• Marta Dušková

Tichý Silvestr 2020

Letos poslední slova do magazínu, poslední příspěvek, poslední přání. Zní to fatálně, ale já to tak necítím nikdy.

Jdu proti proudu. Silvestr pro mě je stejný jako jiný den, necítím ho jako milník. Vlastně spoustu let jsem na Silvestra byla v práci.


Oslavy na povel nemám ráda. Nebilancuji, nedávám si předsevzetí, nemám žádná očekávání. Těším se normálně z každého dne a na to, co přinese.

Letos to mám jinak, přece jen přání mám a stejné jako celý svět. Chci, aby to skončilo a brzy se vrátil běžný život. Když jsme ho žili, brali jsme to samozřejmě a ani nás nenapadlo, že to může být jinak.


Oslavovat, rozuměj bouchat šampaňské, můžu já kdykoliv, bez jakéhokoliv důvodu či příčiny, bez ohledu na datum. Silvestra fakt neslavím, ne teda vždy, a ne z principu. Když se sejdou přátelé, slavíme, ostatně jako Moravák to mám v genech, ale jako v jiný den. Svazuje mě odjakživa povinný předpoklad oslavy, to celkem stádní slavení a dotazy typu, jak jsi oslavila Silvestra, nesnáším. Ale každému, co jeho jest.


Letošní tichý Silvestr bez ohňostrojů, shromažďování a velkých oslav, zákaz vycházení pro mě není drama. Ale rozumím těm, pro které je to důležitý den. Ovšem letos je vše jinak.


Silvestra strávíme stejně jako v posledních letech sami s mým mužem a novým mazlíčkem poklidně. Mám jedinou tradici, kterou neporušuji. Přesně o půlnoci zavolám svým třem dětem a popřeji do nového roku. Moje mamka už spí, tak jí volám až ráno.


Mám vzpomínku na náš nezvyklý Silvestr roku 2014. Do té doby jsem si myslela, že jsem závislá jen na kávě. Bez ranní kávy mám mozek mrtvého delfína a nejsem schopná rozumně uvažovat. Mám spoustu jiných neřestí, ale ty si chci ponechat. Bez zapálené cigarety vydržím naprosto klidně několik hodin. Bez kávy ne. Ale v roce 2014 vznikla jiná závislost. Logické hry na počítači s mým mužem hrajeme dlouhou dobu. Sice při časově omezené hře, kde výhružně tikají hodiny, se stávám nepoužitelnou, nezvedám urputně vyzvánějící telefon, nerozhází mě ani připalující se guláš na plotně a letím k němu teprve, až mi skončí časový limit. A snažím se napravit, co se dá (a to jsem prý skvělá kuchařka) a občas vyleju za stálého míchání do h….u, ale ta pravá závislost to nebyla. Tu jsem měla teprve poznat.


Vše se změnilo emailem mojí sestry. Odkaz na hru 2048 mě zpočátku nijak nevzrušil. Nechávalo mě klidnou soutěžení mého muže s mojí sestrou, kdy si škodolibě posílali svoje výsledky a hodně soupeřili. Je to prý nejvíc návyková hra všech dob. Nerozuměla jsem tomu, proč si posílají sms s obrazovkami počítačů jako důkaz. Ovšem do té doby, než jsem začala hrát.


Myslela jsem si, že v „seniorském“ věku se nemůžu stát gamblerem. Matematice nerozumím, nemám tento druh inteligence. Možná proto jsem hře dlouho odolávala. Nerozuměla jsem té nepříčetné závislosti, kdy se ztrácí zdravý rozum a vy vidíte po několikahodinové hře všude čísilka, která musíte skládat logicky k sobě. Hrajete v duchu na televizní obrazovce, kde zrovna běží kultovní film Kill Bill, který máte rádi.


Vzpomínám si na první vítězství, kdy jsem poskládala čísla do kýžených 2048. Můj muž byl už na metě 4096. Heslo naší domácnosti bylo, počkej, dohraju a jdu vařit, dojdu s košem, dojdu pověsit prádlo, jdeme uklízet, zkrátka něco jdeme.

Tak pokud se chcete bavit na Silvestra jinak a hru neznáte, tak hrajte ZDE.

Kdo jste dočetli až sem, děkuji moc. A lepší nový rok pro nás všechny. Rok 2020 už pro mě navždy bude ten „rouškový“.


P.S. Přiznávám, že tu hru hraji dodnes a už jsem několikrát dosáhla 4096. Jen nemá náboj závislosti, páč to umím. Nemusím nadávat sestře, že kvůli hře tak tak stíhám autobus do práce. No, nevím, jestli to není proto, že už většinou pracuji z domova.

53 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše