top of page
  • Marta Dušková

Petr Pěnkava: Nic složitého…

Ve velkém sále Regionálního muzea Mělník zahájí ve čtvrtek 12. ledna v 17 hodin vernisáž výstavu malíře Petra Pěnkavy…Nic složitého. Obrazy Petra Pěnkavy jsou plné romantiky, optimismu, jsou půvabné a krásné v pravém významu toho slova.

S Petrem Pěnkavou jsem se sešla v jeho kokořínské usedlosti pár dní před koncem roku 2022 a povídali jsme si o výstavě, o jeho osobitém stylu malby a o životě.



Pane Pěnkavo, budete mít výstavu v muzeu a vracíte se tam po čtvrté.

Jsem svým způsobem Mělničák, takže mám k Mělníku vztah, a proto tady vystavuju. Já jinak nevystavuju téměř vůbec.


Proč nechcete vystavovat?

Nechce se mi moc chodit mezi lidi, nemám rád být středem pozornosti a taky další věc, co je zvláštnost, já obrazy vůbec neprodávám. Motivace tam tedy není velká. Teď jsem přijal pozvání do Brandýsa, kde jsem měl výstavu před deseti lety, která tenkrát překonala rekordy návštěvnosti. Takže, když mě oslovil kurátor, tak jsem neodmítl. Za poslední tři roky je to druhá výstava


Svoje obrazy máte tedy doma?

Ano, mám je doma. Dva jsem prodal, ale to bylo z citových důvodů, ale jinak je tady skladuju. Peníze prostě nepotřebuju, a navíc ty peníze dnes nic neznamenají. Přinesete si výplatu a za 14 dní je o dost menší.


Kdy jste začal malovat?

Já už jsem od malička trochu maloval. Pak jsem malinko víc maloval ve Švýcarsku. A potom, když jsem se vrátil do Čech a koupil jsem tady statek, tak jsem přestal malovat. Deset let jsem opravoval statek u Kralup. Pak jsem znovu začal malovat, a to už je dvacet let. A už jen pouze maluju a jsem rád, že maluju.


Jakou používáte výtvarnou techniku?

Klasiku, protože já těm novinkám prostě nevěřím. Pokud to není prověřené časem, tak můžou všichni tvrdit, že je to úžasné, ale to ukáže až čas. Plátno, olej a tempera jsou prověřeny staletími. Nehledě na to, že je to úžasně praktické, protože je to lehké na přenášení na výstavy.


Váš způsob malby mě hodně zaujal a studovala jsem zblízka, jak je to malované.

To není schválně. To nějak vyplynulo, maluju, jak se mi to tam líbí. Navíc je taková divná doba, že už se v tom umění nikdo nevyzná a člověk jde na výstavu a neví, jestli je to zajímavé a pěkné. Možná ho to trochu zaujme tím, že je to jiné, ale je v tom hrozný chaos. Většina umělců se to snaží dělat jednoduše, protože musí prodat, aby se uživili. Já jdu proti proudu, který nemám rád. Nelíbí se mi, jak se výtvarné umění vyvíjí. Mě netlačí čas, protože bych potřeboval nutně prodat obraz, tak se s tím hraju a snažím se, aby to vyjádření bylo co nejlepší.


Co vás nejvíc baví? Jaké náměty? Já jsem koukala, že je to především krajina.

Jelikož mám blízko k přírodě, nemám příliš rád město, je tam hluk a spěch, tak maluju, co se mi líbí. K čemu mám vztah, nehledě na to, že vždycky jsem se vyhýbal tomu, abych maloval depresivní věci. Když se dnes někdo chce na něco podívat, tak určitě ne na něco depresivního. A ani by mě to nebavilo malovat.



Jak dlouho malujete jeden obraz?

Většinou mi to trvá tak jeden měsíc. Já i přemalovávám. Já se na obraz víc dívám, než maluju. V ateliéru chvíli stojím u malířského stojanu a maluju a pak se na ten obraz třeba dvě hodiny jen dívám. Klidně mám u toho zapnuté zprávy, ale furt ten obraz sleduju. Nedokážu ten pocit úplně popsat, ale furt mi tam něco vadí. Anebo si nakonec řeknu, tak to je úplně blbě a všechno přemaluju.


A hotovo je, až jste spokojený.

No někde jsem četl, co řekl významný český fotograf Josef Sudek, když chodil s fotoaparátem: já jdu a najednou se na něco podívám a hudba hraje. A ono to sedí, taky mi musí hrát hudba. Mám to prostě podobně, najednou hudba hraje… Taky mám ale některé obrazy, se kterými jsem se nikdy neskamarádil.


Máte při malování čas ještě na něco jiného, co vás baví?

Já jsem se léta letoucí věnoval historickým stavbám, památkám. A v podstatě i to mě živilo. Ale teď asi posledních patnáct let se věnuju jen malování. A samozřejmě přírodě, pořídil jsem si velký sad, a tak hodně času strávím v přírodě. Ale jinak jenom maluju a teď v zimě je to ideální. Každý den u toho sedím.


Jaká byla vaše profese? Říkáte, že jste se věnoval památkám.

Vystudoval jsem po večerech stavební průmyslovku. Pak jsem se zcela náhodou dostal k tomu, že jsem se mohl technicky starat o památky ve Středočeském kraji v památkovém ústavu, což se mi hodně líbilo. Tak k těm starým stavbám jsem měl vždycky vztah, to nakonec vidíte tady, kde bydlím a předtím jsem měl taky statek. Takže jsem opravoval hrady a zámky. Kokořín, který jsem celý opravoval, Veltrusy, to je taky moje dílo, tam jsem strávil léta, pak Mnichovo Hradiště a opravil jsem spoustu dalších památek.


Zmínil jste se, že jste žil ve Švýcarsku.

Ano, žil jsem tam pět let. Tam jsem se živil jako malíř pokojů. Ale maloval jsem tam a měl jsem i drobné výstavy. Byl jsem mladej, to se nepočítá, byl jsem i ve Francii, jezdil jsem po Evropě. V mládí člověk bere všechno tak trochu povrchně.


Pocházíte z Mělníka?

Ne, můj otec byl za první republiky důstojník, tak jsme hodně pendlovali a já jsem se narodil v Moravské Třebové, ale mládí jsem strávil na severu Čech, protože v té době museli důstojníci svléknout uniformu a jít pracovat do dolů. Tak jsem strávil část svého života u Litvínova.


Jak dlouho bydlíte na Kokořínsku v krásné státem chráněné památce?

To se má tak, když jsem jezdil a opravoval různé památky, tak mě zaujal tenhle kraj, kam jsem často jezdil. Přemýšlel jsem o tom postavit na Kokořínsku nějaký skanzen a využít k tomu některé z těch, které zanikají. Ono se to nemá přenášet, ale když už hrozí zánik a nelze jinak... A přišel rok 1989 a všechno se začalo vracet v restitucích. Tady to místo samozřejmě takto nevypadalo, byla tady holina. Ale líbilo se mi, tak jsem tuto usedlost koupil. U Mladé Boleslavi tenkrát byla roubenka, o které už jsem věděl, že se má bourat, protože tam mělo stát něco jiného. Koupil jsem ji a celou rozebral, přestěhoval a znovu postavil. Samozřejmě jsem musel žádat o povolení až u Ministerstva kultury, aby se to sem architektonicky hodilo. Takže roubenku jsem zachránil a díky ní jsem statek zkompletoval. Dodržel jsem přesně podle plánů původní vzhled stavby. Předtím jsem měl statek u Kralup, který jsem tam léta opravoval. Utekl jsem před městem, ale jak se město neustále rozšiřovalo, tak vlastně přišlo znovu za mnou. Zjistil jsem, že jsem zdrhnul z města a znovu žiju ve městě. Nakonec jsem to prodal a začal jsem budovat statek v Šemanovicích.


Teď se připravujete na výstavu do muzea.

Ano, předchozí výstava v Brandýse nakonec trvala až do února 2022 a přijelo tam hodně lidí z Mělníka, tak jsem si řekl, že na výstavu do Mělníka potřebuji novinky. Celé léto i teď i ve svátky jsem maloval, aby tam bylo dost novinek. Rozhodl jsem se, že těch nových obrazů musí být minimálně deset, a nakonec to vypadá, že jich tam bude čtrnáct. Teď dodělávám poslední. Na vernisáži bude hrát kapela, kterou znám. Pořád hodně trampují, i když jsou v našich letech a je to moc dobrá kapela. Jednomu z nich jsem šel za svědka na svatbu a jako dar jsem namaloval obraz. Paní si nechala udělat kopii obrazu a tu vyvěsila na americkém velvyslanectví, kde pracuje. Nakonec se líbil generální ambasadorce obraz natolik, že si neustále prohlížela moje stránky a rozhodla se, že musí sem přijet. Nejdříve se zjišťovalo, jestli bude auto pod dozorem a jiné bezpečnostní podmínky. Nakonec přijela a my jsme spolu seděli do půlnoci u růžového vína. Furt se řešilo, jestli něco prodám neprodám, a pak když už jsme byli v takové lepší náladě, jsem vybral deset obrazů, ke kterým moc vztah nemám, aby si vybrala. Vybrala si dva, ale nakonec si je neodvezla. Přišla válka na Ukrajině a ambasadorka byla odvelena právě tam.


Petr Pěnkava toužil v Šemanovicích vybudovat skanzen. V roce 1995 postavil z bývalého vepřína kulturní centrum Nostalgie, kde také poprvé vystavoval své obrazy. V Šemanovicích žije Ondřej Suchý, který je přítelem Petra Pěnkavy, a v tomto prostoru se natáčely právě díky Ondřeji Suchému některé pořady České televize i rozhlasu.


Mně nezbývá než na závěr poděkovat za velmi příjemné povídání, moc dobré chlebíčky, za možnost nahlédnout do ateliéru, kde se tvoří krása a radost.


Kdo nestihne vernisáž výstavy Petr Pěnkava Nic složitého ve čtvrtek 12. ledna v 17 hodin, může si pro radost a za krásou dojít až do 12. února 2023, do tohoto termínu bude výstava instalována ve velkém sále Regionálního muzea Mělník. Za sebe mohu říct, že výstava za návštěvu bude rozhodně stát.


173 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page