Část obyvatel Česka postihl zřejmě mozkový Covid, jinak si to opravdu neumím vysvětlit. Ono nestačí, že tady blbnem v rouškách, ať si o tom říká, kdo chce, co chce, ale nám tady v republice zešílely i některé instituce. To, že vám děti pošlou do karantény po sedmi dnech od údajného kontaktu (dřív totiž nedostanete od hygieny vyjádření) a pustěj je zpět jen s negativním testem, bych byla schopná pochopit možná, kdybych cítila opravdu nějaký odpovídající smysl tohoto opatření.
S hygienou, testy a koronavirem se to mělo asi takto
Když v pondělí večer vyzvedávám děti po tréninku a po škole, mám na chvíli pocit, že se svět vrací trochu do normálu. Po pěti měsících najíždějí opět na nějaký řád a já se těším na tu obyčejnou šeď všedních dní. Jenže bohužel jsem řekla opět hop, když jsem ještě nepřeskočila. Od nejstarší dcery ze „zdrávky“ dostávám neurčitou zprávu, že jedna ze spolužaček je covidní. „Takže musíš do karantény?“ udivuje mě, že mi takovou věc oznamuje jen tak.
„Ne, ve škole nám řekli, že se nemůžou dovolat na hygienu, tak ať zítra přijdeme normálně do školy a domluvíme se,“ říká dcera. Tak tohle už mi hlava nebere. K čemu tedy ta vládní nařízení, opatření, karantény a trasování jsou?
„Tak vás zavřou do karantény a ty učitelky, které mezitím stihly proběhnout všechny ostatní třídy, budou dál chodit do školy a po městě. Já to tedy taky fakt nechápu,“ klepe si můj čtrnáctiletý syn na čelo.
V úterý odpoledne mi přichází strohý a suchý e-mail od krajské hygieny, že mému dítěti byla nařízena karanténa od 9. září do 19. září. Co to je za nesmysl? Vždyť dnes je 15. září, Anička je v karanténě už šest dní, ale jaksi nám to zapomněl někdo dát vědět? Karanténa se týká pouze žáka, nikoho jiného z rodiny a doma máme zavést opatření dle vlastního uvážení. To ji mám jako zamknout na záchodě? Podmínkou pro ukončení karantény je negativní test provedený dne 19. září. Tak to stojí v úžasném barevném e-mailu. To je sobota a u nás v nemocnici funguje odběrové zařízení jen tři dny v týdnu.
A ještě se dozvídám, že první testování má být do pěti dnů, což se samozřejmě nestíhá, když už je v karanténě těch šest dní, tak máme jít až na to druhé. Ani mi nejsou schopni říct, kdyby náhodou byla pozitivní, od kdy mohla nákazu přenášet, abych případně kontaktovala lidi, se kterými přišla do styku. Protože dívčina, která měla pozitivní test, už ve škole nebyla dvanáct dní. Teda v tomhle je ještě větší bordel, než u nejmladší dcery ve skříni.
Ve středu jsem podle doporučení hygieny zavedla doma opatření, jaká uznávám za vhodné. Starší dcera je doma, musí vyklidit myčku, pověsit prádlo, něco vyprat a nakrmit slepice. Práce ještě nikoho nezabila. Může to brát jako hodinu pracovních činností.
Hned jako první začnu v práci obvolávat dětskou lékařku, aby nám napsala žádanku na testování. Potom volám na odběrové místo, abych dceru objednala na test.
„Nejbližší volný termín máme na konci září,“ oznamuje mi někdo z infekčního oddělení mužským hlasem.
„Ale mé dceři končí karanténa v sobotu 19. září,“ snažím se vysvětlit svou situaci. Vrátit se mezi lidi může teprve tehdy, až bude mít negativní test. Pomíjím fakt, že už má za sebou sedm dní karantény a to je doma teprve od včerejška.
„Bohužel, dřív nemáme volno, když tak zkuste jiné pracoviště.“
Začínám být pekelně naštvaná. Naše hygiena a zdravotnictví funguje jako v Kocourkově. Já chápu, že nestíhají a nemají kapacity, ale sakra to potřebujeme dělat kolem týhle covidový situace takovou tragédii? Všichni se budou jak šílenci testovat, zdraví budou v karanténě a ti, co to doopravdy potřebují, mají smůlu.
Po obědě přibíhá do mé kanceláře kolegyně s namířeným mobilem přímo na mě, a kdybych ji neznala, mohla bych si myslet, že mě jde zastřelit.
„Je pozitivní,“ hlásí už ode dveří, ale já nevím kdo. „Profesorka na gymplu,“ podivuje se mé neznalosti všech synových kantorů.
„A můj syn jí na něco má?“ nejsem si jistá, znám možná jen třídní a ředitelku.
„Podle mě určitě na češtinu, tak se podívej do Bakalářů,“ musí mě navádět a já mám znovu pocit, že titul matky roku bych opět nezískala.
V tom se rozezní na stole Matfyzák na disku od Pokáče a už mi nemusí ani nic říkat. „Jsi v karanténě?“ vyhrknu na Vojtu místo pozdravu.
„Jak to víš?“
„Já vím přece všechno,“ nemusí přece vědět, že nejsem ta nejschopnější matka. Chci mu nechat trochu iluzí, že rodiče vědí vždycky všechno.
Nechci ho nechat sedět čtyři hodiny se mnou v kanceláři, protože by někdo mohl mít problém s tím, že přechovávám na radnici karanténní dítě. Raději ho odvezu domů, bude to bezpečnější. „Určitě máš hlad, co já ti dám k obědu?“ napadá mě, když couváme z parkoviště na hlavní cestu.
„Ne, já jsem byl na obědě. Profesorka nám okamžitě ukončila vyučování, ale říkala, že si máme ještě dojít na oběd.“
„Takže půlka školy šla do karantény a ještě jste se sešli hezky všichni v jídelně bez roušek?“ podle mého názoru se už svět doopravdy zbláznil a nás to čeká. Přesně vidím scénu z filmu Ducháček to zařídí, když Vlasta Burian nabádá svého šéfa advokáta: „Buď je někdo důsledný, a nebo nedůsledný, ale když je někdo důsledně nedůsledný, tak prosím, jaké jsou z toho důsledky!" Přesně takhle fungují všechna protiepidemiologická opatření. Koronavirus se šíří jen ve stoje, na sedící lidi neskáče, v klubech vyčkává jen do půlnoci, teprve potom, kdyby měly otevřeno navzdory vládním opatřením, začne se svou nákazou. Dál než na dva metry nedoskočí, to je ověřené a všichni si důsledně musíte dezinfikovat ruce, stoly a klávesnice, ti poctivější si dezinfikovali už i útroby, ale potom si sáhněte na kliku u vchodových dveří, kde denně chodí stovky lidí.
„Hele, mami, já už mám za sebou taky sedm dní karantény,“ směje se synáček, když mi předčítá dvoustránkovou zprávu od hygieny. „To už budu mít brzy za sebou, možná se klidně otoč a hoď mě zpátky do školy.“
A to chce ten ušatec řídit stát jako firmu, možná půjdeme brzy do krachu. Ne, my už vlastně v krachu jsme. Přemýšlím nad emigrací na Antarktidu, mám pocit, že s tučňáky by byla mnohem rozumnější řeč, tam bych se mohla zúčastnit i volby miss s bioložkou Ekrtovou.
Další den ráno znovu vytáčím telefonní číslo k pediatričce do ordinace a znovu to bere sestra. Žádám o další žádanku na testování pro syna. Dochází mi, že vlastně nechtějí vidět ani žádné potvrzení od hygieny, že nám byla nařízená karanténa. To se dá tak velmi lehce obejít, aby člověk neplatil testování, když není indikovaný. Třeba po návratu z dovolené. Určitě nejsem první, koho to napadlo.
„A mohu se vás ještě zeptat, kdy mají jít na ty testy, když jim karanténa končí 19. září?“
„No, to nevím, to si musíte zjistit, my toho tady máme opravdu moc a nevíme, kam dřív skočit,“ utře mě sestra. Za to já sedím doma v obýváku, mám nohy na stole a u toho asi pletu kakao. Dobře, zjistím si všechno sama, když nikdo nic neví. Na hygienu nevolám, protože mi to trochu připomíná Dona Quijota a jeho boj s větrnými mlýny. Prostě nás zkusím nějak objednat a děj se vůle boží.
V pátek volám po domluvě znovu na odběrové místo na Mělník. Ten mužský hlas z infekčního říkal, že možná otevřou ještě další ordinaci, tak mám zavolat ale v osm ráno, aby nás někam nacpali. Od osmi volám asi patnáctkrát a pořád obsazeno. Telefon mi zvednou až v devět, ale to už mají na pondělí zase plno.
Mají na čtvrtek poslední dvě volná místa a po mém skleslém hlasu, kterým do telefonu předstírám pláč, že potřebuji otestovat děti tři, se jim mě zželí a napíšou tam všechny. Kamarádka má taky kluka v karanténě, tak abychom tu pakárnu absolvovaly spolu.
To, že odpoledne přichází další e-mail ze synovi školy, že jeden z jeho spolužáků je nakonec pozitivní a jemu je tedy karanténa prodloužena až do čtvrtka, už raději nekomentuji. Tudíž, kdo má za sebou test, musí absolvovat ještě jeden.
Co z téhle generace, která nechodí do školy, nakonec vyroste?
Barbora Walterová Benešová