Již tradiční vzpomínková akce Pocta Janu Palachovi, kterou pořádá město Mělník ve spolupráci s Mělnickým kulturním centrem, se uskuteční v pondělí 16. ledna v 15 hodin v Jungmannových sadech.
Pietní akt je tradičně každý rok pořádán u pomníku maďarského umělce Adrásze Becka, který byl odhalen před 14 lety jako společný česko-francouzský projekt.
Pietní setkání připomene smutné výročí a životní příběh studenta Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jan Palach se zapálil 16. ledna 1969 na Václavském náměstí. Svým činem chtěl vyburcovat veřejnost z rezignace, která ve společnosti vznikala necelých pět měsíců po srpnové okupaci Československa.
„Palachův čin je neuchopitelný, nestandardní. Vymyká se běžnému etickému hodnocení. Vzbuzuje velké emoce, vyvolává řadu otázek, polemik a často i protichůdných hodnocení. Je odsuzován i glorifikován.“
Jindřich Šrajer 2009, www.janpalach.cz
Slovo redaktorky
Každý rok si vzpomenu, i když moje vzpomínky na sebeupálení Jana Palacha jsou velmi matné. Bylo mi něco přes deset let, ale i tak si pamatuju jen ten nejasný a děsivý pocit, který u mě vyvolala tato živá pochodeň a tajemství kolem ní. Pamatuji si na jeho hlas v rozhovoru s ošetřovatelkou v televizi po víc než půl století.
Ten hlas plný bolesti si pamatuji těch víc než 50 let a vlastně ten rozhovor už si dnes ani nemohu pustit. Tenkrát jsem tomu naprosto nerozuměla, ale ten pocit hrůzy je ve mně dodnes.
Až mnohem později jsem pochopila, že oběť byla pro nás pro všechny. Umíte si představit jiný, takhle výřečný způsob protestu, než je právě živá pochodeň, která běží přes půl Václaváku a snaží se vyburcovat lidi z tehdejší letargie?
Já ne. Je to tedy hrozná představa. Jan přesně věděl, co jej čeká.
Ale upřímně. Co by jinak mohlo vyburcovat národ?
A stejně to trvalo dvacet let, než národ pochopil.
O tom, že tento čin nebyl činem zoufalého a nešťastného člověka svědčí přepis rozhovoru, který vedla s Palachem ošetřující lékařka. Jan zdůrazňoval, že to není sebevražda, ale akce.