný kufr letních svršků, tílek, plavek a kraťasů, ale rozhodně si nevzala nic, co by se dalo použít v horách. A mají v Anglii v horách v létě sníh nebo to bude stejné jako odjet v srpnu do Krkonoš?

„Ráda s vámi pojedu na adaptační dovolenou,“ přiznala nejistě a zbrkle zamíchala kávu v porcelánovém hrnku s podšálkem. Lžička příliš hlasitě zacinkala a Klára s hrůzou zjistila, že malá odporně hnědá kapka dopadla na sněhově bílý ubrus. Orosila se a přemýšlela, zda si paní domu jejího faux-pas všimla.


„Jenže jsem si s sebou nepřibalila žádné věci, které by se mi hodily v horách.“

„O to vůbec nemějte starost. Hned po snídani vás Louis vezme do obchodu a nakoupíte si vše, co budete potřebovat. Doufám, že lyžujete. Věřím, že si to společně užijeme,“ usmála se na ni paní Fullerová, ale Klára si nebyla jistá, jak moc to bylo upřímné. „Odpoledne potom strávíte s chlapci na zahradě, aby vám ukázali, jaké hry rádi hrají.“


Klára vůbec neměla představu, kdo je ten Louis. Možná jejich řidič, když mají hospodyni, proč by nemohli mít kompletní vybavení i ve služebnictvu.


Louis se objevil v jídelně hned po tom, co Klára dožvýkala poslední bílý toast. Měl rozčepýřené vlasy na všechny strany a ještě zíval, když si sedal ke stolu. Na kořeni nosu měl posazené kulaté vědátorské brýle a košili měl špatně zapnutou ob jeden knoflík. Posadil se naproti ní vedle malého Jamese a laškovně ho pocuchal ve vlasech.

„Tohle je náš nejstarší syn Louis,“ ukázala na něj paní Fullerová a Louis jen zvedl pravou dlaň Kláře na pozdrav. Hned se vrhnul po velké míse s míchanými vejci a slaninou a naložil si na talíř pořádný kopec.


„Ty si zase v noci pozoroval hvězdy?“ ptal se Peter svého nejstaršího bratra.

„Jo, šel jsem spát až někdy ve čtyři,“ přiznal nejstarší bratr s hlasitým zívnutím. „Pozoroval jsem ten asteroid, který prolétá kolem Země. Teď už je nádherně vidět. Skoro to vypadá, jako kdyby letěl přímo na nás.“


Paní Fullerové se zřejmě tohle chování moc nelíbilo a jen nechápavě zavrtěla hlavou. Ale asi nechtěla před Klárou vyvolávat hádku se synem a tak raději mlčela. Kláru napadlo, že tohle by její máma nevydržela a určitě by Marka zpohlavkovala nebo alespoň napomenula. Klidně i před návštěvou. Před cizím člověkem. Ale taky si dovedla představit bratrovu reakci na napomenutí. Určitě by došlo k hádce. Byla to poslední dobou taková rodinná tradice.


Louis Kláru zastavil, když stoupala po schodech směrem do své ložnice. „Půjdeme do toho obchodu, aby sis nakoupila něco na chatu?“ opřel se oběma rukama o bílé dřevěné madlo schodišťového zábradlí.

„Určitě ráda, můžu klidně hned, nemám toho moc na práci,“ pousmála se nejistě.

„Převléknu se a za deset minut se sejdeme před domem,“ odsouhlasil.


Klára byla v podstatě připravená hned. Jen si vzala malý batůžek, kam zastrčila peněženku a doklady, víc na takový nákup nepotřebovala. Ještě se zkontrolovala v zrcadle. Vlasy byly stále perfektní a červené upnuté triko s krátkým rukávem, taky sedělo dobře. Přichystaná byla přesně za tři minuty, ale bála se vyběhnout před dům, aby nevypadala nedočkavě. Několikrát přešla ještě od své postele k oknu a zahleděla se dolů na chodník. Londýnské ulice vypadaly tak čistě a spořádaně. Nebo alespoň tomu tak bylo v téhle ulici. Jediné, co jí děsilo, byly všechny ty domy v okolí. Vypadaly totiž stejně, přesně jeden jako druhý. A nejen v téhle ulici, ale i v těch všech okolních. Kdyby se ztratila někde v davu, určitě by nebyla schopná najít cestu zpátky. Musí si nutně zapamatovat adresu Fullerových. Věděla jen, že je to Cavendish Road, jenže z mapy zjistila, že je to nejdelší ulice v téhle čtvrti. A číslo domu bylo 21 nebo 51? Rozhlédla se z okna a pátrala po něčem, co by její nový domov od ostatních odlišilo. Nějaký konkrétní bod. Něco podle čeho by se mohla orientovat. Ale nemohla nic najít.


Dole na ulici se objevil Louis a díval se přímo na ni. Přes zavřené okno ho neslyšela, ale z jeho gestikulace pochopila, že už má jít za ním dolů. Přikývla a rozeběhla se rovnou ke schodišti. Venku se ještě otočila na dům a nad dveřmi zahlédla číslici 21. To si musí zapamatovat. Jasně – Voko bere!


„Půjdeme pěšky, je to jen kousek, aspoň si prohlédneš okolí,“ řekl Louis, který si ve svém pokoji vyměnil košili za čistou kostičkovanou verzi a knoflíčky měl tentokrát spořádaně zapnuté, tak jak správně měly být.

„A co vlastně studuješ?“ zeptal se možná spíš proto, aby řeč nestála, když společně vykročili ulicí směrem na jih.

„Teď jsem udělala maturitu a příští rok se budu hlásit na vysokou školu. Chtěla bych určitě nějaký obor s angličtinou nebo francouzštinou, možná učitelství,“ vysvětlovala Klára. „A ty? Studuješ?“

„Jo, jednou ze mě doufám bude astronom. Ale jsem teprve v prvním ročníku.“

„Jako budeš dělat horoskopy a tak?“ úplně nechápala význam toho slova.

„Ne, spíš zkoumat vesmír, hvězdy a planety,“ upřesnil s takovým prapodivným úsměvem, jako kdyby si o ní myslel, že inteligentní zrovna nebude. Zastyděla se.

„Aha, no já toho o vesmíru moc nevím, nějak mě to nikdy nechytlo,“ přiznala se stydlivě.

„Je to hrozně zajímavé. A koukat v noci na hvězdy dalekohledem je prostě nádhera. Někdy ti to ukážu,“ slíbil. Klára si uvědomila, že vlastně u snídaně zaslechla debatu o hvězdářském dalekohledu.


Cesta do nejbližšího nákupního střediska jim zabrala sotva patnáct minut. Ale protože ani chvíli nemlčeli a zdálo se, že si čím dál tím víc rozumějí, Klára ani nevnímala prostředí londýnských ulic. S každou větou si připadala jistější v Louisově rodném jazyku a odvažovala se použít i složitější anglická slova. Louis na ni nebral žádné ohledy a komunikoval s ní úplně stejně jako se svými přáteli. Nezpomaloval a ani se nesnažil lépe artikulovat. To jí vyhovovalo, musela nad každou větou přemýšlet a pekelně se soustředit.

V oddělení sportovních potřeb si vybrala tu nejlevnější bundu a dlouhé kalhoty, naštěstí na všechno měli letní slevy a tak se nemusela bát, že tučné konto od rodičů utratí hned první den. U kasy ovšem Louis vytáhl vlastní peněženku a zamával na prodavače kreditní kartou.


„Počkej, to nemůžeš,“ zhrozila se, protože neviděla jediný důvod, proč by za ni Louis měl platit její oblečení.

„Buď v klidu,“ ujistil ji s úsměvem. „To je tátova karta, půjčil mi ji, abych ti to zaplatil, když tě zvou na nehlášenou zimní dovolenou.“

„Aha,“ zastyděla se a připadala si jako chudá příbuzná, o kterou se musí někdo postarat. „Tak děkuju.“

„Neměj obavy, tatínkova karta si úbytku tolika liber možná ani nevšimne,“ mávl rukou.


Klára převzala igelitovou tašku s nákupem, vychovaně se rozloučila s prodavačem a společně vyšli z obchodu.

„Nemáš chuť třeba na zmrzlinu?“ napadlo Louise. „Já totiž docela jo.“

„Můžeme si dát zmrzlinu, ale tentokrát platím já,“ vymínila si Klára, i když ještě včera večer byla rozhodnutá, že musí šetřit každou libru. Nemůže si dovolit za měsíc volat rodičům, že jí nezbývají žádné peníze. Natož, když ani pořádně nevěděla, kolik jí Fullerovi za hlídání Jamese a Petera budou platit. Od agentury nějakou představu měla, ale z doslechu a od známých věděla, že mnohdy tihle zbohatlíci platili víc, než bylo původně ve smlouvě. Obzvlášť, pokud byli s au-pairkou spokojeni. A Klára byla rozhodnutá, že Fullerovi z ní musí být doslova nadšení, ať to stojí, co to stojí.


S igelitkou a se zmrzlinou vyšli ven před obchodní dům a slunce už pořádně pálilo. Ostré světlo doslova pálilo do očí. Ještě, že si Klára vzala do vlasů sluneční brýle. Původně to sice byl jen módní doplněk, ale teď mohla ukázat, že si je vzala zcela úmyslně. Nasadila si je na oči a podívala se na oblohu. Něco ji tam upoutalo. Byla azurově modrá a neplul na ni ani jediný bílý obláček. V dálce viděla velikou světelnou skvrnu, která se celkem rychle zvětšovala. Ze žluté se začínala pomalu měnit v nachově zelenou. Nikdo si toho nevšiml, na ulici stále panoval poměrně čilý ruch a všichni měli příliš napilno, než aby se koukali na nebe. Ti, co neměli sluneční brýle, si zakrývali oči dlaněmi, aby jim ostré slunce nepoškodilo zrak. To, že světlo nevychází ze slunce, si ale nikdo nevšiml.


Louis si všiml, že Klára něco nad sebou pozoruje a zvedl hlavu. Obvykle ho denní obloha vůbec nezajímala, pokud se nedělo něco neobvyklého. Za to v noci chodil se zdviženou hlavou a pozoroval světélkující body nad sebou. Taky se mu několikrát stalo, že narazil do dopravní značky na chodníku, nebo si zvrtnul kotník, když zrovna končil obrubník.

Jenže to co uviděl nad sebou tentokrát, bylo dost neobvyklé, aby ho to nechalo ledově klidným. Údivem otevřel pusu a ztuhnul. Zmrzlina se mu pomalu rozehřívala v rukách a v jemném čůrku začínala stékat na prsty. To ale nebylo vůbec důležité. On totiž přesně věděl, co znamená to světlo na obloze. Vždyť se na to včera večer díval. Věděl, že je příliš blízko, ale tady to bylo jasné.


Asteroid VAAZ-EK 2911 právě vstupuje do zemské atmosféry.

„Co je to?“ zeptala se Klára a pořád pozorovala zvětšující se světelný bod. Dokonce ji napadlo, že je to letadlo nebo vrtulník, které letí příliš rychle.

„Utíkej!“ zašeptal jí Louis.

„Cože? Proč? Kam?“ vůbec nechápala, co tím jedním slovem chtěl říct.


Nebyl čas na vysvětlování. Louis věděl, že mají sotva minuty, aby se dostali do úkrytu. Vyrazil jí zmrzlinu z ruky na chodník, aby jim nepřekážela. Tu svou poslal na druhou stranu směrem k obchodnímu centru a chytil Kláru za ruku. Rozhlédl se a přeběhl silnici na jiném místě, než byl vyznačený přechod. Klára dostala strach. Vůbec netušila, proč se najednou začal chovat tak divně. Vždyť je to jen nějaké světélko na obloze a on začne takhle utíkat jako splašený? Navíc měla na nohou jen žabky a v těch se vážně moc dobře neběželo.


„Počkej, co blázníš, vždyť váš dům je na druhou stranu,“ snažila se ho zastavit. Neposlouchal.

„Tohle není jen nějaké světýlko na obloze. Tohle je asteroid, který se řítí na Zemi. A vážně je pořádně veliký. Musíme se schovat do nejbližšího krytu,“ křičel na ni. Vůbec neměl snahu o to, aby jí to vysvětlil klidně a rozvážně.

„A kam běžíme?“

„Musíme do nejbližšího krytu,“ zopakoval a přitom se mu třásl hlas.


Znovu se podívala nad hlavu a všimla si, že světlo bylo daleko zářivější než před minutou. Musela i přes brýle přimhouřit oči. To už hlavy k obloze zvedali i ostatní kolemjdoucí a nechápavě si stínily dlaněmi pohledy.

„Nedívej se do toho světla!“ varoval ji. „Může ti to popálit sítnici. Hlavně utíkej.“


Ještě v běhu na ni volal, že nejbližší kryt je pod stanicí metra na Clapham South. Ale to mohlo být Kláře úplně jedno. Kdyby se jí teď ztratil, stejně vůbec neměla potuchy o tom, kde je nějaká stanice metra. Bylo jí divné, že ostatní neutíkají, copak oni o hrozícím nebezpečí nemají žádné tušení? A proč jim to Louis neřekne?


Uplynulo sotva osm minut, než doběhli ke vchodu do podzemky. Klára mezitím po cestě ztratila obě dvě žabky a utíkala teď bosky po rozpálených dlažebních kostkách. Ale nevnímala horkost od nohou, protože se jí zmocňovala panika. Odvážila se znovu pohlédnout vzhůru a zjistila, že světélkující bod se proměnil v tlustou silnou čáru, která se rozprostřela po celém výhledu mezi vysokými domy Londýna.


„Nedívej se tam!“ křikl Louis výhružně a ona prudce sklopila hlavu. Jas rychle nabíral na intenzitě. Když byly jen pár kroků před vchodem do podzemí, Louis na ni skočil a zavelel, aby okamžitě zavřela oči. Neměla důvod ho neposlechnout. Zastavila se a cítila, že není schopna popadnout dech. V boku ji nesnesitelně píchalo, ale pořád v ruce svírala svou igelitovou tašku s nákupem ze sportovního oddělení. Uslyšela vedle sebe vyděšený ženský křik a hlasitý hovor, ale nerozuměla jednotlivých slovům. Mozek odmítal překládat anglické věty do její mateřštiny, aby chápala jejich obsah. Neodvážila se ani pootevřít oči a držela víčka pevně přivřená k sobě. Neviděla za nimi černou tmu, ale bílé oslnivé světlo. Takhle nějak si představovala přechod do posmrtného života. Cítila Louisovu ruku, která jí přitiskla dlaní oči pevněji k hlavě. Snad jako kdyby jí mohly oči vypadnout z důlků, kdyby si na to nedávala pozor. Jenže pořád měla sluneční brýle a ty ji tlačily na kořen nosu.


Podle narůstajícího řevu a paniky už zřejmě Louis nebyl jediným, kdo pochopil, co se dělo. Někdo do nich vrazil a ona najednou ztratila kontakt s jediným člověkem, kterého v téhle lidské džungli znala. Odvážila se otevřít oči.


Louis musel odstoupit o pár kroků, ale už se k ní vracel. Masa lidí se teď tlačila k východu z metra a on ji znovu chytil za ruku, aby se mu neztratila mezi všemi těmi cizinci. Někteří lidé kolem nich seděli na chodníku a drželi si dlaně přitisknuté na obličeji. Jedna žena v minisukni a červených lodičkách seděla na chodníku s roztaženýma nohama a panicky řvala jako smyslů zbavená. Vůbec nemyslela na etiketu, že je jí vidět krajkované spodní prádlo a jen volala: „Pomoc, já nevidím. Pomozte mi někdo!“


Nikdo jí nepomohl. Každý měl starosti sám se sebou. Klára si chvíli pohrávala s myšlenkou, že se k ženě skloní a pomůže jí dostat se na nohy, ale to už se na ni namačkali další a proud lidských těl ji zanesl na schodiště do podzemky.


„Pozor na schody,“ volal na ni hlasitě Louis, aby ho v tom davu a křiku vůbec slyšela. Pořád jí pevně svíral dlaň, že cítila mravenčení v konečcích prstů. Měla pocit, že jí z ní odtéká všechna krev. Ale nejvíc se bála toho, že ji pustí a ona už ho nikdy neuvidí. V tuhle chvíli se pro ni stal tím nejbližších člověkem na celé planetě, i když ho znala sotva pár hodin.


Byly už v polovině prudce klesajícího schodiště, když starší muž přímo před ní upadl a skulil se o několik schodů níž. Louis ji zatáhl na svou stranu, aby se ležícímu chlápkovi vyhnula a nesmetl ji s sebou. Museli pořád zůstat na nohou, aby se dostali až dolů bez zranění. Klára nakopla jeden z betonových schodů a ucítila prudkou bolest v pravém palci. Nehodlala se ale zastavit, aby si svoje zranění prohlédla. Na to všechno bude čas. Jakmile se dostanou do bezpečí.


Když seskočili z posledního schodu, Louis prudce zatočil doprava. Směrová šipka nad jejich hlavou hlásala něco jako turistická atrakce, ale Klára si tím nebyla jistá, protože to v té rychlosti nedokázala přečíst. V pulkulatém tunelu se před nimi objevily otevřené železné dveře. Byly tak malé, že jimi mohl prolézt sotva jeden člověk. Utvořila se tam fronta a lidé ze zadní části se snažili dostat, co nejrychleji dopředu a naráželi jeden do druhého. Celý zástup se vlnil jako rosolovitá hmota v hrnci, kterým někdo zaklepal ze strany na stranu. Slyšela zepředu hlasy, že se nějaký mužský hlas dožadoval zaplacení vstupného. Nakonec ale prohrál bitvu s takovou masou, protože se fronta konečně pohnula směrem ke vchodu a lidé se začali hrnout dovnitř.


Klára prolezla úzkými železnými dveřmi před Louisem. Musela překročit zvýšený práh, který jí dosahoval do poloviny lýtek a čekala, až se za ní dostane i její zachránce. Za železnou ochranou začínala panika lehce povolovat a lidé se nehnali jako šílení. Už jenom běželi dolů po betonových schodech na jejichž konec vůbec nebylo vidět.


„Doufám, že se sem rodiče a kluci dostanou včas,“ ohlédl se Louis na dveře, které byly doslova zacpané masou z lidských těl.


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com


Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM

Přihlašte se k odběru novinek

  • White Facebook Icon
  • Instagram sociální Icon