• Marta Dušková

Nebyla jsem v epicentru hrůzy, jen to šlo okolo mě...

Dnes to není zpravodajství a dokonce ani názor redaktorky. Vím, že tu není nikdo, kdo by o apokalypse nevěděl, neviděl všechny možné fotografie či videa, takže nějaké oficiální sdělení o moravském tornádu je naprosto zbytečné. Psala jsem na svůj blog svoje vlastní dojmy a zážitky, zážitky z doslechu, aby moji virtuální přátelé věděli, že jsem v pořádku a v redakci jsme se rozhodli, že článek patří i do našeho magazínu.



V pátek navečer jsem se vrátila po osmi dnech z Hodonína. Náš rodný dům je v centru města a to nebylo zasaženo vůbec, i když ta bouřka a vichřice naháněly velký strach a to jsme nevěděli, že se tady vlastně téměř nic neděje. Pouze na zahradě přistály kusy zateplení střech v podobě polystyrénu či takové ty stavební vaty a z nebe padal bordel. Nešla nám televize ani internet, jen sestra měla ještě něco málo dat v telefonu, takže po pár informacích o situaci, jsme začali obvolávat příbuzné a známé, zda jsou v jiných čtvrtích v pořádku.


Slyšeli jsme desítky hasičských vozů, které houkaly v jednom kuse až do pozdních nočních hodin. Bratr, který byl za Hodonínem, se nemohl dostat domů, viděl zdálky přímo tornádo a musel zkoušet různé cesty, kudy by mohl projet. Přijel docela vyděšený.

Viděl létající střechy, obrácená auta, plynové bomby od benzínky přistály v okolních domech, je div, že to nevybuchlo. Postupně mi volá syn za celou rodinu, jestli jsme v pořádku a jestli už táta dorazil, po té kamarádka atd..


Můj muž jel ve čtvrtek za mnou, ale dojel před apokalypsou. Ještě sedíme venku na zahradě a je klid. Já se podívám na nebe a povídám: „Podívej na ty divné mraky. To jsem ještě neviděla.“

Mraky jsou popraskané, jako někdy bývá keramický hrnek po letech, kdy začne praskat glazura. Vůbec ještě netušíme, že se něco žene. Po šesté hodině musíme domů. Začíná pršet. Nejdřív kapky, pak kroupy a pak ten bordel, kousky střech, různé plechovky, prostě většinou neidentifikovatelný bordel padá z nebe.


Sms přicházejí s velkým asi půlhodinovým zpožděním. Volám, jakmile dorazí, že jsme v pořádku, ale kamarádka Bára mi vynadá, že už čeká na odpověď jakou dobu a má strach.


Ani druhý den dopoledne ještě nejde internet, sledujeme vše v televizi. Slyším, že okraje Hodonína jsem všechny uzavřeny policií kvůli rabování (nechápu ty hyeny, které lidem, kteří už nemají nic, chtějí sebrat ještě ty ubohé zbytky), a přemýšlím, kudy vyjedeme. Snad půjde net, abychom to mohli zjistit, protože z televize se takové informace nedozvíme.


Můj brácha se o situaci v okolí dozvídá od zákazníků, v přízemí domu má zverimex, a my musíme vyjet cestou, kterou normálně nejezdíme.


Do nejvíc postižených oblastí se nedostaneme, ale po cestě vidím podél silnice kousky aut, střech, zlámané stromy, a pak zastavujeme na chvíli, abychom se podívali na pruh trosek stromů a ohnutých sloupů elektrického vedení a spoustu jiných věcí, jejichž zbytky nejsem schopná identifikovat.


Po vyjetí z Hodonína to vypadá, jako by se nic nestalo. Všude uklizeno a klid.

Když přijedu navečer domů, teprve si čtu zprávy ze čtvrtku na facebooku od všech, co měli o nás strach.


Některé jsou ještě vtipné, protože aktéři vidí první záběry. Píší na facebook, protože si myslí, že tam jsem.


Čtu si ještě vtipnou zprávu od syna: „Co tam v tom Hodoníně děláte, že je tam tornádo?“

Bára píše: „Ty vole, rok nevytáhneš paty z baráku a jen vypadneš, tak dotáhneš tornádo.“

A další. Z pátku z rána tam mám zprávu od mojí virtuální přítelkyně Růženky, jestli už jsem doma a jestli jsme v pořádku.


Je dojemné to číst, když už je to peklo za námi.


Tak to je shrnutí mých zážitků a postřehů, které rozhodně nejsou srovnatelné s tím, co prožili a prožívají lidé v epicentru, kteří teprve sčítají škody a ztráty a některých zbyla jen noční košile, župan a bačkory. To si nevymýšlím, to je jeden z mnoha hrůzných příběhů, o kterých skutečně vím a stal se známým či lidem okolo nás. Bez střechy nad hlavou je spoustu lidí.


Život jde jinak, než bychom si přáli. A já doufám, že v kontextu této katastrofy si aspoň na chvíli lidé přestanou stěžovat na roušky, na očkování, protože to je fakt malichernost, no chtělo by se mi napsat jiné slůvko, které by to lépe vystihlo, ale do novin se to nehodí. Teď je aktuální hlavně pomoct těm, co neměli takové štěstí jako my ostatní a jejich život je v troskách přeneseně i doslova. A pomoct může aspoň málem určitě každý z nás.

40 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše