Od roku 2000 se slaví 4. ledna Světový den Braillova písma. Slaví se právě v tento den, protože 4. ledna 1809 se narodil vynálezce Braillova písma Francouz Louis Braille.
Nevidomý Luis se ve svých 16 letech seznámil s vojákem, který mu ukázal tajnou vojenskou abecedu určenou ke čtení za tmy. Systém založený na soustavě dvanácti reliéfních bodů Brailla zaujal natolik, že jej inspiroval k vytvoření vlastního písma. Za života se však slávy nedočkal.
Louis Braille přišel o zrak při nehodě v roce 1812, tedy ve 3 letech, kdy si hrál s otcovým nožem a ten mu zajel do oka. Dostal infekci do obou očí a postupně oslepl.
První kniha psaná Braillovým písmem vychází v roce 1837, v roce 1854 bylo písmo ve Francii přijato a za nedlouho poté mezinárodní kongres ustanovil, že písmo začne být používáno mezinárodně. Sám objevitel se toho však již nedožil. Většinu života pracoval jako učitel ve slepeckém ústavu a zemřel na tuberkulózu ve věku 43 let v roce 1852.
Braillovo písmo je systém psaní založený na principu plastických bodů a čtenář body vnímá hmatem. Čtení Braillova písma je dovednost, která je obtížná pro lidi, kteří přišli o zrak v dospělosti. Dlouhodobý projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška byl založen s cílem zvýšit kvalitu života lidí s těžkým zrakovým postižením a mimo jiné spolufinancuje speciální pomůcky, například digitální čtecí zařízení s hlasovým vstupem.
Veškeré informace o Světlušce jsou k dispozici ZDE.
Použité úvodní foto je ze Světluščího kalendáře pro rok 2021 a zobrazuje roj světlušek v nočním lese, jehož autorem je fotograf Radim Schreiber.
Názor redaktorky
Už několikrát jsem v magazínu psala o významných dnech, které si sama vybírám. Na každý den připadá nějaký světový den, ale některé mě teda fakt nezaujaly a ani nechápu jejich vznik jako například světový den toalet, světový den pozdravů či den bez nákupů. Světový den Braillova písma mi přišel významný a pro napsání jsem čerpala z vícero zdrojů. Nevidomé vnímám jako součást života a vždy jsem se snažila jim pomoci. Třeba z metra či do metra. Ne že bych si myslela, že moji pomoc nějak extra potřebují, ale nemohla jsem jinak. Někdy byla moje pomoc přijata s povděkem, někdy zdvořile odmítnuta. Jen jednou za ta léta jsem zažila nepříjemné odmítnutí. Vymyslela jsem si příběh, že jsem třeba v tu danou chvíli byla už dvacátá, kdo pomoc nabídl, a to je opruz. Přesto mě to neodradilo.
A jak to máte vy? Nabízíte pomoc anebo projdete bez povšimnutí?