• Marta Dušková

Kateřina Martinásková: Darovala bych ledvinu bez váhání i dnes…

Transplantace ledviny od žijícího dárce je v současnosti nejlepší způsob léčby selhání ledvin. Každý člověk může být dárcem, pokud je zdravý. Je to největší dar, který člověk člověku může dát.

S dárkyní ledviny s Katkou Martináskovou, tehdy Knížkovou jsem si povídala před dvěma lety. Právě uplynuly 6. listopadu dva roky, kdy Katka v roce 2019 darovala ledvinu svému příteli a my jsme se k tomuto výročí sešly a povídaly si u kávy, jak jde život. Kateřina pochází z Mělníka a pracuje jako asistentka chirurgických oborů v mělnické nemocnici.


Katko, před téměř dvěma lety jsem si s Vámi povídala o darování ledviny Vašemu příteli. Co se od té doby změnilo? Jak fungují obě ledviny, které jsou rozdělené?

Fungují skvěle, úplně normálně jako každému zdravému člověku. Můj přítel, teď už manžel, to se změnilo, je omezený tím, že užívá imunosupresivní léky, je ohrožený víc nemocemi, infekcemi, což teď v době covidu je větší problém než u zdravých lidí, ale přečkal doteď v pořádku. Fungujeme úplně normálně, žijeme normálním životem.


Asi jste měli v době covidu větší problémy, museli jste si dávat větší pozor.

Já pracuju v nemocnici, tak to riziko je větší, abych domů něco nepřinesla. Sama jsem covid prodělala, ale manžel to nechytil. Ale od transplantace jsme se celá rodina naučili víc dodržovat hygienická pravidla a manžel musel nosit roušky už od transplantace, takže jsme na to plynule navázali a návštěvy se naučili, že si desinfikovali ruce, takže to pro nás ani nebyl takový rozdíl, když přišla omezující nařízení pro všechny. My jsme na to byli zvyklí. Ještě je zajímavé, že jsme původně chtěli posunout termín transplantace, oddálit třeba na jaro a lékař nám to rozmlouval, že mohou začít chřipkové epidemie a teď jsme zdraví a připravení. Nebyl tedy důvod to odkládat a lékař nás přesvědčil. Teď jsme mu za to hodně vděční, protože na jaře začal covid ve velkém a byly omezeny operace od živých dárců. Kdybychom to odložili, dopadlo by to úplně jinak, manžel by musel chodit pravidelně na dialýzu a musel by čekat na transplantaci. Náš život by byl úplně jiný, tedy především jeho. Bylo to štěstí, že jsme k tomu byli trochu dotlačeni.

Jak probíhalo u Vás onemocnění covidem? Měla jste těžký průběh?

Ne, vůbec ne. Nebylo mi úplně nejlíp, ale oproti jiným jsem měla lehký průběh. Byla jsem doma oddělená v jiné místnosti. Manžel se samozřejmě bál, ale nechytil to. Tak jsme to přečkali, u transplantovaných je průběh onemocnění samozřejmě horší, ta imunita je tam oslabená. Hned, jak to šlo, tak se manžel nechal naočkovat a omezil kontakt s lidmi, to asi dodržoval víc než jiní lidé. Asi jsem měla menší dávku viru, protože v jednom bytě jsme byli pořád, společný záchod, kuchyň, a i když jsem všechno neustále desinfikovala, stejně by tomu člověk asi nezabránil. Ale manžel kupodivu neonemocněl.


Teď Vás čeká dvouletá kontrola, ale na kontroly chodíte i tak často.

Mě jako dárce kontrolují jedenkrát ročně, to je větší kontrola, sono břicha, ledviny, vyšetření krve a kontrola chirurga, který mě operoval, kontrola v ambulanci žijících dárců, je to takové připomenutí se a setkání je milé. Manžel chodí pravidelně na kontroly po třech měsících, jako příjemce ledviny jej kontrolují často. Jednou za rok má také velkou kontrolu. I v IKEM byla velká omezení v době covidu, chtěli pacienty chránit co nejvíc, takže doporučovali kontroly, odběry krve v místě bydliště a tady v Mělníku nám vyšlo vstříc středisko dialýzy, takže to byly kontroly na dálku a pak s IKEM konzultace po telefonu.


Ale oba jste v pořádku? Vím, že jste hodně aktivní.

Užíváme si vnoučka a fungujeme, dá se říct, normálním životem. Manžel chodí se psem na procházku, jezdíme na kole, ale všechno s mírou samozřejmě. Manžel se snažil postupně do normálního života dostat, samozřejmě občas jsou dny, kdy je víc unavený, ale ta omezení, která by byla bez transplantace, by byla daleko větší, musel by chodit na dialýzu třikrát do týdne a bylo by to omezení pro celou rodinu. I po operaci se celkem rychle zotavil.

Manžel říká, že když má ženskou ledvinu, bude si dávat lattéčko a dortík v kavárně. A na vinobraní jsme si dělali legraci, že jedna ledvina pije víno a druhá pivo, že to máme rozdělené.

Já jsem na víno, manžel na pivo, tak se „holky“ musely podělit.


Tahle otázka je pravděpodobně naprosto zbytečná, přesto ji položím. Rozhodla byste se bez váhání i dnes znovu?

Ano určitě. Fungujeme naprosto normálně. Teď jsem v takové komunitě lidi po transplantaci či před transplantací jater, srdce, daleko složitějších operací než transplantace ledviny. Teď si uvědomuju, že ta ledvina je to nejmenší, není to tak těžká operace. A ty lidi si daleko víc váží života a toho darovaného orgánu.

A je hezké, že na Dušičky vzpomínají na svého dárce, díky němuž mohou oni žít normálně. Změnili se jim určitě priority. Chtěla bych zmínit jednoho človíčka z komunity, pána, který daroval ledvinu a neví komu. To je altruistický dárce, a to je obdivuhodné. Nabídl ledvinu ne někomu známému či z rodiny. Ledvina byla použita při řetězové transplantaci, kde bylo nutné protočit víc párů. Je to frajer, je mu přes 50 let a je to takový veselý pán. Před ním klobouk dolů, takových asi moc není.


Je to úžasné, protože tam vlastně není ani motivace, která je v případě darování známému člověku či rodině.

On změnil a zlepšil život někomu neznámému. Vysvětloval nám, že to rozhodnutí nebylo jen tak bez důvodu, měl nemocnou maminku, která zemřela a pak mu onemocněla sestra. A v té době si sám v sobě řekl, že když se sestra uzdraví, on na oplátku někomu pomůže darováním své ledviny.


Děkuji za velmi příjemné povídání a přeji oběma manželům pevné zdraví, aby si mohli užívat svého aktivního života jako doposud.



Výňatek z článku Jak (ne)lehké je darovat ledvinu z 22. ledna 2020, který jsem psala pro deník:

Zkušenost s darováním ledviny má Kateřina Knížková z Mělníka, která pracuje jako asistentka chirurgických oborů v mělnické nemocnici. Vloni v listopadu se stala dárcem ledviny. „O darování ledviny příteli jsem vůbec nepřemýšlela, rozhodla jsem se hned a předem jsem si nezjišťovala žádné informace. Já jsem byla iniciátorem a sama jsem to navrhla. Nakonec jsme se přihlásili do IKEM v Praze, abychom zjistili, že mezi námi panuje shoda. Z operace jsem neměla strach a po ní mě hlavně zajímalo, jak funguje moje ledvina příteli,“ říká Kateřina Knížková.


„Transplantaci předchází spoustu různých vyšetření, my jsme na to ale měli šest let, protože ledvina ještě nebyla v takovém stavu, aby byla nutná transplantace hned, tak se nechala takzvaně dožít. Do IKEM jsme jezdili na kontroly šest let a vloni došlo k samotné transplantaci,“ doplňuje dárkyně.

Když je nutná transplantace ledviny rychle, vyšetření dárce trvá asi tři týdny a obsahuje krevní a genetické testy, vyšetření protilátek, ledvin a v případě ženy i gynekologické vyšetření. Kateřina Knížková dodává: „Tím, že nejsem manželka, jsem musela jít před etickou komisi, kde jsem odpovídala na otázky, zda spolu žijeme, zda o tom ví moje rodina a děti, jestli souhlasí, a podstoupila jsem psychiatrické vyšetření. To v případě rodinných příslušníků odpadá. Po operaci dostávají dárci dárek, kopii svojí vlastní ledviny vytištěné na 3D tiskárně."


Darování ledviny blízkému člověku je darování života. Být o ledvinu lehčí má i výhody. Člověk může žít kvalitně celý život jen s jednou ledvinou a dobrý pocit není jedinou odměnou. Podle statistik se dárci ledvin řadí k nejzdravější populaci a dožívají se vysokého věku. Důvodem je následná celoživotní péče a kontrola zdravotního stavu.

Transplantace ledviny od žijícího dárce je v současnosti nejlepší způsob léčby selhání ledvin a dárce nemusí mít shodnou krevní skupinu. V roce 2019 se pražský IKEM stal co do počtu výkonů největším transplantačním centrem v Evropě, celkově bylo provedeno 540 transplantací, z toho 299 transplantací ledvin, od živých dárců 33 ledvin (zdroj IKEM). Mezi nimi je i ledvina Kateřiny Knížkové.


93 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše