• kanalemmelnik

Ivan Martin Jirous – člověk dvou vnitřních světů

Jak již bylo zveřejněno v nové mělnické galerii Za Rohem v prostorách Městské knihovny bude až do konce ledna příštího roku výstava pod názvem „Měli jsme underground a máme prd“, Expozice připomíná deset let od odchodu dvou nezapomenutelných osobností naší moderní historie a kultury – Ivana Martina Jirouse a Václava Havla. Představovat Václava Havla by bylo, jak se říká, nošení sov do Athén a tak je třeba blíže představit onu další osobnost.

Ivan Martin Jirous jinak zvaný „Magor“. Tato přezdívka jej dokonale vystihovala. Člověk dvou vnitřních světů, na jednu stranu rabiát hájící si svou pozici, na stranu druhou věřící a jemný člověk, založením básník. Takovou povahu měl zakladatel českého undergroundu a disident Ivan Magor Jirous. V hospodě se dovedl rozčílit a poprat, na statku v Prostředním Vydří zase uměl žít poetickým životem spjatým s přírodou. Básník, publicista, výtvarný kritik, skladatel, signatář Charty 77, duchovní zakladatel a vůdce Československého undergroundového hnutí zvaného Druhá kultura (tzn. neoficiální). Narodil se dne 23. září 1944 v Humpolci. V roce 1969 vystudoval Univerzitu Karlovu v oboru Historie umění. Hrál na konci 60. let v kapele The Primitives Group.


Poté se stal manažerem legendární kapely The Plastic People of the Universe, která pod jeho vedením na začátku 70. let začala hrát undergroundové texty neúnosné pro tehdejší režim. V roce 1973 byl zatčen s přáteli, když v hospodě urážel bývalého důstojníka StB a snědl před ním výtisk novin Rudého Práva. Plastikům bylo oficiálně zakázáno hrát a jejich koncerty byly rozháněny bezpečnostními složkami. Jirous tedy začal domlouvat koncerty pod záminkou oslav svateb a soukromých akcí.


Navzdory tomu, že měl tyto akce a svatby úředně povoleny, byl spolu s dalšími třemi hudebníky v roce 1976 odsouzen za údajné výtržnictví, které obžaloba opírala o několik sprostých slov v desítkách textů The Plastic People of the Universe. V reakci na jejich odsouzení vznikla známá Charta 77. Během věznění ve Valdicích mezi nejtěžšími zločinci Jirous složil básnickou sbírku „Magorovy labutí písně“, kterou si kvůli zákazu psaní zapamatoval a sepsal ji teprve po propuštění. Za tuto sbírku získal cenu Toma Stopparda a za celoživotní dílo cenu Jaroslava Seiferta. Pro děti napsal sbírku „Magor dětem“ což jsou básně a pohádky, které psal v dopisech z vězení svým dcerám, dále je to „Magorova summa“, což je chronologicky uspořádaný soubor téměř všech Magorových textů z let 1975–1997, obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž dvě jsou publikovány vůbec poprvé. Obdržel za ni také literární cenu Kniha roku 1998 v anketě Lidových novin.

I.M. Jirous se po roce 1989 stal členem PEN klubu a dál hájil svobodu umění. Stal se tak symbolem jeho svobody a undergroundového hnutí v Československu. Po revoluci do roku 2005 pořádal pravidelné koncerty a festivaly Magorovo Vydří.


Pro zajímavost: Navštěvoval i Mělník neboť jeho jednou partnerkou byla zdejší rodačka, překladatelka Daniela Degtěvová, s níž měl syna Daniela. Zemřel právě před deseti lety 9. listopadu 2011.


Bedřich Marjanko


5 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše