Dnes vám představím tanečnici Adélu Líbalovou, která pochází z Mělníka, kde vystudovala základní školu a gymnázium. Věnuje se tanci a hraje divadlo. Měla příležitost tančit na větších jevištích například ve Státní opeře v Praze, The Royal Albert Hall a tančila i v zahraničním filmu. V Mělníku letos v září vystupovala na charitativní akci Mělník pro OnkoBubliny. Studovala tanec v Anglii a o tanci, studiu a životě jsme si povídaly u kávy.
První otázka nebude překvapením. Adélko, kdy jste začala tančit?
Začala jsem tancovat na základní umělecké škole už ve čtyřech letech, takže tančím už 20 let a měla jsem to jako koníčka. Vystudovala jsem gymnázium, po maturitě jsem se hlásila na HAMU na taneční fakultu. Měla jsem ale předtím zranění a nedostala jsem se a byla jsem z toho špatná. Nakonec se mi povedlo čirou náhodou zjistit, že organizace UniLink v Česku zprostředkovává studium v Anglii. Zaujalo mě podala jsem si přihlášky na školy a shodou okolností mě vzali na všechny. Jednu jsem si vybrala, která souzněla nejvíc s tím, co jsem chtěla. A odjela jsem studovat na tři roky do Anglie. Do Čech jsem se vracela už v době koronavirové, všechno se zrušilo a já jsem dodělávala bakalářské studium z Čech na dálku.
Když jsem se vrátila, natočila jsem video Můžeš cokoliv, souvisí to s koronavirovou dobou, člověk se nemá bát jít do toho, co opravdu chce, i když jsou věci, které mu to určitým způsobem omezují či ztěžují.
Během natáčení jsem spadla a měla jsem úraz ruky, ze kterého se ještě léčím, takže rok a půl jsem vlastně téměř netančila a zranění mi obecně omezovalo i normální činnosti. Občas jsem tančila na nějakých akcích například na akci Mělník pro OnkoBubliny či Sportovec roku, ale pravidelně jsem tancovat nemohla. Teprve teď jsem byla před měsícem na operaci.
Takže teď netančíte, jinak tančíte profesionálně?
V Anglii jsem to měla jako studijní obor a pak začala korona, pak úraz, takže jsem vlastně ještě vůbec nestihla někam nastoupit a věnovat se tančení profesionálně. Takže se zatím beru jako poloprofík, chci se samozřejmě pořád zdokonalovat.
Zrovna v uměleckém oboru je vše vidět, ať už máte vzdělání či nikoliv. V jiných zaměstnáních se může skrýt, že člověk i s vysokou školou to neumí, ale tady to neskryjete, výsledek je prostě vidět, ať je to tančení, malování či zpěv.
V Česku je těžší se ale prosadit. Je to malý rybníček a je to hodně o tom, kdo koho zná… Jsou jistě stovky lepších tanečníků, kteří mohou tančit v televizi, ale nejsou tam, protože zrovna nikoho neznají. Je to tady hlavně o kontaktech. A to je vlastně i důvod, proč jsem nechtěla jen tančit, je to taková trochu chudá profese, takže bych to chtěla mít, nebo jsem si to vždycky přála, jako takovou druhou věc, která mě naplňuje už dvacet let a je to pro mě určitý způsob sebevyjádření.
Jak jsem vystupovala v září v Mělníku na charitativní akci, tak to pro mě bylo velmi emocionální, protože to bylo pro onkologicky nemocné děti. Mně před čtyřmi lety zemřela spolužačka na rakovinu. Pozvala jsem na vystoupení i její rodiče a rodinu, protože pro mě to nebyla jen spolužačka, ten tanec, choreografii jsem pojala jako věnování pro ni a pro její rodinu. A tak jsem i svoje vystoupení uvedla.
Vždycky se snažím do všeho, když je choreografie závislá jen na mě a můžu si všechno naplánovat sama, pro mě to vždycky něco znamená, vložit nějaký smysl, vždy tím chci něco vyjádřit, dát do toho srdce, protože to tak cítím. Vlastně celý život jsem to tancování tak cítila i jako malá, i když mi to dlouho nešlo a než jsem se dopracovala do nějaké dobré formy, tak to trvalo. Tancování mě nejen baví, ale i naplňuje.
Možná je lepší situace pro umělce venku. Neuvažovala jste, že budete třeba tančit v Anglii? Že se tam vrátíte?
Byla jsem v Anglii tři roky, tak je to přece jen delší čas, a dlouho jsem se sžívala s jinou mentalitou, jiná země má jiné fungování už třeba od nákupu lístku na vlak, jsou to drobnosti, ale když to máte všechno najednou, není to úplně malé sousto. Nebudu lhát, že to někdy nebylo těžké. Prvního půl roku jsem z toho byla docela přešlá a říkala jsem si, proboha, co já tady dělám. Na vše je tam člověk sám, a když jsem měla zranění, musela jsem se spolehnout na sebe, nikdo mi nepřišel uvařit čaj. Neměla jsem ho, pokud jsem si ho neuvařila.
Na druhou stranu po těch třech letech jsem si uvědomovala, že je to skvělá životní zkušenost obecně ve všem. A mentalita dělá hodně. Já mám ráda svůj jazyk a jsem taková, co na srdci to na jazyku a Angličané takoví vůbec nejsou. Naopak jsou hodně zdvořilí, a právě vůbec nejsou takoví, že by řekli, co si myslí. Je to trochu falešná zdvořilost, a to nemám ráda. Několikrát za den tě potkají a po každé se zeptají, jak se máš, ale odpověď už je nezajímá a jdou od tebe pryč.
A to si já říkám: tak proč se ptáš…? A začala jsem jim odpovídat a ptát se, jak se mají oni a byli překvapení, protože oni to říkají jen tak. Už tenkrát jsem si říkala, že se chci vrátit domů. Mně by se líbilo občas mít angažmá v zahraničí, odjet prostě, ale vrátit se. Nechtěla bych žít někde jinde. Každá země to má jinak a člověk se musí přizpůsobit. Teď bych si možná i řekla, že bych zase šla, ale já si pamatuju ten prvotní pocit. Je to prostě velká změna.
Mně hlavně strašně vždycky chybělo, že se doma pořád něco dělo kolem mých známých, přátel, v divadle a mě mrzelo, že u toho nejsem. Takový ten rušný život mi hrozně chyběl. Tam jsem ho tolik neměla.
Měla jsem školu, pár přátel, taky outsiderů, jako jsem byla já, protože Briti mezi sebe nikoho moc nepustí. Byli jsme pospolu vlastně jen mezinárodní studenti, a to bylo všechno. A přece jen to je věc, která vzniká spoustu let, vztahy, aby se tam opravdu dělo to, co se děje v běžném životě, to by chtělo dlouhou dobu, aby se lidé poznali. Takže jediné, co jsem tam měla, svých pět blízkých kamarádů, kteří pro mě byli jako rodina. Bydleli jsme spolu a bylo to naprosto skvělé soužití, i když jsme byli různých národností. Nebo možná právě proto. Opravdu jsme byli jako rodina a bylo to úžasné. Ráda na to vzpomínám. Pořád jsme si povídali, a když chcete něco sdílet, tak je lepší si povídat osobně než držet telefon na uchu. Ten kontakt přímý prostě chybí. Život v Čechách šel beze mě.
Svět šel dál…
Ano, přesně. Asi bych chtěla být prostě tady. A protože to tady mají umělci těžký, chtěla jsem se zaměřovat i jiným směrem. Já jsem celkem organizační typ, mě by hodně bavilo organizovat nějaké akce, to je práce hodně mi blízká a baví mě.
Teď jsem se hlásila na magisterské studium zpátky do Anglie na obor Creative and Cultural Industries Management na Northumbria University, ale poté, co Anglie odešla z Evropské unie, je studium tam poněkud komplikované.
V mém případě je k tomu zapotřebí pre-settled status (pozn. redaktorky stav předběžného usazení - imigrační status), o který jsem zažádala již před šesti měsíci. Nicméně na schválení se čeká poměrně dlouho, takže mi to čekání bohužel znemožnilo nástup na výše zmíněnou univerzitu. Naštěstí mi byla žádost na začátku prosince schválena, takže se momentálně hlásím na Arts Management na Middlesex University s nástupem v lednu.
Jaké jiné zájmy kromě tančení ještě máte?
Velkým zájmem pro mě je divadlo. Hraju v Mělníku v Novém divadle a už jsem tam deset let. V té době začalo divadlo dělat i muzikálovou tvorbu. A když se dělal druhý muzikál, to mi bylo 13 let, byla jsem ještě dítě. V roce 2016 se režíroval muzikál Šeherezáda a k tomuhle muzikálu už jsem dělala choreografii. Začala jsem tedy fungovat jako choreograf a dnes už pomáhám i se scénografií apod., je to hodně v divadle propojené. Baví mě to, ale furt je to zájem nikoliv práce. Teď budeme mít na jaře premiéru nové hry, taky je to muzikál.
Mám ráda, když stojím na jevišti a lidi tleskají, nebo dokonce stojí, je to pro mě takové zadostiučinění, je to pro mě krásný pocit a říkám si, asi to byla dobrá práce. Asi to stálo za to.
Ještě bych se chtěla zmínit, že se angažujete spolu s přítelkyní v projektu Manželství pro všechny.
Ano, s Terezií Vránovou jsme chtěly podpořit dobrou věc týkající se rovnoprávných sňatků a složily jsme píseň, jejíž poslední verzi jsme dokončovaly rok a dotočily jsme i videoklip. Videoklip si stříháme samy.
Stříhám ho já a Terka mi říká, tohle je dobrý, tohle špatný a deset sekund videa stříhám třeba tři hodiny. A ještě to dělám, když mám volno, musím si k tomu sednout a pět minut nestačí. Nemůžu si říct, teď mám chvilku, tak jdu stříhat. Mám pět hodin, tak jdu stříhat. Je to zdlouhavý proces. A doufáme, že se nám podaří tímto našim počinem zvýšit informovanost veřejnosti.
Citace ze stránek Projekt Manželství pro všechny :: Terezie Vránová & Adéla Líbalová (webnode.cz), kde je možné si poslechnout i demo ukázku písně.
„Cílem písně a videoklipu je, aby si co nejvíce lidí uvědomilo, že homosexuálové jsou také úplně normální lidé, kteří chodí do práce, splácí hypotéku, nebo mají děti. Jediné, co homosexuály a heterosexuály dělí jsou nestejná práva ve svazku lásky. A to je také nejhlavnější cíl, aby se tato práva vyrovnala, aby se lidé nebáli podpořit štěstí ostatních, aby manželství pro všechny bylo legislativně schváleno a dva dospělí lidé se mohli brát“.
Děkuji za příjemné povídání a loučím se s přáním šťastného vykročení do nového roku.