Přemyslovci byli jedinou panovnickou dynastií domácího původu vládnoucí na trůnu českých králů. Politicky mocný rod počtem svých mužských příslušníků postupně slábl do té míry, že po smrti Václava II. v roce 1305 byl jeho syn a královský nástupce Václav III. jediným žijícím legitimním Přemyslovcem. Vzhledem k mládí Václava III. a jeho záhy uzavřeném sňatku s Violou Těšínskou si tehdy zřejmě nikdo nepřipouštěl možnost vymření rodu. Představitelé mocenské elity (a nejen oni) země však byli záhy nemile překvapeni – dne 4. srpna 1306 byl na válečné výpravě proti Polsku v Olomouci zavražděn. Jeho náhlou smrtí vymřel starobylý rod a nastalo mocenské vakuum, navzdory faktu, že dědičkou království byla Václavova sestra Anna, provdaná za Jindřicha Korutanského.
Byla to však její mladší sestra Eliška Přemyslovna, která se posléze stala mnohem důležitější „figurou“ na politické šachovnici. Její sňatek s Janem Lucemburským mimořádně ovlivnil budoucí směřování českého království mezi mocnosti tehdejší Evropy, neboť synem královského páru byl princ Václav, později Karel IV., vládnoucí jako císař římský a král český až do své smrti dne 29. listopadu 1378. Jeho matka se nedožila ani synova návratu do Čech po dlouhém pobytu v cizině, nástupu na trůn, natož jakéhokoliv mocenského triumfu. Život této ženy zřejmě nebyl příliš šťastný a mnoho historiků hodnotilo její osobnost i prováděné skutky spíše rozpačitě. Přesto existuje výjimka. Byla vydána monografie s názvem Eliška Přemyslovna – královna česká.
PhDr. Božena Kopičková vnímá prostřednictví své knihy poslední českou královnu z rodu Přemyslovců mnohovrstevně – jako hrdou příslušnici své dynastie a zároveň politicky aktivní osobnost, jako milující a zároveň nešťastnou matku, které trpěla (z vůle jejího manžela) častým odnětím svých dětí, jako duchovně zaměřenou i mystikou ovlivněnou ženu a zároveň mecenášku a podporovatelku soudobé kultury i umění. Značně kriticky hodnotí vztah Eliška a Jana - větší díl viny za neuspokojivý průběh manželství sice oprávněně připisuje králi, ale přesto může vzniknout dojem, že autorka zde upřednostňuje žensky emocionální hledisko na úkor střízlivosti dané značnou torzovitostí pramenů (dokázat únosnost Eliščiny hrdosti na svůj rodový původ s jistotou nelze). Kompaktně však zejména porovnává obě výrazné ženy-královny, a jejich potýkání, neboť stále žijící Alžběta Rejčka, vdova po králi Václavovi II. se svého postavení a z něho vyplývající prestiže nehodlala vzdát.
Textové pasáže o napětí mezi oběma výraznými rivalkami a jejich stoupenci z řad české a moravské šlechty v čele s Jindřichem z Lipé (zároveň životním partnerem Alžběty Rejčky) patří mezi obzvlášť zdařilé části knihy. Autorka také objektivní optikou demytizuje údajně společensky ostře vymezenou národnostní hranici raného 14. století, vždyť německy mluvící osoby šlechtického i duchovního stavu, které byly politickými spojenci Elišky Přemyslovny a byly přítomni v její blízkosti, jsou důkazem o neudržitelnosti národnostní vyhraněnosti argumentů některých historiků v minulosti. Velkým kladem publikace je barevná fotografická příloha s reprodukcemi unikátních artefaktů, přímo či nepřímo spjatých s královnou Eliškou a jí vydaných listin. Soubor černobílých fotografií je početnější, ale při detailním pohledu na jednotlivé snímky lze odhalit, že podoba některých památkových objektů neodpovídá jejich současnému stavu – např. omítka na fasádě kostela sv. Jakuba na Starém Městě v Praze je v současnosti světlá, téměř zářivě bílá, ale na příslušné fotografii je stavba vyobrazena s tmavou omítkou na fasádě, jak lze i na černobílém snímku rozlišit – tudíž je zřejmé, že pro ilustraci byl v tomto případě zvolen v dávnější minulosti pořízený fotografický materiál.
PhDr. Božena Kopičková v knize Eliška Přemyslovna – královna česká předkládá čtenářům životný příběh české královny z rodu Přemyslovců, neboť na základě studia značně neúplných dobových pramenů dokázala sestavit jasné kontury mocenského i lidského bytí společensky významné osobnosti vrcholného středověku. Po přečtení této publikace lze mít za prokázané, že Eliška Přemyslovna byla sebevědomou, hrdou a vysoce odhodlanou ženou, která na kolbišti soudobých intrik dokázala sehrát důstojné, ale ne vždy vítězné partie, jejíž víra v duchovní svět jí pomohla překonávat veškeré rány osudu a v okamžiku konce svého pozemského života byla připravena vejít do nebeské brány.
Božena Kopičková: Eliška Přemyslovna – královna česká, ISNB: 978-80-
7601-612-5, 180 str., 3. vyd., Nakladatelství Vyšehrad,
Praha 2022.