Čtěte osmý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
3 hodiny po dopadu
Koněpruské jeskyně, Česko
Gábina znovu vyzvrátila obsah svého žaludku do rohu jeskyně. Opřela se o skalní stěnu, aby se mohla pořádně vydýchat. Pořád jí nebylo úplně dobře. Bylo to tím houpáním podlahy nebo strachem? Už jsou tu v jeskyni zavaleni skoro tři hodiny a zatím to nevypadá, že by se někdo nahoře na povrchu staral o to, že tady zůstali nějací lidé. Ta nejistota byla naprosto ubíjející. Kdyby se alespoň na chvíli mohla podvolit panice, bylo by to možná lepší a ulevilo by se jí. Snad na chvíli. Jenže kvůli dětem se musela tvářit, že se skoro nic neděje. Že určitě záchrana brzy dorazí.
Někdo jí zezadu položil ruku na rameno. Vyděsila se. Když se otočila, zahlédla za sebou siluetu svého manžela, a jen proto nevykřikla.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal.
„Jak to myslíš v pořádku?“ ušklíbla se. „Až na to, že jsem zaživa pohřbená v nějaké obrovské jeskyni a vůbec nevím, jak nakrmím děti a nemám zprávy o tom, zda je moje nejstarší dcera v pořádku, se mám docela dobře.“ Hlas se jí zlomil a poslední slova zanikla v tichém pláči.
„Já vím, že máš strach,“ přitiskl si ji k sobě a pevně ji objal jednou rukou. V té druhé držel lahev od Fanty plnou čisté vody. „Nechceš se napít?“
„Nechci, díky.“ Otřela si slzy řinoucí se z očí a zhluboka se nadechla. Dech se jí rozechvěl a ústa se zkřivila v chabém úšklebku, který měl být zřejmě pokusem o úsměv. Ondřej ji něžně pohladil po tváři. V tom jediném doteku bylo všechno, co manžel své manželce ve vypjaté situaci mohl darovat. Jistotu, že v tom není sama a příslib toho, že udělá vše, aby rodinu udržel v bezpečí.
Jenže Ondřejovo srdce bylo příliš velké a každý si v něm dokázal najít i maličkaté místečko, pokud byl uvnitř jen trochu dobrý. Nikdy nebyl lhostejný ke svému okolí a vždy se snažil pomáhat všem lidem bez rozdílu. Přešel ke starší dámě, která stále držela za ruku zraněnou holčičku a u druhého boku si tiskla naprosto vyděšeného vnuka. Podal jí lahev, aby se napila chladné čisté vody.
„Děkuji,“ otočila na něj uplakané oči a flašku nejprve podala chlapci a nařídila mu, aby si pořádně loknul. Potom lehce svlažila i rty ležící vnučce, která byla stále položená na Ondrově teplé mikině. Stružky krve, které jí stékaly z čela, už pomalu zasychaly, ale dívka stále nepřicházela k sobě. Nikdo neměl ani potuchy o tom, jak moc vážná jsou její zranění.
„Zatím se neprobudila?“ ptal se Ondřej.
„Ne, zatím ne,“ pohladila holčičku po tváři a pevněji si přitiskla její malou ručku k prsům.
Ondřej s Gábinou se vrátili zpátky do Proškovy jeskyně, kde se na zemi choulil hlouček lidí. Čekali na záchranu, která už možná nikdy nepřijde.
„Začíná tu být zima,“ řekl Honza, když uviděl Ondřeje vracet se z úzkého průchodu. „Chtělo by to rozdělat oheň.“
„Michale,“ napadlo Ondru a otočil se na mladého průvodce. „Není tu někde v jeskyni náhodou nějaké dřevo?“
„Je, ale nahoře v penězokazecké dílně. Jsou tam naskládané trámy a nějaká prkna, protože se tam měla instalovat nová expozice,“ přiznal Michal. „A u toho vchodu za prosklenými dveřmi jsou v železné skříni sekery a pily na přípravu té expozice. A nějaká geologická kladívka a další nářadí jeskyňářů.“
„Nářadí se nám bude hodit, ale jak se dostaneme pro to dřevo, to tedy nemám ani potuchy,“ přiznal Honza a i Ondřej se zamyslel.
„Musíme to zkoušet, jestli ten žár nepovolí,“ řekl nahlas ten starší muž, který s nimi už jednu objevnou výpravu absolvoval. Představil se jim jako Tibor a rozhodně nechtěl jen tak sedět uprostřed jeskynního komplexu a čekat, jestli se najde nějaký zachránce. Bylo mu jasné, že především se budou muset postarat sami o sebe.
„Dojdeme nejdřív pro to nářadí a pak zkusíme najít to dřevo,“ navrhl Ondřej a ostatní chlapi s ním souhlasili.
„Půjdu s vámi,“ zvedal se i Marek, ale velmi opatrně došlápl na popálenou nohu.
„Nikam nepůjdeš,“ rozhodl Ondřej. „Potřebujeme, aby se tu někdo o ostatní postaral.“
Johana se snad už po desáté podívala na svůj mobil schovaný v kapse, jestli náhodou nechytí signál. Jenže byli zřejmě tak hluboko pod zemí, že sem příjem mobilní sítě nedosáhl. Displej stále hlásil no signal. Dokonce ani neoblíbená hláška Jen tísňová volání se neukázala. Ta by jim přece jen pro tuhle chvíli stačila.
Ondřej, Honza, Michal a Tibor prošli jeskyní, kde se krčila osamocená babička se dvěma vnoučaty. Povzbudivě se na ni usmáli a vyrazili cestou dál spletitými chodbami jeskynního komplexu.
Prosklené dveře zůstaly po jejich prvním nájezdu rozbité a otevřené. Vešli do chodby, kde bylo stále cítit proudící teplo. Měli štěstí, že plechová šatní skříň, jaké se dříve používaly v převlékárnách velkých podniků, nebyla zamčená. Zřejmě jako dostatečná pojistka stačily uzavřené prosklené dveře. Našli tři sekerky a několik ostrých dlát a kladívek, které se používaly na vykutání nalezených zkamenělin ve skalních stěnách. Nahoře ve skříních byly ještě dvouruční pily a dokonce jedna motorová. Jenže ta byla k ničemu. Benzín neměli a uvnitř malé nádržky už bohužel nebyla ani kapka.
Museli se ale nějak dostat ke složenému dřevu v horním patře. Nanosit ho dolů do velké jeskyně a pak už se určitě mezi nimi najde nějaký kuřák, který bude mít v kapse sirky nebo zapalovač.
Při zpáteční cestě zaslechl Honza podezřelé šramocení ze tmy. Zastavil se a pozorně naslouchal. Byl to tichý dětský pláč a hlasité popotahování. Zvuky přicházely ze slepé chodby, nad betonovým schodištěm.
„Někdo tam je,“ upozornil Honza ostatní.
„Proč se někdo schovává sám ve slepé jeskyni?“
„Určitě nevědí, že jsme se všichni shromáždili vzadu v tom velkém dómu,“ upozornil Michal odborně na velkou jeskyni, kde nechali zbytek výpravy. Ještě stále nevyšel z role, za kterou měl být tohle léto zaplacený.
Ondra se odvážil zdolat schody jako první. Navíc zjistil, že ve slepé chodbě nefunguje nouzové osvětlení, nebo tam možná ani žádné nebylo. Neviděl, kolik lidí se tam schovává, ale na posledním stupínku se odvážil promluvit. „Je tu někdo?“
„Ano, my jsme tady,“ ozval se naprosto vystrašený a tichý ženský hlas.
„Pojďte s námi, všichni jsme zůstaly v jeskyni tam vzadu. Musíme zůstat pohromadě, aby nás lépe našli,“ řekl Ondra klidně a vyzval je, aby se k nim připojili.
Překvapilo ho, že v tak malém prostoru se k sobě tisklo šest lidí. Postarší manželský pár a zřejmě matka s dcerou, které vyrazily se svými dvěma ratolestmi na výlet.
„Měla jsem hrozný strach, když se země začala chvět,“ klepala se a přitom podpírala vlastní matku, aby se vůbec udržela na nohou. Černé šmouhy prachu smíchané se slzami měla rozmazané po obou tvářích. Hezký kulatý obličejích zdobilo i pár krvavých ranek od padajících kamenů.
Vrátili se s nimi společně do velké jeskyně a usadili je mezi ostatní. Ondřeje napadlo, že nemuseli být jediný, kdo se schovával v zákoutích jeskyně. Při panice, která na začátku propukla s lidé rozutekli na všechny strany. Chodby musely být zaplavené lidmi.
„Michale, kolik lidí si měl ve skupině, když jste šli sem dolů?“ zeptal se mladíka. „Nepočítal jsem je, ale podle mě tak šestnáct možná osmnáct.“
„A ty?“ otočil se na mladou průvodkyni, která provázela jeho skupinu.
„Já jich měla dvaadvacet, já si lidi vždycky přepočítávám, aby mi tu někdo nezůstal,“ řekla Andrea a přitáhla si červenou bundu blíž ke krku. Ve vlhké jeskyni se do těla vkrádala zima příliš rychle. A nervové vypětí tělesnému pohodlí rozhodně nepřidávalo.
„To znamená, že i s vámi dvěma tu dole musí být minimálně čtyřicet nebo dvaačtyřicet lidí,“ přelétl pohledem celou sedící skupinu a v duchu počítal. „Teď je nás tu třiadvacet, hodně lidí chybí.“
„Kde jsou ty čtyři mlaďoši, co jsem je potkal u toho zavaleného schodiště?“ napadlo Ondřeje.
„Asi bychom měli s Andreou projít celou trasu a podívat se, jestli někde někdo nezůstal,“ napadlo Michala a zvedl se ze země. Kalhoty už měl úplně promáčené a zadek ho pořádně studil.
„Jděte hledat ostatní a my se půjdeme podívat nahoru po nějakém tom dřevě,“ souhlasil i Honza.
Oba mladí otcové od rodin kráčeli bok po boku chladnými kamennými chodbami. Tibor, který by oběma mohl dělat otce, se držel o krok zpátky jako muslimská manželka. Nemluvil, jen usilovně přemýšlel. Nikdo z nich nemohl přijít na žádné racionální vysvětlení toho, proč došlo k zemětřesení a proč nahoře na zemi propukl požár.
„Co vůbec děláš v životě? Myslím jako povolání,“ zeptal se Honza Ondřeje, když procházeli poslední chodbou, která vedla k točitému železnému schodišti.
„Jsem stavař. Pracuju v jedné projekční firmě,“ přiznal Ondřej a naklonil rameno ke straně, aby se vyhnul skalnímu výčnělku.
„Já jsem truhlář, to je celkem podobná profese. Hodí se k sobě,“ přehodil si velkou sekeru na druhé rameno a otočil se za sebe na Tibora.
„Já jsem v důchodu už pět let, ale jinak jsem dělal strojaře, roky jsem stál u frézy,“ mávl Tibor rukou, aby jim dal jasně najevo, že na jeho dosavadním životě zase tak moc zajímavého není.
Zastavili se dole pod schodištěm. Honza opatrně sáhl na železné zábradlí a neucuknul. „Bude to lepší, předtím bylo zábradlí rozpálené, teď je jenom horké,“ poznamenal.
„Jako, že ten žár ustává?“
„Přesně tak. Podle mě se požár nahoře přesunul dál do lesa. Nad námi už zřejmě všechno vyplenil,“ napadlo Honzu.
„Stejně je mi divné, že by obyčejný oheň a plameny dokázaly za tak krátkou dobu rozpálit kamení a železné zábradlí uvnitř jeskyně,“ ťukal si Ondra na čelo. Protože tohle skutečně nedávalo smysl.
Honza začal po schodech stoupat jako první a Ondřej ho následoval. Tibor se nenechal zahanbit a nastoupil na točité schodiště těsně za nimi. První tři otočky kolem široké tlusté tyče uprostřed byly celkem bez problémů. Potom ale začínalo přituhovat. Vzduch se oteplil a Ondra cítil, jak mu z čela stékají kapičky potu.
„Ten žár jde z venku. To je na druhou stranu od schodiště, než bychom se potřebovali dostat,“ otáčel se na něj Honza, ale už i on cítil, že o moc výš se nedostanou. Vedro začínalo být nesnesitelné. Ondra měl úplně stejný pocit jako, když ho před lety Gábina poprvé donutila jít do sauny. Myslel, že omdlí a dělalo se mu na zvracení. Už nikdy potom do té malé dřevěné vyhřáté uzavřené místnosti nevstoupil.
„Budeme muset ještě počkat, jestli to nepřejde,“ křikl Honza a otočil se čelem k Ondřejovi. Oči měl bolestně přimhouřené. „Tohle se fakt nedá projít.“
„Vrátíme se,“ souhlasil Ondřej.
„Ale teď jsem se dostal výš než předtím.“
Připadali si tak nějak bezradní a zoufalí. Ty zasypané vchody totiž nevěstily vůbec nic dobrého. Ondřeje napadalo, jestli se vůbec někudy dovnitř může dostávat vzduch, aby se tu nakonec ještě všichni neudusili. Povolí ten žár v příchozích chodbách? A podaří se jim ještě někdy vyhrabat na denní světlo? Jednu děsivější otázku za druhou si pokládal celou cestu, než se vrátili do nejzápadnějšího kouta Koněpruských jeskynní.
„Nepřipadá mi to jako obyčejný lesní požár,“ přiznal Tibor, když se vraceli chodbami. „Musí to být něco víc.“
„Nedávno jsem viděl nějaký dokument o termobarických zbraních, které by mohli teroristé použít a účinky mi připadají dost podobné,“ přiznal Ondřej. Ani od nevěřil, že by šlo o něco tak banálního jako je požár.
„Takový teroristický útok zrovna v Čechách? To mi nepřipadá moc pravděpodobné,“ Honza zavrtěl hlavou. „Mám jinou teorii.“
Všichni tři se najednou zastavili a Ondřej s Tiborem na něj vyzývavě pohlédli.
„Podle mého názoru je to ten asteroid. Vím, že se říkalo, že nás mine, ale dost lidí tomu nevěřilo.“
„To si nemyslím. Taková věc by se neutajila. Museli by vědět hodně dlouho dopředu, že to sem spadne,“ nevěřil Tibor.
„Mám kolegu, který s tím strašil už několik měsíců. Taky nevěřil, že nás mine,“ přiznal Ondřej a přehodil si sekerku do levé ruky.
„Ale ten asteroid měl být dvojčetem toho, co vyhubil dinosaury,“ oponoval Tibor.
„Přesně tak, stejná velikost, stejné složení….“ Ondřej nechal svou větu nedokončenou.
„Znovu opakuji, že vyhubil dinosaury. Bez něj bychom tu pravděpodobně vůbec nebyli. A teď přiletí další, aby nás o tu šanci na život zase připravil?“
„Možná aby napravil původní špatné rozhodnutí,“ napadlo Honzu. „Člověk zrovna nebyl nejlepším vynálezem toho nahoře. Trochu se mu to vymklo z rukou.“
Tibor chtěl oponovat, ale vlastní myšlenku ani nezačal. Zhaslo nouzové světlo a jeskyně se ponořila do absolutní tmy. Ondřej konečně pochopil rčení, že je taková tma, že si člověk nevidí ani na špičku nosu. Zaslechli před sebou křik a dětský pláč. Propukla další vlna paniky. Přesně proti tomu měla sloužit nouzová nebo-li protipanická světla. Nahmatal v kapse džínových kraťasů mobil. Signál sice neměl, ale jako baterka se ještě dal použít. Honza dostal stejný nápad a i on rozsvítil svůj telefon.
„Měli bychom šetřit, raději necháme zapnutý jen jeden,“ okřikl ho Ondřej a Honza tiše přikývl. Nebyl si tedy zcela jistý, že ho vidí, ale zřejmě si to domyslel.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM
Comments