V průběhu 2. světové války vykonali obyvatelé Mělnicka řadu zdánlivě drobných odvážných činů, které jsou dnes již zapomenuty. Následující text ukazuje hrdinné odhodlání dvou mužů z Mělníka v závěru druhé světové války zabránit zásobování nacistických oddílů v Praze za cenu vlastní smrti. Z jejich výpovědí tuto událost později zrekonstruoval učitel Zdeněk Tichota, z jehož pozůstalosti pochází následující text.
V posledních dnech dubna 1945 obdržel major Kaniščev, působící po svém seskoku na Řepíně, zprávu o pohybu německých ozbrojených člunů z Drážďan směrem k Ústí nad Labem. Zpráva připouštěla i možnost jejich přesunu až k Mělníku s tím, aby tato vojenská plavidla kryla ústup vojenských jednotek po silnici po pravé straně řeky Labe do Ústí nad Labem.
Vlečné čluny pak měly také přivést náklad zbraní, munice a potravin pro ustupující jednotky Schrönerovy armády, jíž měly být předány v mělnickém přístavu. Současně měly být dováženy nacistům do Prahy. Po dohodě se štábem „Mělník“ bylo rozhodnuto znemožnit přístup plavidel do Mělníka i za cenu zničení zdymadla a jezu u Dolních Beřkovic.
Úkolem byl pověřen Alois Fuksa, tehdejší vojenský velitel oblasti Mělník III. Jmenovaný se spojil s kapitánem remorkéru Morava Vrbou. Byl vypracován podrobný plán akce.
Kapitán Vrba si ověřil sílu obsazení zdymadla německými vojáky. Strážný oddíl zde byl velmi silný, neboť okupanti měli velký zájem na ochraně vodní cesty po Labi. Toho jara totiž používali Labe a Vltavy k zásobování jednotek v Praze a okolí, neboť vlaková doprava byla velmi narušována hloubkovými letci.
Oba jmenovaní se dohodli, že ve stanovený den pojedou v noci z Mělníka do Dolních Beřkovic remorkérem. Na přídi umístí výbušniny. Asi 200 metrů před zdymadlem zaměří plavidlo při zařazené nejvyšší rychlosti na komorová vrata zdymadla s tím, že po nárazu dojde k výbuchu a cesta bude potopeným remorkérem zatarasena.
Dne 30. dubna byla provedena zkouška, zjištěn čas, svit měsíce a do mělnického přístavu přepraveny trhaviny. Byl stanoven termín – 2. květen ve 23.30.
Dne 1. května vyhledal velitele Fuksu při utkání v kopané Mělníku-Rousovicích příslušník okresního vedení štábu s tím, že se rozkaz k zítřejší akci „Dolní Beřkovice“ ruší s tím, že konvoj válečných člunů byl mezi Drážďany a Děčínem zničen spojeneckým letectvem. Později bylo ověřeno, že se tak stalo za doprovodu řetězce výbuchů na jednotlivých člunech, které byly vzhledem k vlastnímu nákladu munice doslova rozmetány.
I když tedy uvedená plánovaná akce nebyla provedena, ukázala jednak odhodlanost obou mužů splnit úkol s vědomím vlastní fyzické likvidace a jednak rychlou zpravodajskou pohotovost s okamžitou reakcí na změněnou situaci.
Alois Fuksa, rodák z Mělníka-Pšovky, se vyučil mistrem lakýrnickým. Během 1. světové války sloužil u rakousko-uherského námořnictva a prožil mj. vzpouru proti Rakousku-Uhersku v černohorské boce Kotorské v roce 1918. V období mezi 1. a 2. světovou válkou sloužil coby major čs. armády na bratislavském hradě. Druhou světovou válku strávil na Mělníku. Po ní působil v téže hodnosti v Brně až do svého odchodu do důchodu.
Z pozůstalosti po Zdeňku Tichotovi z Mělníka-Blat připravil jeho vnuk Ondřej Tichota