top of page
  • Marta Dušková

Další ze seriálu medailonků ze školství – rozhovor na říjen

Pravidelný cyklus medailonků: učitelé zaměstnaní převážně v mateřských školách a na prvním stupni základních škol připravuje na každý měsíc Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy k výročí narození Jana Amose Komenského. Toto povolání patřilo v minulosti právě hlavně mužům, v současnosti je paradoxně v učitelských sborech převaha žen.

Dalším z mužů ve školství je učitel Bratrské školy v pražských Holešovicích a muzikant Daniel Razím a další rozhovor, který přináší odpověď na otázku, co láká muže vzdělávat malé děti v mateřských a základních školách.


1. Co Vás na této práci baví a co je na ní nejnáročnější?

Baví mě být v kontaktu s mnoha lidmi, od kterých se sám leccos učím pozorováním i komunikací. Setkávání se s dětmi – mladšími i dospívajícími ­– je v mnohém inspirující, stejně jako práce s kteroukoli jinou věkovou skupinou. Navíc mám možnost v pracovní době lidem předat něco ze svých poznatků a zkušeností, rozvíjet je, diskutovat s nimi nebo je pobavit. Můj způsob práce má od mnoha dětí, rodičů i kolegů kladnou odezvu, což mě těší. Velmi důležitá pro mě vždycky byla také důvěra ze strany vedení a přiměřená volnost při organizaci výuky. Vážím si jí, protože vytváří pocit pohody a prostor pro vlastní kreativitu a iniciativu. Během přípravy na výuku často přicházím na témata a informace, které se mi pak hodí pro mé další aktivity a neustále se tím vzdělávám…To není v každém zaměstnání samozřejmost. Nejnáročnější je skloubit tuhle zajímavou a odpovědnou práci se vším ostatním, co dělám a co potřebuji ke svému životu.

2. Čím to podle vás je, že v předškolním vzdělávání a na 1. stupni základních škol učí tak málo mužů?

Dříve se za hlavní důvod považoval nízký plat. Kamarádi se mě často ptali, z čeho žiju, a žáky zajímalo, kam chodím do práce…:) To se v poslední době zlepšilo, ale u každého jsou důvody jiné. Někteří muži mají problém trávit většinu času ve společnosti malých dětí a žen, necítí se ve školním prostředí dobře, nemají na děti trpělivost, nedovedou s nimi komunikovat, nebo zkrátka učitelství neuspokojuje jejich intelekt a ambice. Když budu mluvit za sebe, myslím si, že muže práce s dětmi může bavit, nemůže mu ale úplně stačit, minimálně ne na celý život. Potřebuje i zážitky a zkušenosti jiného druhu.


3. Berou děti jinak učitele muže než učitelku ženu? Vnímáte nějaký rozdíl ve svém přístupu k dětem, než jaký mají Vaše kolegyně?

Mám v práci hodně kolegyň i několik kolegů. Vím, že vždycky záleží hlavně na tom, jaká je konkrétní učitelka nebo učitel osobnost, jak na děti působí, čím je dokáže oslovit a zaujmout. To je základ vztahu a chování dětí ke každé učitelce i učiteli. Vnímám různé rozdíly mezi mnou a kolegyněmi v přístupu k některým situacím, ale zobecňování a stereotypní názory nemám rád. Každý člověk je nenapodobitelný originál.


4. Myslíte si, že by muži mezi učiteli malých dětí měli být zastoupeni častěji? A co by podle Vás pomohlo, aby ve školkách a na základních školách učil vyrovnanější počet žen a mužů?

Umění pracovat s malými - ale i staršími - dětmi je, myslím, vrozená schopnost, kterou v sobě učitel musí mít, jinak by ve třídě nevydržel, nebo by to bylo utrpení pro obě strany:) Tím chci říct, že učitelství rozhodně není práce pro každého, a že muži, kteří tuto práci opravdu chtějí dělat, ji už asi většinou ii dělají. Pro děti je každopádně setkání s muži jako učiteli cenná zkušenost. Měly by vyrůstat ve společnosti mužů i žen už proto, aby se s nimi učily komunikovat a žít. U pedagoga je ale nejdůležitější probouzet v dětech zájem poznávat a přemýšlet, a dávat jim svým chováním příklad, ze kterého si pro sebe můžou vybrat to nejlepší. Když se děti setkávají s co nejvíce podnětnými lidmi – muži i ženami všeho věku, mohou se lépe zorientovat ve světě i v sobě, poznávat se, utvářet si vlastní názory a hodnoty. Každá osobnost má své kvality, ale i omezení a nedostatky. Proto, myslím, není dobře, když má na děti příliš dominantní nebo dokonce "monopolní" vliv jen určitá osoba, ať už jde o učitele, nebo někoho z rodiny. U nás ve škole nikdo z prvostupňových pedagogů nevyučuje ve třídě všechny předměty sám, děti zažívají práci s asistenty i dalšími kolegy, navštěvují muzea, koncerty, divadelní představení, výukové programy s průvodci a lektory… Je to i přirozené. Svět je rozmanitý, v neustálém vývoji, a děti se nejlépe vzdělávají pozorováním a kritickým porovnáváním všeho, co se jim ukazuje a nabízí.

A co by podle mě pomohlo zlákat větší počet mužů k práci s dětmi? Určitě kvalitní platové ohodnocení, příznivé podmínky k práci ze strany vedení i celkového systému školství, ale hlavně větší uznání ve společnosti. Sám si nemám důvod stěžovat, jen vnímám, že mnoho lidí má k instituci škol a k pedagogické profesi někdy oprávněnou, ale často spíš předpojatou nedůvěru, potřebu se neustále vymezovat, zdůrazňovat hlavně problémy a názorové rozdíly. Učitelé bývají denně pod kritickým drobnohledem lidí, kteří sami rozhodně nejsou dokonalí a bez chyb. Bývá to únavné a demotivující. Zvlášť při práci, kde je potřeba bezedná zásoba energie, velkorysosti, zájmu o druhé a v ideálním případě i dobré nálady a humoru. Ať už je v roli pedagoga žena, nebo muž.

Foto: Archiv D. Razíma



14 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page