• Marta Dušková

Miloslava Havlíčková: Vždycky mě lákalo tajemno…

Miloslava Havlíčková je ředitelkou Regionálního muzea Mělník. Do muzea nastoupila brzy po jeho vzniku a letos to bude 47 let. Narodila se v Mělníku v nemocnici a poté už bydlela na Kokořínsku, kde je dodnes. S nadsázkou říká, že je kokořínská rodačka. Při kávě jsme si povídaly nejen o muzeu, cestování, ale o životě vůbec.

Na úvod řeknu možná kacířskou větu. Ředitel instituce je pro mě především manažer a domnívám se, že odbornost a znalosti do hloubky mít nemusí.

U Vás, paní ředitelko, jsem se přesvědčila několikrát osobně, že Vy to všechno do hloubky znáte a že Vás to baví.

Kdy Vás začala bavit historie? Bylo to už v dětství?

Děkuji za dotaz. Ono to opravdu není tak jednoduché a já osobně jsem se s tím asi narodila. Myslím si, že to ve mně bylo odjakživa. Vždycky mě lákalo tajemno, poznávat historii, hrabat se v zemi, dokonce jsem koketovala se studiem archeologie a teprve až v pozdějších letech jsem zjistila, že existuje etnografie. Hned jsem věděla, že to je pravý obor pro mě. Už od dětství jsem chodila na skládky, hledala staré věci, kameninové hrnce, měla jsem to v sobě a doma jsem slyšela neustále: co to zase táhneš domů! Později jsem začala studovat etnografii a věnuji se tomu dodneška.

Jinak máte pravdu. Ředitel musí být v první řadě manažer. Musí se vyznat ve spoustě věcí. Ať už jsou to právní znalosti či ekonomické. Ale mezi znalosti patří odborné. A sem spadá i předávání odborných znalostí dalším, kteří přijdou po škole a nejsou připraveni na muzejní obor, pro muzejní účely. Takto se věnujeme i studentům u nás na praxi. Takže je dobré, když člověk něco zná do hloubky. Je to mnohdy i únik od každodenní manažerské a úřednické práce. Člověk se odreaguje, a pak se může s větší vervou vrátit ke každodenní agendě. Druhá věc je, že každý ředitel má v úkolech odbornou práci, dělání výstav, přednášek, pořádaní konferencí, účast na konferencích s diskuzními příspěvky, publikační činnost. To všechno je odborná činnost a na to potřebujete odbornost, bez toho se to dělat nedá. Každý ředitel muzea musí mít nějakou odbornost, ve které se pak může prezentovat dál.


Jak dlouho pracujete v muzejním prostředí? Byla i jiná práce?

Té jiné práce bylo málo. V Mělníku muzeum nefungovalo, když jsem končila vysokou školu. Když jsem skončila gymnázium, nebyl ten rok otevřen obor etnografie. Tak jsem začala zvažovat, že budu studovat při zaměstnání, ale obor se otvíral až následující rok. Nastoupila jsem do muzea v Roztokách, kde jsem pracovala jeden rok. Dojížděla jsem denně, ráno jsem vstávala ve 4 a doma jsem byla v 8 hodin večer. Tam jsem získala muzejní praxi od vynikajících muzejních pracovníků. Praxe mě uvedla do problematiky muzea. Když jsem byla přijata na externí studium, věděla jsem, že nemůžu celý den trávit v práci a po večerech studovat na filozofické fakultě Karlovy univerzity obor etnografie. Šla jsem pracovat jako lesní dělnice. Dohodla jsem se s polesným, abych si mohla vzít volno, kdy budu potřebovat, a pracovala jsem třeba v sobotu. Pak se v Mělníku otevřelo muzeum.


Kdy to přesně bylo?

Bylo v září v roce 1974. Bohužel na začátku se nevedla žádná evidence a spoustu věcí ze sbírek zmizelo. Nikdy se nezjistilo, co tam vlastně bylo. Takže jsme tenkrát s ředitelem začali postupně sbírku sepisovat a dělat evidenci. Jediné, co bylo v pořádku, byla archeologie, protože tu vedl doktor Sklenář a začal ji zpracovávat hned po studiích. V muzeu jsem využila, co jsem se naučila v Roztokách a v té době jsem dělala odbornou pracovnici, uklízečku, pokladní a vedla jsem účetnictví, a když jsme si koupili do muzea auto, tak jsem dělala řidičku, stěhováka, no prostě všechno. To byla vynikající muzejní praxe do života. Nastoupila jsem 1. dubna 1975 a letos budu v mělnickém muzeu 47 let.


V kterém roce jste se stala ředitelkou?

V roce 1983. Pak jsem byla v roce 1989/90 odvolána z funkce, byla jsem pověřena řízením, absolvovala jsem dvakrát výběrové řízení a byla jsem znovu jmenovaná do funkce.

Mám jednu zásadu, muzeum má dokumentovat vše a kdykoliv a má být apolitické. Nemůžeme dělat jen něco, musíme dělat i to, co se nám třeba příčí, s čím úplně nesouzníme. Ale jednou to bude historie. Ona to vlastně byla historie už včera, musíme shromažďovat všechno a pořizovat dokumenty a doklady. Což se mnohdy nedělalo, něco se zavrhovalo, Ale jak by se potom na základě, čeho bádalo o historii? To by byl zase jenom jeden pohled, nebylo by to objektivní. Muzeum jako paměťová instituce musí být apolitická.


Vlastně kdybyste se zaměřovali na politiku, ovlivňovali byste historii, nebylo by to objektivní.

No snahy tady byly napříč stranami vždy před volbami. Strany si chtěly v muzeu dělat propagační akce, setkávat se, mít tady nějaké výstavky. Nikomu jsem to nikdy nedovolila. Tohle do muzea nepatří. Něco jiného je, když se dělá výstava, která zachycuje určité období, tak tam se samozřejmě politika objeví i s komentáři a nemusí se to každému líbit, ale to je historie.


A historie není o tom, aby se nám líbila.

Přesně tak. Stejně tak nechci, aby tady byly nějaké silné vlivy náboženské. Aby tady prostě něco nezačalo převládat. Mělo by to být aspoň z 95 procent objektivní podaní.


Já vím, že hodně cestujete. Kolik zemí jste navštívila?

Trochu jste mě zaskočila, já je spočítané nemám.


Tak některé vyjmenujte.

Malajsie, Indonésie, Sumatra, Borneo, z druhé strany Kanada, Britská Kolumbie, Aljaška, Kuba, Mexiko, Ekvádor, Kolumbie, Venezuela, Peru, Bolívie, z Afriky Etiopie, Maroko, z Blízkého východu Libanon a samozřejmě Evropa.


Zcestovala jste kus světa.

Nevyšla mi dvakrát Afrika kvůli koronaviru. Teď jsem jezdila po zemích českých, které jsou také krásné.


Když jste venku, zaměřujete se na historii, hledáte tam etnografii anebo to berete jako normální člověk?

Určitě ne jako normální člověk. Zajímá mě především etnografie, zajímá mě život lidí, místních obyčejných lidí a přírodních národů. Když jsme byli v Indonésii, navštívili jsme ostrov, kde ještě žije kmen lidožroutů, dnes už jsou civilizovaní. V jejich chatrči na kůlech tzv. umě jsme strávili několik nocí a bylo to zajímavé. V Jižní Americe jsme poznávali přírodu, to je můj druhý koníček. V Peru v horách žije ještě spoustu přírodních národů a neumíte si představit, v jakých podmínkách. Ale do jejich života jsme jen nahlédli, tam by člověk musel nějakou dobu žít, aby jejich život poznal. Za tu chvíli poznáte jejich život jen povrchově, jen do něj nakouknete zpovzdálí. A taky prostřednictvím chutí, já mám tu výhodu, že můžu ochutnat všechno. Já se téměř nad ničím nepozastavím.


Takže ani brouci s Vámi nic nedělají.

Ano, ochutnám i brouky a hmyz. Pak můžu povídat, jak ti lidé žijí, jak se stravují, ale když to neochutnám, nemůžu o tom přece vyprávět. Je to pro mě hodně poučné a kdybych mohla, tak se odstěhuju za Indiány do pralesa a budu tam s nimi žít aspoň dva měsíce. Když jsme byli ve Venezuele, byli jsme v indiánské vesnici, spali jsme tam. Já jsem se dovolila náčelníka, to musíte, jestli tam smím fotit. Přidala jsem se k ženám, tam je to rozděleno na muže a ženy, které zpracovávají maniok. Zapojila jsem se do činnosti a dělali jsme placky z manioku, které mají průměr zhruba 70 cm. Jsou bez chuti, je to smíchané jen s vodou a suší se to na keřích nebo střechách domů. Placky jsou hlavní potravina, jejich chleba. Když mi nabídli, tak jsem ochutnala, pochválila, i když to bylo bez chuti. Nesmíte dát najevo, že vám to nechutná, to by vás mezi sebe nepřijali. A tím jsem si u nich otevřela dveře, a mohla jsem pak fotit i s nimi jsem se fotila, a tyhle zkušenosti mám všude. Když jdete s otevřeným srdcem a úsměvem, všude uspějete, všude vás přijmou. Všude mají pro vás otevřené dveře. Úsměv otevírá dveře, srdce a vše. Třeba v Kolumbii jsme se v jednom městečku seznámili s rodinou, která nás vzala k sobě domů, klidně nás tam nechali samotné, vyklidili svou ložnici, jejich syn vyklidil svůj pokoj a přenechali to nám a sami spali v jedné místnosti. Neuvěřitelné, jak vás tam lidé přijmou. Dodnes jsme v kontaktu.


No to je úžasné.

Ano, úžasní lidé. Všude máme jenom dobré zkušenosti, nenarazili jsme nikde na problém. Jezdili jsme místní dopravou, abychom se seznámili s lidmi, pomohli jsme nějaké Indiánce s rancem a v tu ránu se začal celý autobus na nás usmívat, udělali nám místo na sednutí. Před námi seděli muži, kteří vytáhli sáček s kokou a nabídli nám, ukazovali nám, jak se to má otrhat. Jako se u nás dralo peří, prostředek se musí vyhodit. Tak jsme to pak žvýkali a já jsem cestou říkala, už abychom dojeli. Měla jsem plnou pusu koky, požvýkaného listí a potřebovala jsem to vyplivnout. Koka se tam hodně užívá, čaj jsme tam pili běžně, dostanete jej i v restauraci, bonbóny z koky se prodávají všude, a i v marketech se koupí porcovaný čaj z koky. A ono to v těch výškách tam hodně pomáhá. A rozhodně to nebylo návykové. My jsme po měsíci přijeli a nikomu nám čaj z koky nechyběl.


Jak dlouho už takto cestujete?

Začala jsem cestovat roku 2006, do té doby jsem se starala o maminku. Po její smrti jsem vyjela do Indonésie a Malajsie s takovou minicestovkou. Bylo nás pět, jeli jsme na šest týdnů a zbývající dva týdny jsme si organizovali sami. Letěli jsme na Borneo, kde jsme strávili 14 dnů. Tam jsem nasbírala zkušenosti, že vlastně není tak složité tu cestu udělat a pak už jsem to všechno pořádala já sama.


Pořádáte i výstavy z cest. Děláte výstavu po každé cestě nebo vybíráte témata?

Výstavy mívám v muzeu, a i třeba v Mělnickém Vtelně. Nedělám výstavy z každé cesty, pouze pokud to za to stojí. Nebyla výstava z Maroka a z Libanonu, to byly specializované cesty a toho materiálu zas nebylo tolik. Ale přednášky z cest dělám. Řada lidí se do těch zemí nikdy nedostane a bylo by škoda se s nimi nepodělit o zážitky a zkušenosti.


Děkuji za příjemné a obohacující povídání a přeji vše dobré v dalším konání.

124 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše