Čtěte druhý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Děkujeme vám za přízeň.
„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe
4 měsíce před dopadem
Praha, Česko
Filip si pečlivě upravil účes před zrcadlem v koupelně a ještě naposledy se zkontroloval. Musel se naklonit lehce na stranu, protože přímo uprostřed zaprášeného zrcadla byl velký zaschlý flek bílé zubní pasty. Byl tam už několik týdnů a nikdo se neobtěžoval ho vyčistit. Upravil si límeček od růžové košile házející ocelový odstín tak, aby mu lehce odstával a nevypadal jako nějaký slušný, uhlazený chlapec. Vykoukl mezi dveřmi koupelny do pokoje a prohlédl si svého spolubydlícího. Seděl na pohovce stále jen v trenýrkách a upřeně sledoval obrazovku malé televize.
„Danieli, dělej! Holky na nás už čekají,“ pobídl ho Filip netrpělivě.
„Počkej, hned to bude,“ zvedl prst, aby mu dal najevo, že to co sleduje je velmi důležité. „Chci slyšet jeho názor,“ ukázal na obrazovku, kde se objevil prošedivělý pán v dokonale padnoucím obleku a s velkými pravidelnými kouty na obou stranách hlavy. Upravil si kravatu a k ústům se mu přiblížilo několik rukou s připravenými mikrofony. Teprve potom pod ním vyběhl červeno bílý titulek s dlouhým nápisem prof. RNDr. Karel Salač, DrSc., ředitel Astronomického ústavu AV ČR. „Pane profesore, jaký je váš názor na asteroid blížící se k Zemi? V naší populací už začíná narůstat panika a stále víc lidí věří, že ten obří asteroid letí přímo na nás,“ ptal se jeden z redaktorů, kteří se sešli na velké tiskové konferenci.
Filipa vysílání zaujalo a tiše se posadil na opěradlo hnědého koženkového gauče. Zahleděl se na obrazovku a zpozorněl.
„Není čeho se obávat,“ řekl profesor a ředitel astronomického ústavu hlasitě, aby přehlušil neklid v sále. „To, co některá média tvrdí je lež. Asteroid nás skutečně mine o více než dvě orbity měsíce, tak jak jsme avizovali již před několika lety. Je pravdou, že nás mine v tak těsné blízkosti, že bude pouhým okem viditelný,“ jeho hlas slábl a Daniel si všiml, že mu při poslední větě divoce poskočil ohryzek nahoru a dolů na vyzáblém krku.
„Vědecké časopisy ve Spojených Státech uvádějí. Že asteroid 2911 VAAZ-EK se srazil s kometou, která ho vychýlila z jeho dráhy a teď míří přímo na naši planetu,“ ozval se mladý ženský hlas. Její tvář se ovšem na obrazovce neukázala. „Někteří novináři zbytečně vyvolávají poplašné zprávy. Mám dokonce informace, že jde o komplot některých nadnárodních společností, aby si zajistili vyšší prodejnost svého zboží. Lidé nakupují ve velkém trvanlivé potraviny a balenou vodu,“ vysvětloval Salač. Na čele se mu přitom zračily kapičky čerstvého potu.
„Myslíte, že si to vymyslely obchodní řetězce, aby zvýšily tržby?“ rozesmál se tentokrát mužský hlas někde ze zadní části sálu.
„Nemyslím, že si to potravinové koncerny vymyslely, ale že této situace náležitě využily,“ potvrdil Salač a přešlápl z jedné nohy na druhou. „Skutečně mohu zaručit správnost informací, které přicházejí od americké NASA a NORADu.“
Daniel vypnul televizi a zvedl pohozené černé džíny, které doteď ležely zapomenuté na koberci vedle gauče. „Nějak mu nevěřím,“ otočil se na Filipa a soukal se do levé nohavice zacuchaných džínů.
„Myslíš, že by nám vláda lhala, že se blíží konec světa?“ nechápal Filip Danielův postoj.
Asteroid plnil stránky všech médií už několik měsíců, ale nikdy tomu zrovna oni dva nepřikládali žádný zásadní význam. Oba si ale dobře uvědomovali, že pokud by na těch řečech bylo něco pravdy, stejně nebyla možnost se jakkoli zachránit.
„Nevím, jestli v téhle době ještě vůbec můžeme někomu věřit. Podívej se na ty nahoře. Klidně si kradou a podvádějí a nikdo na ně nemůže. Pořád se ohánějí imunitou a dokola se hájí, že oni nic neukradli. Proč by nemohli lhát i v tomhle?“ Daniel dokázal dostat do džínů i pravou nohu.
„No, ale dneska sem ten asteroid stejně nehupsne, takže by bylo určitě daleko lepší věnovat se našemu dvojitému rande. Protože jestli si nepospíšíš, obávám se, že to bude i naše rande poslední,“ Filip trochu začal zvedat hlas, aby dal jasně najevo, že on o takovou holku jako je Sabina, tedy rozhodně přijít nehodlá. Navíc předpokládal, že dnes konečně dojde na třetí metu. Pokud ovšem Daniel zůstane se Žanetou venku déle a přenechá jim volný pokoj.
„Neměj starost,“ klidnil ho Daniel. „Sabina je do tebe tak hotová, že tu čtvrt hodinu klidně počká.“
„Hlavně, abys ty počkal večer dostatečně dlouho venku, než s ní tady já skončím.“
„Prosím tě, nemel a pojď už,“ vystrkal Daniel ze dveří svého spolubydlícího a zamkl za nimi jejich pronajatou garsonku.
„Máte trochu zpoždění, pánové,“ poklepala si Žaneta významně na hodinky, když už obě čekaly pod ocasem několik minut a kluci k nim teprve dobíhali.
„Deset minut je ještě v toleranci, ne?“ usmál se Daniel a políbil Žanetu na přivítanou.
„Já za to nemůžu,“ objal Filip svou dívku a přitiskl nedočkavě svoje ústa na její. „Tady Danny si musel ještě poslechnout proslov toho astronauta.“
„Poslouchal jsem ředitele astronomického ústavu ne astronauta,“ opravil ho.
„Zase opakoval, že je to jen fáma a že si to vymysleli novináři?“ pozvedla Žaneta obočí. Ani jí samozřejmě neunikly debaty o blížící se zkáze lidstva.
„Nejen to. Tentokrát přidal i teorii, že to vypustily obchodní řetězce, aby víc prodávaly trvanlivé potraviny.“
„To vážně řekl?“ Žaneta se hlasitě rozesmála, jako kdyby tomu nemohla vůbec uvěřit.
„Tak můžeme jít stylově do Jámy,“ napadlo Sabinu a všichni tři se na ni nechápavě otočili.
„Proč zrovna do Jámy?“ divil se Filip.
„Protože asteroid po sobě zanechá jámu, ne?“ Sabině bylo tohle vysvětlení přece jasné a nechápala, že oni tomu zrovna nerozumí, když se o ten konec světa tolik zajímají. „Pokud vím, tak svět měl skončit už v roce 2012 někdy v listopadu, ne? A jediný, co se stalo bylo, že vznikl nový katastrofální film na tohle téma. A všimněte si, že neříkám katastrofický. Úmyslně.“
Nikdo to nechtěl komentovat a Žaneta za kamarádčinými zády jen mávla rukou. Chytili se za ruce a všichni čtyři vedle sebe kráčeli Václavským náměstím dolů pod svitem z pouličním lamp.
„Už si vymyslela nějaký ten výlet na začátek července? Budeme mít oba volno a myslím, že by bylo fajn, abychom ho strávili společně,“ přitiskl si Daniel Žanetu k sobě a přehodil jí levou ruku přes obě ramena.
„Chtěla bych se podívat do těch Koněpruských jeskyní. Už jsem tam chtěla loni, ale nějak jsem to nestihla.“
„A co budeme dělat v jeskyních?“ nechápala Sabina, která poslouchala jejich rozhovor.
„Navrhuji ubytovat se tam někde v tom nejbližším městě v penzionu a určitě tam budou nějaký kluby, ne?“ vložil se do konverzace Filip a ani jednoho z nich nenapadlo. Že se vůbec nezeptali Daniela se Žanetou, jestli jim náhodou jejich přítomnost nebude vadit.
„Myslíš asi Beroun, co?“ popíchla Filipa Žaneta a usmála se pobaveně na svého přítele.
„Vy dva jste se opravdu hledali, až jste se našli. Taky víš všechno jako Dany, co?“ ušklíbl se Filip a přitom plynule zatočili do Štěpánské ulice.
2 měsíce před dopadem
Kladno, Česko
Vůně hoblovaného dřeva se linula celou truhlářskou dílnou v přízemí rodinného domu. Honza vypnul kompresor, který mu vháněl barvu do stříkací pistole a stáhnul si z nosu a úst zaprášený a flekatý respirátor. Otřel si upocený obličej a napil se piva z lahve, kterou měl odloženou na dřevěném ponku. Nijak zvlášť mu nevadilo, že si sice chrání dýchací cesty před dřevěným prachem, ale do piva si je klidně nechá napadat. Zapnul rádio a zvýšil hlasitost.
„...do spolku Etiam se hlásí stále víc a víc zájemců, kteří se připravují na konec světa. Podle vedení tohoto sdružení se blíží jaderná válka, kterou mají rozpoutat největší světové velmoci. Etiam připravují podzemní kryty a shromažďují zásoby. Kde ale bezpečné příbytky vystavěli je přísně tajné a tyto informace jsou ochotni poskytnout jen svým členům.“ Honza poslouchal hlas mladé reportérky, která zprávu přinášela. Napadlo kolik tak ta sekta asi může chtít za poskytnutí informací, kde se bunkry nacházejí. V téhle době, kdy světem hýbou Kim Čong Unovy jaderné hlavice to musí být jeden z nejvýdělečnějších byznysů.
Honza zvedl zaprášený mobilní telefon ze stolu a vytočil číslo jednoho ze svých zákazníků. Zatímco mobil na druhé straně vyzváněl, přešel celou dílnu a prohlédl si dvanáctistupňové mlynářské schody, které dokončil už minulý týden. Zrovna, když se zákazník na druhé straně ohlásil, Honza přejížděl otevřenou dlaní po vyleštěném zábradlí.
„Dobrý den, pane Hromku, tady Musil truhlárna. Pořád tady máte hotové ty schody a čekám, že si pro ně přijedete,“ začal Honza a na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho. Evidentně tím majitele volaného telefonního čísla zaskočil.
„Víte, pane Musil, mně ta cena připadá dost přemrštěná. Díval jsem se na internet a tam bych je pořídil za polovinu,“ přiznal zákazník.
„Počkejte, ale my jsme se na té částce už přece domluvili a zaplatil jste zálohu,“ nechápal Honza a v hlavě začal rychle počítat kolik na těch atypických schodech, které už zřejmě nikomu jinému neprodá, asi prodělal.
„No, já jsem myslel, že byste mi tu zálohu vrátil,“ zkusil Hromek.
„Vy jste se snad zbláznil. Ty schody jsou hotové, já jsem je udělal, nakoupil jsem materiál a mají tak prapodivný rozměr, že už je pravděpodobně ani nikomu jinému neprodám,“ rozčiloval se Honza.
„Tak já si to ještě rozmyslím a příští týden vám ještě zavolám. Pochopte mě, taky nemám peníze na rozhazování,“ řekl mu zákazník unuděným hlasem a zavěsil.
„Do prdele už,“ praštil otevřenou dlaní do zábradlí, až se schody jen tak opřené o stěnu v dílně zakymácely. „Se snad posral,“ vyjel na hluchý telefon a vzteky s ním praštil o desku stolu. Dokázal jen zběžně z hlavy odhadnout, že díky tomuhle idiotovi přišel minimálně o deset možná patnáct tisíc čistého výdělku. Dělal ty schody dva týdny v kuse a na ostatní menší zakázky se ani nepodíval.
„... Etiamisté, jako jednu z možných variant konce světa předpovídají i invazi mimozemšťanů...“ vtírala se medovým hlasem rozhlasová reportérka.
„Ty jdi tady do háje,“ ulevil si Honza a vypnul rádio jediným stisknutím vypínače.
Někdo zazvonil. Otřel si upocené dlaně do špinavého hadru a vyšel velkými dvoukřídlými vraty na zahradu. U branky stála pošťačka opřená o zánovní bicykl a mávala na něj bílou obálkou.
„Zdravím, pane Musile, potřebovala bych jeden podpis,“ halekala přes celou zahradu. „Je to do vlastních rukou.“
Podepsal doručovatelce dodejku a potom roztřesenými prsty obálku otevřel. Každým dnem takový dopis čekal a bál se, co bude následovat. Rozbalil úhledně zabalené papíry a četl: „Věc: Předžalobní výzva. Vážený pane Musile, uzavřel jste s naší společností úvěrovou smlouvu, na jejímž základě... S ohledem na to, že neplníte dohodnutý splátkový kalendář, vyzýváme tímto.... V případě, že úhrada nebude provedena do 30. června 2019, budeme bez dalšího nuceni naši pohledávku vymáhat soudně.... S pozdravem Jan Hlavsa, jednatel společnosti...“ Honza vztekle zmačkal všechny papíry do jediné kuličky a mrsknul jí přes celou dílnu. Papírový míček se odrazil od leštěného zábradlí mlynářských schodů, které mu v jeho svízelné situaci vůbec nepomohly. Ba naopak.
Honza zůstal v dílně až do pozdních večerních hodin a vůbec se mu domů nechtělo. Prkna na dřevěnou lavičku, kterou si u něj objednala paní Severová, už měl přebroušené možná potřetí. Pořád se nemohl srovnat se situací, jaká mu hrozila. Kde má vzít peníze na zaplacení úvěru. Copak jemu kriminálníkovi, někdo půjčí peníze?
„Honzo, pojď už na večeři,“ objevila se v zadních dveřích, které vedly dovnitř do domu, jeho manželka.
„Ano, už jdu,“ odpověděl unaveně a odložil elektrický hoblík na dřevěný pult. Vypojil ho ze zásuvky a šňůru pečlivě zamotal kolem popraskané černé rukojeti. Pozhasínal všechna světla a ještě naposledy zkontroloval všechny elektrické přístroje, zda jsou skutečně vypnuté a uklizené na svých místech. Teprve potom zavřel dvoukřídlé dveře, které dříve sloužily jako vjezdová vrata do garáže a přešel zahradu k hlavním vchodových dveřím. Na schodech ještě oprášil nečistoty z montérek a teprve potom vešel do domu.
„Ahoj, tati,“ jako vítr kolem něj prosvištěl jeho dvanáctiletý syn a mohutnými přískoky doklouzal až do jídelny k velkému stolu. Na stole bylo prostřeno pro čtyři. Manželka, syn a Honza už si pomalu sedali, ale poslední místo stále zůstávalo volné.
„Nina s námi večeřet nebude?“ zeptal se Honza podrážděně a významně pohlédl na svou ženu. Ta jen pokrčila rameny v nevědomém gestu.
„Nemůže,“ odpověděl otci Oliver na místo své starší sestry. „Zrovna si dolakovala nehty, tak jí to musí zaschnout,“ vysvětlil a plnými hrstmi si začal nandávat na talíř velké kynuté knedlíky plněné čerstvými jahodami. Potom je zalil rozpuštěným máslem a navrch nasypal několik lžic moučkového cukru a kakaa.
„Nestačilo by to už?“ okřikl Honza syna, když si nakládal už pátou vrchovatou lžíci cukru. „Mám to tak rád,“ hájil se nechápavě Oliver.
„Neuvěřitelně plýtváte jídlem, všechno nestojí korunu, jak si pořád oba dva myslíte,“ vykřikl vztekle a manželka se ho snažila uklidňovat v němém gestu. Všimla si, že je poslední dobou hodně podrážděný a unavený. Přičítala to ale množství práce, soudě podle toho kolik času strávil denně ve své dílně.
„A kde je vůbec ta Nina,“ zvedl se prudce od stolu, až dřevěná židle po prkenné podlaze zavrzala. Přešel do chodby a opřel se o mahagonové leštěné zábradlí, které sám před několika lety vyřezával.
„Nino!“ zakřičel hlasitě do schodů a zvedl hlavu. „Byla bys tak laskava a šla se s námi alespoň navečeřet?!“
„Potřebuju, aby mi zaschnul lak na nehtech,“ ozvalo se otráveně za zavřenými dveřmi nad schodištěm.
„Okamžitě pojď dolů nebo si tam pro tebe dojdu,“ ječel jako smyslů zbavených a cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Tlukot srdce se zrychloval a červeň mu stoupala do tváří.
Dveře do pokoje se otevřely a šestnáctiletá dívka vyklopýtala k zábradlí. Podlahy se dotýkala jen patami, prsty měla roztažené a zvednuté do vzduchu. „Vždyť už jdu,“ odsekla rozmrzele a snažila se pomalu sesunout po schodech, aby náhodou některým z nalakovaných nehtíků neškrtla o schodnice.
Honza se vrátil k jídelnímu stolu a posadil se. Nandal si tři jahodové knedlíky a poprášil je cukrem a kakaem. Rozkrojil těsto a na talíř mu vypadla velká uvařená jahoda. Vzpomněl si na dopis, který se ještě válel někde v truhlárně a úplně ho přešla chuť.
Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM