Čtěte dvanáctý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.
Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
3 dny po dopadu
Koněpruské jeskyně, bývalé Česko
Gábina prohrábla dlouhým klackem zbytky uhlíků na ohništi a přiložila na něj jeden z posledních kousků dřeva, které si nanosili z horních pater jeskyní. Měla pocit, že oheň je to poslední, co je ještě drží při životě. Byla to pro ni taková poslední jiskřička naděje, že se všechno brzy v dobré obrátí. Jenže dřevo docházelo a Gábina začala mít strach, že přijdou i o tu poslední naději. Otočila se na hlouček dětí, který seděl opodál na kamenných schodech. Bylo jich tam deset a povalovaly se na jednotlivých stupních vyskládané pěkně vedle sebe jako ve škole. Před nimi stála Johana jako jejich učitelka a zrovna jim vyprávěla nějakou zamilovanou pohádku, kterou si zrovna vymyslela.
„…A udatný princ tu princeznu z věže zachránil a posadil si ji na svého bílého koně s dlouhou lesklou hřívou. Odvezl si ji s sebou na zámek a tam spolu žili šťastně až do smrti,“ slyšela svou dceru, jak se jí podařilo získat pozornost všech dětiček z jeskyně.
„Je hodná, že se o ty děti tak stará,“ Honzova manželka Monika sedící u ohně s Gábinou se posunula blíž, aby na ni lépe viděla. Oheň přece jen neposkytoval tolik světla.
„Jo, taky mě překvapuje,“ pousmála se Gábina bolestně a znovu jí před očima vyvstal obraz nejstarší dcery. Představovala si, jak se stará o malé děti někde v honosném britském sídle a jen s obavami sleduje televizi, kdy ve zprávách mluví o katastrofě, která postihla malou Českou republiku v srdci Evropy. Určitě si dělá velké starosti. Kdyby jí tak Gábina alespoň mohla poslat zprávu, že jsou všichni relativně v pořádku.
„Mám strach o rodiče, taky bych chtěla vědět, že jsou v pořádku,“ řekla Monika, která vytušila, na co asi Gábina zrovna v tuhle chvíli myslí.
„Já tam venku mám ještě jednu dceru,“ přiznala tiše a znovu rozhrábla ohniště, aby se plameny mohly nadechnout a silněji se rozhořely.
„Byla někde na táboře?“ napadlo soucitně Moniku, protože ona s Honzou měli Ninu s Oliverem poslat na letní tábor vlastně už dnes.
„Ne, odjela do Anglie jako au-pair. Měla se nám vrátit na Vánoce, ale to jsem netušila, že ji za tu dobu ani neuslyším,“ povzdechla si Gábina a ucítila, jak se jí na prsou pohnul obrovský palčivý kámen, který tam měla usazený už od chvíle, kdy zjistila, že se z téhle šlamastiky jen tak nedostanou.
„Tak aspoň, že je takhle daleko a máš jistotu, že je v pořádku,“ snažila se ji Monika uklidnit, ale moc se to nedařilo. Strach o nejstarší dítě byl mnohem a mnohem silnější.
U vchodu do jeskyně se ozvaly těžké kroky a všichni se jako na povel otočili a zmlkli. Zrovna se vrátil Honza s Ondřejem a Tiborem z lovecké výpravy. Nakonec totiž došlo na Ondrův nápad, který se napoprvé nikomu nelíbil. Vypravili se do Vánoční jeskyně, kde měli svůj úkryt netopýři a podařilo se jim jich pár ulovit. Byly to malé odporné černé chlupaté krysy s dlouhými křídly.
Vítězně je lovci položili na podlahu u plápolajícího ohně. Bylo jich šest. Dost na to, aby se všichni trochu najedli. Gábině se otočil žaludek, když si představila, že tuhle havěť bude muset sníst. Jenže neměli na vybranou. Žaludky už se jim kroutily hlady a žádný fast food poblíž zrovna nebyl. Vůbec neměla potuchy, jak takovou lahůdku má na ohni připravit. Podívala se na Moniku, ta se tvářila na mužský úlovek stejně. Ústa se jí zkřivila odporem a ohrnula při tom horní ret.
„Co s tím máme dělat?“ otočila se Monika na svého manžela.
„Upečete nám je k večeři,“ usmál se Honza, protože měl stejně jako Ondřej obrovskou radost, že se jim podařilo obstarat potravu.
„Máme už málo dřeva. Navíc je to všechno vlhké a špatně to hoří,“ přidala se k ní Gábina.
„Půjdeme na povrch a zkusíme sehnat něco na topení,“ vyhlásil Honza další loveckou výpravu. Bylo to vlastně to jediné, co tady mohli dělat. Ženy seděly u ohně a jen čekaly. Johana částečně zabavila děti svým vyprávěním a muži se vydávali na lovecké výpravy, aby zajistili celé osazenstvo jeskyně.
„Půjdu s vámi,“ ozval se Otakar, který měl věkově nejblíž k Tiborovi. Do výprav se zatím moc nezapojoval, protože dny a noci proseděl u své manželky Zity, která se psychicky naprosto zhroutila a propadla do jakési apatie. Nemluvila a jen se kývala ze strany na stranu. Občas vykřikla nějaké cizí jméno, zřejmě svých dětí nebo někoho z rodiny a potom se zase zahleděla do dálky a víc s nikým nekomunikovala. Její manžel se staral o to, aby dostatečně pila vodu, kterou měli v jeskyni k dispozici. Neměli tu s sebou nikoho. Zůstali tu jen sami dva. Vyrazili si na společný výlet, protože Zita jako učitelka právě dosáhla důchodového věku.
„Dobře, tak mi jdeme,“ souhlasil Honza. Otakar si na hlavu narazil svůj nový koženkový klobouk a pečlivě si ho upravil do čela, jako kdyby bylo důležité, jak ho bude mít nasazený.
„Tati, nemohl bych jít s vámi?“ ozval se i Marek, kterého už nebavilo jen sedět na zadku a čekat. Přitom poslouchat sestřiny nemožné pohádky, které stejně už dávno ztratily jakýkoliv význam.
„Ne, Marku, raději ne. Počkej tady dole a dávej pozor na maminku a na sestru,“ odmítl jeho pomoc Ondřej.
„A co by se jim tady asi mohlo stát?“ rozhodil vztekle rukama. „Jen tady sedíme a čekáme. Tři dny sedíme na prdeli a nic se neděje.“
„No, Marku, jak to mluvíš?“ okřikl ho Ondřej celkem naštvaně.
„A není to teď už úplně jedno?“ prskal vztekle na svého otce.
„Marku, přestaň!“ vmísila se do hovoru Gábina a postavila se těsně vedle svého syna. „Tatínek má jen starost, aby se ti něco nestalo.“
„A není to fakt teď jedno?“ tón chlapcova hlasu se trochu zmírnil. „Stejně tady za chvíli umřeme hlady nebo na nějakou jinou nemoc.“
„Děláme, co můžeme,“ přidal se na Ondrovu stranu i Honza.
Marek se vztekle otočil a vrátil se ke skupince dětí na schodech, kde už Johana začínala vyprávět další vymyšlenou pohádku.
„Je taky vynervovaný a určitě má hlad,“ omlouvala ho Gábina a přitom hladila Ondřeje po odhalené paži jen v krátkém rukávu. Jeho mikina, kterou si do jeskyně vzal, byla ještě stále pod zraněnou dívenkou. Gábina cítila hrubou špinavou kůži na předloktí. Už tři dny se nekoupal a musel spát na vlhké podlaze. Musela vypadat stejně děsně. Špinavá, neupravená a vystresovaná. Ženská naprosto bez lesku. Jediné, co bylo pozitivní, že v té skoro tmě ji Ondřej v takovém stavu nemohl pořádně vidět.
Z vedlejší opuštěné jeskyně se ozval ženský výkřik plný bolesti a utrpení. Hlasitý bolestný pláč se odrážel od skalních stěn a zarýval se všem pod kůži. Nikdo nepromluvil. Nebylo třeba slov. Všichni věděli, co se stalo. Malá Laura, kterou při prvním zemětřesení zranilo padající kamení, právě prohrála svůj nekonečný boj o život.
Nikdo se nehýbal, všichni jen stáli v oněmělém úžasu. Na takovou ztrátu neexistovala žádná slova útěchy.
„Jděte zkusit najít to dřevo, já se tam půjdu podívat,“ vyslala je Gábina na povrch.
„Půjdu s tebou,“ podpořila ji i Monika. Zhluboka se nadechla a vykročila do úzkého průchodu do vedlejšího dómu.
Tohle byl daleko náročnější úkol, než ten který museli vykonat Ondřej s Honzou a dvěma staršími muži. Utišit ženu, která právě přišla o malou vnučku, byl nadlidský úkol. Gábina sama tušila, že se jí to jen tak nepodaří.
Monika poklekla k Zoře jako první. Ta se stále nepouštěla ručky své holčičky. Chytila ji okolo ramen a přitiskla si ji na hrudník. Nic neříkala, jen ji nechala plakat. Slzy starší dámy skrápěly Moničino už tak dost provlhlé triko.
Gábina zkontrolovala Lauřin tep a zjistila to, co už stejně dávno věděla. Dívka před chvílí vydechla naposledy. Jedinou útěchou jim mohlo být to, že netrpěla. Nic necítila. Celé tři dny ležela v kómatu a ani na chviličku neotevřela oči. Zatlačila jí oči a složila obě dvě malé bílé ručičky na prsa.
„Pojďte si s námi sednout vedle k ohni,“ snažila se ji Monika přimět, aby se konečně postavila na nohy, ale Zora odmítla. Nechtěla opustit svojí malou holčičku, ani když byla mrtvá.
„Musíte se ohřát, abyste nám neprochladla,“ snažila se pomoci i Gábina.
„Nemůžu ji tu nechat samotnou,“ opakovala pořád dokola. „Na mně už stejně nezáleží.“ Zora tak usedavě plakala a ztratila veškerou životní energii.
„Zoro, no tak. Vždyť tu máte ještě Kryštofa a ten babičku potřebuje,“ snažila se Gábina hrát na její city.
Kryštof celou dobu trávil s ostatními dětmi a s Johanou. K babičce raději nechodil. Vyhýbal se jí. Nechtěl ji vidět plakat a nechtěl se dívat na svoji umírající sestru. Připadal si tak strašně opuštěný a navíc se mu stýskalo po mamince a po tatínkovi.
Venku se pomalu začalo smrákat, ale vlna teplého dusného vzduchu stále neustupovala, i když by člověk čekal, že když zaleze sluníčko, musí být venku příjemněji. Chlapi vylezli až na Zlatého koně. Byl to vrchol kopce, nebo spíš porostlé skály, ve které byly vykotlané právě Koněpruské jeskyně. Vedl tam sice původní východ z turistické trasy, ale chlapům se nechtělo odhazovat další haldy kamení ze zasypané chodby. Navíc měli strach. Báli se, že by během uklízení vstupu narazili na mrtvoly zasypané v horních patrech. Přece jen tam ještě před nimi byla jedna výprava a nikdo nevěděl, jestli se stačili dostat při zemětřesení ven a uhořeli tam nebo je zasypalo padající kamení. I tak Ondřej dobře věděl, že jestli tady zůstanou, brzy se tomuhle problému budou muset postavit čelem. Mrtvá lidská těla určitě začnou brzy tlít a značně zapáchat.
Honza možná myslel na něco podobného, když se zeptal: „Co uděláme s tělem ty malý holčičky?“ otočil se na ostatní chlapy.
„Měli bychom ji zahrabat někde venku a vykopat jí hrob kvůli její babičce,“ nechal se slyšet Otakar, přece jen byl stejná generace jako Zora.
„Venku toho moc nevykopeme,“ odpověděl mu Ondřej. „Zem je jedna souvislá vrstva černé sklovité spáleniny, něco jako když sopka vypustí lávu a ta potom na vzduchu ztuhne. Vypadá to tu dost podobně.“
Otakar nechápavě zavrtěl hlavou. Vůbec si nedovedl představit, jak děsivě to venku vypadá. Pochopil to přesně za dvě minuty, když prolezl rozlámanými plechovými dveřmi na světlo. Bylo zataženo a slunce jim nepálilo do obličejů, ale přesto se jim dýchalo asi stejně, jako kdyby jim někdo hodil přes obličej teplou vlněnou deku a pustil na plno přímotop.
„Bože můj,“ ozval se Otakar a zůstal stát na římse. Rozhlížel se kolem do pekelné krajiny a nemohl tomu uvěřit. Chlapi ho nechali, aby se s tím pohledem sám vyrovnal. Věděli, že napoprvé je to dost silné kafe. Oči vidí něco, co mozek absolutně odmítá přijmout. A než se všechny ty informace a přenosy spojí, chvíli to trvá.
„Kluci, vždyť tohle je konec světa,“ otočil se na ně Otakar, když už stoupali po schodech na návrší Zlatý kůň. Nahoře totiž kdysi rostl hustý lesní porost a tak doufali, že by tam ještě nějaké zbytky dřeva mohli najít. Oheň potřebují, nejen kvůli světlu a teplu, ale taky musí nad ohněm upéct ty zatracené netopýry.
„Myslíme si, že někdo svrhnul atomovou bombu na Česko? Tohle přece nemohl udělat obyčejný požár,“ Honza se zastavil v půli cesty a nadhodil si těžkou sekerku na levém rameni. „Spíš kluci si to myslí. Já volím variantu toho asteroidu, co se o něm hodně mluvilo v televizi.“
„Já si myslím, že výbuch po atomové bombě vypadá trochu jinak,“ Otakar začal šlapat polámané kamenné schody za nimi.
„Nevíme co to způsobilo a jak je to rozsáhlé,“ řekl Ondřej, když vystoupili na vršek kopce. Znovu se rozhlédli do krajiny. Všude jen černá pustina. A to jistě viděli na vzdálenost několika kilometrů.
„Zajímalo by mě, kam došla ta skupina, co nás opustila,“ napadlo Honzu, když se jim podařilo objevit dostatečně velký ohořelý pahýl, který by se ještě k topení na ohni dal použít. Honza do něj zatnul první ránu sekerou, potom druhou a strom se zlomil jako sirka přesně u země. Zvrátil se na opačnou stranu. Uvnitř ještě bylo vidět pár letokruhů. Nebyl úplně celý zuhelnatělý. Ale s sebou do jeskyně budou muset vzít minimálně ještě jeden, aby to na chvíli vydrželo.
„Podle mě buď stále putují spáleništěm, nebo už jsou mrtví,“ otřel si Honza pot z čela. Jakmile vylezli na povrch, začal se potit a hned mu zvlhly husté černé vlasy, které nosil ostříhané na ježka.
„Trochu jsem uvažoval, jestli bychom neměli třeba vyrazit za nimi, když se nikdo nevrátil. Třeba našli nějakou pomoc,“ vmísil se do hovoru Tibor a chytil černý kmen stromu, aby ho spolu s Otakarem odtáhli kousek na stranu.
„Nevěřím tomu, že by nikomu neřekli, že jsme zůstali trčet tady v jeskyni, kdyby se náhodou dostali na konec týhle měsíční krajiny,“ Honza znovu zatnul ostří sekery do kmene a na jedno seknutí ho povalil.
„Já bych taky raději s dětmi neriskoval. Když pošlou záchranu, mohli bychom se minout. Ani nevíme, kterým směrem se vydali. A když záchrana nepřijde, umřeli někde v pustině a my přece nechceme dopadnout stejně,“ souhlasil Ondřej se svým vrstevníkem a chytil dlouhý kmen na jeho silnější straně. Sekeru si přehodil přes rameno. Na druhé straně se kmene ujal Honza a už se společně vraceli do jeskyně.
Otakar nakonec souhlasně pokýval hlavou. I on tohle věděl, vždycky je nejbezpečnější zůstat na místě a čekat, dokud pro vás nepřijde záchrana. Navíc jsou zatím stále na živu a to je dobré znamení.
Po úzkém schodišti k nouzovému východu museli kráčet opatrně a pěkně za sebou. Ondřej šel první, za ním dlouhý kmen a na jeho konci Honza. Teprve potom se za nimi pustil Tibor s Otakarem. Když Ondrovi chybělo už možná jen deset nebo patnáct metrů ke vchodu všiml si, že se před ním na zemi rozplácla dešťová kapka a vytvořila tmavé kolo na prašných schodech.
„Začíná asi pršet,“ otočil se na ostatní chlapy. Další kapka ho zasáhla přímo na předloktí a Ondřej bolestně ucukl, jak moc se vyděsil. Pálilo to, jako kdyby ho někdo trefil rozžhaveným uhlíkem. Pohlédl na ruku a zjistil, že po kapce mu zůstal velký rudý flek. A pálit rozhodně nepřestával.
„Au,“ vykřikl Honza a chytil se vyplašeně za hlavu. I on pocítil stejné pálení ve vlasech.
Ondřeje další kapka zasáhla do ramene, ta naštěstí propálila jen triko a na kůži se skoro nedostala. Jenže pak se kapičky začínaly postupně zvětšovat a vypadalo to na pořádný pálivý slejvák.
„Musíme rychle dovnitř!“ zařval Ondřej a všichni začali utíkat, jak nejrychleji to jen šlo. Nechtěli opustit ulovené dřevo, ale zároveň se museli, co nejrychleji dostat ke dveřím do jeskyně. Ondřej sledoval jen jediný cíl. Vyvrácené dveře, které jim poskytnou úkryt. Snažil se nemyslet na to, kolik kapek už popálilo jeho tělo. Slyšel výkřiky za sebou. Věděl, že jsou na tom všichni stejně. Vběhl dovnitř a dál pokračoval chodbou, aby se Honza mohl bez problémů ukrýt i s kmenem stromu. Zastavili se až dostatečně daleko od vchodu, aby si mohli zkontrolovat rány. Ondřej v krátkém tričku cítil, jak ho pálí obě předloktí. Honza rozsvítil baterku a kontroloval zranění. Ondra měl jen lehce zarudlá předloktí, ale za to Tibor dopadl asi ze všech nejhůř. Cáry kůže mu visely z hlavy a z čela. Jediný totiž neměl ochranu z vlasů. Byl úplně plešatý a kapky pálivého deště tak dopadaly rovnou na odhalenou kůži. Bolestně přivíral oči a musel se posadit, aby neomdlel.
Honza měl skvrnu na nose a vypálené díry ve vlasech, ale naštěstí skoro nezasáhly kůži. Největší popáleninu kupodivu schytal do ramene. Otakar se svým kloboučkem na tom byl asi nejlépe. Hlava zůstala docela uchráněná a měl jen pár ranek na hřbetu ruky a na holeni. Zato klobouk byl proděravělý, jako kdyby mu ho na divokém západě prostříleli kovbojové.
„Co to, sakra, zase bylo?“ zaklel Ondřej a mnul si obě předloktí, která stále nepřestávala pálit.
„Z nebe prší kyselina sírová,“ vysvětlil Otakar. „Tohle není útok atomovou bombou.“
„Jak může pršet kyselina sírová? Co to je za blbost?“ nechápal Honza a sám si prohlížel všechna svoje zranění.
„Musel to být tak mocný výbuch s tak vysokým žárem, že se do atmosféry dostaly roztavené sloučeniny síry. Tam pára zchladla a síra se dostala do dešťových mraků. Proto teď padá na zem spolu s deštěm,“ přemýšlel Otakar nahlas.
„Jak tohle víte?“
„Učil jsem kdysi na základní škole chemii a fyziku. Je to logické. Musím přiznat, že i já se přikláním k verzi dopadu asteroidu na naši planetu,“ Otakar si posvítil na Tiborovu holou hlavu a začal zkoumat, jak silné jsou jeho popáleniny.
„A nedostane se ta kyselina taky náhodou do vody?“ napadlo Ondřeje a čekal, co Otakar ještě vymyslí.
„To rozhodně dostane. Všechno se tím deštěm otráví. Jestli ještě někde zbyla nějaká vegetace, zničí jí to. A všechna povrchová voda bude kontaminovaná,“ vyprávěl Otakar poměrně klidných a rozvážným hlasem jako by snad stál před svojí třídou a jen jim vykládal nějaké hypotézy. Možná čekal, že si ostatní začnou dělat zápisky do sešitů. Zřejmě si neuvědomoval, že tohle není výklad, ale skutečnost.
„A co ta voda v naší jeskyni?“ napadlo Ondřeje. Kdyby teď přišli i o vodu byla by naděje na jejich záchranu zřejmě nadobro zpečetěna.
„Myslím si, že voda v naší jeskyni bude jednou z mála, která bude téhle kontaminaci ušetřena. Nebo spíš bude znovu očištěna,“ zvedl Otakar prst stejně varovně, jako by to udělal před svými studenty. Nemohl zapřít své učitelské vlohy.
„Tak tomu ale vůbec nerozumím,“ přiznal Honza a čekal, že ho pan učitel pokárá za nepřipravenost na hodinu.
„Ten maličký potůček protéká vápencovým podložím, pokud si dobře pamatuji, co nám na začátku prohlídky říkala slečna průvodkyně. A vápenec je přece alkalický, to znamená, že s největší pravděpodobností může neutralizovat kyselou otrávenou vodu,“ vysvětlil pan učitel a bylo vidět, že mu před očima naskakují všechny poučky a definice, které vyžadoval po svých žácích v hodinách. „Sloučeniny obsahující síru, jsou stejně silné toxiny, jaké obsahuje i akumulátorová kyselina.“
„Asi bychom se měli vrátit dolů do jeskyně, aby nedošlo dřevo a nevyhasl oheň,“ upozornil je Honza, který chtěl přerušit učitelskou litanii. Ne, že by to nechtěl poslouchat, ale sloučeninám a fyzikálním zákonům absolutně nerozuměl. Bylo to jako kdyby na něj někdo mluvil naprosto cizím jazykem.
Gábina s Monikou si celkem obratně počínaly s chlupatými netopýřími tělíčky, které měly napíchnuté na železných tyčích a opékaly je nad ohněm jako špekáčky.
„Výborně holky, skoro to připomíná táborák,“ pousmál se Honza a posadil se hned vedle své manželky na kraj ohniště. Ta po něm hodila jen nechutný výraz plný zoufalství a pohrdání. Vůbec si nedokázala představit, že by pozřela něco tak odporného jako je netopýr.
„Nemyslíš, že jsme je měli nejdřív vyvrhnout?“ napadlo Gábinu, která nad netopýry jako potravou najednou začala uvažovat dost racionálně. Nebyla totiž jiná možnost a něčím své děti nakrmit musela.
„Tak to nemám tušení, ale pokud to bude celé propečené, asi by to nemělo ničemu vadit,“ odpovídal Ondra.
„A co Zora?“ zašeptal Honza, protože starou dámu nikde kolem nezahlédl.
„Podařilo se nám ji odvézt od Laurinky, ale měli byste s holčičkou něco udělat. Zora se posadila támhle dolů a jen pláče,“ vysvětlila Monika a přitom ve světle plamenů zahlédla Honzovy popálené ruce. „Co to máš na těch rukách?“
Gábina ihned zkontrolovala Ondřeje a zjistila, že i on má stejné obrovské rudé fleky.
„My dopadli ještě dobře, ale hůř je na tom Tibor a jeho plešatá hlava,“ kývl Ondřej směrem, kde se Tibor zabydlel se svojí manželkou Darjou. Spávali na jednom vysutém výběžku mezi hlavními vchody do jeskyně i se svými třemi vnoučaty.
„Z nebe totiž začala pršet kyselina sírová,“ vysvětlil Ondřej za svého společníka.
„Cože? Kyselina? To je snad scénář nějakého špatného filmu, ne?“ zděsila se Gábina, že jí málem malý netopýr upadl do žhnoucího plamene.
„Má to podle Otakara logické vysvětlení. Muselo někde dojít k nějakému obrovskému výbuchu a tak nějak dál to popisoval, ale já si to přesně nepamatuju,“ rozhodil Honza rukama.
„Co nás ještě může potkat?“ lamentovala Monika a ruce se jí rozklepaly. Honza musel převzít železnou tyčku s napíchnutou večeří. Byla už pořádně rozpálená a musel použít kus roztrhané mikiny, aby ji v ruce vůbec udržel.
Upečený netopýr nevypadal zrovna lákavě. I když už neměl křídla a zbylo z něj jen malé oválné tělíčko, nikdo se nechtěl odvážit, aby ho ochutnal jako první. Leželi na podlaze a pomaličku vychládali, zatímco se nad nimi skláněli zoufalí a hladoví lidé. „Možná, že kdyby to bylo nasekané na kousky, nevzbuzovalo by to ve mně takový odpor,“ přiznala Gábina svému manželovi, ale ani se neodvážila strčit první sousto do pusy.
Ondřej vzal jednoho z netopýrů a položil si ho na velký placatý kámen. Pomocí sekery ho naporcoval na tenké proužky a potom kámen položil před jeskynní lidi jako velký talíř s ochutnávkou. „Je to lepší?“ ptal se Ondřej, ale Gábina jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Takhle se to krájí v čínských restauracích,“ polkla Nina na prázdno a musela se zhluboka nadechovat, aby nezačala zvracet. Už teď jí bylo jasné, že tohle do pusy nikdy nestrčí.
První, kdo se nakonec odhodlal ochutnat bílé netopýří maso, byl malý Marek. Natáhl se po jednom kousku, který nejvíce připomínal voňavé a křehké kuře se sójovou omáčkou a zavřel oči. Zatajil dech a vložil si sousto do úst. Začal pomalu přežvykovat a z očí mu tekly slzy. Nina, která ho sledovala, se pozvracela přesně ve chvíli, kdy Marek první sousto polkl.
„Není to zase tak strašné,“ přiznal nahlas. „Chtělo by to trochu soli a nějaké koření, ale jinak je to takové kuřecí bez chuti,“ pokrčil nakonec rameny a zbytek osazenstva se odhodlal natáhnout každý pro jeden kousíček.
Ondřej nakonec musel naporcovat i další pečené létající krysy, aby to alespoň trochu připomínalo večeři pro čtyřiadvacet lidí. Přejedení tedy zrovna nebyli, ale všichni i po těch pár soustech poznali, že se jim zase trochu vrací nálada. Prázdný žaludek byl stresující pro organismus, který byl zvyklý, že měl vždy vše, na co jen pomyslel.
Jediná Zora nevzala nic do úst a jen tiše plakala do promáčených rukávů.
Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM