Milada Rezková žije v Praze, ale v Městské knihovně Mělník pracuje už druhým rokem jako vedoucí pododdělení vzdělávacích programů. Milada Rezková je však známá především jako spisovatelka dětských knih, právě o psaní knih jsme si povídaly při našem setkání.
Paní Rezková, kdy jste začala psát? Bylo to už v dětství?
Ne, nejsem autor, který by měl od dětství vizi nebo umělecký předpoklad. Na základní škole a na gymplu mi šlo dobře psát slohovky, podle pedagogů v něčem předčily práce mých spolužáků, ale to rozhodně nebylo pro mě nějaké znamení, že bych se měla stát spisovatelkou. Za mojí prvotinou stojí malý příběh. Žiju s Lukášem Urbánkem, ilustrátorem a máme spolu dvě děti mladšího školního věku a on má starší děti, a když byly malé, často jsme spolu trávili čas. Jednou jsme byli na chalupě a hodně pršelo. Děti se hodně nudily a zlobily a já nevím, jak mě tenkrát napadlo, že jsem jim začala psát malé básničky a děti je ilustrovaly. Zabavili jsme se tenkrát pro tu jednu deštivou sobotu. Při dalším setkání si děti přivezly z básniček celou ilustrovanou knížku, uměly básničky recitovat nazpaměť. S jejich maminkou, která je výtvarnice, máme dobré vztahy a od ní vzešla věta: Ta Milada by měla psát knížky. Vlastně to bylo najednou jasné a s Lukášem jsme si řekli, že bychom mohli něco zkusit. Tenkrát s námi byl na chatě náš kamarád Jakub Kaše, grafik, a tak vznikla naše trojice a zrodila se myšlenka, že bychom někdy mohli udělat knihu pro děti. Jednou jsme s Lukášem na bleším trhu objevili srandovní postavičku, retro hračku motorkáře a dost příšernou. Večer si ji Lukáš vyfotil z okna našeho bytu a ukázalo se, že figurka je naživo dost odporná, ale je fotogenická. Lukáš vozil figurku celé prázdniny a fotil ji na různých místech, a já jsem k tomu spontánně začala psát básničky. Ta postava je celá bílá, tak dostala jméno doktor Racek, které vzniklo vlastně trochu omylem. Já jsem Rezková a můj tatínek je doktor, tak jsme nějak před dětmi žertovali, co ten doktor Rezek a děti se ptaly, jaký Racek, a tak se náhodou zrodila postava doktora Racka. Materiál na knihu vznikl přes prázdniny a my jsme si sedli u vína a vybírali sebevědomě nakladatele. To si člověk dovolí jen hodně mladý. Kdo by nám to jako mohl vydat, kdo by se nám líbil a vybrali jsme si nakladatelství Labyrint. Náš koncept se líbil, asi štěstí nováčků, a v roce 2008 vyšla první knížka Doktor Racek jede na prázdniny. V nakladatelství jsme poté dostali možnost přicházet s dalšími projekty a povedlo se nám vydat druhý díl doktora Racka a knihu Babočky na téma smrti, což bylo tenkrát ještě pořád hodně tabuizované téma. Naše knihy byly oceňované cenami a myslím, že zrovna Babočky se umístily v anketě o nejkrásnější knihu roku. Grafiku dělal Jakub Kaše a dodnes spolupracujeme jako trojice, i když každý z nás má i svoje samostatné projekty.
Dá se psaním uživit?
Dá, ale řekněme sekundárně. Nepatřím k nejprodávanějším dětským autorům, ale knihy se prodávají, a tato práce vás přivede ke komerčnějším projektům, zakázkám na základě vydaných knih. Léta jsme takhle pracovali například pro Kofolu pro prázdninové letní kampaně, kde já jsem skládala básničky a Lukáš ilustroval. Teď pracujeme na projektu, který navazuje na knihu o pražském metru To je metro, čéče! Ta vyhrála různé ceny, objevovala se v mnoha nominacích a v návaznosti na úspěch této knihy nás oslovili z Dopravních podniků hl. města Prahy, takže připravuji knihu na zakázku. Můj smysl pro humor zaujal v minulosti Kooperativu a tři roky jsem dělala obsah sociálních sítí pro ně. Dá se s tím uživit tak, že knihy vám přinesou další nabídky. Díky knihám se mi dostalo luxusu, že už jsem vlastně 12 let na volné noze a můžu si nakládat se svým časem, jak potřebuju. A dělám pořád práci, která mě baví.
Není těžší pracovat na zakázku než sama volně?
Pro mě ani ne, protože já vlastně přijímám akorát věci, které mě osloví a souzním s nimi. Nepovažuji se za žádného spisovatele ve smyslu romanopisce, jsem autorka drobnějších literárních útvarů, ale ona je to dovednost jako každá jiná. Když ji člověk dlouho trénuje a každodenně, tak mozek zná už některé cesty a zkratky, a to se právě hodí u komerčních zakázek. Takže naopak, když mám téma jasně dané, omezené a zadané zadavatelem v nějakých mantinelech a hranicích, tak mi to práci ulehčuje, mozek neodbíhá někam pryč. Pokud má člověk na výběr úplně všechno, tak je to komplikované a někdy neví co si vybrat. Ráda dělám komerční věci, odpočinu si od svých nápadů a zároveň si člověk pořád cvičí hlavu.
Kolik vám vyšlo knih?
Já to nemám vůbec spočítané, ale myslím, že se to bude blížit ke dvacítce.
Máte nějakou ze svých knih nejoblíbenější?
K některým mám osobnější vztah. Knihy o doktoru Rackovi mám hodně ráda, byly první, vznikaly s přirozenou naivitou, ještě jsem byla holka, co nemá děti a má zodpovědnost jen za sebe, bylo mi kolem 25 let. Když na ně někdy narazím, tak mě potěší a dojme, s jakou lehkostí to bylo tvořeno. Mám ráda i Babočky, protože jsem byla těhotná se svým prvním synem a celý ten nápad za mnou přišel úplně sám, což se mi nepovede úplně vždycky. Hned jsem věděla, že to chci napsat takhle a tvořili jsme to s Lukášem společně u nás na chatě na Křivoklátě u Berounky. V houpací síti s bříškem jsem vymýšlela. Potom mě baví knihy Neboj, neboj, kniha o strachu, a Velký bobek epochální cesta trávícím ústrojím člověka, to jsou obsáhlé knihy, které řeší velké téma. Obě knihy jsou již přeloženy do mnoha jazyků, Neboj, neboj do deseti a Velký bobek také už vyšel v několika překladech.
Co dalšího vás baví ve volném čase, pokud ještě nějaký zbývá?
Mám tu výhodu, že dělám práci, která mě baví. Teď volný čas využívám k tomu, že dumám nad tím, co by se třeba dalo ještě přivést do Mělníka do knihovny. Mám kolem sebe výborný tým a máme podobné uvažování, takže to mě nabíjí. Nyní mě, ono to teda zase vypadá jako práce, kontaktoval Ondřej Horák, známý kurátor výstav a oslovil nás s Lukášem, jestli bychom nechtěli udělat interaktivní výstavu, projekt na pomezí literatury a současného umění v galerii Atrium na Žižkově. To teď chystáme a na to se těším.
Ale za vším je kreativita a tam musí být radost z práce, to se nedá dělat jinak jen s chutí.
Ano, je to zábava. A potom, co mě nejvíc baví úplně ze všeho být se svými dětmi. Já jsem hrozně oddaná maminka. Někdy to možná i přeháním. Mám děti 10 a 11 let a neustále si uvědomuju, jak ten čas běží. Uvědomuji si, že vyrostou a já spoustu věcí můžu dělat až pak. Tak si nechávám spoustu kreativity, až děti vyletí z hnízda a dělám jen to, na co mi zbude čas po trávení času se dětmi. Děti jsou moje priorita. To je možná i jeden z důvodů, proč dělám to, co dělám. Při práci můžu být hodně s dětmi a věnovat se jim, kdy chci a kdy mě potřebují. Peníze jsou samozřejmě důležité, ale daří se mi držet nějakou příjemnou životní úroveň, nikdo nestrádá, a naopak tím získáváme. Práci věnuju ten čas, který mi zbyde po dětech.
A ještě mě baví se sebevzdělávat. Já jsem brzy skončila jen s maturitou, ve 30 letech jsem si teprve dodělala bakaláře a před rokem magistra na filosofické fakultě v Plzni. Když začnu mít pocit, že zakrňuju, tak si na sebe ještě ušiju bič v podobě nějakého studia a baví mě poznávání a zkoušení nových věcí. Navíc konfrontace s mnohem mladšími lidmi je pro mě důležitá.
Já moc děkuji za příjemné povídání a přeji úspěchy ve všem počínání.
Milada Rezková pochází z Rakovníka, ale od svých tří let žije v Praze. Na Křivoklátsku má chatu a říká, že založením je chatař. Věnuje se i zahradě, ale prý zatím je víc vrah než zahradník.
Fotografie z archivu Milady Rezkové