Čtěte pátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
2 minuty po dopadu
Varna, Bulharsko – 229 km od místa dopadu
Petra a Lukáš právě opustili malý obchůdek s potravinami vedle nočního baru s příznačným názvem Godzilla. Nakoupili si šampaňské a nějaké víno na večer. Byl to jejich poslední večer na vysněné dovolené v Bulharsku. Lukáš na to šetřil několik měsíců, aby mohl Petru odvézt k Černému moři a tam ji konečně požádat o ruku. Chodili spolu už šest let a tak to nějak všichni od nich očekávali. Petra přehopsala silnici k terasovité cukrárně, která ležela přímo na pláži a usmála se na svého snoubence. „Dáme si zmrzlinu?“ zaradovala se. Nikdy totiž nejedla tak dobrou, jako tady ve Varně. Možná to bylo tím mořským vzduchem nebo pocitem, že spolu s Lukášem vyrazili na první zahraniční dovolenou, ale byla rozhodně nejlepší.
„Tak si vyber. Jakou chceš?“ přehodil si tašku s nákupem do druhé ruky, aby mohl ze zadní kapsy šortek vytáhnout peněženku s posledními drobnými, které jim zbyly. Stejně už je zítra ráno čeká jen odjezd na letiště a cesta domů.
Petra samozřejmě nezapomněla vytáhnout mobilní telefon a vyfotit svoje tři kopečky zmrzliny, které jí snědý prodavač podal přes pult. Okamžitě snímek odeslala na Facebook s příznačným komentářem: „Poslední den na dovolené s miláčkem.“ Potvrdila nově vytvořený příspěvek a políbila Lukáše na tvář, aby mu za zmrzlinu poděkovala.
V tom se na nebi objevila obrovská jasná žhnoucí koule. Vytvořila tak silný jas, že ji dočista oslepil. Bylo to tak strašně rychlé. Nebylo možné na nově vzniklou situaci jakkoli zareagovat. Petra upustila zmrzlinu na zem a chytila si dlaněmi oči. Nic neviděla, jen jasné bílé světlo.
„Lukáši, Lukáši!“ volala v naprosté panice a hysterii.
„Petro?!“ slyšela zašeptat svoje jméno jen kousek od sebe, ale neviděla ho. Nemohla se ho dotknout. Šátrala rozklepanýma rukama po kamenné dlažbě chodníku, ale všude bylo jen prázdno. Prsty tápala po dlažebních kostkách. Nebyl tam, Lukáš nikde nebyl. Lidé začali křičet a někteří v narůstající panice utíkali všemi směry. Někdo ji bolestivě nakopl do zad, až jí ze slepých očí vytryskly slzy bolesti.
„Lukáši,“ zkusila znovu zavolat, ale neozval se. Už ho u sebe neslyšela. Pak si uvědomila přítomnost horkých kapiček potu na jejím čele a na zádech. Vzduch se prudce oteplil.
A pak bylo ticho!
Nebolelo to, nic necítila. V té samé vteřině, co ležela sama, opuštěná a slepá na špinavém chodníku, ji sežehl ostrý plamen. Pět tisíc stupňů Celsia, skoro dvakrát vyšší teplota, než která panuje na povrchu Slunce.
O ničem už nevěděla.
4 minuty po dopadu
Budapešť, Maďarsko - 1007 km od místa dopadu
Dmitryi si přehodil černý pracovní kufřík do levé ruky a vyšel z budapešťské letištní haly na silné letní slunce. Nasadil sluneční brýle, protože slunce vyzařovalo příliš silný bílý svit. Naposledy byl v Budapešti na začátku léta, ale takové teplo jako dnes tu ještě nezažil. Čekala ho důležitá pracovní schůzka a vůbec se mu tam nechtělo. Obzvlášť po tom, co se doma těsně před odletem pohádal s Tamarou. Nechtěla, aby rušil předčasně dovolenou. Sliboval jí, že zůstane s ní i s dětmi alespoň pár dní na chatě u jezera. Příliš často mu ale poslední dobou dovolené nevycházely. Jak postupoval ve firmě na vyšší a důležitější místa, bylo zapotřebí, aby pracoval denně víc a víc hodin. Tamara trávila většinu času s dětmi sama. I když nebylo nezbytně nutné, aby chodila do práce, protože Dmitryi vydělal peněz dost. Ale pro ni byl takový způsob života nepřijatelný. Chtěla mít rodinu pohromadě. Děti odrůstaly dětským botám příliš rychle a z táty znaly jen široká záda v dokonale padnoucím obleku těsně předtím, než se za ním zase zavřely dveře.
Když nasedal do taxíku na letištním parkovišti, dokonce uvažoval, že po návratu do Moskvy promluví s generálním ředitelem a buď podá výpověď, nebo si vynutí úpravu pracovní doby. Ale vůbec netušil, jak by to měl udělat. S panem ředitelem nebyla mnohdy zrovna kloudná řeč. Sám rodinu nikdy neměl a tak pro něj tyhle litanie zaměstnanců vůbec nic neznamenaly.
„Kam to bude?“ otočil se taxikář se snědou pletí a trikem umaštěným od časné ranní snídaně. I když ten flek na hrudníku vypadal spíš, že už na jeho triku vězel od včerejší večeře.
„Hotel Rila,“ odpověděl suše Dmitryi a zaujal polohu u okénka s podepřenou bradou. Věděl, že to mají do centra skoro tři čtvrtě hodiny jízdy. Pokud ovšem nebude dopravní zácpa. Kolem poledního to bylo dost pravděpodobné.
Zrovna vyjeli na hlavní silnici, když na přední okno taxíku dopadl malý kamínek s ohlušující ránou a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu prasklého pavouka. Taxikář zaklel úlekem, přibrzdil a pozorně si prohlédl rozbité okno. Příliš se tím ale nenechal vyvést z míry a znovu se rozjel, aby se zapojil do kolony projíždějících aut. Ozvala se další rána, tentokrát ale něco padlo přímo na střechu vozu. Dmitryi úlekem nadskočil a napadlo ho, že z nebe padají obrovské kroupy. V takhle slunném letním dni to bylo ale dost zvláštní. Pohlédl z okénka, ale to už se doslova strhla smršť. Intervaly mezi jednotlivými nárazy se zkracovaly.
„Co to, sakra, je?“ křikl taxikář a naklonil se blíž k volantu, aby se mohl podívat k obloze.
Velký bílý oblý kámen ve velikosti fotbalového míče prolétl přímo předním sklem a narazil taxikáři do obličeje tak prudkou silou, že ho okamžitě omráčil. Z čela mu začala srčet krev. Dmitryi netušil, co má dělat. Zatřásl s řidičem, ale ten neodpověděl. Další náraz dopadl těsně nad jeho hlavu a vytlačil hlubokou prohlubeň ve střeše automobilu. Tohle už nebyla legrace. Budapešť zasypala zřejmě sprška neznámých meteoritů, napadlo ho jako první. V Rusku už se několik měsíců mluvilo o nějakém asteroidu, který se blíží a neblíží k Zemi. Ale nikdo nemluvil o meteoritickém dešti. To se zase jednou vědci vytáhli se svými odhady počasí, pomyslel si.
Auto se po chvíli začalo pod nárazy bílých průhledných koulí deformovat a Dmitryi věděl, že musí zmizet, co nejrychleji. Měl by se vrátit do letištní haly, aby ho mocné síly v autě neumačkaly, ale musí přeběhnout víc než sto metrů přes volné prostranství. Nakonec neměl na vybranou, otevřel zadní dveře auta a do uší se mu zaryl děsivý lidský výkřik. Lidé z okolních aut, stojících v koloně při nájezdu na dálnici měli stejný nápad. Vybíhali z aut jako splašení a snažili se najít nejbližší úkryt. Mladá žena kličkovala mezi vozy směrem k němu, ale po několika krocích ji zasáhla jedna z koulí do hlavy a ona bezvládně padla k zemi. Bez jediného výkřiku, bez pokusu se bránit letícímu tělesu.
Dmitryho se zmocnil strach a panika. Černý kufřík s tvrdými bočními stěnami, který doposud držel na klíně, si položil na temeno hlavy jako chabou ochranu proti útoku z nebe. Měl pocit, že to ho alespoň částečně ochrání. Rozeběhl se zpátky po silnici a utíkal, co mu síly stačily. Neběžel sám, vypadalo to jako závodní maraton. Desítky lidí kroužily mezi zaparkovanými auty a většinou křičely. Minul muže, který se skláněl nad zkrvavenou manželkou. Hlasitě plakal a láteřil. Dmitryi se ho pokusil zvednout na nohy a donutit ho, aby běžel s ním. Aby našli nějaký společný úkryt. Ten ale nechtěl opustit svou ženu s rozbitou hlavou, i když bylo jasné, že jí už teď není pomoci. Dmitryi ho tam nechal, musel zachránit především sám sebe. Vždyť toho chlápka stejně vůbec neznal.
Další sprcha koulí ho zasáhla do ramene ve chvíli, kdy znovu zvedal svůj pracovní kufřík nad hlavu. Po bílé košili se okamžitě rozlily rudé cákance. I přes neskutečně vysokou hladinu adrenalinu v oběhové soustavě, mu po celém těle projela ostrá řezavá bolest. Musel si přitisknout paži k tělu, aby odrazil největší nápor bolesti. Jenže v tu chvíli si odkryl hlavu, kterou už od náletu úlomků asteroidu nechránilo vůbec nic. Stačila jediná rozžhavená koule o velikosti mužské pěsti, aby ho omráčila a on padl na kolena.
Ještě chvíli lapal bezmocně po dechu. Zrak mu zakryla hustá teplá červená tekutina, která se mu řinula z temene. V uších mu začalo hučet a v tu chvíli věděl, že tohle je konec. V posledních vteřinách svého života myslel na Tamaru a jejich dva dospívající syny. Začal se modlit, aby jeho rodina byla v bezpečí. Je to snad nějaký teroristický útok? Myšlenky se mu mísily jedna přes druhou a jako celek naprosto nedávaly smysl.
A pak přilétl poslední úlomek, který ho vysvobodil. Dmitryi padl rozbitou tváří na sluncem rozpálený asfalt a jeho oči zůstaly dokořán otevřené. Naposledy těžce vydechl a víc už jeho tělo nespolupracovalo.
Malé sklovité kuličky doslova zasypaly celou Budapešť. Náraz asteroidu 2911 VAAZ-EK do dna Černého moře vyvolal příliš vysoké teploty. Většina kamenů vymrštěných do vzduchu se tak vlivem horka roztavila a doslova vypařila. A jako lehký vánek se potom vznesla do atmosféry. Tam ale přísun studeného vzduchu znovu krystaly hornin zkondenzoval. Sprcha skleněných úlomků se tak rozlétla doslova do celého světa.
15 minut po dopadu
Hamburk, Německo - 1886 km od místa dopadu
Desetiletý Misha musel běžet. Z jídelního stolu sebral malé jablíčko a strčil si ho do kapsy. S matkou se ani nerozloučil, měl totiž přesně deset minut, aby doběhl dolů na soutok, kde měl sraz s kamarády. Místo, kde se stékala dvě Labe, tedy Norderelbe a Süderelbe bylo jako dělané na to, aby tam kluci pytlačili. Porybný tak daleko nechodil a ještě ke všemu byli vždycky schovaní v hustém křovinatém porostu. A když je náhodou rybářská stráž zahlédla, když skákali do vody, většinou je stejně nechala být. Co by si porybný počal s pěti desetiletými kluky.
Misha se do Hamburku přestěhoval teprve před dvěma lety s maminkou. Nejdříve to tady nenáviděl a vůbec se nechtěl učit německy. Ale nakonec, když se naučil jazyk a konečně svým spolužákům začal rozumět, našel i přátele. A Hamburk už mu najednou nepřišel jako nejblbější místo na světě.
Misha ještě za běhu po děravé silnici vytáhl z kapsy mobil, aby mohl kamarádům napsat, že bude mít malinké zpoždění, ale že už je na cestě. Dneska je totiž čeká docela velká věc. Jenže jeho telefon neměl žádný signál. Jak je to možné, vždyť tady u řeky měli vždycky plný počet čárek. Takže má zase rozbitý mobil, to bude mít maminka radost. Před prázdninami mu kupovala nový, protože ten předchozí se mu podařilo utopit. Snažil se nemyslet na láteření, které rodiče spustí, jakmile se přizná ke zničení dalšího mobilu. Ale vůbec si nevybavoval, že by ho vystavil nějakým nepředvídatelným vlivům. Nespadl do vody, nekopl do něj, neupadl na zem a dokonce si na něj ani nikde nesedl.
Misha trochu přidal do běhu, co kdyby na něj kluci už nechtěli čekat a šli na číhanou k vodě sami? Jak by asi sám přelézal vysoký plot u toho soukromého pozemku? Ještě pro jistotu přidal do kroku. Teď už doslova sprintoval. Doběhl konečně na obzor, odkud dobře viděl, že kluci na konci ulice ještě stojí. Zastavil se a zvedl ruku, aby jim zamával.
„Kluci!“ zavolal, ale v tu samou chvíli ucítil podivný nápor větru, který mu slova doslova utrhl od úst. Podivná neviditelná věc se řítila přímo na partu jeho kamarádů. Že je to neviditelná příšera mu bylo hned jasné, protože byla celá průhledná a světlo se na ní tak zvláštně lomilo. Když postupovala po silnici směrem k němu, vlnila se podivně ve větru. Byla neuvěřitelně obrovská. Jako kdyby přímo proti nim postupovala nějaká velká a neprostupná stěna. Než stačil vůbec cokoliv udělat nebo cokoliv říct, neviditelná ruka ho chytila kolem pasu a zvedla ho do vzduchu. Misha cítil studený pot, který se mu objevil na čele a na zádech. Obestoupila ho panika a strach. Hladina adrenalinu mu rázem vystoupala na neúnosnou mez. Nadpřirozeně silná paže jím mrštila směrem dozadu jako s hadrovou panenkou. Cítil, jak se mu ruce a nohy doslova rozlétly do všech světových stran. Potom se těsně před ním objevil nějaký obrovský kus světle šedivého kamene. Mihlo se mu to hlavou tak rychle, že se ani nestačil leknout. Vzduchová stěna plná trosek, které nasbírala po tisícovkách kilometrů běhu od místa dopadu VAAZ-EKu, připravila o život nejen Mishu, ale další tisícovky lidí.
Byl to nejhlasitější zvuk, jaký kdy Misha v životě slyšel. Byl tam mocný a hluboký, že mu projel celým tělem a zanechal za sebou větší paseku, než ten nejostřejší nůž. Roztrhl mu plíce a většinu vnitřních orgánů. Všech šest chlapců, které dnes čekal oblíbený rybolov, zabila rázová vlna během několika vteřin.
Síla téhle neviditelné příšery byla ještě po dvou tisících kilometrech silnější než zuřivé tornádo. Trosky měst, které ještě před pár minutami ležely více na jihovýchod, zasypaly celý Hamburk. Během vteřiny město pokryly kusy skla a trosek a další neustále padaly z nebe.
16 minut po dopadu
Paříž, Francie – 2241 km od místa dopadu
Tak dlouho toužila Linda navštívit milovanou Paříž a teď se jí to konečně vyplnilo. Jako studentka si návštěvu francouzského hlavního města nemohla finančně dovolit. Teď už dva roky pracovala v jednom pražském nakladatelství jako redaktorka a konečně si na vysněnou dovolenou našetřila pořádný obnos. Její nejlepší kamarádka Adéla ji v tom nemohla nechat a vyrazila s ní. Konečně pro Lindu přišel den D a stála ve frontě, aby se podívala na celou Paříž pěkně z výšky.
„Já ti říkám, že jestli se mi nahoře udělá špatně, potáhneš mě dolů na zádech,“ vyhrožovala Adéla, které se až na nejvyšší vrchol Eiffelovi věže zrovna moc nechtělo.
„A víš o tom, že když nahoře pustíš dolů korunu, že to nabere takovou rychlost, že s tím můžeš dole někoho zabít?“ svěřovala se nadšeně Linda a znovu v zástupu lidí popostoupily o pár míst.
„To si četla v tom svém průvodci?“ poklepala prsty na tlustou knihu s titulkem Paříž, kterou Linda neustále držela v ruce jako bibli a tiskla si ji na hrudník. Z okraje jí přitom koukaly barevné papírky, kterými měla založená důležitá turistická místa, která podle jejích slov nutně musely navštívit.
„Ne, to psali na internetu.“
„A víš, že bys neměla věřit všemu, co se na netu píše,“ odfrkla si Adéla pohrdavě.
„Náhodou, tomuhle věřím.“
„Tak to můžeme klidně zkusit,“ navrhla Adéla se smíchem a upravila si dlouhé blonďaté vlasy, které jí padaly do očí. Rozpustila si je a znovu si uvázala vysoký culík, aby neposlušné prameny zkrotila.
„Jestli se nahoře nepoděláš, tak klidně,“ ušklíbla se Linda. A byla ráda, že v tomhle vedru nemusí řešit zpocený krk pod hustou dekou z vlasů jako její kamarádka. Ještě, že před pár měsíci poslechla svoji kadeřnici a nechala se ostříhat úplně na krátko.
„Hele a proč jsou tady kolem ty skleněný záterasy?“ ukazovala na vysokou průhlednou stěnu, která se tyčila snad tři metry do výšky.
„To je protiteroristické opatření,“ vzpomněla si Linda, na článek, který četla před pár dny. „Je tu teprve krátce, myslím, že ho dodělali letos.“
„Buď tak laskavá a nemluv o teroristech, když se mnou chceš vyšplhat tam nahoru,“ zvedla hlavu a výška Eiffelovi věže se jí zrovna dvakrát nezamlouvala.
Trvalo skoro dvacet minut, než se dostaly k patě jedné ze čtyř železných noh věže, kde si zakoupily vstupenky až do nejvyššího patra. Do prvního podlaží k restauraci vystoupaly jednou z lanovek, která jezdí třemi podpěrnými sloupy do prvního a druhého patra. A Linda opět ožila. Byl to tak nádherný výhled. Navíc měly štěstí, že byl krásný slunný den a bylo vidět daleko do krajiny.
„To je nádhera, viď?“ rozplývala se téměř dojatě. „Je to jako úplně jiný svět.“
„A jak, že jsme to teď vysoko?“ ptala se Adéla s obavami a kamarádčino nadšení nesdílela. Opatrně nakukovala přes železné zábradlí.
„Myslím, že 52 nebo 54 metrů,“ začala okamžitě listovat svým turistickým průvodcem, aby svou informaci ověřila, což bylo Adéle samozřejmě úplně jedno. „Tak je to 57 metrů nad zemí.“
„No, tos mě moc neuklidnila.“
Linda držela v ruce mobil a natáčela všechno, co kolem sebe viděla. Potom se otočila na restauraci a ještě pořídila parádní detaily podniku, ve kterém si zřejmě vzhledem ke svým úsporám nebudou moci dovolit dát ani dvě kávy.
„Ty Lindo, proč je to nebe najednou oranžový?“ Adéla zrovna koukala do dálky v krajině. Linda se otočila a uviděla to samé. Z azurově modrého nebe se najednou stával sytě oranžový oblak. Skoro to vypadalo, jako kdyby někde v dálce hořel vysoký plamen a jeho záblesky se odrážely po nebi až sem k nim. Ale jak obrovský požár by to musel být, aby ho zahlédly v centru Paříže, když nikde nebyl vidět sebemenší kouř?
„Co to je?“ nechápala ani Linda a lidé okolo se začali zastavovat. Všichni nechápavě pozorovali ten neuvěřitelný výhled na žhnoucí oblohu. Oranžová víc a víc zakrývala modré nebe a město začala zahalovat oblaka tmavého prachu. Najednou se na zem začaly snášet malé černé zuhelnatělé papírky.
„To je popel?“ vykřikla Adéla skoro vyděšeně a snažila se na jeden z nich dosáhnout, aby se přesvědčila, co to padá.
Linda namířila zpátky svůj mobil na výhled z prvního patra a snažila se zdokumentovat to, co právě viděly. Mezi turisty na Eiffelově věži to začalo podezřele šumět. Adéla se přemlouvala, aby nezačala panikařit jako první.
V tu chvíli se podlaha pod jejich nohama začala podezřele třást ze strany na stranu. Jako kdybyste se postavili na vibrační pás, který se obvykle dává kolem pasu. Jenže to vlnění narůstalo mnohem rychleji do velmi nepříjemných rozměrů. Nějaká žena zaječela a v tom se strhla obrovská panika. Lidé se začali tlačit k jedinému východu, kde vedlo dlouhé točité schodiště dolů na pevnou půdu. I když otázkou bylo, jak moc je ta zem dole pevná. Nějaký mladík do Lindy vrazil tak mocně, že jí vypadl mobil z ruky a přeletěl železné zábradlí. Ani se nesnažila ho chytit, spíš se pokoušela zachránit sama sebe. Adéla objala pevně zábradlí, jediný opěrný bod v okruhu několika metrů a rozkročila se, ale ani tak nebyla schopna se udržet ve vzpřímené poloze. Nevěděla, jestli se jí nohy klepou hrůzou nebo tím silným zemětřesením. Linda ji chytila za paži a obě se podívaly do dálky. Paříž měly před očima rozmazanou jako na roztřeseném filmovém záběru. Některé budovy už vzaly za své a k nebi se z různých míst překrásného města zvedal oblak prachu a sutin.
Podezřelé a hlasité skřípání kovu nad jejich hlavami je donutilo zvednout zrak vzhůru. Nejvyšší bod věže se naklonil téměř do pravého úhlu. Prudký náraz smýkl Adélou směrem dozadu a ta najednou zmizela v davu padajících a křičících lidí.
„Adélo, Adélo!“ křičela Linda doslova ochromená hrůzou. Věděla, že zemětřesení trvají sotva pár vteřin možná minutu, ale tohle trvalo už nějak strašně dlouho. Nebo jí to možná jen tak připadalo?
Najednou ztratila pevnou půdu pod nohama a propadala se hluboko do sutin. Něco velkého a silného jí narazilo do levé nohy. Celým tělem jí projela ostrá nesnesitelná bolest. Věděla, že jestli o nohu nepřišla, musí ji mít minimálně na několika místech zlomenou. Pak zády prudce dopadla na něco tvrdého a ostrého. Najednou nemohla popadnout dech. Zasypala jí další vrstva prachu, sutin a železných fragmentů kdysi nejoblíbenější francouzské turistické atrakce. Chtěla zvednout ruce, aby si chránila obličej, ale měla je jako přikované. Nemohla se ani hnout. Všechno jí dopadlo přímo na hlavu, nos a ústa. Jediné na co v tuhle chvíli myslela bylo, aby to už hodně rychle skončilo. Už nechtěla cítit další bolest a strach. Zavřela oči a začala se modlit, i když v žádného boha nikdy předtím nevěřila. Najednou jí došlo, že z tohohle se už nikdy nemůže dostat živá. Její milovaná Eiffelovka jí doslova pohřbila zaživa. Zaživa vlastně ne. Trvalo několik vteřin, než zavřela oči úlevou a vydechla naposledy.
Během necelých patnácti minut po dopadu asteroidu VAAZ-EK do Černého moře se po celém světě rozšířilo zemětřesení o magnitudě 10,8. Kaskáda těchto zemětřesení způsobila, že nestabilní podloží v místech, kde k otřesům dochází často, způsobila další a další mohutné otřesy. Doslova celá planeta se začala otřásat ze strany na stranu po několik dlouhých minut.
1 hodinu po dopadu
Santiago de Chile, Chile – 13 317 km od místa dopadu
Alena s Jindřichem právě začínali druhý týden společné dovolené v úžasném hotelovém komplexu v Santiagu de Chile. Úmyslně si pro svou dovolenou vybrali jižní Ameriku, protože Jindřich nesnášel vysoké letní teploty. Na sklonku července tady nebylo ani dvacet stupňů. Alena si zrovna zkoušela nové červené bikiny, které jí Jindra koupil dnes ráno v hotelovém obchůdku.
„Už mám docela hlad, neskočíme si někam na oběd?“ křičel Jindřich z koupelny, když se Alena nakrucovala před zrcadlem a byla se svým novým módním výstřelkem nad míru spokojená.
„A můžu si předtím skočit do bazénu?“ ptala se a rovnala si prsa velikosti kokosových ořechů do košíčků, aby vypadaly perfektně a symetricky. „Když mám ty nový plavky.“
„Tak se skoč vykoupat sama, já tu na tebe zatím počkám,“ souhlasil nakonec Jindra, protože se mu z hotelového pokoje a od televize vůbec nechtělo. Navíc voda v bazénu neměla teplotu jakou by si představoval.
„Zaplavu si jen pár bazénů a hned přijdu,“ slíbila a omotala si zářivě oranžový ručník kolem těla. K novým plavkám se barevně sice vůbec nehodil, ale jiný tu prostě neměla. Musela se ukázat mezi lidmi v tomhle svítivém.
Odložila si osušku na plastové bílé lehátko u zastřešeného hotelového bazénu a skočila ladnou šipku. Vynořila hlavu nad hladinu a rozhlédla se, jestli všichni viděli, jak umístila svoje dokonalé tělo pod vodní hladinu. Hlavně mužská část osazenstva se nadzvedla na bakelitových lehátkách. Chilané i ostatní cizinci, kteří tu byli bez svých drahých poloviček, si dokonce troufli jejímu skoku zatleskat. Alena měla radost, že byla opět nepřehlédnutelná. Smyslně si stáhla dlouhé tmavé vlasy dozadu, aby odhalila uši i krk a přitom vnímala všechny ty signály, které k ní muži kolem vodní hladiny vysílali.
V tu chvíli se najednou dno bazénu začalo podezřele chvět. Alena se poplašeně rozhlédla kolem sebe. Všechny žádostivé a chtivé výrazy zmizely z mužských tváří v jediné vteřině. Chilané okamžitě pochopili, co se blíží za katastrofu. Přece jen Chile nebylo zrovna seismicky stabilní zemí. Rozpřáhli ruce, rozkročili nohy a přikrčili se. Evropanům došlo, co se děje až ve chvíli, kdy se země rozkymácela ze strany na stranu a zřejmě každý by pochopil, že jde o skutečně silné zemětřesení. Alena se snažila dostat z bazénu, ale neustále jí vlivem nárazů klouzaly bosé nohy po dlážděném dně a téměř po každém kroku jí hlava zajela zpátky pod hladinu. Musela znovu vyplavat, odhodit si dlouhé mokré prameny z čela, aby viděla, kterým směrem se má vydat. Nikdo z chlapů, které tolik okouzlila svým ladným skokem, si jí najednou nevšímal. Nikdo neměl snahu jí pomoci, každý se staral jen sám o sebe.
Další krok. Znovu jí sklouzla noha a Alena se ponořila pod hladinu. Chtěla máchnout rukama a znovu se dostat na hladinu, aby dostala do plic čerstvý vzduch, ale temenem hlavy prudce narazila do něčeho velmi tvrdého. Na hladině hotelového bazénu se objevila nečekaná překážka. Před očima se jí doslova zajiskřilo a ona úlekem otevřela pusu. V tu chvíli ji vůbec nenapadlo, že je pod vodou a není zrovna nejlepší nápad se nadechovat. Udělala to. Do úst a do plic se jí dostala voda. Rozkašlala se, ale ani to nebyl zrovna dobrý nápad. Ještě několikrát v panice zalapala po dechu, jestli se náhodou nějakým zázrakem někde poblíž neobjeví trocha dýchatelného kyslíku. Její tělo se ve smrtelných křečích, kdy ještě bojovalo o poslední naději na život, zmítalo ze strany na stranu. Potom zuřivý boj ustal a nohy i ruce se jí roztáhly do ležaté polohy. Naprosto klidně a pokojně vystoupala těsně k hladině, která se v neustálých otřesech začala vylévat z bazénu na všechny strany.
Jindřich v naprosté panice opustil jejich luxusní pokoj a vyběhl na balkón u ložnice, který byl zrovna namířen směrem k bazénu zakrytému plastovou průhlednou stříškou. Věděl dobře, že Alena už dávno musela být ve vodě, když se přihnalo zemětřesení. Chytil se zděného zábradlí, aby se vůbec udržel na nohou a s naprostou hrůzou v očích pohlédl do místa, kde jen tušil bazén. Přes azurové modrou hladinu ležel obrovský betonový kus stěny, který zřejmě ještě před pár minutami tvořil zadní část hotelové restaurace. Jenže při nárazech země se odloupl od budovy a padl přímo na vodní atrakci. Jestli v té chvíli byl někdo ve vodě, zřejmě neměl sebemenší šanci se vůbec vynořit. Jindřich měl navíc pocit, že ve změti trosek a v prachu zahlédl jen na malou vteřinu kousek nových červených plavek.
Víc se ale do hrůzné podívané zakoukat nedokázal. Ozvalo se hrozivé zapraskání a celý balkón se oddělil od zbytku hotelu a neuvěřitelnou rychlostí padal k zemi. Spolu s sebou strhával další a další terasy pod sebou. Jindřich vůbec neměl potuchy o tom, kolik lidí zrovna stálo na balkónech pod ním a kolika z nich padly kusy betonu přímo na hlavu.
Polonahé mužské tělo dopadlo s hlasitým zaduněním na hromadu sutin. Jindřich byl ještě při smyslech, když mu došlo, že nemůže pohnout jedinou částí svého těla. Jen očima vnímal tu děsivou hrůzu a zkázu kolem sebe. Jako kdyby mu nějaká záhadná síla odebrala tu moc ovládat vlastní končetiny. Z koutku oka se mu vyvalila obrovská skleněná slza, která se odkutálela na hranici obličeje a potom dopadla do prachu mezi sutiny. Přitom se spojila s temně rudou stružkou Jindřichovy krve, která si razila cestičku v tmavošedém závalu prašných částeček. Krev i slza opouštějící statné mužské tělo pomalu dostávaly stejnou barvu jako všechna ta probíhající apokalypsa kolem nich.
Jenže země se stále nepřestávala kymácet. Samotné zemětřesení už trvalo déle než dvě minuty a na to ani tady v Chile nebyli lidé zvyklí.
Netrvalo dlouho a přímo na nehybného Jindřicha začaly dopadat další a další zděné balkóny chilského hotelu, který jim sliboval nezapomenutelnou dovolenou. nebe.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM