• Marta Dušková

Dnes si připomínáme oběti největší genocidy dvacátého století

Mezinárodní den obětí holocaustu připadá na 27. ledna. Byl vyhlášen OSN 1. listopadu 2005 a připomíná utrpení přibližně 6 milionů Židů, 220 tisíc Romů, 15 tisíc homosexuálů a dalších milionů nevinných obětí holocaustu za druhé světové války.


Vybrané datum není náhodné, právě 27. ledna 1945 byl osvobozen nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Česká republika vyhlásila tento den významným dnem již v roce 2000 a následně v roce 2004 byl zákonem ustanoven jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Vyhlazovací tábor v Osvětimi byl největším koncentračním táborem a pojmul až 90 tisíc vězňů. Většina obětí tábora poté, co jim byly zabaveny osobní věci a oblečení, byla popravena v plynových komorách a zbytek zemřel při příšerných nacistických experimentech či nucených prací.


Nacisté se pokusili před blížící se Rudou armádou zahladit v Osvětimi stopy svých zločinů a tábor chtěli srovnat se zemí. V časové tísni se jim to nepodařilo, ovšem těsně před osvobozením stačili nacisté odeslat zhruba 58 tisíc lidí na nucené práce do Říše a záchrany se tak dočkalo jen něco málo přes 7500 lidí.


Názor redaktorky

Slovo holocaust ve mně vždy vyvolávalo hrůzu, děs a je pro mě ekvivalentem pro násilnou smrt. Při návštěvě některých pietních míst jsem měla pocit deprese a jako bych cítila ty hrůzy, které si neumím představit. A fakt nerozumím tomu, co se odehrálo před pár dny. Sáňkování na ruinách v Lidicích a přejíždění přes hroby na nacisty zničeném hřbitově. Bez piety, bez úcty k utrpení, ke zničeným životům, k zemřelých.

Je to stejné jako by sáňkovali na hřbitovech, kde leží jejich rodinní příslušníci. Nevidím v tom rozdíl.

Podle historika a ředitele Památníku Lidice Eduarda Stehlíka jde o nepochopitelnou věc a průšvih hlavně rodičů. Dovoluji si zde sdílet vyjádření historika, které jsem četla na www.idnes.cz: „Je mi z toho špatně a je to pro mě něco naprosto nepochopitelného. Na svém Facebooku jsem se setkal s reakcemi lidí, jako o co nám vlastně jde. Že máme být rádi, že se tam opět rozeznívá dětský smích. Nevím, jestli je dobré, aby se rozezníval dětský smích na tom, že se přejíždí přes hroby na nacisty zničeném hřbitově. Že jim tam nejvíc vyhovují ty hupy. Ale tam se jezdí přímo po ruinách tehdejších domů.

Já jen pevně doufám, že někteří lidé nejsou tak zabednění a hloupí, ale že mají jen zkreslenou představu, kde stály Lidice. Někteří lidé argumentovali tím, že na jedné straně je to pietní místo a že na té druhé si mohou dělat co chtějí“.


Co k tomu dodat? Děti učíme úctě, morálce příkladem a sáňkovat v místě, kde ostatní, nebo aspoň já, stojí v hrůze a děsu, je něco nepředstavitelného.



25 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše