Rádi bychom vám představili HOSPIC TEMPUS, z.s., který je nestátní neziskovou organizací a jehož posláním je šířit a rozvíjet myšlenku umírání v přirozeném sociálním prostředí, v péči rodiny a za pomoci kvalifikovaného terénního hospicového týmu. Na území dvou okresů – Mělník a Praha-východ provozujeme domácí hospic již čtvrtým rokem. Zdravotní služby poskytujeme 24 hodin denně 7 dní v týdnu nevyléčitelně nemocným umírajícím v jejich domácím prostředí. Zajišťujeme také odlehčovací služby včetně odborné sociální poradny. Součástí služeb pro naše klienty je i zajištění zdravotních a kompenzačních pomůcek. Provozujeme odbornou paliativní ambulanci. Náš tým je složen z lékaře s odborností z paliativní medicíny, zdravotních sester, psycholožky, sociální pracovnice, pečovatelek a duchovního. Sídlíme na adrese Pražská 530/21, Mělník, telefonní kontakt +420 720 557 554 (Po–Pá 8:00–17:00 hod.)
Pro přiblížení naší činnosti jsme oslovili rodinu pana Karla a paní Libuše, se kterou jsme spolupracovali a doprovázeli jejich blízkého. Rádi bychom vám formou rozhovoru představili, jak naše služba funguje a jak může být prospěšná umírajícím i jejich doprovázejícím rodinám.
Tatínek pana Karla strávil poslední dny doma, v kruhu svých blízkých a naše služba tak napomohla splnění jednoho z jeho posledních přání.
Můžete prosím popsat svůj příběh?
Pan Karel: Tatínek se dlouhodobě léčil s rakovinou prostaty a při poslední kontrole nám pan doktor sdělil, že již rakovina metastázovala do kostí. Po kolapsu v listopadu minulého roku byl tatínek převezen rychlou záchrannou službou do nemocnice. V té době (pandemie koronaviru) mi byly pouze jednou denně telefonicky sděleny informace, poté mi paní doktorka řekla, že se s ním můžu přijít rozloučit. V nemocnici jsem se rozhodl, že tam tatínka nenechám a vezmu si ho, i kdyby na pár posledních dní, domů. Pro tuto možnost jsme se následně rychle snažili zajistit podmínky, například koupě polohovací postele. Z nemocnice byl tatínek propuštěn a přivezen domů, ale bohužel bez jakéhokoliv doporučení a bližších informací, pouze s propouštěcí zprávou.
Odkud jste se dozvěděli o naší službě?
Pan Karel: Na domácí hospic mě překvapivě nasměrovala má obvodní lékařka v rámci běžné prohlídky. Do té doby k nám docházela sestřička z domácí péče, která tatínkovi převazovala rány, ale to už za daných okolností nestačilo.
Jaká pro Vás byla spolupráce s naší organizací? Jak byste tuto spolupráci popsali?
Pan Karel: Pro nás to bylo poprvé, kdy nám někdo pomohl. Já jsem v podstatě amatér z úplně jiného oboru (pracuji jako řidič kamionu), starat se o tátu pro mě bylo nepředstavitelné. Celou situaci ještě zhoršovala i současná covidová doba. Byl jsem bezmocný, například výměna močového katetru se ukázala jako neskutečný problém. Oslovil jsem paní Brezovákovou z domácího hospice, která následně přijela i s paliativní lékařkou a pomohly nám, vše nám vysvětlily, nastavily péči a zajistily léky i potřebné pomůcky.
Dozvěděli jsme se, kolik času asi máme a ten jsme mohli využít na spousty věcí. Tatínek měl možnost rozloučit se se svou rodinou a uspořádat si některé úřední záležitosti, které vnímal jako důležité.
Jak dlouho naše spolupráce probíhala a v čem konkrétně spočívala?
Pan Karel: Hospicové služby jsme využívali přibližně 1,5 měsíce. Na počátku k nám dojížděla sestřička 3x týdně. Ve spolupráci s paliativní a praktickou lékařkou tatínka zajistila medikaci dle aktuálního zdravotního stavu tatínka. Pokud jsem potřeboval, telefonoval jsem pro bližší informace. Prakticky každou návštěvu mě sestřička něco naučila, například jak o tatínka pečovat, jak zvládat hygienu na lůžku, vyměňovat pleny nebo polohovat. Sestřička ošetřovala proleženiny, které tatínkovi vznikly již v nemocnici. Problém také byl, že tatínek už nechtěl přijímat potravu, sestřička nám vše vysvětlila a zajistila nutri výživu.
Paní Libuše: Velmi důležité pro nás bylo i vstřícné slovo, tatínek si rád se sestřičkami povídal.
Pan Karel: Bezprostředně po smrti tatínka jsme dle domluvy zavolali sestřičku. Přijela sestřička Brezováková a společně jsme tatínka připravili na poslední cestu. Sestřička zařídila koronera, pohřební službu jsem měl již předem zajištěnou. Sestřička tu byla s námi přítomna, dokud pohřební služba neodjela.
Paní Libuše: Cena za hospicové služby (za den, kdy byla vykonána návštěva sestry, činí 250 Kč/den) nám nepřišla vysoká, za kvalitní služby jsme rádi zaplatili. Pracovnice hospice nám byly rovněž nápomocny při vyřízení příspěvku na péči, který nám byl přiznán a vyplacen, sice až po smrti tatínka, ale v nejvyšším stupni.
Dokážete popsat, co pro Vás bylo v tuto dobu nejdůležitější?
Paní Libuše: Jako velký přínos této služby vnímám, že vás připraví na to, co bude. Pokud se nacházíte v situaci, kdy akutně potřebujete pomoc, voláte na pohotovostní službu hospice. Neméně důležitá pro nás byla také psychická podpora, chtěli jsme tatínkovi pomáhat, ale nevěděli jsme, jak na to. Sestřičky nám vše vysvětlily a tak jsme nepanikařili, jen jsme se s tím postupně smiřovali. Důležité také bylo, že ze strany hospice byla respektována přání tatínka, ale zároveň se ptali i nás, co potřebujeme.
Pan Karel: Vnímali jsme zkušenosti sestřiček, byli jsme postupně připravováni a doprovázeni až do úplného konce. Do té doby nikdo z nás nevěděl, co ke konci bude náležet. Kdybych ty informace neměl, asi bych pokaždé volal záchranku a tatínek by zřejmě zemřel sám v nemocnici. Bohužel konec je strašně klikatý a těžko bychom ho sami zvládli. Hlavní bylo, že tatínek zemřel doma, ve svém prostředí s rodinou, jak si přál.
Napadá Vás nějaké poselství pro rodiny, které jsou aktuálně v podobné situaci?
Paní Libuše: Kontakt na váš hospic jsem předala už třem rodinám. Rozhodně se nebát a vzít si blízkého člověka domů, pokud je to alespoň trochu možné.
Jaké je to pro Vás nyní? Co Vám pomáhalo nebo naopak bylo složité pro přijetí ztráty vašeho tatínka?
Pan Karel: Přišlo to přirozeně, byli jsme připravení a navzájem jsme si byli oporou. Bohužel vzhledem ke koronavirové pandemii dodnes nebylo možné uspořádat poslední rozloučení. Vím, že některé věci nezměním, ale hodně mi pomohlo, že jsme pro tatínka udělali vše, co bylo v našich silách, a splnili jeho přání.
V závěru bychom chtěli panu Karlovi a paní Libuši poděkovat, že souhlasili s realizací rozhovoru. Jsme si vědomi, že se jedná o velmi niterné a citlivé téma. Věříme, že sdílený příběh může přinést cenné informace a také naději těm, kteří se nacházejí v podobné situaci. Doufáme také, že přispěje k osvětě a rozvoji domácí hospicové péče.
Mgr. Jiřina Kudrnová - sociální pracovnice HOSPICE TEMPUS, z.s.
