• kanalemmelnik

Čtení na pokračování 10. díl: Spálená země

Čtěte desátý díl románu od spisovatelky Barbory Walterové Benešové A pak se zřítilo nebe. Pro ty z vás, kteří se zaregistrují k odběru novinek na Kanálu eM, čeká dárek v podobě celé knihy jako e-booku, nemusíte tak čekat na další pokračování. Kniha je také k zakoupení za pouhých 39 Kč přes mobilní aplikaci Librixy (Knihovna 21. století), kterou stáhnete na Google play nebo App store.

Děkujeme vám za přízeň.

„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ Axel Munthe

9 hodin po dopadu

Kyjev, Ukrajina – 793 km od místa dopadu

Žhavé rozpálené koule bičovaly dominantu města. Většina budov už byla v plamenech a zely v nich obrovské otevřené díry skrz obvodové zdivo a skleněné výplně oken. Spousta lidí, která mohla utíkat, už dávno z ulic zmizela. Někteří zůstali uvězněni pod sutinami domů a jiní se snažili schovat ve vysokých budovách. Když už se zdálo, že mají vyhráno a žhavé projektily dopadaly na město ve stále menší intenzitě, zasáhla ukrajinské město další ničivá rána. Mezi vysokými kancelářskými domy se začala rozlévat obrovská vlna tsunami. Tolik vody tu ještě nikdy nikdo neviděl. Během několika minut zaplavila celé centrum. Rozesela po celé metropoli zkázu a smrt. Mocné proudy plné trosek domů, stromů a nebezpečných chemikálií stahovaly lidské bytosti, které se ještě stále místy pohybovaly po ulicích a snažily se najít úkryt. Budovy byly zaplavené do několika metrů a všechny sklepy, kde se někteří schovávali, byly během chvilky plné vody až po strop.


Pak se hladina vody na malou chvilku ustálila. A teprve potom to přišlo. Voda se rozhodla vrátit se na své původní místo a začala se stahovat zpátky směrem, odkud přišla. Miliardy kubíků vody se vracely zpátky do Černého moře, odkud před pár hodinami vyrazily, aby zpustošily tisíce kilometrů pevniny. Nikdo neměl sebemenší šanci na přežití. Co nedokázal zničit mohutný výbuch asteroidu a tepelné vlny, které místy dosahovaly několika tisíců stupňů Celsia, dokonala nejničivější vlna, jakou kdy lidské pokolení zažilo. Především v oblastech, kde doposud považovali za největší katastrofu řeky vylité z koryt.


Lidstvo skutečně čelilo nejděsivější katastrofě, kterou kdy poznalo.

Koněpruské jeskyně, Česko

Marek s Johanou a Nina s Oliverem se choulili na nejvyšší kamenné římské Proškova dómu. Johana slyšela, jak ostatní děti hlasitě oddechují. Musely být strašně vyčerpané po tak dlouhém dni. Ten stres posledních hodin nikomu nepřidal. Všude kolem byla příliš hustá tma a uprostřed největší jeskyně byl rozsvícený jen jeden mobilní telefon. Kolem něj seděli dospělí a šeptem se o něčem radili. Johana nemohla spát, připadala si jako v nějakém divokém snu, jako kdyby se tohle vůbec nemohlo dít. Měla otevřené oči, i když to bylo skoro jedno, jestli je zavřela nebo otevřela. Dívala se na jeden jediný světelný bod a natahovala uši, aby slyšela rodiče, o čem se radí. Potřebovala znát pravdu, chtěla vědět, co se děje, ale ani dospělí moc netušili, co se to tu stalo.


„Pokud nás zítra nikdo odsud nevyhrabe, budeme potřebovat něco k jídlu,“ slyšela Johana hluboký mužský hlas, který zřejmě patřil tomu staršímu pánovi, který uložil svoje tři vnoučata jen pár metrů od Johany s Markem.


„Co chcete sehnat k jídlu? Všude kolem jsou tu jen samé kameny a krápníky,“ nechápala Gábina a přitáhla si kolena blíž k bradě. Cítila, jak se jí vlhko a zima vkrádá do všech končetin. Měla úplně studený zadek, jak celý den seděla na vlhké podlaze. Napadlo ji, že možná dřív než hlady, taky možná rychleji umřou na rýmu nebo na zápal plic. Tohle vlhko a mokro se přece nedá dlouho vydržet.


„To tu vážně nikdo nemá s sebou žádnou svačinu?“ ozval se jiný ženský hlas. Johana čekala, jestli se její rodiče přiznají, že mladší bratr má v batohu dva krajíce chleba se salámem a jedno jablko. Nepřiznali se. Neřekli ani slovo, jen zarytě mlčeli. Ale na druhou stranu nevěřila tomu, že by Marek byl jediný, kdo měl s sebou nějaké jídlo. Všichni to určitě před ostatními tutlali. Byli si přece cizí, dnes v poledne se potkali poprvé v životě a nebyl jediný důvod, proč by si vzájemně měli zachraňovat život.


„Na hodinovou prohlídku si většinou lidi svačiny neberou,“ ozval se mladý hlas průvodce Michala. „Navíc stánek s občerstvením u parkoviště toho má dost, aby se potom najedli.“

„A co ta Vánoční jeskyně?“ napadlo Ondřeje.

„Co je s ní?“ nechápal Michal.

„Dá se do ní prolézt?“ na tónu Ondrova hlasu bylo poznat, že přemýšlí. Něco ho napadlo. Ale Johana dobře věděla, že tahle náhlá změna v jeho hlase znamená, že ten nápad se jim nikomu líbit nebude.


1 den po dopadu

Koněpruské jeskyně

Johana otevřela oči a nejdřív zpanikařila. V první vteřině ji napadlo, že nevidí. Přes noc oslepla. Ale ještě než začala hlasitě křičet, si uvědomila, že leží na tvrdé podlaze římsy v jeskyni. Tak to nebyl sen, skutečně leží ve tmě někde hluboko pod zemí. Zpovzdálí zaslechla hlasy. Asi nebyla první, kdo se v Prokšově dómu probudil. Nahmatala svůj batoh pod hlavou a z přední kapsy vyndala mobil. Zapnula svítilnu a s hrůzou zjistila, že jí baterka na mobilu ukazuje poslední čárku. Ze zkušeností věděla, že baterka bude svítit ještě tak maximálně hodinu. Potom zhasne a bude už jen tma. Viděla vedle sebe ležícího Marka, který se tulil k Nině a Oliverovi. K těm dvěma zhruba stejně starým dětem, ke kterým je rodiče přiřadili včera večer. Posvítila dolů na cestičku, kde zaslechla šramot. Byl to táta s Honzou a jedním tím mladým klukem. Už si nevzpomínala na jeho jméno. Měl přes levé oko fešnou patku z lesklých vlasů a Johanu napadlo, že kdyby nedošlo k téhle podělané katastrofě, určitě by si na něj myslela. Líbil se jí, i když byl možná o deset let starší než ona. A to, že tu měl svojí holku, by jí vůbec nevadilo.


„Tati,“ zašeptala nahlas a posvítila mu na záda baterkou z mobilu.

„Johano, už si vzhůru?“ pousmál se Ondřej a vyskákal po uzoučkých kamenných schůdcích nahoru na římsu.

„Kde je máma?“ vyptávala se Johana.

„Usnula támhle dole,“ ukazoval na oblouk, který tvořili spodní a horní vyhlídková trasa. Bylo to přímo u jediného zdroje pitné vody.

„A kam jdeš ty?“ nechápala.

„Jdeme se ještě jednou podívat na ty východy, jestli bychom se přece jen nějak nedostali ven. Po ohni už musely kameny vychladnout, tak doufáme, že to vchody nezasypalo úplně,“ vysvětloval dceři šeptem, aby nevzbudil celou jeskyni. Vůbec neměl potuchy, kde se kdo na noc uvelebil, v té tmě se nemohl pořádně rozhlédnout.

„Chceš s sebou můj mobil jako baterku?“ nabízela Johana.

„Ne, děkuju, máme ještě dva mobily, ty nám budou muset stačit,“ pohladil dceru po špinavé tváři. Byla nejen zamazaná od prachu, jak ze stropu padalo kamení a drť, ale ještě navíc si uválela tvář v měkké jílovité hlíně, která pokrývala celou římsu.

„Tak hodně štěstí, tati.“


Ondřej si nadhodil svůj batoh na záda a do ruky vzal jeskyňářskou sekeru, kterou včera ukořistili v plechové skříni. Věděli, že nejschůdnější cesta na povrch by měla být právě na jejich úrovni směrem do lomu. Stačí jen projít přes vykopnuté prosklené dveře a za pár metrů už by měli být na denním světle.


Johana doufala, že se jim to podaří a všichni budou moci brzy jeskyni opustit. Kdyby tu zůstali uvězněni ještě několik dní, určitě by došlo i na ten tátův včerejší nápad. Ve Vánoční jeskyni totiž žili netopýři a vzhledem k tomu, že tu jiný zdroj potravy nebyl. Museli by nakonec všichni jejímu otci dát za pravdu a vyrazit na lov netopýrů. A na to, že neměli žádný oheň a neměli by ty létající myši, jak tepelně upravit vůbec myslet nechtěla.


Čtyřčlenná mužská výprava, která by za normální situace působila spíše komicky, vyrazila do tajemných chodeb. Stavař a truhlář v čele jako průzkumníci a hned za nimi pár kroků sekundoval programátor dobrodružných počítačových her a mladý průvodce. Prošli kolem babičky se zraněnou dívenkou, velmi tiše. Pořád zůstávala v opuštěném dómu, aby byla své vnučce na blízku. Vypadalo to, že teprve před chvíli alespoň na okamžik usnula, aby nabrala síly.


„S tou holkou to nevypadá vůbec dobře,“ řekl Ondra svým společníkům, když už byli od babičky dostatečně daleko, aby je nemohla zaslechnout.

„Co se jí stalo?“ zajímal se mladík s ofinou, který se jim představil jako Daniel.

„Při tom zemětřesení jí spadl na hlavu nějaký velký rozpálený kámen. Je úplně mimo, vůbec se neprobrala a bojím se, že na její záchranu už může být pozdě,“ přiznal Ondra.

„To je strašný, taková malá holčička,“ uteklo Danielovi soucitně. Nedokázal si vůbec představit, co teď její babička musí prožívat. A co teprve její rodiče, kteří někde tam nahoře trnou hrůzou, co se s jejich dětmi tady dole mohlo stát.


Když už po třetí za posledních čtyřiadvacet hodin vstoupili do chodby uzavřené veřejnosti, poznali, že je tentokrát něco jinak. Teplota tu přes noc klesla o několik stupňů. Nebyla tu sice zrovna zima jako tam dole, ale včerejší žár zmizel.

„Vypadá to, že je oheň pryč,“ Honza se hlasitě zaradoval i on poznal tu změnu.

Sunuli se dopředu velmi pomalu. Jeden nejistý krůček za druhým. Nevěděli, co je tam vepředu čeká a jediné světlo jim nabízel Ondrův zapnutý mobil. Ten Honzův raději nechali ještě vypnutý, aby šetřili baterie.


„Tady už bychom měli být blízko u vchodu,“ ozval se zezadu Michal.

Po zemi bylo napadané kamení, ale pořád se přes něj dalo přelézt. Museli našlapovat s největší opatrností. Zvrtnutý kotník nebo nedej bože zlomená noha by byly pořádnou komplikací. Hromada kamení se zvětšovala a stoupala stále výš a výš. Když už se zdálo, že se dál nedostanou, protože kameny sahaly až ke stropu, všiml si Honza horního rámu železných dveří vedoucích na svobodu.


„To jsou určitě dveře,“ zaradoval se Honza a Michal jen nadšeně přikývl.

Pustili se okamžitě do práce. Odložili sekery na stranu a nejdřív začaly balvany odhazovat holýma rukama. Některé se jim doslova lámaly v dlaních. Odhazovali je ke stěnám jeskyně, aby si zase nezasypali příchod a mohli tudy potom všichni spolehlivě projít. Když se objevila klika, propuklo nadšení. Ondra ji stiskl a doufal, že se dveře otevírají ven, aby nemuseli dál odhazovat všechno to kamení. Jenže křídlo nepovolilo. Drželo jako přikované a navíc byla klika na omak dost teplá.


„Kam se otvírají ty zatracený dveře,“ lomcoval Ondřej vztekle klikou, ale nepohnuly se ani o píď.

„Ven, ale zřejmě jsou zamčené,“ napadlo Michala. „Počkejte, ještě mám u sebe klíče.“ Zalovil v kapse a se zacinkáním vytáhl svazek stříbrných klíčů. Honza mu posvítil do dlaní, aby mohl nahmatat ten správný se zeleným štítkem a podal ho Ondřejovi. Ten zasunul klíč do zdířky, ale nešel tam úplně zastrčit. Něco mu bránilo, aby zapadl na svoje určené místo.

„Nejde tam zastrčit,“ lomcoval Ondra nedočkavě dveřmi. Nevěřil tomu, že potom všem, kam se už dostali, je zastaví nějaké pitomé plechové dveře.

„Pusťte mě tam, zkusím to,“ procpal se Michal dopředu a vyzkoušel pro jistotu i ostatní klíče, ale jako by tam žádný nepasoval. „To není možný, musí tam být i klíč od těhle dveří.“


Vztekle kopl do dveří, ale ty se mu jen vysmály lehkých zavrzáním. Tenký kus obyčejného plechu zůstával poslední překážkou mezi lidmi uvězněnými v jeskyních a čerstvým vzduchem.


Honza už nehodlal dál čekat. Vzal do ruky tu největší sekeru, kterou měli s sebou, rozpřáhl se a zasadil jejich věznitelům tvrdou ránu. Blýskavé ostří zajelo do dveřního křídla a zanořilo se dovnitř skoro jako do másla. Jenže Honza nemohl už sekeru vytáhnout, aby ji mohl znovu zatnout do dveří. Zabrali společně s Ondřejem za topůrko z nějakého tvrzeného plastu a teprve potom se Honza mohl rozpřáhnout znovu. Zasekávali střídavě sekery do dveří a páčili kusy plechů. Trvalo dlouhé minuty, než se vzdaly a nakonec povolily. Spíš se vyvrátily a zůstaly viset na spodním pantu. Honza vyskočil na venkovní dlážděnou římsu visící vysoko nad lomem. Rozhlédl se do krajiny a oněměl úžasem. Ondra, který vyběhl hned za ním, do něj málem vrazil a strčil ho dolů ze skály, i když tam bylo nízké kovové zábradlí. Když uviděl, proč se Honza najednou tak zarazil i on ustrnul v půlce pohybu.


„Co to, do prdele, je?“ ulevil si Ondřej a srdce se mu zastavilo. Ten pohled byl bezesporu to nejděsivější, co kdy v životě viděl. Nemohlo se to rovnat žádnému krvavému hororu s běhajícími zombie nebo krvelačnými zabijáky. Tohle byl daleko horší výjev než detailní záběr na rozřezané nebo pokousané lidské tělo.


Krajina kolem byla totiž doslova spálená a zdevastovaná, kam jejich oko dohlédlo. Celé údolí, na které se teď dívali i protější kopce, kde ještě včera stály normální rodinné domy. Všechno bylo pryč. Z lesů trčely jen ohořelé pahýly mohutných kmenů. Zem pokrývala černá lesklá krusta a všude byl cítit zápach spáleniště. Vypadalo to, jako kdyby vstoupili do pekla. Tohle přece nemohl napáchat nějaký obyčejný lesní požár. Vzduch byl navíc skoro nedýchatelný. Vznášející popel se jim pomalu dostával do plic a všude kolem bylo strašné dusno. Ale takové jiné, než vlna veder, která způsobila horké letní počasí. Daniel se rozkašlal a Ondra si přitiskl dlaň na ústa, aby odfiltroval alespoň větší částečky popelavého prachu.


„Co se to stalo?“ vyděsil se Michal, když i on uviděl tu spoušť a do očí se mu draly slzy. Vůbec nechápal, kam zmizel okolní svět. Napadlo ho, že tam třeba včera v té jeskyni všichni umřeli a teď se probudili někde v pekle. Takhle nějak si představoval posmrtný život. Musel se štípnout do předloktí, aby se ujistil, že je ještě naživu. Zabolelo ho to a ruce se mu rozklepaly hrůzou. Cítil mrazivý studený pot, jak mu pomaličku stéká po zádech.


Honza se probral z transu jako první a rozeběhl se nahoru po schodech k místu, kde ještě včera stály stánky s občerstvením a suvenýry. Na parkovišti přece zůstala stát jejich auta. Nikdo se ho neptal, kam běží. Všem to bylo jasné. I oni se potřebovali přesvědčit, co všechno ze světa zmizelo během pár hodin.


Ondřej bral dlouhé schody po dvou, aby Honzovi vůbec stačil. Vůbec nehleděli na to, že jim horko spaluje kůži a na celém těle jim vyvstávají kapičky potu. Ondřej netušil, jestli je to tím teplem, námahou a nebo jestli se o slovo už hlásí nastupující panika po návalu adrenalinu.


Čekali, že se vyhrabou z jeskyně a všude kolem budou hasičské vozy a záchranáři se budou akorát chystat na sestup do jeskyně, aby je odtamtud vyhrabali a pomohli jim na denní světlo. Mysleli si, že tu budou zástupy lidí, kteří budou přihlížet jejich záchraně, ale nebylo to tak. Nikde nebylo ani živáčka a všude kolem bylo jen děsivé a prázdné ticho. Ani z dálky sem nedoléhaly zvuky sirén nebo ruchy nedalekého města.


Panika dostoupila vrcholu, ve chvíli, kdy doběhli na prostranství před pokladnami u vstupu. Nebo si alespoň mysleli, že to bylo to prostranství. Zbyly tam jen ohořelé trosky několika budov, které jim výškou dosahovaly sotva ke kolenům. Pár vzrostlých stromů, které byly zuhelnatělé a připomínaly hrozivý zdvižený prst v pusté a prázdné krajině. Vypadalo to jako měsíční krajina s několika blízkými i vzdálenými krátery. Byl to konec světa!


„Pane bože, co budeme dělat?“ vykřikl Michal zoufale a rozkašlal se.

„Tak to nemám ani tušení,“ odpověděl mu Ondra tiše a neustále se rozhlížel kolem dokola, jestli alespoň někde nezahlédne poslední známku jakéhokoliv života.

„Vypadá to, jako kdyby někde blízko vybuchla nějaká velká bomba. Ještě je varianta, že sem teroristi nebo ten korejskej magor svrhli nějakou atomovku?“ napadlo Honzu.

„Jak příznačné bombardovat Čechy zrovna 21. srpna,“ ušklíbl se Ondřej ve snaze zakrýt vlastní strach.


„Měli bychom se vrátit k ostatním a rozhodnout, co budeme dělat dál,“ přerušil je Daniel, který cítil, že to nesnesitelné horko už dlouho nevydrží. Venku muselo být něco kolem padesáti stupňů. Pustá a vypálená krajina nenabízela navíc žádný stín, kde by se mohli schovat.

„A co jim asi řekneme?“ vykřikl najednou Michal, kterého ta hrůza už úplně ovládla. Přestal se kontrolovat. „Venku je jen spálená zem?“

„Musíme jim říct pravdu,“ řekl Ondřej tiše a chytil ho jemně za rameno. Byl to pokus, aby ho uklidnil, ale spíš tím podnítil jeho výbušnost.

„Jo, musíme jim říct, že tady všichni zhebneme, protože nás nikdo rozhodně nepřijde zachránit,“ křičel tak hlasitě až mu přeskakoval hlas. Nevěděl, jestli se má vztekat nebo začít plakat. Ondřej to chápal. Byl to vlastně ještě kluk, který tu navíc neměl vůbec nikoho. Obklopovali ho jen cizí lidé, které až do včerejška vůbec neznal.


„Michale, no tak, uklidni se,“ přispěchal mu na pomoc i Honza, ale sám slyšel, že to nezní moc přesvědčivě. „Určitě na něco přijdeme.“

„A na co jako? Vždyť nemáme ani co jíst. I ty zasraný kořínky, který by se tu daly normálně vyhrabávat, jsou v prdeli,“ Michal nešetřil sprostými slovy. Možná se snažil, aby se mu ulevilo. Jenže na tohle pouhá slova nestačila.

Daniel se najednou zhroutil na zem a hlasitě se rozplakal jako malé dítě. Přitáhl si kolena k bradě a položil si na ně čelo. Přemohla ho slabost a strach. Honza vyděšeně pohlédl na Ondřeje, ale ten se zatím držel. Nemohl se tady teď psychicky sesypat, co by na to asi řekla jeho rodina, která ho zrovna teď potřebuje nejvíc.

„Vrátíme se zpátky,“ kývl Honza za Ondřeje a rozdělili se, aby klukům pomohli postavit se na nohy.


Ondřej vytáhl Daniela znovu na nohy a donutil ho, aby se mu podíval do očí. „Nějak to zmákneme, něco vymyslíme,“ pousmál se, ale ten úsměv ho stál strašného přemáhání. I jemu už se do mysli vkrádala beznaděj a lítost.

„Jak se ale odsud dostaneme?“ Michal pořád křičel a jeho hlas se rozléhal do širého okolí. „A kam vlastně půjdeme? Co když to všude vypadá takhle,“ máchl rukama kolem sebe a otočil se kolem své osy.


Honza ho chytil za paži a zmačkl mu obě předloktí. „Uklidni se už, Michale!“

Vytáhl z batohu malou plastovou lahev, ve které si s sebou pro jistotu vzali vodu z jeskyně. Donutil všechny, aby se pořádně napili a potom chytil Daniela v podpaží a vedl ho zpátky dolů ke vchodu do podzemí.


„Já už tam nechci zpátky,“ plakal Dan. „Nechte mě raději tady.“

„Prosím tě, neblázni. Musíme se tam vrátit, jinak se tady uvaříme za živa,“ Ondřej cítil, že se mu začíná motat hlava a vzadu za krkem mu narůstal podivný tlak. Přesně takhle si připadal v té sauně, kam ho Gábina tenkrát donutila jít. Vydržel tam celou minutu a půl a potom se z toho hodně dlouho vzpamatovával. Gábina mu slíbila, že už to nikdy nezažije. Ale teď to tu bylo znovu.


Když znovu vstoupili do jeskynní chodby a nával horkého vzduchu trochu polevil, přestal plakat i Daniel. Protřel si upocené čelo a otřel si slzavé oči. Na chvíli se opřel o skalní stěnu a zhluboka se vydýchával. Ondřej znovu vytáhl poslední zbytek lahve s vodou a podal ji postupně všem. Honza odmítl a nechal Michala, aby dopil poslední doušek. Přece jen to potřeboval víc než on.


„Myslím, že už bychom se teď mohli dostat pro to dřevo nahoru do patra, abychom rozdělali oheň. Myslím, že ho budeme potřebovat,“ řekl Honza Ondřejovi, když konečně pustil mladého průvodce, který už zase pevně stál na vlastních nohou.

„Myslíš, že tu zůstaneme dlouho?“ ptal se Ondřej tiše.

„Není kam jít a dlouhou túru v tomhle vedru bychom všichni nezvládli,“ odpovídal mu Honza a Ondra tiše souhlasil.


V Proškově dómu se strhla vřava po tom, co všem oznámili, jak to venku vypadá. Nějaká žena začala křičet a volala, že už tady nezůstane ani chvilku. Po celé jeskyni se rozsvítilo několik mobilních telefonů a baterek, aby na ně všichni dobře viděli. Možná, že si mysleli, že je to jen hloupý vtip a za chvíli se objeví záchranáři, kteří jim pomohou ven z téhle tmy.


„Nemůžeme tu nikoho držet,“ souhlasil Honza s protestujícími lidmi. „Je to každého rozhodnutí, ale myslím si, že v tuhle chvíli bude bezpečnější zůstat tady v jeskyni.“

„Já souhlasím s Honzou,“ ozval se Ondřej. „Moje rodina zůstává.“

„A kdo vám dal právo hrát si na velitele skupiny?“ křikla další žena ze tmy.

„Samozřejmě, že nikdo,“ Honza byl stále klidnější a nenechal se rozhodit protestními hlasy, které se rozčilovaly nad tím, že je tu chtějí držet. Chápal jejich rozhořčení. Nemohli soudit. Oni tam venku s nimi nebyli. Neviděli tu holou vyprahlou měsíční krajinu. Vůbec neví, o čem mluví. „Znovu opakuji, že tu nikoho nechci držet, ale kdo tu chce zůstat s námi, bude vítán.“


„Dojdeme do mincovny pro dřevo a rozděláme oheň,“ řekl Ondřej hlasitě, aby ho slyšeli i ti, co si už začínali balit věci, aby mohli nehostinnou a vlhkou jeskyni opustit.

„Vážně je rozumné zůstávat tady dole?“ zeptala se ho Gábina, když si znovu bral do ruky sekerku, aby s Honzou a ostatními chlapy, kteří se rozhodli tu zůstat, přinesli dřevo.

„Gábi, tys to tam nahoře neviděla. Je to hotové peklo, jako konec světa,“ řekl až příliš drsně a zahleděl se jí ve svitu baterky zblízka do očí, aby pochopila, jak vážná je tahle situace.


„Ale nemůže to přece být po celém světě,“ kousla se do spodního rtu, protože si dobře uvědomovala, že její dcera je teď někde samotná a opuštěná v cizí zemi s cizími lidmi někde tisíce kilometrů daleko.

„To nevím, ale věř mi, že jsme viděli dost daleko. Říkám ti, že venku je tak strašné vedro, že tihle blázni, co se tam ženou, se nedostanou ani na druhou stranu údolí.“

„Ale co budeme jíst? Děti už mají hlad,“ zašeptala, aby je nikdo kolem neslyšel.

Ondřej se znovu rozhlédl, jestli vedle nich nikdo nestojí a pošeptal ještě tišeji své manželce. „Marek má v batohu ještě tu svoji svačinu. Snězte si ji. Jsou to dva chleby, musíte se rozdělit.“

„A co ty?“

„O mě se neboj, ale vezmi děti někam stranou. Do jeskyně, kde nikdo nebude, ať vás nikdo neslyší a hlavně pozor. Jakmile ten chleba se salámem rozbalíte, bude to cítit. Ty lidi mají hlad, ať vám nikdo neublíží,“ varoval svou ženu a políbil ji na čelo.

„Vezmu i Ninu s Oliverem, čtyři děti si dva chleby rozdělí,“ přikývla.

„Měla by ses taky najíst.“

„Ani nemám hlad,“ přiznala Gábina. „Odvedu je daleko odsud.“

„Brzy se uvidíme,“ slíbil Ondřej a ještě jednou ji povzbudivě stiskl ruku.


Skupinka zhruba dvaceti lidí opustila jeskyně ještě toho dne odpoledne. Byl mezi nimi i Daniel s Filipem a obě jejich dívky. Už před tím vykřikoval, že tady nezůstane ani o minutu déle. Jeho rozhodnutí sice Honza s Ondřejem nechápali, vždyť on tu spoušť venku viděl. Musel tušit, co je tam čeká. Nikdo se nerozloučil a nikdo nikomu nepřál šťastnou cestu. Nebyl důvod. Ti lidé si byli naprosto cizí. Navíc uprchlíci nabyli dojmu, že je tu ti ostatní chtějí držet přes jejich vůli. Připadalo jim bezpečnější opustit jeskynní komplex a vydat se na milost do pusté vyhořelé krajiny, o které nikdo neměl ani potuchy, kde vůbec končí. Jestli to vůbec někde končí. Ondřej věděl, že je vidí naposledy. Byl více než přesvědčený, že tohle se zvládnout nedá.


Další informace a knihy od Barbory Walterové Benešové najdete na jejích stránkách www.barawalterova.com

Pokračování čtěte příští neděli v 15:00 na Kanálu eM

6 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Přihlašte se k odběru novinek

  • White Facebook Icon
  • Instagram sociální Icon