• kanalemmelnik

Milli Janatková: Ruku v ruce se svobodou jde velká zodpovědnost…

Současná situace s koronavirem se dotýká nás všech. Někoho víc, někoho míň.

Milli Janatková (odkaz ZDE), zpěvačka a všestranná umělkyně zajímavě popsala pro své přátele svoji zkušenost z nakažení virem. S laskavým svolením autorky zveřejňujeme bez úprav.

„Žijeme ve zvláštní době, ale má svůj význam a přes všechny výzvy přináší i hezké věci, stačí si jich jen všímat a ocenit je. Třeba se víc procházíme a jezdím na kole. Teda už je ale kosa, tak mám speciální nesportovní ohoz! Je mi úplně jedno, jak vypadám. :)

A jak je to s koronou? Protože se mnou někteří přátele konzultují, napíšu vám můj průběh. V září jsem ve škole (ostatně jako všechny virózy, a vždycky mě to štvalo) chytla Covid-19. Naštěstí přesně mezi veřejnými akcemi, tak jsem nemusela nic rušit kvůli nemoci, jen Slovensko se z obou stran posunulo. Ostatní koncerty se přesunuly až kvůli omezení. Ale zpět k vyprávění. Hned první den příznaků jsem zůstala doma. Nebylo mi blbě, ale cítila jsem, že na mě něco leze. Hned jsem se izolovala do jednoho pokoje, aniž bych ještě tušila, že to je korona. Byla jsem úplně v klidu, ale cítila jsem zodpovědnost. Pokračovalo to divným pocitem v krku a suchým pokašláváním. Pak mi začalo být špatně, silné bolesti hlavy, zad a v kříži, a pomalu to lezlo do nohou, kloubů a svalů. Trochu jsem sípala, naštěstí ne moc, ale to u viróz mívám, i bolesti. Divný byl večerní rychlý tlukot srdce, a nervy to nebyly. Tak jsem volala lékaři a byla jsem poslána na test. Jenže jsme neměli auto. Zavolala jsem do nemocnice s odběrovým místem, jestli můžu jet taxíkem. Z jara jsem si pamatovala kauzu, jak se v taxi Covid rozlezl. Paní na telefonu byla milá. A prý klidně můžu, když budu ohledně hygieny zodpovědná. S rouškou, dezinfekcí (a bezdotykovou platbou kartou) jsem se vydala taxíkem na odběry. Už mi bylo špatně. Musím říct, že to byl zvláštní pocit, vidět vojenský stan a improvizované komůrky na odběry, zkrátka konfrontace s realitou. Sice nikde nebylo sezení (!) a já byla slabá, ale naštěstí jsem nečekala vůbec dlouho. Všichni byli fajn. Jenže při návratu jsem najednou v autě zničehonic začala omdlévat. V taxíku jsem si dala nohy nahoru (asi vtipnej pohled) a už bylo jasno. Korona. Pan taxikář mě chtěl odvést ke vchodu, ale poděkovala jsem, že to zvládnu, a ať si radši vydezinfikuje auto. I když jsem měla roušku a ničeho jsem se nedotýkala. No a ke vchodu jsem dojít i s motanicí zvládla, ale na trávě před domem jsem se svezla a zase jsem musela ležet s nožkama nahóře.


Za chvíli se mi udělalo líp a dolezla jsem domů. Jeden den jsem měla teplotu, ale ne horečku. Pokládám to za úspěch a lehký průběh, i když mi špatně bylo. No a hned druhé ráno, stejně tak rychle jako to motání, lusknutím prstu přišla známá ztráta čichu. Úplná a zcela jiná než u rýmy, tu jsem ani v podstatě moc neměla. Díky tomu se mi ale virus zastavil v nose a tam napáchal škodu, takže nešel do plic. Trvalo to dlouho, než se čich obnovil. Takže jsem rozdíl poznala ještě, než mi potvrdili, že to je koronáč. Celou dobu jsem byla izolovaná v pokoji, Kuba v ložnici, asistent a kamarád v obýváku. Zachránil nás, byl s námi víc než 14 dní, aby to Kuba nechytil. Díky za všechny pomocníky, díky Kubo za parťáctví! Doma jsme nosili roušky a já radši ještě dezinfikovala koupelní a toaletní kliky, kohoutky a splachovadlo. Bez strachu a paniky, v klidu a s respektem k hygieně, toť vše.


Kluci si došli dvakrát na test a naštěstí všichni negativní. Hned první den jsem psala všem, se kterými jsem byla poslední dny v kontaktu (ačkoli jsem ještě neměla ani příznaky), a doporučila jim test – hlavně, pokud byli v kontaktu s rodiči, prarodiči a nějak oslabenými lidmi. Nikdo nic nechytil. Měla jsem štěstí i na paní hygieničku, která byla moc milá a rozumná. Nahlásila jsem jí emailem kontakty, ale nikomu se neozvali. Už v září nestíhali, což je pochopitelné. Zodpovědnost tedy byla na nás samotných. Jak jsem se vším mohla zvládnout ještě dotáhnout CD? Nechápu. A ještě přes neschopenku být často v kontaktu se studenty i rodiči, protože byl začátek školního roku, a jako třídní jsem úplně vysadit nemohla. Do toho všechny korektury bookletu, kontroly chyb a domluvit s lisovnou výrobu CD. Kvůli nemoci jsem stihla vydání alba jen tak tak. Díky za to! Proto si nejvíc užívám nejen plody své práce, ale hlavně "obyčejný" krásný život, jakkoli někdy těžký. Jsem vděčná, že jsem izolaci měla ve dnech, kdy nebyla žádná veřejná akce a všechny ostatní koncerty (včetně vítání alba Hluboko na hoře Říp) už jsem mohla realizovat ve zdraví. Izolace mi ani nevadila. Jsem zvyklá být sama. Vedle komunikace se školou a ohledně CD jsem spala, jedla, pila, koukala na zajímavé dokumenty o věznicích a seriál o problémech mladé generace. Jsem vděčná za každou chvíli radosti, za maličkosti.

"Chryzantéma z náletu, která mi dělá každý den radost, vedle jiných cenných každodenních "velkých maličkostí".

Možná i proto, že před šesti sedmi lety jsem byla tak moc v prdeli. Dlouhodobě jsem neměla žádný příjem, přes půl roku jsem byla na neschopence. Nechtějte vědět, kolik fyzických potíží (kromě operace žlučníku, následné encefalitidy a dalších velmi zábavných záležitostí), ale i panických atak a úzkostně-depresivních stavů jsem prožila. Když už jsem později měla občas koncert nebo dílnu, tak jsem pak dva týdny musela vyčerpáním ležet. Přesto jsem intenzivně hledala JAKOUKOLI práci. Bylo mi úplně jedno, že mimo kulturu. Naopak jsem se na tvorbu chtěla fakt vykašlat, ale nešlo to. Držela se mě jak přibitá... Vím, co to je, nemít dlouhodobě peníze. Vím, jak obrovská nejistota ve vás vzrůstá, když nevíte, co bude, když není práce, nikdo se o vás nezajímá a stát vám pošle nemocenskou až po půl roce (!) a vy nemáte ani na rohlík. Jste tak oslabení, že si ani nemáte sílu stěžovat. I když jsem celý život šetřila po babiččině válečném vzoru, až krize mě naučila udělat si finanční rezervu (kterou jsem neměla) právě kvůli takovým obdobím. Vím, jaké to je, být v nejhorších chvílích sama. Úzkosti pak snadno přerostou v nenávist a závist. I to jsem tehdy zažila. Ale už i vím, že na dně čeká sebeúcta, sebe hodnota, láska, přijetí a vděčnost za život. A jistota. Je ale pořád strašně moc věcí, které nevím, jako my všichni. Pořád nás život zkouší.


A co je vážné téma, jsou právě emoce, které, když člověk nemá pod kontrolou, může to dopadnout jako u několika vražd v poslední době. Opatrujme se, prosím. Řešme problémy. Kéž lidem není trapný řešit svoje problémy na psychoterapii nebo s psychiatrem. Není to ostuda. Ostuda je problémy neřešit. Proto po vlastních zkušenostech rozumím všem, kteří teď mají úzkosti, paniky, strachy a nadávají na vládu nebo na kohokoli, kdo se zrovna zdá být šťastný. I těm, kteří na koronu a opatření kašlou, potlačují realitu, nadávají úplně stejně a nechtějí vnímat, že zodpovědnost a základní hygiena jsou fakt jediným řešením.


Mám milou známou, která si prožila horší průběh v zimě, dokonce s plicním ventilátorem. Doteď má potíže, včetně vyčerpání, tři čtvrtě roku. Znám osmnáctiletou holčinu, která ležela s extrémní korona horečkou v létě a nemohla ani udržet skleničku. Berme to prosím vážně (stejně jako jiné vážné nemoci), ale zároveň v klidu, bez stresu a zodpovědně. Jinak se z toho nevymotáme. Je tolik krásných věcí na světě a když si jich budeme opravdově vážit, třeba nebudeme potřebovat nejrůznější omezení. Snad jsme tu facku, klidně i opakovanou, potřebovali. Na druhou stranu, co mě netěšilo, byl fakt, že vláda nepochopitelně čekala a uzavřela společnost až po volbách. A teď se diví, že jsme na tom nejhůř v Evropě. (Ale sobecky jsem ráda, že jsem zase díky tomu několik hraní mít mohla... Takže nic není černobílý... :))


Co mě ale už dost překvapilo, byl hlásající slogan znějící v pražském metru - "tři R" a "společně to zvládneme", což zrovna cíleně řekl Andrej Babiš ve svém předvolebním projevu. Někdo to naivně vnímal jako naději, ale přitom šlo o předvolební kampaň, která byla zřejmě zaplacena u DP a byla nevědomě vtlačovaná do lidí. To se mi dost nelíbilo, jakkoli někomu mohl AB dávat naději. Ale jinak je zodpovědnost na nás všech. Vláda přece není jediná, která zodpovědnost nese! I přes koronu je ale pořád potřeba politiky hlídat a všímat si důležitých témat, o kterých se kvůli Covidu tolik nepíše a snadno se ztratí. Chránit nezávislá média, vnímat důležitost amerických voleb... Ano, přes všechny výzvy na to nemáme čas, ale o to víc je potřeba být opatrní. Před pár dny byl Den boje za svobodu a demokracii. Svoboda není o tom, dělat si, co chceme. Ruku v ruce se svobodou jde velká zodpovědnost, kterou člověk má přijmout za vlastní, ať je korona nebo ne... Držím nám všem palce. A já jdu zase dokončovat práci na UK, už se to blíží! A pak už čeká paní Tvorba...“

Milli Janatková

Přihlašte se k odběru novinek

  • White Facebook Icon
  • Instagram sociální Icon