Čtěte sedmý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
12 minut po dopadu asteroidu
Londýn, Velká Británie - 2490 km od místa dopadu
Obloha se zbarvila do podivné rudé barvy a žhavé průhledné koule o velikosti tenisových míčků začaly bičovat spořádanou britskou metropoli. Lidé v naprostém zmatku pobíhali po ulicích všemi směry a vzájemně se sráželi na kolena. Snažili se najít nejrychleji dostupný úkryt v domnění, že tenhle hořící déšť brzy ustane. Panika a chaos uchvátili celou zemi a ze spořádaných občanů a gentlemanů udělali lovce a lovnou zvěř, která se snaží za každou cenu zachránit vlastní život. Důstojnost a etiketa šly najednou stranou. Alespoň na chvíli se dokázali dostat do bezpečí jen ti, kteří měli ostré lokty, a fyzický útok jim připadal v takovou chvíli adekvátní. Nadpřirozené létající koule ovšem zapalovaly doslova vše, co se jim postavilo do cesty. Celé budovy a kancelářské komplexy byly velmi brzy v plamenech a hasičské jednotky mnohdy nedokázaly na místa požárů ani dorazit. Obyčejné rodinné domy se řítily k zemi jeden po druhém.
Klára seděla na tmavé betonové chodbě na chladné podlaze a pozorovala davy lidí, které se stále hrnuly dovnitř do krytu. Klepala se strachy a cítila, že tohle vůbec není dobré znamení. Louis stál vedle ní a nervózně přešlapoval z jedné strany na druhou. Hledal mezi prchajícími lidmi známé tváře, ale nikoho nepoznával. Nikdo ze zachráněných do jeho rodiny nepatřil. Občas do něj někdo vrazil, že musel sotva na vteřinu přerušit svoje podupávaní, aby neztratil rovnováhu. Klára tam tahle seděla dlouhé minuty a neodvážila se postavit na nohy. Bála se, že by jí rozklepaná kolena neudržela ve vzpřímené poloze.
A pak se najednou nahoře na schodišti železná vrata zaklapla a zámek zasyčel. Louis se zarazil a vybíhal schody nahoru po dvou, aby zjistil, co se to stalo. Proč byla jediná úniková cesta zatarasena. Vždyť tu ještě stále nejsou jeho rodiče.
„Proč jste ty dveře zavřely?“ volal vztekle na muže v modré uniformě. „Proč sem nepustíte další lidi?“
„Uklidni se, chlapče,“ snažil se ho strážník chytit za ramena a donutit ho, aby se vrátil dolů k ostatním. „Už tam nahoře nikdo nebyl.“
„Ale to je blbost, musíte jen chvíli počkat, než sem doběhnou,“ Louis začal panikařit.
„Nedoběhnou, vchod do metra se zřítil, už se sem nikdo nedostane,“ Klára mu rozuměla každé slovo, protože mluvil velmi pomalu a rozvážně.
„Ale moji rodiče tady ještě nejsou,“ hájil se Louis.
„Třeba jsou v některém jiném krytu,“ chlácholil ho uniformovaný.
„To je blbost, do ostatních krytů je to odsud strašně daleko.“
„Tak si je možná v té změti lidí, co tu probíhali, přehlédl,“ napadlo ho ještě jedno řešení.
„Ne, to jsem je určitě nepřehlédl,“ Louis křičel, co mu síly stačily. Hrdlo se mu svíralo a nebyl schopen popadnout dech. Posadil se vztekle na podlahu vedle Kláry a bezmocně si zaryl prsty do vlasů. Začal se kolébat zepředu dozadu, aby zahnal slzy a nezačal na všechny kolem sebe hlasitě křičet. Pojímalo ho naprosté zoufalství a obavy. Panika, které vůbec nedokázal čelit.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se ho Klára, když na chvíli zvedl hlavu. Netušila, co to mělo být. Ta záře na obloze byla oslepující. A proč se vchod do metra zřítil?
„Někam na Zemi dopadl obrovský asteroid. Možná tak velký jako ten, který vyhubil dinosaury… neměl nás ale trefit,“ odpověděl jí tiše, aby ho nikdo neslyšel. Ale nemusel šeptat, celým krytem se rozléhalo vzrušivé štěbetání, pláč a zoufalé výkřiky. „V novinách a ve zprávách ale tvrdili, že Zemi těsně mine. Zřejmě se spletli ve výpočtech nebo nám to úmyslně zatajili?“
„A co to znamená?“ polkla Klára na prázdno.
„Že jsme v totální prdeli,“ odpověděl a přitom se jí zadíval pevně do obličeje. Jeho oči, které se mu pod brýlemi ještě před chvíli doslova blýskaly, teď byly rudé a zalité slzami.
„Jak moc v prdeli?“ nechápala.
„Nastal obrovský výbuch, který je horší než nějaká ničivá atomovka. A všechny ty zplodiny, toxiny a úlomky kamenů se dostaly do atmosféry, tam kondenzují a můžou klidně pršet po celém světě.“
„Něco jako ta atomovka v Hirošimě?“
Louis si hlasitě odfrkl nad její neznalostí. „Hirošima měla necelých 20 kilotun, největší odpálená bomba měla asi 100 megatun. Tohle asi pět tisíckrát větší než ta, co dopadla na Hirošimu a klidně dvacet tisíckrát horší než v Nagasaki.“
„A za jak dlouho to přejde?“ vyzvídala a přitom cítila, jak se jí návalem úzkosti stahuje hrdlo.
„To jen tak nepřejde,“ pousmál se jejímu laickému pohledu na celou věc. Vůbec nechápala, co se právě teď stalo. „Jestli je to skutečně to, co myslím, tak tu máme vážně konec světa.“
„A proč o tom nikdo lidi neinformoval? Neříkej mi, že si toho nikdo z těch astrologů nebo jiných astrovědátorů na celém světě nevšiml?“ nerozuměla tomu, proč vlády všech států nechaly lidi jen tak bezmocně přihlížet.
„Aby nevyvolali paniku. Víš, co by se na světě dělo, kdyby někdo vyhlásil, že za pár týdnů nebo měsíců na Zemi dopadne tak obrovský asteroid?“
„Aspoň bychom se na to mohli nějak připravit,“ oponovala mu a jistě věděla, že jediné, co by udělala jinak, byl její odlet od rodičů. Teprve teď toho začala litovat a musela dát mámě za pravdu. Nikdy neměla odjíždět.
„Na tohle se ale nedá připravit,“ postavil se na nohy. „Téhle zkáze se čelit nedá. Všechno na Zemi umře a spolu s tím i naše lidské pokolení.“ Jak to nemohli chápat? Copak jim vážně nedocházelo, že tohle je vážně konec světa? Před 60 miliony lety vyhynuli dinosauři kvůli asteroidu a teď se historie opakuje.
„Tak snad to nebude tak horký, ne?“ odvážila se Klára postavit proti němu. Všechno nasvědčovalo tomu, že dojde k hádce. Louis začínal připomínat čerstvě dozrálé rajče a zdálo se, že není nic, co by ho mohlo uklidnit.
A pak se rozechvěla země.
Přišlo zemětřesení. Klára ten pocit ještě nikdy nezažila. Podlaha pod jejíma nohama se klepala, jako kdyby se pod ní někdo snažil podtrhnout podložku. Musela neustále vyvažovat svoje tělo, aby sebou neflákla rovnou na podlahu. Pak se přidržela stěny, žaludek se roztancoval na všechny světové strany. Přemýšlela, jestli bude zvracet nebo zda se udrží na místě, kam podle anatomie patří. Z dlouhé chodby s vysokým stropem, kterou měla přímo před sebou, se ozýval zoufalý křik a pláč a výkřiky planých frází.
Z filmů a dokumentů věděla, že zemětřesení obvykle trvá jen pár vteřin. Jenom chviličku. Ale tohle už trvalo celé dlouhé minuty. Vyděšeně se podívala Louisovi do očí, snažila se ho donutit, aby něco řekl. Aby ji něčím uklidnil a podpořil. Ale ten měl co dělat sám se sebou.
Země se přestala otřásat po deseti nebo patnácti minutách a Klára se svezla podle stěny na podlahu. Objala si nahá kolena a přitáhla si blíž svojí igelitovou tašku s novým oblečením na hory, které jí v obchodě zakoupil Louisův otec. Boty sice po zběsilém úprku ztratila, ale tašku z obchodu držela pomačkanou pořád v jedné ruce. Cítila, jak se jí nohy ještě pořád klepou, a po zádech stéká studený mrtvolný pot.
„Jsi v pohodě?“ Louis se s žuchnutím posadil vedle na podlahu. Zrychleně dýchal a položil jí ruku na předloktí. Nevěděla, jestli ten třas pochází z jejího nebo Louisova těla.
„Asi jo,“ souhlasila. „Co to sakra zase bylo?“
„To všechno ten asteroid. Nejdřív výbuch a teď zemětřesení. Musel dopadnout někde na naší polokouli.“
„Myslíš někde v Evropě?“ zhrozila se, protože si představila, že obrovský kus vesmírného kamene se vnořil do české země.
„Určitě někde v Evropě nebo na pomezí Asie, podle toho, kterým směrem letěl. Ale vůbec nedokážu odhadnout, kam dopadl.“
„Jak dlouho tu budeme zavření?“ podívala se vystrašeně na široké betonové schody, které vedly nahoru k pancéřovaným vchodových dveřím.
„Tohle vážně nepřejde za pár dní. Uvědom si, jaký asteroid vyhubil dinosaury a pokud byl tenhle stejně velký, může se mu s lidskou rasou podařit udělat to samé,“ snažil se ji poučit.
„Louisi, pane bože, já vůbec nevím, jak byl velký asteroid, co vyhubil dinosaury. O asteroidu vím jen to, že je to sakra velký šutr, který přiletí z vesmíru,“ vztekala se a přitom rozhazovala rukama. „Já si vůbec neumím představit, co dokáže způsobit.“
Nechtěl se s ní hádat, ale zároveň nebyl schopen jí teď podat přesný odborný výklad o tom, co to vlastně asteroid je. Nechtěl ji děsit ještě víc, než bylo zapotřebí. Sám nedokázal odhadnout, co takový kámen z vesmíru dokáže napáchat za škody.
Londýnské protiletecké kryty byly vybudovány za druhé světové války a sloužily k tomu, aby zachránily obyvatele největšího britského města před bombardováním německými letadly. Ten na Clapham South v jižním Londýně měl podle projektantů minulého století pojmout celkem osm tisícovek lidí. Měl tři vybudované vstupy, přičemž dva vedly přímo ze stanice podzemky. Jeden z horního vestibulu, odkud přišel i Louis s Klárou a druhý ze spodního patra, rovnou z nástupiště. Ten třetí nebyl příliš známý, tam totiž turisté běžně nechodili. Na jeho konci totiž stál bývalý kapucínský klášter a vchod vedl rovnou ze sklepení. Zvláštní je, že klášter tu stál mnohem dřív než vchod do krytu.
Dalších osm bunkrů bylo rozeseto po celém hlavním městě. Od čtyřicátých let minulého století je ovšem nikdo nepoužil a některé sloužily už jen jako připomínka živé historie. Nikdo netušil, zda jsou ještě vůbec funkční a jestli dokážou ochránit lidi i před následky mimozemského tělesa.
Dlouhou širokou chodbu lemovaly úzké železné postele naskládané jedna vedle druhé jako v nějakém dětském domově nebo nápravném zařízení, jak to bývalo vidět ve starých filmech. Možná by si člověk mohl říct, že takto žili Židé v koncentračních táborech. Každá postel měla vlastní číslo a byly řazeny hezky vzestupně od vchodu směrem do zadní části krytu. Lidé posedávali na zemi nebo na rozdělaných postelích a vzájemně se drželi kolem ramen, aby jeden druhého podpořili. Byly tu celé rodiny, které měly to štěstí, že zrovna v době, kdy došlo k tragédii, byly na společném nákupu nebo procházce. Spousta obyvatel největší britské metropole tu ale seděla sama. Byli zrovna na cestě do práce nebo z práce. Případně je z domů vytáhla povinnost pracovní schůzky.
Ti všichni byli myšlenkami u svých blízkých a pokládali si tu samou otázku. „Přežila moje rodina?“ Nad tím stejným přemýšlel i Louis. Přitom jeho rodiče a dva mladší bratři nebyli odsud daleko. Třeba se jim podařilo ukrýt ve sklepě, kam na ně moc asteroidu nedosáhla. Přesvědčoval sám sebe, ale příliš tomu nevěřil. A to byl přesně ten důvod, proč měli lidé o dopadu vědět dopředu. I když by se nedokázali ubránit, rodiny alespoň mohli zůstat pohromadě. Všechno mohlo být jinak.
„Louisi, no tak, teď se mi nesmíš hroutit,“ třásla s ním Klára a snažila se navázat oční kontakt. Jenže mladík nereagoval. Jen nepřítomně hleděl před sebe a zuby zatnul do zápěstí položeném na kolenou. Ruce se mu třásly a nepřítomně hleděl přímo před sebe, jako kdyby na stěně promítali něco daleko zajímavějšího.
Seděla vedle něj na zemi s pokrčenými koleny a ve zpocených rukách žmoulala igelitku. Něco tak nepotřebného, čeho se ale nedokázala v tuhle chvíli vzdát. Začínala trochu panikařit. Připadala si strašně osamocená a ztracená v obrovském světě s lidmi, kterým vlastně ani pořádně nerozumí. Kdyby tu měla mámu nebo tátu, bylo by to všechno mnohem snazší. Představovala si, co asi rodiče udělají, až se dozvědí, co se stalo. Přijedou sem snad Kláru hledat? Nebo jsou snad také v nebezpečí? Položila si čelo na kolena a rozplakala se.
Někdo jí položil jemně ruku na rameno, aby ji donutil zvednout hlavu. Čekala, že uvidí Louisovu tvář, že se třeba konečně vzpamatoval, ale přes slzy viděla jen rozmazaně. Je to ten uniformovaný muž, který zavíral pancéřové vchodové dveře. Proč se o ni zajímá?
„Měli byste si zabrat nějakou postel, slečno,“ řekl jí tiše a přitom se k ní naklonil.
„Postel?“ nechápala, proč zrovna tohle po ní chce. „Copak mi tady budeme spát?“ napadlo ji, že mu asi špatně rozuměla, že to takhle vůbec nemyslel.
„Myslím, že si tu pár dní pobudeme, než budeme zase moci vylézt na světlo,“ připustil. Rozuměla dobře. Mozek jí tedy ještě fungoval, když dokázala překládat jednotlivá anglická slůvka. Co hůř, tenhle chlápek v modré uniformě tvrdil to samé co Louis.
Zahrabaní v podzemí jako krtci budou čekat na vlastní smrt. Lidstvo čeká na vlastní vyhynutí.
„Ale kde mám najít nějakou postel?“ připadala si tak strašně bezradná a neschopná.
„Tady v chodbách jsou železné palandy, zaberte si nějaké místo a neseďte tu na zemi, abyste nám ještě nenastydla,“ usmál se a podal jí ruku, aby mohla vstát. Zvedla ze země i svoji tašku a přitiskla si ji úzkostlivě na prsa, jako kdyby to byl poslední majetek, který vůbec vlastnila. Jenže podle toho, co jí Louis vykládal, to zřejmě její poslední vlastnictví bylo.
Spolu s uniformovaným mužem postavili na nohy i Louise a Klára ho chytila v podpaží. „Jsi v pohodě?“ zeptala se znovu.
„Co když to sem naši opravdu nestihli?“ zašeptal jí do ucha a cítil, jak se mu chvěje celé hrdlo. Nemohl mluvit hlasitěji, věděl, že by ho vlastní hlas zradil. „Co když nestihli zaběhnout ani do sklepa?“
„Jsou určitě v pořádku,“ slibovala Klára. Bylo to to jediné, čeho v tuhle chvíli byla schopná. „Všechno se vysvětlí.“
Klára zabočila hned za prvním rohem do dlouhé široké chodby. Viděla na železných kavalcích těsnající se lidi jeden ke druhému. Byli tam ženy, děti i muži snad všech věkových kategorií. Všichni měli v obličejích vyplašený a nechápavý výraz. Nikdo netušil, co se děje a proč jsou zrovna teď schovaní v železobetonovém krytu z druhé světové války.
Objevila první volnou postel a hned se k ní hrnula. Ale oni jsou dva. Potřebují dvě volná místa. Zastavila se a udělala dalších pár kroků dopředu. Všechny dvoupatrové palandy byly obsazené sedícími neznámými lidmi. Ušli dalších pár metrů a objevila jednu palandu, na které nikdo nebyl. Obě místa nad sebou byla prázdná. Dočista prázdná. Nebyla tam žádná matrace ani deka. Jen drátěný výplet, který měl sloužit jako rošt pod matraci. Napravo na vedlejší palandě se tísnila mladá žena v objetí s asi dvanáctiletým chlapcem. Plakal a hlasitě naříkal. Snažila se ho uklidnit a přitom jí tekly slzy z očí doslova proudem. Zmítaná panikou a pocitem zoufalství nebyla schopna utišit vlastní emoce.
Na druhé straně seděli vedle sebe dva starší lidé, určitě manželé. Drželi se pevně za ruce a hleděli před sebe do prázdna. Ani jeden z nich si přitom Kláry a Louise nevšiml. Zahloubáni sami do sebe a do svých pocitů.
Došla váhavým krokem až k volné posteli. Pomohla Louisovi, aby se posadil a drátěnka pod jeho zadkem hrozivě zaskřípala. Posadila se vedle. Přitom stále z rukou nepouštěla svou tašku s jediným majetkem.
„Půjdu se podívat, co se tady děje. Třeba někdo ví něco víc,“ otočila se na Louise a ten jen chabě přikývl.
Klára došla až na konec chodby, která měla více než sto metrů. Různě se klikatila a nabízela několik výklenků, do kterých se daly zastrčit palandové postele, které byly ještě na některých místech úhledně vyskládané na sebe. Kryt nebyl přizpůsoben na to, aby tu žili lidé. Bylo to jen muzeum. Na konci chodby byla jakási malá kancelář, kam vedly nepravidelné dveře s useknutým pravým horním rohem. Musela se sklonit, aby jimi prošla, ale uvnitř nikdo neseděl. Žádný radista, který by tam zřejmě v dobách druhé světové války byl připraven pro komunikaci. Na starých černých telefonech s vytáčením na číselníku, který běhal kolem své osy, už seděl mnohaletý prach a nikdo je dlouho nepoužíval. Zkusila zvednout jedno sluchátko a zaposlouchala se do ticha. Spojení samozřejmě nefungovalo. Ani u druhého nebyla úspěšná. U třetího už štěstí nepokoušela.
Vrátila se na hlavní chodbu a prošla několika odbočkami, aby zjistila jaká je situace. Jenže s hrůzou jí došlo, že tu není žádné vedení, žádní velitelé, kteří by věděli, co mají dělat a vedli by lidi k nějakému společnému cíli. Pochopila, že obyčejní civilisté jsou odkázáni jen sami na sebe. A to nebylo dobré znamení. Zapomněla už, kolikrát zahnula doprava a kolikrát doleva. Pořád to byly ty samé široké chodby, které lemovaly vojenské železné postele bez matrací. Po zemi se povalovali skupinky plačících a naříkajících lidí. Kryt byl postaven doslova jako bludiště chodeb poskládaných kolmo na sebe. Kdyby alespoň znala jejich plán, mohla by se orientovat, kterým směrem se má vydat. Věděla, že Louise zanechala u vchodu, ale teď si nebyla jistá, který směr je ten správný. I když nebyl její rodina a vlastně ho vůbec neznala, cítila jakousi potřebu se o něj postarat. V téhle situaci byl jejím nejbližším člověkem v celém bunkru, vlastně v celém Londýně a na britských ostrovech. Máma s tátou, o kterých si myslela, že už je pro život vlastně nepotřebuje, protože je dospělá a soběstačná, byli hrozně daleko. Ale panika a strach o rodinu ji obepnuly kolem celého těla a pomalu jí utahovaly kolem žeber neviditelný železný opasek. Špatně se jí dýchalo a každé další nadechnutí bylo těžší a těžší. Věřila, že se Louis brzy vzpamatuje a budou moci tomu zmatku čelit společně. Ona sama alespoň předstírala, že se dokáže pohybovat a postavit na nohy.
Starší žena v upnutém tyrkysovém kostýmku se jí pověsila kolem krku přesně ve chvíli, kdy kolem ní procházela a bojovala se svým vlastním panickým a vystrašeným dechem. „Co se to děje?“ zvedla uplakané oči k dívčinu bledému obličeji. „Víte, co se stalo?“ žadonila o jakoukoli odpověď. Vlasy, které zřejmě ještě dopoledne měla dokonale vyčesané do vysokého drdolu, jí teď volně splývaly kolem obličeje a trčely na všechny strany. Líčidla měla rozmazaná po tvářích a vypadala celkem strašidelně.
„Nevím, co se stalo,“ přiznala Klára. Nechtěla se svěřovat ženské v nekontrolované panice, která tu byla zřejmě uvězněná úplně sama. Nebyl tu nikdo, kdo by ji utišil.
„Někde něco muselo vybuchnout,“ to bylo jediné, čím si byla jistá. Ale zřejmě předpokládala, že šlo o teroristický útok, který teď ve světě nebyl ničím nepravděpodobným. Letící zářivý předmět klidně mohli na Evropu poslat teroristé. Ještě pořád nikdo nevěřil tomu, že by vlády všech státu na Zemi lhaly a nepřiznaly, že se na naši planetu řítí obří asteroid. Existovala přece spousta lidí, která to poslední půl rok vyvracela, ale nikdo tomu nepřikládal větší pozornost. Klára už teď věřila.
„To rozhodně,“ souhlasila Klára a setřásla její paže ze svých ramenou. Zanechala ji tam opuštěnou. Ještě za ní něco křičela, ale tomu nevěnovala pozornost. Soustředila se na to, aby našla ten správný směr, nebo alespoň nějakou informační ceduli.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM