Další z cyklu malých online rozhovorů na téma současné situace v pořadí sedmý je originální tím, že se k současné situaci vyjadřují malé děti. Moje vnoučata sedmiletá Lola a pětiletý Alan. I když jsme ve spojení přes monitor, děti by se nedokázaly soustředit, spíš mi ukazují hračky a svoji kreativní tvorbu.
Takže tento rozhovor vznikl opět na dálku formou otázek a děti vyzpovídala moje dcera Tereza. Celý rozhovor nahrála, takže je autentický kromě smíchu, který tam zazníval neustále. Rozhovor mě pobavil i přes to nelehké téma, které řeší.
Jak děti chápou slova koronavirus, karanténa?
Tereza: Jak rozumíš slovu koronavirus a karanténa?
Alan: Nemoc.
Tereza: A jaká?
Alan: Jak jaká? No virus.
Karanténa je, že musíme zůstat doma, protože si nejsme jisti, jestli virus máme, nebo nemáme, a aby ho nedostal od nás někdo jiný.
Lola: Koronavirus je taková bakterie, která přeskakuje od člověka na člověka.
U dětí to není tak nebezpečný, ale u dospělých a starších lidí to může být nebezpečný.
Karanténa je, že musíš zůstat doma, protože nějaký den k tobě přišel někdo, kdo ještě nebyl na testu a neví, že už má koronavirus. Pak přijde na test a zjistí, že má koronavirus a my jsme právě byli takhle s tetou a ona pak byla na testu a my jsme teď v karanténě.
A proč musíme být v karanténě?
Alan: Byli jsme s tetou dlouho a u ní blízko, proto si nejsme jistí, jestli jsme ten virus chytili.
Co si myslíte, že se pro vás změnilo za ten rok? Koronavirus je tady s námi už rok.
Lola: Třeba že jsme chodili do divadla a kvůli koronaviru se teď všechna divadla zavřela a představení se mohou jen natáčet.
Alan: Nemůžeme si nic kupovat, třeba v hračkářství a musíme si to jen objednávat.
Co vás baví a co vás štve na té situaci, která teď je?
Alan: Mě na tom baví, že se můžeme hodně koukat na pohádky.
Lola: Já mám něco směšnýho. Když jedeš v tramvaji a zíváš, nemůžeš si přikrývat pusu, protože máš roušku.
A je na tom něco dobrýho?
Lola: Hrozně dobrý je, že taťka je doma s námi, pracuje z domova, takže o přestávce si s námi může hrát.
Alan: Že si můžeme hrát hry.
Co je na tom blbý?
Alan: Když jsme v karanténě, nemůžeme vůbec chodit ven.
Lola: Pro mě je blbý, že ve škole musíme mít celých pět hodin roušku.
Alan: Pro mě je teď nejhrůzostrašnější na celém světě, že nemůžeme jet na dovolenou a že je ten virus.
Proč musíme nosit roušky a nemůžeme do divadel?
Alan: Protože bychom mohli od někoho chytit virus, kdybychom měli virus, tak aby nepřeskočil na toho druhého člověka a ten ho pak neměl taky, protože v nás je těch bakterií, toho koronaviru hodně, když ho máme.
Lola: Roušky nosíme, abychom chránili sebe a ostatní lidi.
Teď jste v karanténě. Jak moc se liší život, když už není online výuka, a ty Loly, musíš být doma a učí tě maminka?
Lola: No, paní učitelka to umí líp. Mami, nejsi paní učitelka, tak to moc neumíš.
Tereza: Je na tom teda vůbec něco dobrýho, když tě učím já nebo ne?
Lola: No můžeme začínat školu později, třeba až v devět. A taky to máme rychleji.
Co se ještě pro vás změnilo v karanténě?
Lola: Nemůžeme do lesa ani nikam do přírody. Můžeme jít jen na test, pokud máme teploty, ale nikam jinam. A já chci jít právě na test.
Alan: A já taky!
Tereza: Na šťourání v nose? To by nám od karantény nemohlo. Nebojte, brzy nám to skončí.
Znáte někoho, kdo onemocněl?
Oba svorně: Ne.
Tereza: No, a proč jsme teda v karanténě?
Oba: Jo, teta Linda.
Teď se nemůžete stýkat s těmi koho máte rádi. Kdo nebo co vám nejvíc chybí?
Alan: Mně nejvíc chybějí kluci ze školky.
Lola: Mně chybí Laura a Anička.
Tereza: No s těmi se ale uvidíte po karanténě. Ale jsou lidé, se kterými se neuvidíme ani potom.
Lola: Třeba s babičkou Emilkou (prababička).
Tereza: A proč se s ní neuvidíme?
Lola: Protože ona je hrozně nemocná, a kdybychom na ni přenesli ten koronavirus, tak by ležela v nemocnici a něco strašnýho by se jí stalo.
Tereza: Takže za ní nemůžeme a nemůžeme se s ní vídat.
Alan: Mně zase vadí, že se nemůžeme stýkat s babičkou hodonínskou a ani s cítovskou.
Voláte si s někým přes počítač?
Lola: Jo, moje kamarádka je připojená přes počítač. A voláme si s babičkou z Cítova a navzájem si ukazujeme kočky. My Elzu a Huga a babička Sárinku.
Co vám za ten rok nejvíc chybí?
Alan: Mně nejvíc, nejvíc, nejvíc chybí, že si nemůžu koupit Frka a Brka (poznámka redakce: hračka dvouhlavý drak z pohádky Jak vycvičit draka).
Lola: Mně hrozně vadí, že nemůžeme chodit do divadel.
Alan: A víš, jaký divadlo mi nejvíc chybí? Že nemůžeme na Hurvínka.
Co myslíte, že by pomohlo, aby se vrátil normální život a abychom mohli zase za babičkami?
Lola: Aby si všichni dali test.
Alan: Aby si všichni dali tu látku.
Tereza: Jakou látku? Myslíš očkování?
Alan: To by pomohlo, vážně. Potom by se to tělo dokázalo proti tomu ubránit.
Celkově vás to štve nebo je vám to jedno?
Oba: Jo štve.
Alan: Já bych chtěl, aby to zítra skončilo.
Lola: Já dneska.
Alan: Já ihned.
Tak pod tato přání se můžu jen podepsat a myslím, že většina z nás.
Lolinko, Alánku a Teri, děkuji za moc pěkný rozhovor. V loňském roce jsme se viděli v září a pak na Vánoce, tak snad se situace zlepší a těch osobních setkání zase přibude a budeme se moci obejmout a povídat si nejen přes obrazovku monitoru.
Foto je z archivu Terezy.