• Marta Dušková

Michaela Slánská: Příběhy našich sousedů mě baví…

Dnes bych vám ráda představila mělnickou rodačku Michaelu Slánskou, která je učitelkou na ZŠ Jungmannova. Povídaly jsme si u kávy nejen o škole, ale i o projektu Příběhy našich sousedů, o legionářích, zkrátka o životě.

Míšo, hrála jste si v dětství na školu jako někteří z nás?

Moje mamka a babička jsou učitelky, tak jsem si ráda hrála na učení. Postavila jsem si plyšáky a učila. Na střední škole jsem nechtěla jít ve šlépějích mamky, chtěla jsem se trhnout. Lákalo mě cestování, průvodcovství na zámcích. Tíhla jsem k historii a teprve při studiu na vysoké škole jsem si uvědomila, že bych možná chtěla učit.


Ve čtvrtém ročníku mělnického gymnázia jsem netušila, co bych mohla studovat dál. Inspirovala mě profesorka historie a dějepisu a začala jsem studovat na filosofické fakultě v Ústí nad Labem historii. Ve třetím ročníku jsem dostala nabídku učit na ZŠ Jungmannova a bylo potřeba dodělat si magisterské studium. Obor učitelství a historie. Už pátý rok učím na Jungmannově škole dějepis a nyní i občanskou výchovu, letos poprvé mám historický seminář pro osmý ročník. Učím děti od 6. do 9. třídy a na prvním stupni mám dvě hodiny vlastivědy. Ta práce mě baví a naplňuje


Hlavně je to kreativní práce.

Přesně tak. Každý den je to naprosto jiné. Někdo má představu, že učitel si udělá jednu přípravu a má hotovo na celý život. Tak to není, každý rok jsou děti jiné, učivo se musí upravovat podle atmosféry ve třídě a přizpůsobovat konkrétním dětem. Práce učitele je náročná, ale mě naplňuje. Pořád jsem ještě relativně mladá, je mi 26 let, tak mám k dětem blízko i věkem.



Jak je to s udržením autority? Jak to zvládáte?

Autoritu si člověk musí zasloužit, nedá se na dětech vynutit. Já jsem spíš ten hodný učitel. Ne, že bychom byli vysloveně kamarádi, ale když děti potřebují poradit nebo se chtějí pobavit, co dělaly o víkendu, ráda si to poslechnu.


Vrátím se k otázce, občas s autoritou bojuju, nemám tolik zkušeností, a ještě hledám ideální styl výuky a komunikace s dětmi. Ale snažím se s dětmi jednat fér, ony pak nebudou mít tendenci mě nerespektovat a neposlouchat. Je to o přístupu. Když jim budu dávat najevo, že jsem nějak nad nimi, povyšovat se, ony mi to budou vracet.


Co spojení online výuka a autorita? Myslím, že je těžké udržet i pozornost.

Online výuka byla hodně náročná. Bylo nás hodně připojených najednou, děti měly vypnuté kamery a mikrofony. Já jsem koukala do monitoru a viděla jenom ikonky dětí, ale neviděla jsem, jestli opravdu na druhé straně sedí. Nebylo ani tak těžké udržet autoritu, jako spíš vědět, jestli vás vůbec poslouchají. Po výuce jsem dávala úkol k tématu hodiny. Jedině tak bylo možné si ověřit jejich přítomnost na hodině a zda si něco z hodiny odnesly. Jsem ráda, že jsme zase v běžném procesu ve škole.


Dá se nějak vysledovat, zda klesla úroveň vzdělání při online výuce?

Pozorujeme ve škole, že si děti odvykly pracovat systematicky, chtěly by si hrát, dělat kvízy, projekty a neudrží tolik pozornost. Jsou unaveny z toho, že musí chodit do školy, doma měly svůj klid. Udělaly si úkoly, kdy potřebovaly. Také pozoruju otrávenost celkově i z toho systému, je doba karantén a nevíte, jestli půjdete druhý den do školy nebo ne.


Záleží to určitě i na rodině.

Ano, úroveň pravděpodobně ani nestoupla ani neklesla. Ale je vidět, kde se rodiče dětem hodně věnovali a naopak nevěnovali. Ale nejde jim to dávat za vinu, museli chodit do práce, nemohli s těmi dětmi trávit doma víc času, věnovat se jim a kontrolovat úkoly. Občas jsme zjistili, že dítě rodičům tvrdí, že na online výuku chodí, ale pětkrát za sebou nebylo připojeno. To se dá samozřejmě dohledat v programu od Microsoft, kdo na online výuce byl. Dá se zjistit, kdo a kdy se připojil, zda na začátku výuky či až na konci. Mnoho rodičů ani nevědělo, že děti na hodiny vůbec nechodí a vlastně lžou.


No byla to hodně těžká doba.

Přesně tak.


Na živo je to jistě lepší, zpětnou vazbu vidíte na obličejích dětí hned.

Co váš volný čas?

Ráda čtu od malička. Teď momentálně zkouším naučit se hrát na harmoniku. Mám ráda harmoniku odjakživa. Pořídila jsem si zatím dětskou verzi a snažím se jako samouk něco naučit.


Před tím jste nikdy nehrála?

Ne, byla tam vášeň pro poslech a zazpívat si při harmonice, ale nehrála jsem na ni. Měla jsem a mám k harmonice blízko, tak se to zkouším naučit. Nejdřív na dětskou verzi, později na dospělou, tam je zapotřebí vynaložit sílu. To je teď můj koníček.


A jde to?

Zatím zkouším pomalejší skladby. Jde to pomalu, ale jde. Volný čas ráda trávím procházkami do přírody, jezdím na výlety poznávat nová místa spojená s historií. Letos jsem vyjela na krátkou dovolenou do Kutné Hory. Kutná Hora je krásná a hodně spojená s historií. Hodně času trávím s babičkou, společně si zajedeme na nějaké krásné místo a dáme si třeba něco dobrého k jídlu. V létě trávíme čas u ní na zahradě a grilujeme. Bydlím v paneláku na Slovanech, takže je fajn vypadnout občas na vesnici.


Angažujete se v projektu Příběhy našich sousedů. Můžete projekt přiblížit?

Projekt Příběhy našich sousedů pořádá organizace Post Bellum, která dává dohromady Paměť národa. Už první rok, kdy jsem začala učit, školu kontaktoval pan Šimek, organizátor projektu pro Mělnicko. Nevěděla jsem z počátku, o co jde, ale zaujalo mě to. Musíte dát dohromady tým žáků z 8. a 9. tříd, zpočátku to bylo 6 členů, teď pět. Vybírám do týmu žáky, kteří mají o historii zájem. Je to úplně jiný styl, je to orální historie, povídání s pamětníky, zaznamenávání vzpomínek, zpracovávání, a pamětníků samozřejmě hodně ubývá. Jsem ráda, že něco takového existuje a máme možnost pamětníky z Mělnicka vyzpovídat a zaznamenat jejich příběh. Zúčastnila jsem se s dětmi dvou projektů, letos bude třetí. Poprvé to byl příběh válečného veterána Vojtěcha Cimbolínce, který už není mezi námi, druhý projekt byl před dvěma lety, to už byl covid, ale stihli jsme natočit rozhovor, reportáž s paní Sojkovou, ovšem závěrečná prezentace v mělnickém kulturním domě se už neuskutečnila. Koná se vždy v Masarykově kulturním domě, kde se všechny týmy z Mělnicka sejdou a prezentují svůj projekt. V lockdownu proběhla prezentace online formou, a to není ono. Byl problém s kamerou, se zvukem, už tu nemělo tu obvyklou kvalitu a snížila se i úroveň projektu. Paní Sojková krátce potom zemřela, což nás všechny v týmu hodně zasáhlo. Letos je tým většinou z 9. ročníku a setkáme se s pamětnici, která pamatuje jako dítě bombardování Mělníka. Čeká nás setkání, natočení reportáže. Vždy si můžeme vybrat diktafon nebo video reportáž, pak se natočí rozhovor, pořídí se fotografie pamětníka a vše se zpracuje do krátkého medailonku asi 5minutového, rozhovor, který trval hodinu, musíme osekat, ale celý příběh je pak na stránkách Příběhy našich sousedů. Medailonek, který se pak pouští na závěrečné prezentaci, trvá jen pět minut.


Je jedno úložiště všech příběhů z celé republiky?

Je jedno velké úložiště Příběhy našich sousedů a tam si pak vyberete konkrétně oblast.


Je to na bázi dobrovolnosti, není to tedy součást výuky.

Je to opravdu dobrovolné a záleží na tom, zda učitel, organizátor ve škole do toho chce jít a dokáže sestavit tým. Jeden rok jsem projekt vypustila, protože jsem neměla žáky, kteří by do toho chtěli jít. Postrádala jsem zájem o historii. Letos je mám a mohou zažít dějepis či historii trochu jinak.


Jak jsou vybírány osobnosti, které oslovíte? V roce se oslovuje jeden?

Mohla bych řídit dva týmy, kdybych měla počet dětí se zájmem o projekt. Ale dva týmy jsou maximum. S výběrem pamětníka pomáhá koordinátor za Mělnicko pan Šimek. Má kontakty a přehled o pamětnících. Na projektu pracujeme od ledna do května, je to vlastně na jedno pololetí.


Projekt na mě působí velmi profesionálně.

Ano, je to dost práce a projekt je zaštítěn organizací Post Bellum. Po natočení audia nahrávky se jede do boleslavského rádia dokončit reportáž. Je tam i krátký vstup v živém vysílání a vedle v místnosti se točí medailonek s pamětníkem. Jsou to sestříhané části z rozhovoru a vstupy žáků, kteří se projektu zúčastnili. Je to zážitek jak pro děti, tak i pro učitele. V rádiu nám pomáhají se se stříháním medailonku, aby kvalita byla na špičkové úrovni. Pak zbývá odprezentovat celý projekt na závěrečné akci v kulturním domě, kde se setkáme s dalšími týmy. Prezentace není soutěžní, děti do projektu nejdou kvůli odměně, ale opravdu je žene nadšení a zájem o historii. Mají úplně jinou motivaci.


Kolik bývá týmů při prezentaci v kulturním domě?

Bývá nás asi pět nebo šest týmů z Mělnicka.


Jste členkou Československé obce legionářské. Mě to překvapilo. Měla jsem představu, že je to záležitost lidí v mém věku, starších.

Přiznám se, že já jsem si taky myslela. že členové jsou bývalí legionáři a partyzáni. Před půl rokem jsem zjistila, že můj pradědeček byl partyzán tady na Mělníku na konci 2. světové války a našla jsem jeho legitimaci i s odznakem. Přátelím se s panem Bubníkem z legionářské obce, a tak jsem mu o tom řekla. Dozvěděla jsem, že to je příležitost stát se členkou obce. Do Československé obce legionářů mohou vstoupit i potomci legionářů a partyzánů. Díky tomu jsem se do obce dostala a už jsem členkou půl roku.


Co členství obnáší?

Jsem pořád čerstvá členka, takže ještě pořádně nevím, co to obnáší. Je možnost se účastnit akcí spojených s legionáři, setkání s významnými osobnostmi, a ti mohou přispět i do výuky, dále možnost exkurzí na místa, která nejsou běžně dostupná. Máme možnost s dětmi každý rok vyjet do Pečkova paláce v Praze, kde bylo za 2. světové války sídlo gestapa a navštívili jsme i další zajímavá místa. Jsem takovou spojkou mezi obcí a školami a žákům se dostává do povědomí historie i tímto zajímavým způsobem.


Děkuji za zajímavé povídání a přeji úspěchy v dalším konání.

258 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše