top of page
  • Marta Dušková

Proč nahlášení činu policii je někdy více traumatizující než čin sám?

Téma sexuálního násilí je již dlouho v popředí zájmu diskusí, přesto se zdá, že žádná změna jen tak nenastane. Míra nenahlášených případů je odhadována na 95 % a některé oběti sexuálního násilí po nahlášení řekly, že by na policii znovu nešli kvůli velmi traumatizujícím zkušenostem.



Podoby sekundární viktimizace aneb s čím se oběti mohou setkat:

1) nedůvěra v jejich výpověď a zlehčování

2) necitlivý přístup: nedostatek empatie, nešetrné kladení otázek a obviňování oběti

3) dlouhá doba výslechu a vyšetřování, opakování výslechů

4) nedostatečná informovanost o průběhu a posunu vyšetřování

5) pocity zklamání a zrady, nejistoty a strachu

6) pochybnosti o smysluplnosti podání trestního oznámení

7) pocity nespravedlnosti, viny a ponížení

Zdroj: Výzkum psycholožky Marcely Poláčkové


„Policistka si sedla, založila ruce, povzdechla si a začala: ‚Víte, co je to křivá výpověď‘? A asi 15 minut mi vysvětlovala, co se mi může stát, kdyby přišli na to, že jsem si to vymyslela. Opravdu jsem si nepřipadala jako oběť.”


Psycholožka Marcela Poláčková se věnovala výzkumu přístupu Policie ČR ženám, které nahlásily sexualizované násilí na policii a podrobně hovořila se ženami, které během nahlašování a vyšetřování zažily traumatizující věci.


Více v rozhovoru:

Podle policejního prezidenta Martina Vondráška 99 % službu konajících policistů ví, co dělat s nahlášeným sexualizovaným násilím viz článek Po bagatelizaci sexuálního násilí nabídl šéf policie místo sebereflexe jen výmluvy – A2larm.


Jak byste popsala práci policie při nahlašování znásilnění?

Jako chaotickou. Během výzkumných rozhovorů mě překvapovalo, jak nejednotný byl postup policie na různých stanicích. To, jak citlivě je výslech veden, závisí pouze na dovednosti konkrétní vyslýchající osoby. I to je jednou z příčin sekundární viktimizace ze strany policie.


Proč je podle vás necitlivé chování policistů a policistek problém?

Některé ženy, se kterými jsem mluvila, označily sekundární újmu způsobenou policií za více zraňující než samotné sexualizované násilí. V případě Policie ČR byly totiž zraněny někým, na koho se obrátily o pomoc. Některé kvůli té negativní zkušenosti řekly, že už by na policii znovu nešly. Pokud má Policie ČR v dohledné době snížit extrémně vysokou latenci, tj. míru nenahlášených případů sexuálního násilí, která je odhadovaná na 95 %, je prevence sekundární viktimizace naprosto klíčová. Policie by si také měla uvědomit, jak velký dopad má jejich přístup a chování na život oběti. Jedna z žen mi řekla: „Ta policistka na mě už asi zapomněla, ale já na ni myslím pořád“.


Jaké traumatizující zkušenosti žen vás nejvíce zasáhly?

Nejvíce ve mně zůstávají situace, kterým bylo snadné předejít. Je pochopitelné, že v rámci vyšetřování některé nepříjemné momenty nastanou. Jako důkazní materiál totiž slouží informace, které je náročné sdělovat, i když se snažíte ptát citlivě. Určitě ale není nutné, aby člověk, který čeká na výslech, zaslechl, jak si někdo ve vedlejší místnosti stěžuje „Ach jo, že se tohle musí dít zrovna v období dovolených“ nebo „To si zase někdo něco vymýšlí“. Nebo aby byl člověk vyslýchán v místnosti, kam někdo neustále vchází a rozhovor ruší.

Co hodnotí oběti, že jim naopak velmi pomohlo?

Ženy, se kterými jsem mluvila, pozitivně hodnotily například drobné projevy lidskosti, když jim třeba někdo nabídl vodu nebo kapesník. Gesto, které nikoho nic nestojí, pro oběť může mít během výslechu velkou hodnotu. Jedna z žen mi řekla: „Stačí říct pár podporujících slov, nabídnout vodu a říct ‚chápeme, děkujeme, rozumíme‘. Určitě bych bývala chtěla slyšet, že to není moje vina. Celkově to byla ode mě obrovská odvaha, sebrat se a jít na policii. Vzalo to hodně energie. Chtěla bych podpořit, že to bylo správné rozhodnutí.”


Je nějaký rozdíl mezi chováním policistů a policistek?

Ženy, se kterými jsem mluvila, měly špatné zkušenosti s muži i ženami. Oběť má ze zákona právo na výběr pohlaví vyslýchající osoby. Zdálo by se, že ženy si budou spíš volit ženu, protože se s ní budou cítit bezpečněji. Pohlaví vyslýchající/ho ale ještě není zárukou citlivého přístupu. Citlivé vedení výslechu je dovednost, kterou je potřeba získat a udržovat. Pokud si však oběť jako vedoucí výslechu vybere ženu v očekávání, že její přístup bude citlivější, může to pro ni být o to víc zraňující, když tomu tak není.


Liší se nějak přístup k mužským obětem?

Obecně se dá říct, že přístup k obětem ovlivňuje přijetí či podpora mýtů a stereotypů o sexualizovaném násilí. Některé stereotypy související se sexualizovaným násilím jsou však genderově specifické. U sexualizovaného násilí na mužích se například traduje, že vzhledem k jejich fyzické převaze muže nejde znásilnit nebo že asi teda nejsou dostatečně “chlapi”, když se znásilnit nechali. Zkušenost s přístupem policie tak může být v něčem odlišná než zkušenost ženy, nicméně podobně zraňující, bolestná a traumatizující.


Proč se policisté a policistky chovají necitlivě? Je to selhání jednotlivce, nebo je to v systému?

Určitě nelze vyloučit selhání jednotlivců. Pak je ale potřeba se ptát, proč tito lidé ve své profesi selhali. Jak se tedy na to místo dostali? Selhání jednotlivců je tak současně selháním systému, který nezvládá zajistit, aby výslech v případě sexualizovaného násilí vedli skutečně kvalifikovaní lidé, kterým do citlivého přístupu nebudou vstupovat vlastní obranné mechanismy a stereotypní přesvědčení. Vedle toho je úkolem systému poskytnout policistkám a policistům podmínky ke kvalitní práci. To znamená například zajistit vhodné prostředí pro vedení výslechů, poskytnout vyslýchajícím trénink citlivého vedení výslechu a pečovat o prevenci vyhoření policistek a policistů.


Jaké okolnosti mají podle vás vliv na to necitlivé jednání policistů a co by pomohlo, aby se věci zlepšily?

Policisté a policistky stejně jako jiní lidé podléhají mýtům a stereotypům o sexualizovaném násilí. Tyto mýty obvykle posilují představu, že je oběť za své znásilnění (spolu)zodpovědná a snižují vinu pachatele, nebo ho dokonce ospravedlňují. Policisté a policistky si v prvé řadě musí vlastní předsudky uvědomit a pak se s nimi vypořádat. V tom jim může pomoci školení, které dané mýty vyvrátí a stereotypy uvede na pravou míru. Pomoci by mohla také lepší systémová péče o duševní zdraví policistů a policistek. Věřím, že mnozí si tuto profesi vybrali, protože chtěli pomáhat druhým. Jenomže pomáhání druhým a opakovaný kontakt s násilím může vést k tzv. únavě ze soucitu (angl. compassion fatigue). V jejím důsledku se mohou i původně velmi citliví lidé chovat necitlivě. Vedle toho všeho není možné spoléhat se na to, že se oběť během podávání trestního oznámení ozve, pokud pro ni bude chování policie zraňující. Nahlašování sexualizovaného násilí je velmi náročná zkušenost a policie v ní vystupuje v pozici autority, jejímž mottem je pomáhat a chránit. Člověka tak vůbec nemusí napadnout postupy policie v danou chvíli nějak zpochybňovat, protože věří, že to tak musí být, jelikož policie přece určitě ví, co dělá. Citlivějšímu jednání by pomohlo, kdyby policie byla proaktivní v zjišťování, jak se člověk cítí, co potřebuje a zda všemu rozumí. Prevence sekundární viktimizace je zodpovědnost policie, nikoliv oběti samotné.


Vypadá to, že řada změn musí přijít shora. Je něco, co mohou policisté a policistky udělat ihned, samostatně?

Mám řadu tipů a jsou to ve skutečnosti velmi jednoduché věci, které nevyžadují téměř žádné úsilí. Většinou se stačí jen některých komentářů vyvarovat. Policista či policistka si mohou pomyslet cokoliv, ale ne všechno musí říct před obětí nahlas. Vedle toho existuje několik jednoduchých vět, které když člověk dodá, oběť se ihned bude cítit bezpečněji a komfortněji. Poměrně velká změna tak policii ve skutečnosti nemusí vůbec nic stát a každý s ní může začít už dnes.

Je důležité dát oběti přečíst písemnou verzi práv a k tomu ústně vysvětlit a ujistit se, že svým právům rozumí. A samozřejmě je dodržet. Oběť se určitě cítí komfortněji, když může říct výpověď svým tempem, bez přerušování a doptávání, bez hodnocení či zlehčování. Policisté a policistky by také měli obětem vysvětlovat, proč je nutné se na určité detaily ptát. Dát jim najevo, že nejde o to oběť nachytat při lži, ale že jsou to informace důležité pro vyšetřování. Pomůže, když se výpověď nahrává a vyšetřující tak věnuje pozornost oběti a popisu situace, nikoliv zápisu.

Důležité je také vysvětlit, jak bude vyšetřování přibližně probíhat. Co se bude dít dnes, jak dlouho to bude trvat a jak bude probíhat následné vyšetřování, aby jednotlivé postupy policie dávaly oběti smysl.


Mnoho z nás věnuje problematice sexualizovaného násilí pozornost, ale vlastně cítíme bezmoc a frustraci, protože nevíme, jak můžeme pomoci. Co podle vás může udělat každý z nás?

Určitě znát práva lidí při nahlašování i vyšetřování, kvůli sobě i kvůli ostatním. Např. právo na přítomnost doprovodu a důvěrníka nebo možnost vybrat si pohlaví vyslýchajícího. Pokud se nám někdo svěří, že sexualizované násilí zažil a bude chtít podat trestní oznámení, nabídnout mu doprovod, a jakkoli je to v té situaci těžké, snažit se v případě potřeby vůči chování policie vymezit: říct si o pauzu, ohradit se proti nepříjemnému komentáři, doptat se, proč je kladena nějaká otázka a proč takovým způsobem. Klidně si zpětně můžete na chování policisty nebo policistky stěžovat.

Pro celou společnost je důležité vzdělávat se v oblasti sexualizovaného násilí, zmapovat si své postoje, zpracovat případné stereotypy a mýty a dát svému okolí najevo, že pokud by někdo potřeboval se zkušeností se sexualizovaným násilím pomoci, jsme tu pro ně. Že v případě, že bude chtít podat trestní oznámení na policii, rádi ho doprovodíme a budeme hájit jeho práva.

Můžeme také podpořit nevládní organizace, které poskytují obětem sexualizovaného násilí podporu a zasazují se za osvětu a vzdělání veřejnosti v této problematice, a vyžadovat systémové změny – třeba také volit strany a kroužkovat politiky a političky, kteří chtějí problematiku řešit.


Kde hledat pomoc:

Bílý kruh bezpečí

tel. 116 006

centrala.praha@bkb.cz

116006@bkb.cz

Konsent

svepomocnaskupina@konsent.cz

proFem

tel. 608 22 22 77

poradna@profem.cz

Persefona

tel. 737 834 345

poradna@persefona.cz



14 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page