Ve čtvrtek 25. listopadu se v Masarykově kulturním domě uskutečnil Den města u příležitosti 747. výročí první dochované písemné zmínky o Mělníku jako městě.
Vyznamenány byly v letošním roce osobnosti z oblasti ochotnického divadla, plakety města Mělníka byly uděleny Miladě Hluštíkové, Ivanu Neubauerovi, Jaroslavu Mědílkovi, Lydii Tiché in memoriam a Vladimíru Piskáčkovi in memoriam, bronzový řád města Mělníka pak divadelnímu spolku Vojan.
Na slavnostní ceremoniál navazoval kulturní program v podání Nového divadla Mělník, které si pro návštěvníky připravilo ukázky z jejich současné tvorby.
Na akci byli přítomni také experti zpracovávající Adaptační strategii na změny klimatu pro město Mělník, do jejíž tvorby se tak mohli hosté aktivně zapojit. Adaptační strategie je důležitý strategický dokument, díky kterému bude Mělník lépe připraven na přívalové povodně, intenzivní vedra i dlouhá sucha. Tento projekt je podpořen grantem z Norských fondů.
MILADA HLUŠTÍKOVÁ
Z Východočeského kraje pochází MILADA HLUŠTÍKOVÁ, která je dlouholetou členkou Nového divadla. Narodila se v Ústí nad Orlicí 9. 3. 1950, ale své mládí prožila v Lanškrouně. Její divadelní sklony oceňovaly děti ze sousedství, pro které připravovala již v předškolním věku různé scénky. Později působila dlouhá léta v ochotnickém spolku v Lanškrouně. Rodiče si nepřáli, aby se věnovala studiu herectví a tak vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu.
V roce 1975 se přestěhovala na Mělník a věnovala se výchově svých malých dětí. Do Divadelního spolku Nové divadlo vstoupila v roce 1981. Pro svůj nesporný herecký talent byla záhy obsazována do hlavních rolí v mnoha představeních. Jmenujme např. Hrátky s čertem-1983, Rajčatům se letos nedaří, Maribel a podivná rodina, Dva muži v šachu od Miroslava Horníčka, Sen smíchovské noci, Byl to skřivan a Tetičky.
Na divadelních přehlídkách ochotnických souborů získala i několik ocenění za herecké výkony. Své herecké zkušenosti přenesla i do své režisérské činnosti v pohádce O Jankovi a Jitřence a Čertovské škole. Je autorkou pohádky Květ zapomnění, kterou v její režii Nové divadlo uvedlo. Společně s Ivanem Neubauerem napsala scénář pohádky Kocour Modroočko. Ve spolupráci s Radkem Šlangalem režírovala autorský a velmi úspěšný, stále reprízovaný muzikál Libusche a následně výpravnou zhudebněnou pohádku Šeherezáda. Neocenitelná a nesmírně záslužná je její práce s mladými členy spolku a zapojení dětí do práce v ochotnickém divadle.
Od roku 2016 je předsedkyní Divadelního spolku Nové divadlo Mělník a nese dál tu pomyslnou pochodeň mělnického amatérského divadla.
Ivan Neubauer
IVAN NEUBAUER
se narodil 30. 10. 1948 v Praze. Své dětství a mládí prožil ve Vlašimi, kde začala jeho láska k ochotnickému divadlu účinkováním ve školním dramatickém kroužku.
Členem Nového divadla se stává v roce 1980. Za uplynulou dobu jeho působení v Novém divadle odehrál řadu hlavních i vedlejších rolí. Právem se o jeho hereckém umění dá říci, že není malých rolí. Připomeňme některá představení, kde jsme jej mohli vidět: v Hubačově Domu na nebesích, ve hře Rajčatům se letos nedaří, v oceněné hře od Ephraima Kishona Byl to skřivan, v hudební komedii Franze a Paula Schönthan Únos Sabinek, ve Smočkově Podivuhodném odpoledni Dr. Zvonka Burkeho a dalších.
Z pořadů Staropražských kabaretů si jej můžeme pamatovat jako obratného hostinského, který se odhodlá s hosty i zazpívat.
Ivan Neubauer dlouhá léta spolupracoval na přípravách slavností Mělnického vinobraní, byl autorem upravených textů a nových scének.
V roce 2001 byl zvolen předsedou spolku Nové divadlo a vedl jej až do roku 2013, kdy se začal více věnovat režijní práci.
Není obětavějšího a zručnějšího člena Nového divadla než je Ivan Neubauer při vytváření a realizaci divadelních dekorací a rekvizit pro celovečerní představení i pro pohádky.
Významná je i jeho režijní práce na pohádkách a celovečerních představeních. Režíroval úspěšnou hru, kterou Nové divadlo uvedlo pod názvem Tetičky. Věříme, že není poslední, na které se Ivan Neubauer bude podílet.
JAROSLAV MĚDÍLEK
Dlouholetý a aktivní člen Nového divadla JAROSLAV MĚDÍLEK se narodil 23. 2. 1940 v Pacově. Záhy se se svými rodiči přestěhovali do Mšena a následně do Mělníka. Přes jeho technické vzdělání se mu celoživotním velkým koníčkem stalo ochotnické divadlo. S divadelním souborem Mácha ve Mšeně spolupracoval od roku 1956. Členem Nového divadla se stává v roce 1963 a poprvé vystupuje v pohádce Popelka v roce 1964. Za dlouhá léta působení v divadelním spolku Nové divadlo vytvořil řadu vynikajících a nezapomenutelných postav v mnoha představeních. Namátkou jmenujme představení Tylovu Fidlovačku 1968, Revizor 1977, Kaločův Mejdan na písku 1979, Drdovy Hrátky s čertem 1983, Plzákovy Pudy a pes 2000.
Výrazně se podílel na pořadech pro děti. A to nejenom účinkováním v pohádkách jako byly již zmíněná Popelka z roku 1964, ale i další: Zkoušky čerta Belínka, Kterak se o princeznu čert pokoušel, Obušku z pytle ven, a opět Popelka v režii Stanislava Roba. Ve spolupráci s Jiřím Chlumským režíroval řadu dětských představení.. Po dlouhá léta se stal známým mělnickým Mikulášem, který v prosinci rozdával dětem nejen dárky, ale i chvíle radosti a předvánoční nálady.
1992-2003 byla léta ve znamení Staropražských kabaretů. Účinkoval ve všech z pěti kabaretů a zúročil zde své herecké, ale i pěvecké nadání.
Mělnickým pamětníkům se nezapomenutelně vryl do paměti jako dlouholetý a vynikající představitel krále Karla IV. při slavnostech Mělnického vinobraní.
Spolupracoval i s dalšími ochotnickými spolky v okrese. V roce 1970 hostoval v Osvětové besedě Řepín, v roce 1972 ve spolku Osvětové besedy Mělnické Vtelno a v roce 1985 v souboru Vydra z Byšic.
Výrazně se podílel na kulturním a společenském životě města. Na čas se ujal úlohy řečníka při posledních rozloučeních se zesnulými. Účinkoval ve všech recitačních pořadech Setkání, připravovaných Františkem Černickým. Na poli recitačním a divadelním je aktivní doposud.
LYDIA TICHÁ, rozená Filipová
Neskonale křehká, subtilní - a přesto obrovská. Na jevišti se objevila jako jedna ze skupiny tančících dívek 31. ledna 1953 ve Stroupežnického hře „Naši furianti“. Bylo jí 20 let a poprvé se potkává se svým, řekněme osudovým, divadelním partnerem Vladimírem Piskáčkem.
První opravdovou rolí je Karolka v „Její pastorkyni“ od G. Preissové. V roce 1954 hraje Dorotku ve „Strakonickém dudákovi“, roku 1955 v „Evženu Oněginovi“ Olgu. V roce 1957 odchází navěky Milena Richterová, mladá a věčně rozesmátá herečka a na její místo, aniž by sama chtěla, přechází právě Lída. Začíná období jejich zářivých rolí. První ? Přes plejádu dalších výtečných herců zazáří po boku Pavla Erbana v Čapkově „Loupežníkovi“ jako Mimi. Soubor sbírá za tuto hru řadu ocenění a zatím nikdo netuší, že byla odstartována nejúspěšnější éra „novodobého“ VOJANA. Další hry následují: Guilherme Figueredo (Gilerm Figuredo) „Liška a hrozny“, v hlavních rolích Tichá a Piskáček, Viktor Dyk „Krysař“, v hlavních rolích opět Tichá a Piskáček, Karel Čapek „Ze života hmyzu“, Piskáček jako Tulák a Tichá jako jedna z „motýlů“. V tomto představení účinkuje snad celý soubor a je velmi těžké někoho samostatně vyzdvihnout. Máme zde rok 1965, na scéně mělnického divadla se objevuje hra Tenessee Williamse „Léto a dým“ (malá odbočka: je s podivem, že v této době, kdy tzv. devizové hry byly vyhrazeny pouze pro profesionální soubory, daří se režisérovi Bohumilu Navrátilovi získat je i pro ochotnický soubor). V hlavních rolích ? Tichá a Piskáček. Je to Lídina osudová role. Rozhoduje se, z nejrůznějších důvodů, že již nikdy hrát nebude. Je jí pouhých 32 let, ale i tak za sebou zanechala vzpomínku na herečku, která mohla vystupovat i na předních profesionálních scénách.
Vdala se v roce 1959 za Zdeňka Tichého, rovněž herce DS Vojan, syna Jana Tichého, jednoho z největších „vojanovských“ herců. Nebylo jim dopřáno mít děti, a tak žili jeden pro druhého. Zároveň, i když divadlo dávno nehráli, jezdili s Vojanovci na dovolené, na víkendová soustředění do Lužických hor, scházeli jsme se na nejrůznějších oslavách a výročích. Po odchodu do důchodu zcela propadli bicyklům. Jejich opakovaná mnohadenní putování např. z Alp přes Šumavu a Orlík do Mělníka jsou nezapomenutelná. Pak Zdeněk zemřel a život pro Lídu ztratil smysl. Po pár letech odešla za ním a kdo ví, zda ve svých cyklotoulkách třeba nepokračují tam někde, kde na ně již čekala celá řada divadelních kamarádů, skoro celý soubor Vojan.
VLADIMÍR PISKÁČEK
Stavař, dělník, radní města, muzikant, zpěvák - a ochotnický herec. Tím vším byl. Narodil se v roce 1933 v obci Březinka. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební. Po vojně nastoupil do podniku Liberta Mělník jako úředník ve stavebním oddělení. V 70. letech neprošel při politických prověrkách a byl propuštěn. Nesměl vykonávat žádnou práci ve svém oboru. Pracoval jako dělník na vykládce lodí v přístavu Mělník. Následně ho zaměstnala polská firma, kde mohl znovu pracovat jako stavař. Poté následoval Stavební podnik Neratovice, úředník. A po výměně vedení v Libertě se vrátil zpět, na pozici vedoucího stavebního oddělení. Sametová revoluce umožnila jeho rehabilitaci a mohl nastoupit na stavební oddělení Městského úřadu Mělník. Zde byl také radním a členem zastupitelstva.
Po celou dobu zákazů – nezákazů účinkoval jako kytarista a zpěvák v několika mělnických kapelách, které hrály v Zámecké vinárně jak při plesech, tak při tanečních.
Především se však vypracoval na jednoho z nejlepších ochotnických herců. Ve více jak stoleté historii divadelního souboru Vojan najdeme mnoho osobností, mnoho vynikajících hereček i herců, které ani nejde vyjmenovat, neboť bychom na někoho zcela určitě zapomněli. Vladimír však vyčníval.
Zkrátka Vladimír byl bohémským bouřlivákem. Ze zachovalých meziaktních listů zjistíme široký rejstřík rolí Vladimíra Piskáčka. Chtělo by se říci, že jeviště Vladimírovi slušelo a on byl pro jeviště stvořen. Hrát začal hned po absolvování gymnázia, kdy vstoupil s dalšími mladými adepty divadelního umění jako tzv. „mladá vlna“ do DS Vojan. První rolí byla role Václava v „Našich furiantech“. Psal se rok 1953. O rok později již hraje mladého dudáka ve „Strakonickém dudákovi“ a od té chvíle z jeviště nezmizel. Hrál prakticky ve všech důležitých představeních, která Vojan uváděl.
Vyjmenovat všechny? Ne, to nejde, hlavně z časových důvodů. Jeho poslední rolí byl Chrysippos ve hře „Zapomeňte na Hérostrata“. Poslední velké divadlo Vojana, červen 1986. Zůstává otázka, která role byla jeho životní? Mohl by jí být Dykův „Krysař“. Ahasvér, který nezůstává, ale jde od města k městu a svou píšťalou vládne, ale i hledá. Co? Sny, představy, touhy, lásku. Mohl by jí být i Ezop ve hře „Liška a hrozny“.
Nevím. Obě nádherné, obě velkolepé! A přesto Ezop: Když (již jako svobodný člověk) je pro nahranou loupež poháru odsouzen k smrti, je mu pro zachování života nabídnut návrat do otroctví. Odsouzení svobodní lidé však tehdy mohli dobrovolně zemřít skokem do propasti. A Ezop – Vladimír opouští scénu se slovy: „Kde je ta propast pro svobodné lidi?!“. I v této roli, stejně jako v životě, se nesklonil.
Divadelní soubor VOJAN
Jak začít? A jak skončit? Klasik říká, že je potřeba začít od začátku a pokračovat až do konce. Zkusme to. Začátek je datován na 30. listopadu 1919, kdy se ve vinárně U Šimonků sešlo 55 občanů královského věnného města Mělník, prvních členů souboru, a zakládají dramatický spolek VOJAN. S pojmenováním souhlasil sám Eduard Vojan, velký český herec.. Prvním předsedou byl zvolen profesor Josef Stáhlík. Zakrátko, 7. a 8. srpna 1920, je v sále hotelu Stádník uvedeno první představení nového spolku, Jiráskova historická veselohra se symbolickým názvem „Kolébka“. Roky se rozběhly, VOJAN uvádí jedno představení za druhým, hostuje potřetí v Hronově, slaví 10. výročí založení. Uplyne pouhých 7 let a na Mělníku se připravuje velké sláva - otevření MKD! 28. června 1936 Stroupežnického „Naši furianti“ v nastudování VOJANA dobývají prkna nového jeviště. Základní kámen nového kulturního domu skrývá pak zakládací listinu, vloženou tam prvním předsedou VOJANA, profesorem Stáhlíkem.
Roky dál utíkají, je zde 20 let od založení spolku. Píše se rok 1939, válka je na spadnutí a VOJAN 5. března uvádí poslední „svobodné“ představení, „Příklady táhnou“ od Jana Snížka. Pak již na mělnické jeviště vstupuje laskavý svět českých pohádek a s ním nezapomenutelná trojice herců Tichý – Lhotský – Řehák. Pivoňka, Kašpárek a Škrhola. Proti krutosti momentálního zla staví věčnou naději dobra. Rok 1941. Znovu Hronov, tentokráte s „Ondřejem a drakem“ od Viktora Dyka. 255. a 256. představení Vojana. A rok poté „Hadrián z Římsů“. Mimo jiné opět v Hronově. Rok 1945, válka končí, 11. května uvádí VOJAN „Naše furianty“ pro Rudou armádu. A další hry – od Dyka, Tyla, Zeyera, Gogola - a Šrámkův „Měsíc nad řekou“. Mimo jiné opět v Hronově.
Píšeme rok 1949, slaví se 30. výročí založení souboru a – VOJAN zaniká. Byl spojen, v rámci sjednocovací mánie, s katolickou „Lidovou scénou“. Vzniká tak „Nové divadlo“. Ale již 7. 11. 1952 se rodí počátek nového VOJANA. Zatím pod hlavičkou Z. K. Obnova uvádí svou osudovou hru – „Naše furianty“. Tím i začíná „nová vlna“ souboru. Z mělnického gymnázia přichází celá řada nových, mladých tváří, budoucích hvězd souboru. A 14. 10. 1953, po dvou letech, si VOJAN vyvzdorovává svou minulost i přítomnost. V té době se souborem spolupracují J. Krombholc, M. Tauberová, barrandovský maskér R. Hammer a další velikáni.
1959. 40. výročí. VOJAN znovu nabral sílu a uvádí jedno představení za druhým. V roce 1961 je poprvé pozván na LDL, přezdívané „malý Hronov“. Uvádí zde Čapkova „Loupežníka“ a Libochovice zcela dobývá. A nepřestává se vracet - Liška a hrozny, Ze života hmyzu, Krysař, Léto a dým, Moře a láska. Samá vítězství. Zároveň začínají odcházet na věčnost velcí hráči éry nedávné. Ale nikdo si nepřipouští, že by mohly nastat nějaké problémy – vždyť je tu tolik skvělých herců!
Když v roce 1969 slavil VOJAN 50. narozeniny, zdálo se, že teprve teď pro něj nastává zlatý věk divadla. Má naprosto výjimečného režiséra Bohumila „Áťu“ Navrátila a plejádu skvělých ochotníků. Dostává, jako jediný amatérský soubor mezi oceněnými profesionály, Krajskou cenu za rok 1969! Tak čeho se bát?! Jenže najednou jakoby dolehla únava. Stále častěji se začínají vytrácet do nenávratna ti, kteří pamatovali začátky VOJANA. Trvalo dlouhých 6 let, než byla uvedena další hra – Čapkovo „R.U.R.“.
A pak dalších 5 let čekání na Lazebníka sevillského – 623. představení k 60. výročí založení souboru, uvedené 4. 12. 1979. Po dvou letech další hra – L. Gyurkó „Elektro, má lásko!“ Mělník, Kralupy, Libochovice. Pak zase dlouhá přestávka, nekonečné otálení. V roce 1986 VOJAN uvádí hru G. Gorina „Zapomeňte na Hérostrata“. Představuje se s ní na Mělníku, v Libochovicích, Byšicích, Neratovicích. V tu chvíli nikdo netuší, že se jedná o poslední, opravdu poslední celovečerní představení kdysi tak činorodého souboru VOJAN. Opona padá.
A přeci jen ještě ne! Je rok 1989, 70 let od založení souboru. V průčelí MKD se objevují plakáty, které zvou na recitační pásmo sestavené z překladů indonéské poezie „Verše psané na rovníku“. 18. dubna je na tomto představení účasten i Jeho excelence velvyslanec Indonéské republiky s chotí. V pásmu účinkují mladé indonéské tanečnice a ve foyeru divadla je instalována neuvěřitelná výstava vzácných nenahraditelných uměleckých skvostů. Cena – nevyčíslitelná! Definitivně posledním vystoupením VOJANA pak byl večer věnovaný V. Dykovi - „Sen měl jsem v srdci svém“. Psal se rok 1991 a VOJAN jako divadelní spolek zaniká.
Na jeho troskách vzniká, zásluhou Františka Černického, sdružení HDP. Zbytky VOJANA, několika přátel z Nového divadla a „nezařazených“ účinkují pod vedením Františka v několika beneficích a hlavně ve 12 setkáních. Byla to nejrůznější hudebně – recitační pásma, která pokaždé vyprodala malý sál mělnického Muzea. Pak i František končí a na troskách HDP se utváří nové uskupení HuReSFrČ. Trvá jen pár let a i ono zaniká. Poslední vystoupení je v MKD dne 21. 11. 2019. A krátce předtím, tamtéž, u příležitosti 140. výročí narození Viktora Dyka, se scénářem Vratislava Šťovíčka, tentokráte neseškrtaný, v plném znění. Název? „Sen měl jsem v srdci svém“. Smutné loučení. Což tedy raději skončit optimističtěji? „Sen ve svém srdci mám!“. Protože člověk má snít tak, jakoby měl žít věčně a žít tak, jakoby měl zítra zemřít.
Mgr. Zuzana Syrová, foto: Martin Šimral (Mělnická radnice 01/2022)