Začátkem března s první vlnou válečných uprchlíků z Ukrajiny byla zřízena Krajská asistenční centra pomoci Ukrajincům, zkráceně KACPU. Ve Středočeském kraji jsou nyní zřízena čtyři KACPU v Praze, v Kutné Hoře, v Mladé Boleslavi a v Příbrami. Nejvíc vytížené je samozřejmě pražské centrum pomoci v Kongresovém centru Praha. Pracovníci v pražském centru jsou k dispozici na 70 přepážkách a pomáhají jak s vyřízením dokumentů, tak například s ubytováním. Nově se v Kongresovém centru mohou i nechat naočkovat proti covidu-19. Pro děti je k dispozici několik herních koutků. K tomu dostatek jídla a pití. Od počátku je nedostatek dobrovolníků, takže běží pořád výzvy k pomoci. Celkem bylo od začátku na KACPU Středočeského kraje odbaveno téměř 18 000 osob.
Na výzvu stát se dobrovolníkem reagovala i Marta Doležalová z Libiše. Bývalá policistka, nyní mimo všech dalších činností také koordinátorka Dětského rádia Mělník, které vysílá z Mělníka i z Libiše, pracuje v Praze jako dobrovolník.
O své zkušenosti se podělila: „Libiš reagovala okamžitě na aktuální situaci, a věděli jsme, že je potřeba pomoct. Hned byl svolán krizový štáb obce a tam jsem se dozvěděla o potřebě dobrovolníků v KACPU. Neváhala jsem a hned jsem se přihlásila. Mám to asi v krvi, jsem bývalý policajt, a začala jsem pracovat hned. Směny jsou 12 ti hodinové, a tak člověk musí být nejen fyzicky zdatný, ale hlavně psychicky. Při příjezdu se vás ujme hlavní koordinátor, který rozděluje dobrovolníky do skupin. Já pracuji ve skupině, kde jsou vydávány potraviny, teplé občerstvení, oblečení, hračky a potřeby pro děti“.
Pracují zde všechny složky záchranného systému, hasiči, městská policie, policie ČR, červený kříž, psychologové a také pracovníci z úřadu práce, lékaři.
Uprchlíci jsou přivezeni od vlaku autobusem, jsou roztříděni na ty, co doklady už mají a potřebují ubytování a na ty, co si potřebují doklady vyřídit. Dobrovolníci je pak vodí na příslušné přepážky, od prvního vstupu s nimi vyřizují, co je potřeba. Víza, zdravotní pojištění, vyřídí se všechno na jednom místě, trvá to delší dobu. Děti jsou mezitím v hracích koutcích, kde jsou dobrovolníci, kteří se o ně starají a zabaví je, dají jim jídlo. Když mají dospělí vyřízeny všechny doklady, odchází s dalším dobrovolníkem, to jsou už profesionální nebo dobrovolní hasiči, zavedou je na jídlo, aby se občerstvili a pak je vedou do autobusu, který je již odveze do konkrétního regionu, třeba směr Severní Čechy, kde je už zajištěno ubytování. Po ruce jsou velmi obětaví tlumočníci, kteří zde rovněž pracují jako dobrovolníci. Bez nich by to nešlo.
Marta Doležalová vysvětluje: „Směny jsou dlouhé, ale dá se to vydržet, pokud člověk umí zvládat stres, musíte mít hodně empatické chování, musíte se vcítit do toho člověka, představit si, jak mu asi je. Představit si, že je dlouho na cestě, unavený, neví, kam jede a kam přijede. Pak s ním oběhnete to kolečko v centru a je to velké množství informací, které musí pojmout, a když si představíte, že je to maminka se dvěma dětmi, a děti se maminky neustále dožadují, je to obrovský nápor a stres na toho člověka i na toho dobrovolníka. Musí to být tedy člověk hodně odolný. A musíte vše dělat pořád s úsměvem, dávat najevo, že tu jsou u nás vítaní, že mají ve vás v tu chvíli oporu, na každém dobrovolníkovi musí být vidět, že je tady pro ně. A musím říct, že mi občas i tekly slzy“.
A některé příběhy slzy rozhodně vyvolají. Když například přijedou dva malí šestiletí kluci a zjistí se, že jeden z nich má už tři dny zlomenou nohu. Ty první vlaky z Ukrajiny byly hodně nacpané.
„Hasiči či policisté často volají záchranku, ta péče tady je, v případě potřeby ihned projdou lékařskou prohlídkou na místě, zkontroluje se očkování, které je jiné v každé zemi, každá země má jiné parametry, ale očkování jsou a další očkování pak proběhne až v tom místě, kde budou žít. Dobrovolníky sledují i psychologové během dne, jestli jste pořád v pořádku a zvládáte to“, pokračuje Marta.
Na závěr vypráví silný příběh: „Přišla za námi zdravotní sestřička si na chvíli odpočinout a bylo na ní vidět, že něco prožila. Tak se ptáme, co se stalo, a i s kolegyní jsme po vyprávění brečely. Od slovenských hranic přijela babička, maminka s dítětem v náručí a druhé vedle sebe a babičce bylo hodně špatně. Bylo to na ní vidět, a když přijeli do centra, tady se teprve zjistilo, že babičce teče krev z nohy. Jela celou dobu s prostřelenou nohou. Až dobrovolníci policisté si všimli krve. Celou dobu nic neřekla, jen aby byla oporou pro svou dceru a vnoučata, aby je neoddělili na hranicích. Vydržela to, aby mohla pomoct dceři s dětmi tady u nás. To byl silný okamžik i pro nás“.