• Marta Dušková

Petr Slavík: Když jedete fotit kočku na druhý konec světa, je to vždy sázka do loterie

Divadelní sál Masarykova kulturního domu v Mělníku ožije v pondělí 10. října

v 19 hodin přednáškou s názvem Ve stopě predátora profesionálního fotografa divoké přírody Petra Slavíka, mělnického rodáka. Většina lidí se predátorům snaží vyhnout, ale Petr Slavík to má obráceně. Největší šelmy vyhledává a přiváží jejich snímky. Na přednášce bude vyprávět o svých zážitcích na cestách, o práci v tichu zimní tajgy, kde vládne největší kočka světa a o dalších zajímavých místech. V rámci přednášky představí i svůj nový filmový projekt Ve stopě predátora.

Petr Slavík v rozhovoru odpovídá na otázky nejen o tom, jak se fotí suchozemští predátoři.


Pane Slavíku, jste mělnický rodák a teď budete mít na Mělníku přednášku. Po jak dlouhé době se vracíte na Mělník? Nebo sem jezdíte pravidelně?

Ano, narodil jsem se v mělnické porodnici a už je to nějaký ten pátek. Ale své rané dětství jsem prožil ve vesnici Vavřineč kousek od Mělníka. Krásné dětství plné klukovských lumpáren, přesně takové, jaké má kluk z vesnice prožít. Od čtvrté třídy pak Jungmannova základní škola a v patnácti jsem jen vyměnil vchod a nastoupil na mělnické gymnázium. Mělník je pro mě plný krásných vzpomínek. Na první lásky, na první cigáro za školou, na první pivo na "starém autobusáku"... prostě všechny ty úžasné věci které k dospívání té doby patřily. Dnes už léta na Mělníku nežiji, ale vracím se sem nesmírně rád. Snažím se ho ukázat i své dceři v marné snaze se vyhnout roli trapného nostalgicky vzpomínajícího rodiče (smích).

Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?

Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.

V roce 2020 se stal váš snímek pumy s názvem Ve stínu Fotografií roku, kterou vybrala mezinárodní porota fotografické soutěže Czech Nature Photo. Jak dlouho trvá pořízení takového snímku? Kolik času, kolik pokusů je potřeba, aby člověk nafotil snímek, který je ojedinělý?

Když jedete fotit kočku na druhý konec světa, je to vždy trochu, vlastně spíš hodně, sázka do loterie. Ony totiž příliš nespolupracují. Když jsem vloni vedl expedici za pumou do chilského národního parku Torres del Paine, věřil jsem, že tu nádhernou kočku uvidíme. Věřil. Vlastně vždycky věřím. Navíc jsem z předchozí návštěvy věděl, že kdyby to nevyšlo, přivezeme alespoň fotografie krajiny, která svou krásou bere dech. Štěstí a um našeho stopaře ale stály na naší straně. Mnohá pozorování byla ale jen o pocitu, že máte možnost vidět tuhle vzácnou šelmu ve volné přírodě. Fotograficky téměř na nic. Tak to vlastně bylo i se snímkem Ve stínu. Věděli jsme o mladé samici nahoře v kopci, ale neměla příliš touhu pózovat. Až těsně před západem slunce na okamžik zvedla hlavu v protisvětle. Byla to klidná, tichá chvíle, kdy končí den. A to je asi odpověď na tuto otázku. Můžete plánovat, jak chcete. Je ale jen na přírodě, co vám dá.

Měl jste někdy při focení strach, pocit nebezpečí či ohrožení?

Já mám adrenalin při focení rád. Ať ve volné přírodě nebo při kontaktní práci se zvířaty chovanými v lidské péči. Když ležíte na zemi pod téměř čtyřistakilovým grizzlym, on vám řve do objektivu a mává tlapou s drápy jako šavle, vyhrává adrenalin a soustředění. Pak se na tu scénu podíváte mimo hledáček fotoaparátu (širokoúhlý objektiv zkresluje) a zjistíte, že má to obrovské zvíře přední tlapy centimetry od vaší ruky… kdyby vás chtěl napadnout, nic ho nezastaví. Dělí vás od průšvihu jen přítomnost trenéra, který zvíře na podobné situace připravuje léta. On ale je až za vámi. Nemá zbraň, ani jiný prostředek, kterým medvěda v případě útoku odehnat. Člověk nesmí mít strach, ale musí být neustále ve střehu a do detailů plnit instrukce trenéra. „Z této strany k němu nechoď, teď ne, počkej, teď můžeš, stop, konec, dnes už nemá náladu…“ Pracoval jsem takto se smečkou vlků, s pumou, se lvy i gepardy. Možná nejsilnější to bylo se sibiřským tygrem, ten samec byl obrovský a budil neskutečný respekt. Když ten kocour zvedl hlavu, měl jsem ji v úrovni prsou. Je to pro mě pokaždé neuvěřitelný svátek, když jsem v blízkosti takového tvora.


Získal jste několik mezinárodních ocenění včetně zlaté medaile z největšího fotografického salónu TRIERENBERG SUPER CIRCUIT. Má nějaké ocenění pro vás větší cenu než ta ostatní?

Každé ocenění vám samozřejmě přináší obrovskou radost a zadostiučinění. Někomu se vaše práce líbí, a když je to mezinárodní porota, tím lépe. Ale můj vztah k dané fotografii to nijak nemění. Paradoxně mívá člověk ten nejsilnější vztah k fotografiím, které se nepovedly nebo vlastně vůbec nevyšly. Je za nimi spoustu emocí. Smutek z nezdaru, únava, vyčerpání, vztek v tu danou chvíli. A po letech spoustu úžasných vzpomínek.


Vaše fotografie a reportáže jsou pravidelně zveřejňovány v českých magazínech, a i v prestižních mezinárodních titulech. Máte za sebou desítky autorských výstav. Kde nejdál bylo možné vidět vaše díla?

Mimo Českou republiku jsem vystavoval třeba v Drážďanech nebo v srbském Bělohradu. Jednotlivé snímky se v tištěných a internetových médiích, díky spolupráci s britskou agenturou, objevily vlastně po celém světě. Například fotografie lovícího nártouna filipínského byla k vidění i v denících vydávaných v Jižní Americe.


Vy sám pořádáte fotoexpedice. Kam se s vámi mohou lidi podívat a co mohou očekávat?

Místa jsou různá, expedice jsou většinou cílené na určitý druh zvířete, převážně na velké šelmy. Fotografické žně jsme zažili u Kurilského jezera na Kamčatce. Je tu neuvěřitelná koncentrace medvědů a nádherná krajina. Navíc se maximální počet návštěvníků na tak obrovskou oblast v jednom termínu pohybuje pod dvěma desítkami. Fotoexpedice dělám pro velmi malé skupiny. Zjednoduší to práci v terénu, a já mám možnost se věnovat každému ze skupiny, pokud potřebuje mou radu. Malý počet účastníků umožňuje flexibilně měnit program tak, aby si každý odvezl nejen zážitky z pobytu ve volné přírodě, ale i pěkné fotografie. Letos má za sebou úspěšné expedice na Špicberky a na Aljašku, obě věnované medvědům. A za pár týdnů odjíždím na Jižní Luangwu do Zambie. Příští rok mám naplánovanou expedici za jaguárem, kde se vracím ke spolupráci s vynikajícím stopařem Ailtonem Larou.

Na závěr našeho rozhovoru poslední otázka: Co by se lidi měli naučit od zvířat?

Nedělat zvěrstva.


Děkuji za rozhovor a přeji spoustu dalších zajímavých fotografických úlovků.

Použité fotografie archiv Petr Slavík

Podrobné informace k přednášce na webových stránkách Ve stopě predátora | Mekuc


137 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše