• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 9. díl: "Mám tam venku manžela a syna!"

Čtěte devátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Děkujeme vám za přízeň.


„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

3 hodiny po dopadu

Londýn, Velká Británie

Klára se opírala o betonový panel, který tvořil jednu část dlouhé chodby, a usilovně přemýšlela, jak najít cestu zpátky k východu. Naslouchala zvukům z okolí. Doléhal k ní křik, pláč a výhrůžné výkřiky. Cítila chlad, který se jí vkrádal do odhalené kůže na nohou. Promnula si obě holeně, aby se alespoň trochu zahřála. Trvalo jí další hodinu, než našla na jedné ze šedých a špinavých stěn plánek celého bunkru a konečně se trochu zorientovala ve směru, kterým se má vydat. Nechtěla zůstávat sama a jedinou známou tváří tu pro ni byl Louis. Proběhla chodbou vedoucí ke vchodu. Potom zatočila do té, kam se uložili po strážníkově výzvě. Nebo alespoň doufala, že tahle chodba je ta správná. Najednou ho uviděla a srdce jí doslova poskočilo radostí. Seděl tam na spodní posteli dvoupatrového lůžka a mnul si paže v krátkém tričku.


„Louisi,“ zavolala na něj možná až zbytečně moc nahlas. Všichni, kteří ji slyšeli, zvedli hlavu a upřeli na ni zrak. Vyskočil z postele na nohy a usmál se.

„Bál jsem se, že už se nevrátíš,“ přiznal. Klára mu skočila kolem krku, aby ho mohla pořádně obejmout. Takový pocit náklonnosti nečekal a najednou nevěděl, kam s rukama a jen s nimi bezradně máchal ve vzduchu. Jemně ji poplácal dlaní po zádech. Potom se Klára odtáhla.


„Kde si byla?“ rozzlobil se na ni až ve chvíli, kdy zjistil, že to není jen výplod jeho choré mysli, ale že tady skutečně stojí.

„Byla jsem to tady trochu omrknout,“ přiznala a posadila se vedle na postel, až hlasitě zavrzala. Staré drátěné rošty už dávno nebyly zvyklé na takovou zátěž, jakou bylo lidské tělo.

„A co si zjistila?“ vyzvídala.

„Nic moc,“ přiznal. „Telefonické spojení nefunguje. Jsou tu záchody a umývárny. Voda ještě naštěstí teče, ale nic jiného nevím.“

„Mladíku, s dovolením,“ ozval se starý muž po jeho pravici, který jejich debatu musel nutně vyslechnout, protože seděl jen pár centimetrů od nich. „Jsou tu nějaké zásoby jídla nebo pití?“

„Bohužel, to nemám vůbec ponětí. Nic takového jsem tu neobjevila. V některých chodbách sice jsou sklady, ale v nich jsou jen staré zaprášené bedny… a jsou prázdné.“

„Ten muž v uniformě říkal, že tu budeme muset pár dní vydržet, ale co budeme jíst a pít?“ vložila se do hovoru i jeho manželka, která stále křečovitě svírala manželovu ruku. Bála se, zřejmě už něco podobného kdysi zažili. Klára je oba odhadovala na věk, kdy už klidně mohli zažít válečný stav a schovávat se v krytu během bombardování Londýna za druhé světové války.

„Neumím vám na to odpovědět,“ přiznal se Louis a babička se tiše rozplakala.

„Pochopte, už jsme tohle zažili,“ přiznal stařík. Klára měla pravdu, už se v krytu schovávali. „Bylo mi deset, když jsme se tady ukryli při bombardování za války. Mám to stále v živé paměti a bál jsem se, že to jednou zažiju znovu.“

„Byl jste v tomhle krytu?“ ptal se udiveně Louis.

„Ne, já jako malý vyrůstal v Hampstead, tam byl podzemní bunkr na Belsize park, ale v podstatě vypadal dost podobně jako tenhle.“

„A jak to tam tehdy fungovalo?“ zajímal se Louis a pokrčil pravou nohu nahoru na pelest, aby se mohl ke staříkovi natočit.

„Dostávali jsme malé porce jídla a pití na příděl. Jenže tehdy byly všechny kryty po celém Londýně na takovou situaci připraveny. Nesloužily jen jako turistická atrakce. Všude byly zásoby jídla a balené vody, které se obměňovaly, aby šly vždy použít,“ vzpomínal starší muž.


„Já si to moc nepamatuji. Mně bylo sotva sedm. Vím jen, že se maminka tehdy hrozně bála. Navíc jsem ve válce přišla o tatínka a neměli jsme to potom vůbec jednoduché,“ vložila se hovoru manželka a otřela si kapající slzy z vrásčitého obličeje. Dlaň měla maličkou a drobnou. Vycházely z ní úzké prsty se silnými revmatickými klouby. Nehty měla ale dlouhé a hezky upravené.

„Jmenuju se Louis a tohle je Klára z Československa, přijela sem k nám jako au-pair, aby hlídala moje dva mladší sourozence,“ představil je a Klára vůbec neměla chuť opravovat název vlastní země, která už se víc jak patnáct let jmenuje jinak. Přišlo jí zbytečné a příliš namáhavé zrovna teď otvírat pusu.


„John,“ podal mu stařec ruku a pevně ji stiskl. „Moje žena Greta.“

Klára posunula svou drahocennou tašku, která stále ležela vedle Louisova stehna, do rohu ke stěně, aby ji nikdo nemohl vidět. Celou dobu, co stařečci vyprávěli, seděla v mírném předklonu, protože horní palanda zabraňovala, aby se zcela napřímila. Napadlo ji, že takhle nějak to musí vypadat v opravdovém vězení. První den, když vás tam přivedou a nikoho neznáte, taky určitě jen sedíte na posteli a díváte se do prázdna. A stejně jako tady se nemáte šanci dostat ven na svobodu. Jenže Klára nic neprovedla. Neudělala nic, za co by měla pykat. Nechtěla zůstat někde sama a zavřená.

Zvenku k nim občas dolétl zvuk nárazu a hroutícího se kamení. Netušili, zda jsou to následky silného zemětřesení nebo snad něco jiného. John jim vysvětlil, že přesně takhle a pomalu ve stejných intervalech bylo slyšet bombardování z letadel. Ta shazovala bomby na Londýn, když byli schovaní v krytu před třiasedmdesáti lety. Dobře si na ten děsivý zvuk pamatoval.


„Já ale asi vím, co se stalo,“ ztišil Louis hlas a naklonil se blíž k Johnovi, aby je ostatní nemohli slyšet.

John jen významně pozvedl obočí a čekal, co z mladíka vypadne za teorii. „Studuju astrofyziku a trochu se zaobírám vesmírem. To, co jsme viděli na obloze, než jsme utekli do krytu, byl asteroid, který právě prolétal naší atmosférou,“ svěřil se mu Louis.

„Asteroid?“ podivil se stařík. „Jako ten co vyhubil dinosaury?“

„Dokonce si troufám říct, že přesně takový. Musel dopadnout někam v Evropě. Proto se tady dějí takové věci.“

„A co se tu děje?“ John přesně netušil, co má Louis na mysli.

„Oslepující záblesk, zemětřesení a ty rány jsou podle mě úlomky asteroidu, které se při výbuchu vypařily do vzduchu a potom znovu zkondenzovaly v zemské atmosféře. Řečeno zjednodušeně samozřejmě. Tím se z nich staly zapálené skleněné projektily, které mohou dopadat na celou Zemi i tisíce kilometrů daleko od samotného místa dopadu,“ vysvětlil Louis svoji vesmírnou hypotézu.


Klára se vyděšeně chytila za pusu. To znamená, že ani její rodina v Česku teď nemusí být v bezpečí. Vůbec netušila, jestli někde u nich jsou takové kryty, ve kterých by i oni našli útočiště. A co když už jsou dávno po smrti a zabil je už první výbuch? Posadila se dál na pelest a opřela se zády o chladnou stěnu. Nervózně si kousala spodní ret a horečně přemýšlela, kde zrovna v tuhle chvíli mohla její rodina být. Možná, že už dorazili k babičce do Jižních Čech. Ale naprosto netušila, jestli tam mají větší naději na záchranu.

Někdo hrozivě a bolestně zaječel. Bylo to slyšet z dálky, ale odráželo se to od železobetonových stěn. Ženský hlas, který zřejmě podlehl panickému stavu. Byla slyšet hádka, změť lidských hlasů, jak volaly jeden přes druhého. Ale co přesně říkali, nikdo nerozuměl. Všichni jako na povel zmlkli a otočili hlavy tím směrem. Výkřiky a bolestné vytí se k nim totiž pomalu blížily z útrob podzemního bunkru. Někdo kráčel směrem k nim.


„Nebudu tady už ani minutu,“ vřískala nějaká žena. Už byla dostatečně blízko, aby jí i Klára se svou ne moc dobrou angličtinou rozuměla.

„Počkej, Sandy, nemůžeš jít teď nahoru,“ křičel za ní nějaký muž a pronásledoval ji rychlými kroky. Ale ona si nedala říct a stále zrychlovala.

„Já tady nechci být! Nemůžu, prostě nemůžu,“ tahala se za dlouhé kaštanové vlasy, které jí neposlušně létaly kolem obličeje. Nic nedbala na to, že všude podél stěn jsou naskládaní lidé a všichni rozumí každému jejímu slovu. Nikdo se ji ale nepokusil zadržet. Všichni jen nečinně přihlíželi šílené dámě, která zřejmě ztratila hlavu.

„Mám tam venku manžela a syna,“ ječela naprosto bolestně a slzy se jí řinuly z očí po celém obličeji. Na perfektní líčení, na kterém si jistě ráno musela dát hodně záležet, vůbec nedbala. Hřbetem ruky si rozmazávala řasenku po obou tvářích v dlouhé černé šmouhy.


„Sandy, prosím tě, uklidni se a vrať se k nám,“ volal ten druhý, který ji pronásledoval a předběhl svého kolegu, aby ji zadržel ještě dřív, než se dostane k hlavním dveřím. Věděl, že ji musí zastavit. Za žádnou cenu ta žena teď nesmí otevřít pancéřové dveře, aby neohrozila ještě zbytek lidí, kteří se tady zachránili. Nikdo nevěděl, co se tam venku přesně děje.

„Ať mě to třeba zabije, mě už je to jedno,“ otáčela se na ně a hlas ji přeskakoval, jak se snažila překřičet vlastní strach a paniku.


Zrovna proběhla kolem Louise a Kláry, když se jednomu z jejích pronásledovatelů podařilo ji dohonit a chytit za ruku. Přitiskl ji zády na protější stěnu a podíval se jí zoufale do očí. „Nemůžeš teď odejít, nejde to!“ snažil se, aby to znělo prosebně a zároveň dost drsně. Musela pochopit vážnost celé situace.

„Nemůžeš mě tady držet,“ zmítala se ze strany na stranu a snažila se vymanit z jeho sevření. Velké mužské ruce ovšem nepovolovaly mocný stisk. Nešlo o žárlivou scénu, kdy by milenec chtěl, aby mu jeho milovaná nikam neodcházela. Tady šlo opravdu o život.

„Sandy, pochop, že nesmíš otevřít ty dveře. Mohla bys zabít všechny ty lidi tady dole,“ použil možná příliš drsná slova, ale netušil, co jiného už by na ni mohlo zabrat. Jenže ani ohrožení dalších tisíců lidí ji nezastavilo a vyšilovala dál v naprosté hrůze a panickém šílenství.

„Mně jsou ostatní úplně ukradení. Já chci za Markem a Peterem,“ prskala mu do obličeje a dupala nohama jako malé dítě, které se vzteká, když mu matka nechce koupit nově objevenou úžasnou hračku.

„Mladá dámo,“ vložil se do hovoru i zcela klidným hlasem John a postavil se na nohy, aby mohl šouravým krokem dojít až k běsnící matce. „Všichni jsme tu teď zavření a všichni máme venku někoho, o koho máme veliký strach.“ Jeho hlas zněl klidně, vyrovnaně a tak nějak smířlivě.


Druhý muž, který Sandy předtím pronásledoval, ji chytil za jednu ruku, aby jim nevyklouzla a nepodařilo se jí utéct až k hlavním dveřím. Klára celou situaci jen pozorovala a v ní samotné narůstalo šílenství. Měla sto chutí se postavit vedle té ženské a začít panikařit spolu s ní. Ale docházelo jí, že by tím celé věci vůbec neprospěla. Držela se veškerou svou psychickou a morální silou.

„Dej mi pokoj, dědku!“ ječela na celé kolo. „Mně je to úplně ukradený, já chci za svým synem!“

„Musíme ji někam zavřít. Musí se uklidnit,“ řekl jeden věznitel tomu druhému. Ten jen souhlasně pokýval hlavou. Zkroutili jí ruce za záda a podařilo se jim ji znehybnit. Potom jí otočili směrem, kterým sem právě přiběhla a naprosto bezbrannou a v mocném sevření ji odváděli chodbou pryč. Klára si všimla, že si při zuřivém boji nejen rozcuchala pečlivě upravené vlasy, ale dokonce i jedno ramínko tílka i podprsenky prasklo. Teď jí bezmocně viselo přes levé ňadro. Chyběl jen maličký kousek a byla by vidět i bradavka.


Odvedli ji pryč a Klára vůbec netušila, kam ji vedou a co s ní chtějí udělat. Jak jí chtějí zabránit, aby jim znovu neutekla?

„Nemůžete mě tady držet,“ pištěla už jen z dálky bezmocná a potrhaná Sandy. „Budu si stěžovat, tohle je napadení a omezování osobní svobody.“ Víc už jejím výhrůžkám a vztekání Klára nerozuměla.

„Co s ní teď udělají?“ otočila se na Louise tázavě a potom pohledem přelétla na Johna a Gretu. Ale ani jeden z nich jí neuměl odpovědět. Nedovedli si vůbec představit, že by v dnešní době někdo mohl jen tak beztrestně někoho někam strčit pod zámek. Ale u téhle ženy to bude pravděpodobně více než nutné. Ohrozila všechny lidi uzamčené v krytu.


„Já se bojím,“ přiznala se Klára šeptem, když se Louis znovu posadil vedle na spodní palandu. Znovu začali jen tak nečinně čekat, co se bude dít dál.

„Já mám taky strach,“ přiznal Louis šeptem a přitom ji chytil za ruku, aby ji mohl povzbudivě zmáčknout. Bylo to gesto soucitu a přátelské podpory dvou lidí, kteří se ještě před pár hodinami vůbec neznali.


Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM

10 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše