Osobnost Karla Lojky, mělnického patriota a fotografa určitě není třeba představovat. Za svoji kulturní činnost a společenskou odpovědnost získal řadu ocenění. Karlu Lojkovi bylo uděleno čestné občanství Mělníka a zároveň téměř současně se stal držitelem Ceny hejtmanky Středočeského kraje pro rok 2019. Zabývá se dlouhodobě historií Mělníka a okolí a proslul mimo jiné svými časosběrnými fotografiemi mizejících objektů, pořizováním srovnávacích snímků a jejich publikací na sociálních sítích. Dnes povídání v rámci cyklu malých on-line rozhovorů na téma současné situace.
Pane Lojko, jak se Vám žije v nouzovém stavu? Co nejvíc postrádáte?
Musím se přiznat, že poměrně dobře. Já jsem zvyklý na samotu, ale rozhodně se nenudím. Mám vlastně stále volný čas. Ten mám rozložený na psaní článků pro facebookovou skupinu Mělník - historie a současnost, na restaurování mých starožitností, hledání informací na internetu, domácí práce a vaření a občas se podívám na televizi, ale zpětně ze záznamu. Při práci si pouštím některá rádia nebo poslouchám hudbu z CD. Pozdě večer začínám číst a čtu, dokud neusnu, to bývá tak po 24. hodině. Většinou čtu literaturu faktu nebo odborné publikace týkající se mých zálib. Beletrii moc nečtu, nějak nemám už chuť sledovat cizí příběhy a fabulace. Další problém je, kam s knihami.
Nikam skoro nechodím téměř jen po doktorech. Příbuzní mi to v dobrém zakázali, abych se někde nenakazil, nebo já třeba nenakazil někoho jiného. Tak nechodím ani nakupovat, nákupy mi obstarává synovec nebo neteř. Skepsím z našich zpráv nepropadám, protože se na ně raději nedívám.
Nejvíce postrádám pravidelný styk se svými přáteli, návštěvy kaváren a restaurací a kostela. Mám několik vstupenek na koncerty či divadelní představení, ale bohužel se nic nekonalo. Celý život jsem cestoval tady po vlasti nebo do zahraničí, navštěvoval pamětihodnosti nebo výstavy, teď sedím doma. "Doma budeš, narajzoval ses už dost“ (parafráze manželky cestovatele E. Holuba z Járy Cimmermana).
Je na této situaci pro Vás něco pozitivního?
Pozitivní pro mě je, že mám konečně čas na své věci a záliby, ale to jsem měl relativně už před tím, jsem už devatenáct let v důchodu. Začal jsem si vážit věcí a činností, které dříve bývaly jaksi samozřejmé a teď je nemáme z důvodu pandemie.
Jste známý regionální fotograf. Teď je ale málo výzev k focení. Co teď fotíte?
Já se většinou zabývám dokumentární fotografií, občas fotografuji architekturu nebo přírodu. Uměleckými snímky se nezabývám, nemám k tomu výtvarný talent. Hodně fotografii využívám jako ilustrace ke svým článkům, mám jich v archivu spoustu.
Naposledy jsme se spolu osobně setkali někdy v říjnu venku v kavárně muzea a povídali si o Vaší nové knize ve spolupráci s Martinem Klihavcem Mělník v proměnách času. Připravujete něco nového? Co Vám momentálně uzrálo v hlavě?
Knížka byla úspěšně vydána, ale nemohli jsme ji normálně uvést a "pokřtít". Kmotry měli být Jitka Čvančarová, J.J. Zdenka Lobkowiczová, Mgr. Zuzana Syrová a PhDr. Petr Volf. Měli jsme ve vchodu do radnice výdejní okénko a tam jsme knihy i s podpisy autorů vydávali. Přišlo docela hodně zájemců a byla u toho i legrace.
Na Facebooku skupina Mělník - historie a současnost existuje už šestý rok. Za tu dobu jsem tam publikoval přes sto článků s fotografiemi, které týkají města a okolí. Spoluautor Martin Klihavec a ještě někteří další čtenáři se domnívají, že by se mohly vydat knižně. Vydavatel také není proti. Já sám si tím nejsem tak jistý. V této příšerné době mají lidé jiné starosti. Ponechám to řízení osudu.
Založil jste facebookovou skupinu, která má už dnes téměř 5000 členů, což je rozhodně obdivuhodné. Chodím k vám ráda. Pořád dáváte aktuální informace z regionu. Kde čerpáte informace? Vím, že většina je z Vašeho vlastního zdroje.
Já se snažím o popularizaci dění ve městě a okolí ať z dob minulých či současných. K tomu mě přiměl můj kamarád Mgr. František Purš, regionální historik, když onemocněl a už nechtěl a nemohl psát. Rád také píši o osobnostech našeho města a není jich málo. Sleduji, co se kde děje, a pak podám informaci vlastní nebo sdílenou z jiných zdrojů. Samozřejmě u všeho nemohu být, proto jsem rád, když mohu použít články, fotografie či informace od jiných uživatelů. Některé snímky, které sdílím, jsou úžasné, na takové bych se já nezmohl. Také jsem rád, když mě čtenáři upozorní na některé nedostatky či překlepy či dokonce gramatické chyby, jsem člověk chybující. Informace získávám z dobového tisku, z internetu, z literatury, z muzeí či archivů. Hodně informací a snímků mi poskytuje Martin Klihavec, kronikář města. Také spolupracuji s panem Milanem Honzíkem, Ing. Janem Petrželkou, s panem Jiřím Červinkou a Jarmilou Erbanovou. To jsou neocenitelné zdroje informací. Hodně se vyptávám i jiných pamětníků a také čerpám z vlastní paměti a zkušeností (už toho pamatuji dost). V mládí jsem si dělal zápisky z vyprávění mých prarodičů. Jsem vděčný, když mi lidé poskytnou k oskenování archivní fotografie.
Během svého života jsem měl to štěstí potkat se s řadou neobyčejných a významných lidí a některé považovat za své přátele.
Paní Dušková, těší mě a je mi ctí, že mé články na FB sledujete.
Dodržujete všechna nařízení, abyste se chránil před nákazou? Roušky, rozestupy, setkávání apod. Mně osobně chybí setkávání s našimi třemi dětmi, s mamkou, prostě rodinou. Někdy bych to už chtěla vzdát, ale děti jsou zodpovědnější než já.
Já se snažím všechna ta nařízení, někdy zmatečná, dodržovat se zdravým selským rozumem. Zbytečně neriskuji a záleží mi na tom, abych případně nenakazil své bližní, přátele a vlastně nikoho. Zatím neklesám na mysli. Naděje umírá poslední. Doufám, že se zase dočkáme normální doby.
Milý pane Lojko, děkuji za milé povídání na dálku a doufám,
že se zase brzy budeme moci setkávat osobně.