top of page
  • Marta Dušková

Historie prožitá zblízka…

Vyprávění pamětníků o jejich pohnutých osudech je bezesporu víc, než člověk může najít v literatuře či v dobových dokumentech. Vyprávěná historie, která je zaznamenána pro budoucnost, je důležitá pro paměť národa.

Letošní projekt Příběhy našich sousedů Mělnicko ukončila slavnostní závěrečná prezentace 1. června. Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd základních škol a tercií a kvart víceletých gymnázii.


Co předchází závěrečné prezentaci, kolik práce je skryto za tím, než je zachycen příběh pamětníka s pohnutým osudem, to dnes přiblíží tým ZŠ Jungmannovy sady Mělník žáci Denis Čáslavský, Adam Leščišin, Gagriela Navrátilová, Andrea Valdová a Šárka Russová pod vedením Michaely Slánské.


Naslouchání pamětníkům je jako historie na živo, více než dokumenty nebo literatura. Co si o tom myslíte vy?

Denis: Když jsme nahrávali video s panem Crkem, přišlo mi zajímavější, že do toho dával vlastní zkušenosti a nechyběly emoce, je to více než nějaký strojený dokument, film nebo předem předepsaná literatura. Je to větší zážitek.


Jak dlouho trvá celkově ta práce? Pamětníka si vybíráte sami?

Michaela Slánská: Pokud o nějakém pamětníkovi víme, tak si jej vybíráme sami. V opačném případě jej vybírá koordinátor Michal Šimek. Tentokrát jsem věděla o panu Crkovi, kterého znám z legionářské obce a řekla jsem si, že by to mohlo být pro moje žáky zajímavé. Tak jsme jej oslovili, a zpočátku se mu do toho nechtělo, nakonec ale souhlasil.

Kolikátý je to váš projekt?

Michaela Slánská: Už je to můj čtvrtý pamětník.

Už jsem viděla několik prezentací a mám pocit, že s každým dalším ročníkem se zvyšuje úroveň projektu. Už víte, jak na to a kudy třeba ne.

Michaela Slánská: Já s tím rozhodně souhlasím. Hlavně každý pamětník je jiný, někdo je hovornější někdo míň, i každý tým žáků je jiný. Někdo je do toho víc zapálený, někdo méně. Ale myslím si, že se to zlepšuje a každý rok je laťka výš a výš. Záleží to i na pamětníkovi, kolik nám toho o sobě řekne, jakou dokumentaci k tomu máme a pak se to líp zpracovává, když je toho víc.


Jak moc jste se na to předem připravovali?

Gabriela: Před rozhovorem s panem Crkem to byla hodně improvizace. Pan Crk povídal a my jsme se mezitím na něco doptávali. Já jsem při tom rozhovoru kreslila jeho portrét.

Komiks, který byl součástí prezentace, jste taky dělala?

Gabriela: Ano, ten jsme kreslily se Šárkou Russovou. Příběh jsme si rozdělily a každá jsme udělaly půlku.


Pro vás to byl první projekt. Šli jste do toho s nějakým očekáváním nebo jste čekali, co přijde to bude?

Denis s velkým smíchem: Do projektu jsem se přihlásil tak, že paní učitelka mi dala papír a řekla mi, ať to podepíšu.

Smějící se Michaela Slánská: Já bych k tomu chtěla dodat, že jsem věděla nebo tušila, že mají zájem o historii a ten projekt by je mohl zaujmout. Proto jsem si je vybrala a oni mi mohli říct, že nechtějí. A nikdo mi neodporoval.

Smích všech, včetně redaktorky přerušuje povídání.

Denis: Když jsem si to potom pročítal, teprve jsem viděl, co je to za práci. Závěrečná prezentace, nahrávací studio, a ještě tohle a támhle to, tak jsem si říkal, co jsem to podepsal. Příště už si budu dávat pozor.

Michaela Slánská: Když se hovoří o tom nahrávání, pana Crka jsme na nahrávání několik upozorňovali, přesto si to uvědomil až po nahrávce. Byl překvapený, že jsme ho nahráli a já jsem měla chvíli strach, že to vzdá.


Jak dlouho jste se tím projektem zabývali?

Michaela: No začalo to vlastně v lednu či únoru, pak jsme si dali pauzu kvůli přijímačkám a pak jsme to doháněli. Zhruba se na tom pracuje od ledna do května.

Co vám ten projekt dal? Čím vám to prospělo?

Andrea: Celkově mě to hodně bavilo a dalo mi to nový zážitek při poslouchání příběhu, který potom zpracujeme a někdy se s tím pamětníkem i ztotožníme. Dalo mi to i zkušenost, jak se vlastně příběh zpracovává, sepisuje.

Gabriela: Mně přišlo zajímavé, že jsme přímo mohli poslouchat pamětníka a jeho životní příběh, v tomto případě životní příběh jeho otce a rodiny.

Denis: V tom vidím právě nevýhodu dobových dokumentů a literatury, kde chybí emoce, které právě vidíte u pamětníka. Člověk je vtažený do historie právě přes emoce a má chvíli i pocit, jako by to sám zažíval.

Šárka: Já si myslím, že hodně zajímavé bylo zpracovávat komiks. Měla jsem nějaké informace, ale musela jsem to poslouchat několikrát a přepisovat a potom tvořit. Rozhodně bylo zajímavé poslouchat příběh na živo a zkušenost mi přinesla i závěrečná prezentace, kde se člověk mohl poučit, jak něco dělat příště jinak.


Zajímavé povídání končí a reportáž ze závěrečné prezentace je zveřejněna v článku Šest pohnutých osudů, šest příběhů pamětníků… (kanalem.com)


67 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page