• Marta Dušková

Milli Janatková: Odhodlávala jsem se k tomu, jestli si vůbec můžu dovolit zpracovat státní hymnu

„Aneb právě visím na datlovej palmě v indickém Západním Bengálsku“.


Představovat všestrannou umělkyni, zpěvačku, výtvarnici a mělnickou rodačku Milli Janatkovou asi není úplně nutné. Několik článků či rozhovorů najdete i v našem magazínu. Dnes si povídáme na dálku o mezinárodním uměleckém festivalu Rasamatee v Indii, který byl o setkání a povídání o umění, kultuře, bengálských datlových palmách. Rasamatee festival přinesl Milli Janatkové ocenění Rasamati Honour 2021 od Kulo Creative Society.

Četla jsem o festivalu v Indii, kterého jste se zúčastnila on line. Můžete mi o něm říct něco bližšího, Milli? Vím, že jste v Indii strávila nějakou dobu.

Ano, v Západním Bengálsku jsem byla díky pozvání organizace Banglanatak v roce 2018, ale na jiných místech v Kalkatě a ve vesnicích Pingla a Tepantar. Tentokrát jsem byla pozvaná k účasti na mezinárodním uměleckém festivalu Rasamatee, který se koná v Diamond Harbour v Kella, což je trochu jižněji na březích řeky Huglí, která ústí do Bengálského zálivu. Teď bych na festivalu také mohla vystupovat a vystavovat naživo, ale vzhledem k současné situaci to samozřejmě nebylo možné, tak mě tvůrčí společnost Kulo Creative Society přizvala alespoň k online účasti. Festival Rasamatee vznikl na podporu datlových palem a datlové šťávy.


S čím jste vystoupila na festivalu? Připravila jste si něco speciálního?

Pro mě to bylo všechno nové. Jako my všichni se v této situaci učíme, i já jsem hledala způsob, jakým se můžu účastnit. Pořadatelé mě požádali, abych vytvořila video pozdrav, hudební videa, malby na téma festivalu a výtvarná videa mé tvorby. Je vtipné, že jsem tvůrčí video pozdravy ze svého malého ateliéru plánovala už od jara, ale pořád nebyl čas, a také se přiznám, že to pro mě byla nemalá výzva. Navíc mi přišlo, že jsou v současné době důležitější věci než sebeprezentace. Nakonec mě ale indické pozvání zaktivovalo a začala jsem zase víc tvořit. Videa jsem musela natočit v podstatě v "polních podmínkách" se základní technikou, kterou mám doma. Zpracování videí jsem dělala sama, tedy s velkou podporou mého muže Kuby, pomáháme si navzájem v tom, co děláme. Všechno určitě chce dost "vyšperkovat", ale myslím že současná situace není o dokonalosti, ale naopak o autentičnosti, vzájemné podpoře a vůbec chuti tvořit, hledat v tom nový smysl. Kdyby bylo jen na mě, k domácím videím bych se vzhledem k mým vysokým nárokům na obraz i zvuk jen tak nedostala. Ale paradoxně mě k realizaci v dobrém slova smyslu donutil až indický festival, včetně zájmu o mělnický kroj a českou hymnu. A jsem za to moc vděčná. Zase jsem se o fous posunula.


Jak souvisí hymna a mělnický kroj, který jste si zapůjčila, s festivalem? Souvisí vůbec?

Ano, pořadatelé měli prosbu, abychom mimo jiné zaslali aktuální fotografii v národním kroji. Festival byl o tvůrčím setkávání a poznávání kultur. Hned mě napadlo ozvat se s prosbou mé milé švagrové, která tančí v Jarošovcích, a také Šárce Kuželové z Jarošáčku. Šárka mi doporučila Honzu Úlovce z Jarošovců. Všichni byli neuvěřitelně pružní a prakticky ze dne na den jsme se domluvili na zapůjčení kroje a výpomoc s oblékáním. Pak jsem už jen domluvila focení s Petrem Luňákem. Všem patří obrovský dík za ochotu a pomoc! Byl to pro mě vtipný zážitek i velká síla, odpíchnout se opět od kořenů. A fotka ze sněhu putovala do slunné Indie, kde je teď zhruba 28 stupňů! Další prosba ze strany pořadatelů byla ohledně zaslání mé verze české hymny, což byla pro mě obrovská výzva. Našla jsem nejnovější oficiální nahrávky klasického zpracování pod taktovkou pana dirigenta Jiřího Bělohlávka a odhodlávala jsem se (podobně jako u našich nejstarších písní, které jsem zpracovala pro album Hluboko) k tomu, jestli si vůbec můžu dovolit zpracovat státní hymnu. Zjistila jsem, že pokud je hymna upravená s úctou a zachová se melodie a text, je zpracování otevřené. Nahrála jsem tedy verzi ve vícehlasech, což byl hodně zajímavý proces. Putovala do Indie, a až budu mít další kus odvahy, sdílím ji i s českými posluchači. Úctu a respekt jsem cítila silně, a nebylo jednoduché vyrovnat se s takovým symbolem, který vyjadřuje i naši povahu, historii, se kterou se musíme sami v sobě vyrovnat.


Z jakých zemí se zúčastnili umělci na tomto festivalu? Zúčastnil se ještě někdo z Čech kromě Vás?

Festival se konal 8. a 9. února naživo i online. Účastnilo se zhruba kolem třiceti umělců z Indie, Jižní Koreje, Nepálu, Bangladéše, Švýcarska, USA a z Čech. Od malby, keramiky, básní, hudby a tance, po účast odborníka na životní prostředí, a novináře. Houpat se na palmě na plakátě a účastnit se poprvé online byla vtipná zkušenost, radost i nelehká výzva zároveň. 19. února ještě proběhl live stream z několika zemí, USA, Čech, Indie, Bangladéše a Jižní Koreji. Přes videa a live streaming na mě opět dýchla barevná atmosféra indické kultury, osvěžilo mě to. Přes všechny výzvy dneška je moc krásná zkušenost propojit se díky technice se světem a podpořit se navzájem. To byl hlavní smysl festivalu, tedy alespoň pro mě. Vznikla z toho další spolupráce, tak nás čeká 12. března další stream mé hudby a básní uznávaného bangladéšského básníka žijícího v New Yorku, Quazi Johirul, který mě přizval. Byla jsem pozvána jako jediná z Česka.



Pořádání takových akcí online obdivuji, nemyslím si, že by to bylo o moc jednodušší než na živo. Ale spoustu z nás je vděčná za takové kulturní počiny. Určitě i pro Vás je takové vystoupení výzvou. V čem se liší příprava na vystoupení online a naživo?

To je hezká otázka. V obou případech se musím přemlouvat, abych vůbec byla schopná před ostatní vystoupit. Prostě se jasně rozhodnout, že do toho jdu. Ač to asi nevypadá, jsem na jednu stranu dost introvertní člověk, vyhovuje mi samota a ticho. Hodně mi v tom pomáhá mnohaleté učení a samozřejmě hudba, takže jsem už zvyklá před lidmi vystupovat. Ale občas je to pro mě pořád trochu nepříjemné. Navíc doma a v ateliéru samozřejmě nemám takové technické vybavení jako bývá na koncertech. Bicí souprava, kterou už jsem chtěla zapojit do vystupování, není kvůli místu ani sousedům možná. Už tak ty zvuky od nás jim myslím stačí. Ale zase si prostor i čas můžu uzpůsobit, jak chci, videa vytvořit kdy chci, jsem ve svém prostředí. Oboje má své výhody i nevýhody. Obecně je pro mě toto online období v něčem prospěšné. Víc chodím na procházky nebo tančím a cvičím, třeba i s našimi studenty na konzervatoři. Na jednu stranu mi cestování chybí, na druhou stranu je tvorba i práce z domova pohodlná, i když i doma zažíváme nejrůznější výzvy. O kulturu a umění se nebojím. Nezmizí, pokud my sami nebudeme chtít. Tolik let jsem neměla občas ani na rohlíky, a kupodivu jsem přes všechny životní zkoušky vydržela působit v kultuře, kumštu i vzdělávání. Občas bývám frustrovaná, ale to jsem byla i před koronou. Pořád mi tvorba ale stojí za to a tvůrčí duch si cestu najde. Ráda si připomínám staré mistry, kteří mají můj obdiv, protože mnohdy tvořili i přes velký nezájem, nepochopení a kritiku ostatních. Nebo i přesto, že neměli možnost vystavovat nebo vystupovat. Myšlenky na významné osobnosti mi dávají sílu, tak jdu dál ať už naživo nebo online.


Milli, moc Vám děkuji za zajímavý rozhovor a přeji nám všem, abychom se zase mohli všichni setkávat osobně a příště si zase povídat při osobním setkání a nejen na dálku.

121 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše